ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.351.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 351/2019-752
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 341/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 81/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
1) Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 1 T 81/2017, trestní věc obviněného J. V. pro skutek kvalifikovaný jako přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednání popsaným ve výroku předmětného usnesení, postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. k projednání řediteli Ochranné služby Policie ČR, neboť nejde o trestný čin a žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění.
2) Proti uvedenému usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 341/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání
3) Nejvyšší státní zástupce (dále také jen “dovolatel”) podal proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání v neprospěch obviněného, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) obžaloby namítl, že nelze akceptovat závěry soudů obou stupňů týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného o aplikování zásady subsidiarity trestní represe, neboť obviněný musel vědět, že má nalezenou střelnou zbraň odevzdat, a to zejména s ohledem na znalost dané problematiky coby dlouholetý policista a vyučený puškař. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že v době páchání vytýkané trestné činnosti nebyl obviněný držitelem zbrojního průkazu pro jakoukoliv kategorii zbraní a současně se v jeho případě nejednalo o přechovávání jediné neregistrované zbraně. Za okolnost, která podle tvrzení nejvyššího státního zástupce společenskou škodlivost jednání obviněného naopak zvyšovala, je nutné považovat dobu trvání protiprávního stavu, který obviněný sám vyvolal a nechal řadu let trvat, a to i přes to, že měl dostatek času například na využití tzv. zbraňové amnestie a zbraně beztrestně odevzdat či je legalizovat. Nejvyšší státní zástupce tak uzavřel, že nebyly zjištěny natolik relevantní skutečnosti, které by konání obviněného posunuly do roviny pod spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty s odkazem na nepatrnou škodlivost. Nejvyšší státní zástupce tak má za to, že soudy obou stupňů učinily nesprávný právní závěr, že jednání obviněného kvalifikované jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není trestným činem, ale mohlo by být posouzeno jiným orgánem jako přestupek nebo kárné provinění. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 341/2018, a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 1 T 81/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ rozhodnutí jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
5) Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětných zákonných ustanoveních.
7) Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v předmětné trestní věci prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10) V daném případě představuje spornou otázku posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí, jímž nalézací soud postoupil věc podle §222 odst. 2 tr. ř. k projednání možného přestupku či kárného provinění řediteli Ochranné služby Policie ČR, přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil a stížnost státního zástupce jako nedůvodnou zamítl či zda se nejedná o žalovaný trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž měl být obviněný uznán vinným v souladu s podanou obžalobou. Tato sporná otázka nastolená jako důvod dovolání je podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce sám poukázal na to, že „obviněný J. V. svým protiprávním jednáním naplnil zákonné znaky toliko základní skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku“ [neztotožnil se tedy s právní kvalifikací jednání obviněného ve smyslu podané obžaloby].
11) V obecné rovině lze uvést, že podle §222 odst. 2 tr. ř. může soud postoupit věc jinému orgánu, jen jestliže je prokázáno, že nejde o trestný čin, ale příslušný orgán by mohl posoudit žalovaný skutek jako přestupek nebo kárné provinění. Takový závěr musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud není vázán právní kvalifikací skutku použitou v obžalobě nebo v návrhu na potrestání. Zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek by mohl být příslušným orgánem takto posouzen. Postoupení věci se týká vždy skutku, nikoli jeho právního posouzení. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky nebo kárná provinění je oprávněn v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil, a nemusí skutek posoudit jako přestupek nebo kárné provinění. Soud po zjištění, že nejde o trestný čin, ale že žalovaný skutek může být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, musí věc postoupit; nemůže dále pokračovat v hlavním líčení a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku či kárném provinění, např. odstraňovat pochybnosti o tom, zda se skutečně obžalovaný dopustil tohoto skutku, resp. přestupku nebo kárného provinění (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2762-2763). Tyto procesní podmínky lze v daném případě považovat za splněné.
12) Nejvyšší soud dále musel vycházet z toho, že nejvyšším státním zástupcem bylo v dovolání zpochybňováno splnění podmínek umožňujících aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku soudy nižších stupňů. K výše uvedenému ustanovení lze uvést, že trestní zákoník ve shora uvedeném ustanovení uvádí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
13) Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně je třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován právě zásadou subsidiarity trestní represe. Protože se jedná o zásadu a ne o konkrétní normu, je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v každém konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14) Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem dovolatele, že jednáním popsaným pod bodem 1) až 3) obžaloby obviněný naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování §279 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli kvalifikované skutkové podstaty podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak jednání obviněného kvalifikovala obžaloba. Ačkoli lze souhlasit s obecnými východisky uváděnými dovolatelem, která jsou především reakcí na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho argumentace konkrétními okolnostmi činu a jejich aplikací na obecná pravidla není přiléhavá. Při úvahách o tom, zda skutek z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, je třeba vzít v úvahu, ve vztahu ke konkrétnímu jednání obviněného a nejvyšším státním zástupcem zmíněné mírnější kvalifikaci – pouze podle §279 odst. 1 tr. zákoníku následující skutečnosti.
15) Předmětná trestní věc se od typických případů (nedovoleného ozbrojování) zásadně odlišuje, a to v několika směrech, na které soudy nižších stupňů poukázaly. Ačkoli jde v případě shora uvedeného jednání skutečně o naplnění znaků trestného činu, je daný případ charakteristický právě tím, že i přes jejich naplnění, respektive z hlediska způsobu a intenzity jejich naplnění, je značně netypickým, ba výjimečným.
16) Předpisem regulujícím nakládání se střelnými zbraněmi je zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákon o zbraních), který upravuje mimo jiné kategorie střelných zbraní (dále jen "zbraně") a střeliva, podmínky pro nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva, práva a povinnosti držitelů zbraní nebo střeliva (§1 citovaného zákona).
17) Z obsahu spisu se podává, že obviněný byl od 12. 11. 2013 držitelem zbrojního průkazu pro skupinu B a od 8. 12. 2014 taktéž pro skupinu D. Držitel zbrojního průkazu uvedených skupin je (zjednodušeně řečeno) oprávněn za splnění dalších zákonných podmínek nabývat do vlastnictví a držet zbraň kategorie B a D ve smyslu předmětného právního předpisu.
18) Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistika a technická diagnostika, jehož závěry nebyly nikterak zpochybněny, soudy nižších stupňů zjistily, že zbraň popsaná pod bodem 1) obžaloby, má charakter zbraně kategorie A, a to jakkoliv je toto zařazení samotným zástupcem Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva označeno za nepřiměřeně přísné. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že se jednalo o pouhé torzo zbraně kategorie A, které nebylo v důsledku nevýkonného mechanismu a koroze střelbyschopné. Soudy nižších stupňů tak na základě uvedených informací uzavřely, že ačkoliv k držení zbraně kategorie A nedisponoval obviněný příslušným oprávněním, právě s ohledem na skutečnost, že se jednalo o pouhé nestřelbyschopné torzo původní zbraně, je třeba posuzovat jeho jednání ve smyslu jeho závažnosti jako jednání, které nedosahuje spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, jak je v podrobnostech rozvedeno výše [rovněž v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně]. Uvedený závěr ostatně ani sám dovolatel nikterak nerozporuje.
19) Ohledně jednání obviněného popsaném v bodě 2) obžaloby nejvyšší státní zástupce namítl, že uvedená zbraň není zbraní historickou, tedy zbraní spadající do kategorie D, nýbrž je nutno tuto zbraň řadit do kategorie C, což ostatně také potvrzuje shora zmiňované odborné vyjádření. Podle tvrzení dovolatele, tak nemůže snižovat společenskou škodlivost předmětného jednání skutečnost, že si obviněný nebyl tohoto faktu vědom, tím spíše, že se jedná o příslušníka Police ČR a vyučeného puškaře.
20) K uvedené argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, že uvedená zbraň spadá do kategorie C, a tedy kategorie, k níž obviněný nedisponoval a nedisponuje příslušným oprávněním, nicméně z výslechu obviněného vyplynulo, že se obviněný při pořízení předmětné zbraně domníval, že se jedná o zbraň historickou, nepodléhající žádné evidenci, k jejímuž držení není třeba zvláštního oprávnění (že uvedená obhajoba není jen účelová, jak by mohl dovolatel namítat, vyplývá z následujících skutečností). Namítá-li nejvyšší státní zástupce, že tato skutečnost nemůže být považována za okolnost snižující společenskou škodlivost, zejména s ohledem na odbornost obviněného, Nejvyšší soud k uvedenému musí konstatovat, že obviněný absolvoval dálkové studium oboru puškař v roce 2013-2014, kdy závěrečnou zkoušku vykonal dne 18. 6. 2014, tedy přibližně tři roky poté, co si předmětnou zbraň pořídil. Lze tedy předpokládat, že svoje znalosti mohl teoreticky uplatnit až po daném datu. Pokud dovolatel namítal, že nejpozději od uvedeného data měl obviněný ve smyslu svých nabytých znalostí jednat, pak Nejvyšší soud musí uvést, že v průběhu trestního řízení z odborného vyjádření a z vyjádření zástupce Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva [dovolatel dozajista připustí, že jde o daleko fundovanějšího odborníka než roční kurz puškaře] vyplynulo, že kategorizace předmětné zbraně je záležitostí velmi složitou, neboť i osoby, které lze bezesporu považovat za odborníky v daném oboru, označili kategorii předmětné zbraně za nesnadnou, přičemž muselo dojít v průběhu trestního řízení k její opravě [nelze přehlížet, že obviněný byl přesvědčen, že jde o zbraň „Flobertku“ vyrobenou do roku 1890 (druhá „Flobertka“ taktéž zajištěná – byť jednoranná, byla zařazena do kategorie D – tedy vyrobena před rokem 1890). J. P. na základě fotodokumentace nejprve předmětnou Flobertku zařadil do kategorie D, jako historickou, a až na základě zkoumání ji zařadil do kategorie C]. V kontextu všech těchto informací tak Nejvyšší soud shodně se soudy nižších stupňů, považuje tuto okolnost za okolnost snižující společenskou škodlivost. Lze si totiž jen stěží představit, že na osobu disponující ročním dálkovým vzděláním v oboru puškař, získaném několik let po pořízení zbraně, by měly být kladeny stejné nároky jako na erudované odborníky, tím spíše za situace, kdy samotná kategorizace zbraně těmito osobami nebyla v průběhu trestního řízení zcela bez komplikací a musela být dodatečně opravena.
21) Další z námitek dovolatele, konkrétně námitky týkající se doby trvání předmětného jednání a neodevzdání zbraní např. při zbraňové amnestii, jakož i skutečnost, že se nejednalo o jedinou zbraň drženou bez příslušného povolení, jsou již částečně vyvráceny výše uvedenou argumentací. Nejvyšší soud však v této souvislosti doplňuje, že sama skutečnost, že obviněný držel bez povolení střelnou zbraň, kterou bezprostředně poté, co se dostala do jeho dispozice, neodevzdal ve smyslu §68 zákona o zbraních příslušnému útvaru Policie ČR, ve spojení se zjištěním, že je držitelem zbrojního průkazu a má zkušenosti s nakládáním se zbraněmi, nemůže modifikovat stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost v jeho neprospěch (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 611/2008).
22) Ve vztahu k jednání obviněného, které bylo popsáno pod bodem 3) obžaloby, jehož posouzení není nejvyšším státním zástupcem nikterak rozporováno, Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že v konkrétním případě dospěly soudy nižších stupňů k závěru o nenaplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu, a sice hromadění střeliva ve značném množství. Zde lze odkázat na hodnotící závěry soudu prvního (viz bod 24 usnesení) i druhého (viz str. 4 usnesení) stupně. V souvislosti s použitím ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze dle názoru Nejvyššího soudu přehlížet skutečnosti, které charakterizují osobu obviněného, dosavadní způsob jeho života i pracovní působení pouze pozitivně.
23) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu