ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.390.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 390/2019- 432
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovoláních, která podali obviněná Z. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY a obviněný O. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 19/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. B. a O. K. odmítají .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 3 T 19/2018, byli spoluobvinění O. M., Z. B., M. S., E. B., M. M., R. C., E. L. D. C., J. B. a O. K. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Za uvedený trestný čin byli všichni spoluobvinění shodně odsouzeni podle §208 odst. 1, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu ve výši 6.100 Kč způsobenou poškozené Městské části Praha 6.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni spoluobvinění a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018. Podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byli shora jmenovaní spoluobvinění uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že „v době nejméně od 20.27 hod. dne 9. 2. 2018, obžalovaný O. K. do 8.30 hod. dne 12. 2. 2018, obžalovaní J. B. a E. L. D. C. do 17.15 hod. dne 12. 2. 2018, obžalovaní O. M., Z. B., M. S., E. B., M. M. a R. C. do 15.56 hod. dne 14. 2. 2018 v Praze 6 – Dejvicích, XY společně s odděleně stíhaným J. Š., nar. XY a s dalšími nejméně sedmi osobami, které však na rozdíl od obžalovaných na výzvu policie objekt do 00:30 hod. dne 10. 2. 2018 opustily, bez svolení majitele obsadili a následně užívali zabezpečenou budovu zvanou „Š.“, neobydlený, vícepatrový objekt, do kterého bylo vniknuto po odstranění petlice u vstupních dveří v přízemí budovy, přičemž do objektu si sebou vzali nejméně jídlo, vodu, zvukovou aparaturu, kamna, prodlužovací kabely, nádobí, spací potřeby, kdy před zákrokem policie, posledními obžalovanými setrvávajícími v objektu dne 14. 2. 2018 byly zabarikádovány vstupní dveře do objektu, zabarikádován vstup do prvního a druhého patra, jakož i vstup na střechu objektu, aby tak znemožnili vstup jiným osobám, přičemž objekt užívali i poté, kdy byli dne 10. 2. 2018 v 00.01 hod. zástupcem majitele objektu, starostou Městské části Praha 6, O. K., nar. XY vyzváni, aby objekt do 00.30 hod. téhož dne opustili, přičemž majitel objektu jim nepovolil budovu využívat a dále byli ze strany nejen starosty Městské části Praha 6, ale i policie poučeni, že se zde nemají zdržovat.
4. Za uvedený trestný čin byli všichni spoluobvinění shodně odsouzeni podle §208 odst. 1, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Městská část Praha 6 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali obviněná Z. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) a obviněný O. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) ve společném podání dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Nejprve namítli nedostatek objektivní stránky trestného činu. Jednáním kladeným jim za vinu, nemohli naplnit znak obsazení ani užívání domu jiného. Po vniknutí do nemovitosti setrvali uvnitř domu v době nejdéle od 20:27 hodin dne 9. 2. 2018 do 00:53 hodin dne 10. 2. 2018, kdy vylezli na střechu domu, a od té doby až do svého zadržení setrvali výhradně tam. Svým několikahodinovým pobytem uvnitř budovy se nemohli dopustit protiprávního obsazení ani užívání domu jiného. Nebylo ani prokázáno, že by svým jednáním způsobili škodu. V době od 00:53 hodin dne 10. 2. 2018 do doby jejich zadržení pak nebyl naplněn znak obsazení a užívání domu jiného, neboť dům nelze obsadit či užívat prostřednictvím jeho střechy. Svou přímou akcí doufali v docílení možnosti využití dlouhodobě chátrající a neobývané nemovitosti Š. v tom směru, že je vlastník nechá dům užívat do doby, než pro něj najde a zrealizuje vlastní využití. Jejich čin měl demonstrativní charakter se záměrem upozornit na problematiku nevyužívaných a chátrajících domů. Obvinění se hlásí k celosvětovému squatterskému hnutí. Jejich jednání bylo naplněním svobody projevu chráněné čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Bylo zřejmé, že pobyt na střeše je dlouhodobě neudržitelný a obvinění také postupně ze střechy slezli, obviněný O. K. již dne 12. 2. 2018 ráno. Objektivní stránka daného přečinu tak nebyla a ani nemohla být naplněna. Obvinění dále uvedli, že se neztotožňují s názorem soudu druhého stupně, podle něhož, pokud se nacházeli nejen uvnitř budovy, ale i na střeše, lze takovéto chování podřadit pod termín „obsadili a následně užívali budovu“, neboť střecha je její nedílnou součástí. Obsazením se z jazykového hlediska míní zabrání, užívání pak znamená získávání užitku. Vše podstatné ohledně užívání domu či bytu se nachází uvnitř, ať již se jedná o ochranu před povětrnostními vlivy, hlukem nebo poskytnutí soukromí. V rámci pobytu na střeše tedy nemohlo dojít k takovému zabrání domu, ani jeho užívání, jak má na mysli trestní zákoník. Pokud soud dospěl k opačnému závěru, měl alespoň zohlednit rozsah takového „obsazení“ a kvalitu „užívání“ (zvláště v únorových mrazech) v rámci posouzení subsidiarity trestní represe.
7. Dále obvinění namítli, že zde chybí objekt trestného činu ve smyslu chráněného zájmu, který měli porušit. Objektem přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených. V daném případě jde o objekt od roku 2011 nevyužívaný a chátrající, vlastník pro něj dosud žádné využití nemá. Jediné, co za dobu jeho nevyužívání učinil, bylo zabezpečení po prvním pobytu squatterů z počátku roku 2016. Jednání obviněných mu ve výkonu vlastnických práv nijak nebránilo, a nemohl tak nastat účinek trestného činu. Naopak je to vlastník, kdo v tomto případě jedná v rozporu se svými povinnostmi, neboť podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví zavazuje, přičemž tato povinnost je upřesněna předpisy stavebního práva. Není právem vlastníka nechat dům nevyužívaný a chátrající a trestní právo v tomto směru žádnou ochranu neposkytuje. Technický stav budovy byl vlastníkem udáván jako zástupný důvod neužívání. Zdůraznili pak, že v užívání budovy mu nebrání neprovedená změna územního plánu, neboť budova je využitelná podle stávajícího plánu, zejména k nájemnímu bydlení. Š. je chátrajícím objektem a zůstává tomu tak i poté, co byl územní plán změněn. Podle rozsudků soudů obou stupňů nastal účinek již samotným neoprávněným vstupem do domu, kdy chráněný zájem má zřejmě spočívat v dalším chátrání, nevyužívání a porušování povinností vlastníka. Takový objekt však trestní právo nezná.
8. Obvinění namítli též porušení principu subsidiarity trestní represe. Připomněli, že se od počátku řízení odkazovali k celosvětovému hnutí squatterů, jehož se cítí být součástí. Odvolací soud u veřejného zasedání předeslal, že se touto argumentací zabývat nebude, a dále mylně interpretoval obhajobu, pokud obviněné upozornil na rovnost vlastnictví. Té jsou si obvinění vědomi. Ve vztahu k vlastníkovi pouze upozorňovali na to, že městská část má zákonem zvlášť uložené povinnosti řádného hospodáře a péče o své občany (§2, §38 zákona o obcích), které podle jejich názoru právě ve vztahu k nemovitosti Š. neplní. Podle nich je to právě legitimita cílů squattingu, která užití zásady ultima ratio plně odůvodňuje. Jejich jednání mělo upozornit na problematiku prázdných a chátrajících domů, vlastněných nezřídka za účelem spekulací s lukrativními pozemky a na druhé straně chybějícího dostupného bydlení, včetně sociálního a vysoký počet lidí bez domova. V tomto směru je přiléhavé, že si vybrali právě nemovitost ve vlastnictví části obce, nositele veřejné moci a odpovědnosti z ní vyplývající. Soud prvního stupně spatřoval překročení hranice trestnosti v údajně nevyhovujícím stavu nemovitosti Š., který měl být dokonce hrozbou na životě a zdraví. Odvolací soud o technický stav budovy překročení hranice trestnosti neopíral. Překročení trestněprávní normy opřel o to, že obvinění objekt neopustili na výzvu vlastníka. Obvinění namítli, že o tuto skutečnost nemůže být opřen princip subsidiarity trestní represe, neboť nesouhlasem vlastníka a výzvou k opuštění je naplněn znak neoprávněnosti jako formálního znaku skutkové podstaty stíhaného přečinu. Odvolací soud měl v rámci odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, z jakého důvodu nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu a je nezbytné vyvozovat odpovědnost trestní. Obvinění dále poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, ve věci užívání usedlosti C. V souvislosti s tím namítli, že se soudy měly zaměřit na existenci a možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení ochrany vlastnictví jako sledovaného legitimního cíle. Zůstalo nezodpovězeno, jaký společensky významně škodlivý následek byl jejich jednáním způsoben a z jakého důvodu je třeba trestně postihovat aktivismus, který upozorňuje na vážný problém s celospolečenskými dopady. Dodali, že jejich jednáním společensky škodlivý následek nenastal a nastat nemohl.
9. Nakonec obvinění vytkli soudům nižších stupňů porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Uvedli, že (pokud je jim známo) squatterské aktivity dosud nebyly trestní justicí posouzeny jako trestný čin. Odkázali na jiná řízení ve věci squattů. Měli tak za to, že hranici trestního práva nepřekročili. Poukázali na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 5 To 86/2011. Soud druhého stupně se s tímto rozhodnutím vypořádal tak, že je nutno odlišit pouhý happening, krátkodobé užívání objektu v řádu několika hodin od mnohem společensky škodlivějšího jednání, které bylo předmětem tohoto trestního řízení. To je zcela nepřiléhavé hodnocení předchozí věci, v níž byl rovněž soudy konstatován úmysl setrvat v budově dlouhodobě a proti vůli vlastníka, a rovněž tam byli pachatelé vyzýváni k opuštění. Tam uváděný skutek pak byl postoupen k jeho projednání jako přestupku. Odvolací soud předchozí rozhodnutí nekritizoval, ale dezinterpretoval. Pokud od vyhlášení daného rozhodnutí nastal posun v celospolečenském vnímání squattingu, pak mají obvinění za to, že tomu tak bylo ve prospěch legitimity squatterských aktivit.
10. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 3 T 19/2018, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby a návrhů na potrestání, příp. že se věc obviněných podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje příslušnému orgánu jako přestupek. Dále navrhli, aby Nejvyšší soud s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis formulovanou v ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. s odkazem na §261 tr. ř. shodně postupoval i ohledně ostatních sedmi obviněných v této věci.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu a pro stručnost na ni odkazuje. K legitimitě cílů squattingu dodal, že úvahy na toto téma jsou spíše rázu politického než právního a náleží proto mnohem více zákonodárci než soudci nebo státnímu zástupci. Zákonodárce zjevně nepovažoval specifika squattingu za natolik významná, aby je nějak vyjádřil v popisu znaků skutkové podstaty přečinu podle §208 tr. zákoníku. Za dané právní úpravy považuje státní zástupce za zcela vyvážený postup odvolacího soudu, který za rozhodnou skutečnost považoval to, že oba dovolatelé spolu se skupinou dalších osob pokračovali ve svém trestním jednání i po výzvě vlastníka k opuštění jeho budovy. To na rozdíl od sedmi osob, které po výzvě budovu opustily a před soud proto postaveny nebyly. Omezení vlastnického práva „přímou akcí“ je vyloučeno čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takováto „přímá akce“ je vyloučena nejen vůči nepořádným vlastníkům zchátralých budov, ale i jiných věcí. Např. i vůči vlastníkům špatně udržovaných a technicky nezpůsobilých silničních vozidel, která jejich vlastníci nevyužívají k provozu na pozemních komunikacích a bez naplňování jejich účelu je nechávají parkovat na ulicích. Ani takové vozidlo si nemůže kdokoliv umýt, opravit a sám užívat do doby, než pro ně najde využití vlastník. Každé omezení vlastnického práva vyvolá řadu otázek a netušených souvislostí, a proto je legitimní zájem veřejné moci postupovat při toleranci takových zásahů motivovaných jen „účelem užití věci“ co možná nejrestriktivněji – tolerovat jen případy nejextrémnější, například jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku. Obdobně nelze „přímou akcí“ zasahovat ani do rodičovských práv, pokud rodiče nedbají řádně o výchovu svých dětí. Shrnul, že ze strany dovolatelů se jedná o opakování námitek, uplatněných již v předchozím řízení, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. K tomuto vyjádření státního zástupce podali dovolatelé repliku. Neměli za to, že by se soud řádně vypořádal s jejich argumentací. Nepolemizovali se závěrem, že by snad střecha nebyla součástí budovy. Nepovažovali však prosté konstatování odvolacího soudu, že vzhledem k této zjevné skutečnosti lze takové chování podřadit pod termín „obsadili a následně užívali budovu“, za relevantní vypořádání se s jejich argumentací. Prostý kontakt s vnějšími částmi budovy, ať už se jedná o střechu nebo vnější zeď, vstupní dveře či okna, podle jejich názoru nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Z citovaného vyjádření státního zástupce vyplývá, že má za to, že odvolací soud se vypořádal s jejich argumentací, pokud polemizují se závěrem, že by překročení hranice trestního práva mělo spočívat v setrvání v objektu i po výzvě vlastníka. To však nastat nemohlo, neboť s touto konkluzí přišel poprvé až odvolací soud. S argumentací obviněných se tak odvolací soud nemohl vypořádat nijak, neboť první příležitost k polemice s odvolacím soudem je právě podané dovolání. Obvinění se nedomáhají konstatování, že postupovali v souladu s právem, avšak toho, že by jejich jednání nemělo být posouzeno jako trestné. V tomto směru odkazují na příslušnou judikaturu a postup orgánů činných v trestním řízení v obdobných případech. Státním zástupcem nabízené paralely spočívající v hypotetickém zásahu do práv vlastníků motorových vozidel a práv rodičovských jsou tzv. argumentačním faulem, konkrétně argumentem šikmé plochy. Zároveň státní zástupce zcela opomíjí princip trestního práva jako ultima ratio. Tedy, že protiprávní jednání lze posoudit a primárně má být řešeno normami práva mimotrestního.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V posuzované věci však část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obvinění jimi totiž soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládají vlastní hodnotící úvahy (zejména stran technického stavu budovy Š. a její využitelnosti). Presentací jiného důkazního a skutkového hodnocení mění skutkový základ věci zjištěný soudy nižších stupňů a rovněž na tomto základě dospívají k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
A) K námitkám skutkové a procesní povahy
21. Obvinění tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
23. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
24. Nelze tedy tvrdit, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by z nich skutková zjištění soudů nevyplývala při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by tato skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
26. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatelé vznesli pouze námitky výše uvedené, muselo by být jejich dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však presentovali také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
B) K námitkám formálně vyhovujícím uplatněnému důvodu dovolání
28. Hmotněprávní povahu mají námitky dovolatelů a) o nenaplnění objektivní stránky trestného činu založené na tvrzení, že jejich jednání nelze subsumovat (podřadit) pod znak obsazení a užívání domu jiného, b) o chybějícím objektu trestného činu a c) o nutnosti řešení věci za užití zásady subsidiarity trestní represe.
a) K námitce absence objektivní stránky trestného činu
29. Při zhodnocení důvodnosti této námitky bylo třeba zvážit, zda jednání obviněných vykazuje charakteristiky, které jsou typické pro naplnění těchto zákonných znaků pachatelem, či zda se jejich jednání od těchto obvyklých projevů, jež jsou důvodem pro vyvození trestní odpovědnosti konkrétního jedince, v nějakém směru podstatně liší. Úvodem je proto vhodné zopakovat, jak k výkladu namítaných zákonných znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku přistupuje trestněprávní nauka.
30. Protiprávním obsazením je jakékoli vniknutí a setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Zpravidla půjde o tzv. nastěhování se do uvedených objektů, které jsou v době jejich obsazení volné, tedy neobsazené. Stačí nastěhování nábytku do bytu nebo domu jiného, zaparkování auta do prázdné garáže, navezení materiálu nebo zásob zboží do skladu anebo umístění strojů do výrobních hal apod. Může to však být i pobyt osob v domě nebo bytě bez běžného vybavení domácnosti, pokud jim jako její zařízení slouží jen to, co tam právě mají nebo co tam k tomu účelu našly. Obsazením se rozumí delší stav, byť třeba přechodný. Nelze za něj považovat toliko přespání apod. Obsazení totiž znamená vyloučení možnosti užívání uvedených objektů vlastníkem nebo oprávněným uživatelem (např. nájemcem), neboť obsazenou věc nelze nikomu pronajmout, když pronajímatel nemůže dostát své povinnosti „přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém k smluvenému užívání“ (§664 Občanského zákoníku). Obsazený objekt nelze ani rekonstruovat, ba ani např. bourat. Protiprávně může být obsazena i část domu, bytu a nebytového prostoru (In. : Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2038 – 2048 s.).
31. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Protiprávní užívání není tak závažné jako protiprávní obsazení takových objektů. Proto bude zapotřebí v případech neoprávněného užívání uvedených prostorů, jichž občan předtím užíval po právu, pečlivě vážit okolnosti případu z hlediska náležitého posouzení povahy a závažnosti trestného činu podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry a v odůvodněných případech i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe stanovení v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Nebude-li takové užívání trvat dlouho a nebyla-li způsobena jednáním neoprávněného uživatele škoda nebo jiný závažný následek, resp. účinek, zpravidla nepůjde o trestný čin, byť jednáním neoprávněného uživatele byly formální znaky trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku naplněny (In. : Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2038 – 2048 s.).
32. Důvod pro užití prvně jmenovaného znaku zakládá již skutkové zjištění soudu, že obvinění si do daného objektu nastěhovali své věci, konkrétně kamna, zvukovou aparaturu, prodlužovací kabely, nádobí, spací potřeby, jídlo a vodu. Takže bez ohledu na to, kde obvinění byli (na střeše), byl daný znak naplněn. Co se týče druhého znaku, pak není důvod pochybovat o tom, že obvinění po vniknutí do zmíněného objektu zde setrvali, a to až do té doby, než byli donuceni jej opustit. Přitom, jak správně konstatoval odvolací soud, z množství věcí přinesených do objektu a z chování obviněných jednoznačně vyplývá, že nebýt zásahu policistů, chtěli objekt užívat i nadále.
33. Argumentace dovolatelů, jíž se snaží prokázat, že podřazení jejich jednání pod soudy užité znaky skutkové podstaty je nedůvodná, vychází primárně z potlačení významu skutkových okolností, které soudy nižších stupňů v řízení zjistily. Dovolatelé spolu s dalšími osobami vnikli do budovy, z jejíhož stavu bylo nepochybné, že její vlastník učinil opatření, proti vstupu do ní. Nemovitost měla zazděná okna, původně masivními kovovými černými petlicemi s krytými zámky uzavřené dveře, prosklené části dveří překryté pevně připevněnou dřevotřískovou deskou. Z fotografické dokumentace je patrno, že osoba (či osoby) která nebyla zjištěna, hrubým násilím utrhla dvě kovové petlice od vstupních dveří a navíc i rozbila dřevotřískovou desku, čímž násilně zpřístupnila dům. Dovolatelé spolu s dalšími osobami pak vnikli do tohoto domu a vnesli do něj movité věci sloužící k bydlení. Tímto vnesením věcí naplnili, jak shora předesláno, objektivní stránku skutkové podstaty přečinu, jímž byli uznáni vinnými, ve znaku protiprávního obsazení .
34. Jejich jednání přitom nesporně směřovalo k tomu, aby v budově dlouhodobě nelegálně bydleli, o čemž svědčí jejich jednotlivé činy a právě věci, které si vzali sebou, tedy nejméně jídlo, voda, zvuková aparatura, kamna, prodlužovací kabely, nádobí a spací potřeby. Zástupce vlastníka nemovitosti je vyzval, aby budovu opustili, což odmítli. Následně se v budově zabarikádovali, a to dokonce čtyřmi barikádami v jednotlivých nadzemních podlažích počínaje vstupem do budovy a konče vstupem na střechu. Tento závěr je podporován i zjištěními, která plynou ze sdělení, jež se na a v domě v době jeho obsazení dovolateli objevila - nápis v zádveří budovy „už nikdy neodejdem“ (č. l. 227) a červený transparent, který vyvěsili na střeše budovy s nápisem „peace is dead“. (č. l. 049) i nápis na zdi „víc mrtvejch fízlů ... víc živejch domů“ (č. l. 136) – o nichž lze (s ohledem na dobu a místo jejich vyvěšení - zde zejména transparent) důvodně usuzovat, že jsou jejich výtvory a že vyjadřují jejich postoj.
35. To, že po jistém setrvání uvnitř budovy vystoupili na střechu, bylo způsobeno rychlou reakcí zástupce vlastníka budovy na její obsazení, který je vyzval k opuštění budovy již v 00.01 hodin dne 10. 2. 2018. Nadto, jak sami dovolatelé uvedli, jejich pobyt na střeše měl demonstrativní charakter (viz str. 4 dovolání). Uvnitř budovy byla nalezena kamna připojená do komína. Jsou zdokumentována v prvém patře budovy na č. l. 153 a 129 spisu. Dále byla uvnitř budovy nalezena velká propan-butanová tlaková láhev a plynový hořák s redukcí na propan-butan (viz č. l. 192 a 231). Pokud jejich pobyt na střeše měl demonstrativní charakter a do domu si přinesli řadu věcí sloužící k bydlení, přičemž evidentně minimálně kamna nechtěli používat na střeše, nýbrž uvnitř budovy, neboť kamna pro svou funkčnost potřebují připojení do komína, je zjevné, že zamýšleli dlouhodobě pobývat uvnitř budovy, do které vnikli a setrvali zde bez právního důvodu proti vůli vlastníka.
36. Co se týče způsobu užívání budovy, zde je signifikantní, že jejich pobývání v budově neodpovídá deklarované potřebě dostupného bydlení. Obvinění totiž neměli právně vyřešenu řadu podmínek, které jsou spojeny s užíváním nemovitosti pro bydlení v České republice a které jsou v právním řádu striktně upraveny jako povinnosti. Nemovitost Š. byla v době jejich obsazení odpojena od všech inženýrských sítí. Obvinění tak například neměli uzavřenu smlouvu o dodávce elektřiny nebo o sdružených službách dodávky elektřiny, smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, smlouvu o likvidaci domovního odpadu, přičemž tyto a další povinnosti spojené s bydlením upravuje řada platných právních předpisů, i s nimiž se tak dostávali do rozporu. Například elektřinu chtěli zřejmě přivádět do budovy pomocí prodlužovacích kabelů, o čemž opět svědčí fotodokumentace č. l. 240. Není ani zřejmé, jak chtěli likvidovat například biologický odpad, když v budově byly nefunkční záchody a kanalizace. I tyto okolnosti podporují závěr o protiprávnosti jejich užívání dotčené nemovitosti.
37. Pokud obvinění namítli absenci objektivní stránky daného přečinu s argumentem, že po vniknutí do nemovitosti setrvali uvnitř domu v době nejdéle od 20:27 hodin dne 9. 2. 2018 do 00:53 hodin dne 10. 2. 2018, kdy vylezli na střechu domu, a od té doby až do svého zadržení setrvali výhradně tam, pak je na místě nad rámec výše uvedených skutečností, jež svědčí o tom, že objektivní stránka naplněna byla, uvést ještě skutečnosti následující.
38. Výchozí okolnost zde představuje fakt, že střecha je součástí budovy. Tuto skutečnost nezpochybňují ani dovolatelé, když ve své replice uvedli, že s tímto faktem nepolemizují. Nepovažovali však toto konstatování odvolacího soudu za relevantní vypořádání s jejich argumentací. Dovolací soud naopak shledává dané konstatování za relevantní odpověď na jejich argumentaci.
39. Budovu je třeba vnímat v její celistvosti a střechu od ní samozřejmě nelze oddělit. Předmětem ochrany §208 tr. zákoníku je vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru. Jinak řečeno, zmíněné zákonné ustanovení postihuje zásah do vlastnického práva, kterým dochází k narušení oprávnění s vlastnictvím spojených. Stav, kdy na střeše budovy se nachází fyzické osoby, je stavem, kdy její vlastník nemůže řádně vykonávat svá práva s vlastnictvím spojená. Z množství různých situací, které mohou v praxi nastat, lze v obecnosti jako příklad uvést, že vlastník nemůže provádět opravy a údržbu střechy, komínů, případně technických systémů, které se na střechách často nacházejí (jako jsou antény či různé vysílače bezdrátového signálu), nemůže shazovat sníh ze střechy. A to nelze vynechat další obecné možnosti, které mohou u některých budov nastat. Nelze totiž opomíjet, že střecha může mít kromě primární funkce ochrany dalších částí budovy i jiné specifické funkce, může být například zároveň vyhlídkovým místem, užitnou terasou či být uzpůsobena i jako přistávající plocha pro vrtulníky (viz nemocnice). Z hlediska práva disponovat se takový dům stává reálně nedisponovatelným, např. nepronajmutelným a neprodejným. Nelze tak bagatelizovat, jak to činí dovolatelé, že by se jednalo pouze o „vnější obal budovy“. Tak tomu v žádném případě není, střecha je důležitou funkční součástí budovy a pobyt fyzických osob na ní porušuje práva spojená s užíváním nemovitosti a dispozicí s ní a porušuje tedy objekt předmětného přečinu.
40. K popisovaným skutečnostem pak v daném případě přistupují v posuzované věci další okolnosti, které dovolatelé opomíjeli. Oni totiž navíc nesetrvávali pouze na střeše budovy. Na danou střechu se dostali tím způsobem, že nejprve vstoupili a pobývali uvnitř budovy, přičemž na střechu vystoupili z vnitřního prostoru budovy poté, co vedli rozhovor se zástupcem vlastníka budovy, který po nich požadoval, aby dobrovolně budovu opustili, což dovolatelé a další spoluobvinění odmítli. Navíc vnesli do budovy různé věci, jež jim měly umožnit dlouhodobý pobyt (k uvedenému viz shora).
41. Nejvyšší soud proto konstatuje, že objektivní stránka skutkové podstaty daného přečinu byla i v namítaných znacích naplněna.
42. Pokud obvinění tvrdí, že jejich jednání bylo naplněním svobody projevu chráněné čl. 17 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba upozornit na to, že tohoto práva se nemohou v daném případě úspěšně dovolávat. Nutno totiž mít na zřeteli, že zjištěným jednáním zasáhli do práv jiného, konkrétně vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to navíc tak razantně, že toto jednání má charakter (naplňuje znaky) trestného činu.
b) K námitce neexistence objektu trestného činu
43. Nejprve je vhodné připomenout, že o bjektem trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru , zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především o oprávnění je užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s nimi (ius disponendi); může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka.
44. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že zde objekt uvedeného trestného činu dán byl – bylo jím vlastnické právo Městské části Praha 6 k předmětné budově.
45. V návaznosti na to a v reakci na dovolací námitky obviněných je zapotřebí (a současně postačí) připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3419/18, podle něhož pravidlo uvedené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyjadřuje obecnou prevenční povinnost vlastníka předcházet újmě na zdraví, majetku nebo životním prostředí, stejně jako povinnost předcházet excesivnímu výkonu vlastnického práva na úkor (zejména vlastnických) práv třetích osob. Nelze tím ovšem ospravedlnit bezdůvodné okupování nemovitostí ve vlastnictví jiných subjektů. Nelze tolerovat okupaci cizích objektů bez právního důvodu jen proto, že jsou momentálně nevyužívány – v tom nelze spatřovat meze výkonu vlastnictví.
46. Se zřetelem k tomu a s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem týkajícím se charakteru jednání obviněných pak nelze pochybovat o tom, že v posuzovaném případě byl dán objekt trestného činu (zájem na ochraně vlastnického práva) a že tento objekt byl jednáním obviněných porušen. Nejvyšší soud tak považuje za správný názor soudů obou stupňů, podle něhož v daném případě následek (tj. porušení objektu trestného činu) nastal.
c) K námitce subsidiarity trestního práva
47. Dovolatelé namítli porušení principu subsidiarity trestní represe s tím, že jejich jednání mělo být podle nich posouzeno jako jednání nedosahující intenzity potřebné pro uplatnění trestního práva.
48. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
49. V posuzované věci dovolatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16 týkající se užívání usedlosti C. v Praze squattery.
50. Tento nález zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 201/2016, v němž jsou podrobně rozvedeny skutkové okolnosti, za kterých squatteři pobývali v usedlosti C. Primárním a základním rozdílem ve vztahu k nyní posuzované věci je to, že v případu usedlosti C. uzavřeli squatteři s vlastníkem usedlosti tzv. dohodu o spolupráci, která určeným osobám za podmínek v ní vymezených umožňovala vstup (za účelem provádění pomocných prací v oblasti údržby a oprav areálu a účasti na veřejných hudebních a společenských akcí) do určených prostor usedlosti. Tento smluvní vztah posléze vlastník usedlosti C. ukončil výpovědí, přičemž squatteři tam setrvali i v následující době.
51. Právě uvedené okolnosti vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu důležitost, když uvedl, že pro ústavněprávní posouzení věci má také relevanci, jak obvodní soud konkrétně aplikoval skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Důraz položil (stručně shrnuto) s odkazem na komentářovou literaturu na fakt, že „protiprávní obsazení“ nemovitosti je intenzivnější formou zásahu do objektu chráněného trestním zákoníkem, zatímco „protiprávní užívání“ není tak závažné, a proto je zapotřebí v případech neoprávněného užívání uvedených prostorů, jichž občan předtím užíval po právu, pečlivě vážit okolnosti případu z hlediska náležitého posouzení povahy a závažnosti trestného činu podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry a v odůvodněných případech i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Nebude-li takové užívání trvat dlouho a nebyla-li způsobena jednáním neoprávněného uživatele škoda nebo jiný závažný následek, resp. účinek, zpravidla nepůjde o trestný čin, byť jednáním neoprávněného uživatele byly formální znaky trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku naplněny.
52. V nyní posuzované věci však byla situace podstatně odlišná. Dovolatelé spolu s dalšími osobami nemovitost (budovu) Š. především protiprávně obsadili . Nebyla zde přítomna okolnost, že by předtím užívali nemovitost na základě smluvního ujednání s jejím vlastníkem. Nadto z odmítnutí odejít dobrovolně na základě výzvy zástupce vlastníka nemovitosti, tak z jednání, kdy se v budově zabarikádovali a vyvěsili veřejně ze střechy transparent s nápisem „peace is dead“ bylo zjevné, že obsazenou budovu nemíní dobrovolně opustit.
53. Z provedeného dokazování vyplývá (jak již ostatně shora řečeno), že dovolatelé a další osoby v dané budově setrvali a i nadále zde chtěli dlouhodobě pobývat, přičemž tak hodlali činit proti výslovně vyjádřené vůli vlastníka objektu i za pomoci odporu vyjádřeného postavením barikád. Nelze přitom přikládat z hlediska právních závěrů relevanci jejich tvrzení, že chtěli upozornit na problematiku prázdných a chátrajících domů. To totiž mohli provést, aniž by budovu obsadili, a to širokou medializací věci. V dnešní době tak lze učinit nejen v tištěných mediích, nýbrž i na sociálních sítích jako je např. Facebook nebo na internetových stránkách, na které lze nahrávat videa, jako např. Youtube. Tam mohli dovolatelé (či obecně squatteři) situaci ve věci této budovy veřejně presentovat a nedopouštět se přitom protiprávního jednání.
54. Další odlišnost v tomto případu je patrna z obsahu jejich jednání. V případu usedlosti C. původně uzavřeli squatteři s vlastníkem objektu dohodu o spolupráci, v níž bylo uvedeno, že se mají podílet na pomocných pracích v oblasti údržby a oprav tamního areálu. Z jednání dovolatelů a dalších osob squatterů však není zjevná žádná aktivita vedoucí k údržbě a opravám nemovitosti Š. Mezi vnesenými věcmi není zdokumentováno žádné nářadí či úklidové náčiní, jsou patrny pouze věci sloužící bydlení, tj. využití nemovitosti v tom stavu, v jakém je. O jejich vztahu k danému objektu pak svědčí i fotodokumentace interiéru budovy zachycující popsání stěn různými nápisy a fotodokumentace zachycující část střechy, na které se squatteři zdržovali, zobrazující v horizontální části okapu naházené čerstvé slupky od citrusových plodů. Přitom okap rozhodně není místo pro likvidaci biologického odpadu.
55. Obvinění zastávali též odlišný názor oproti vlastníku nemovitosti ohledně aktuální využitelnosti budovy pro bydlení, přičemž měli za to, že jejich jednání je vzhledem k tomu, že vlastník budovu nevyužíval, legitimní. Meze výkonu vlastnického práva jsou upraveny v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Z hlediska výkladu tohoto ustanovení lze opětovně odkázat na závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3419/18 (viz bod 45. shora), z nichž je i na tomto místě vhodné připomenout, že nelze tolerovat okupaci cizích objektů bez právního důvodu jen proto, že jsou momentálně nevyužívány – v tom nelze spatřovat meze výkonu vlastnictví.
56. Co se týče délky pobytu dovolatelů a dalších osob squatterů v budově Š., jak je popsána v rozsudku soudu druhého stupně, byla tato zásadně ovlivněna tím, že vlastník objektu nevyčkával a bezodkladně poté, co se dozvěděl, že do jeho nemovitosti vnikli squatteři, začal ihned činit kroky k tomu, aby ji opustili. Aktivita vlastníka nemovitosti vedla k tomu, že na místo se dostavila policie a squatteři nemohli nerušeně rozvinout své bydlení v ní.
57. V neposlední řadě je na místě upozornit na tu skutečnost, že obvinění uvedený čin spáchali spolu s dalšími osobami ve spolupachatelství. To je považováno za společensky škodlivější, neboť je zpravidla sofistikovanější, má větší naději na úspěch, usnadňuje spáchání činu, neboť násobí síly pachatelů, případně též dalších na něm zúčastněných osob. Tak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě, z jehož okolností je zřejmé, že se dovolatelé a další obvinění na čin připravovali, promýšleli jej, jejich společné jednání jim čin usnadnilo, o čemž svědčí mimo jiné množství a povaha věcí, které v rámci protiprávního obsazení do předmětné budovy vnesli, přičemž nelze pochybovat o tom, že se v rámci provedení tohoto činu vzájemně podporovali, to vše s cílem jeho úspěšné realizace. Lze tak konstatovat, že i zmíněný prvek spolupachatelství svědčil o vyšší škodlivosti jednání obviněných.
58. Vzhledem k popsaným okolnostem, zejména k protiprávnímu obsazení nemovitosti, faktickému i verbálnímu odporu proti opuštění budovy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje.
59. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
60. Dovolatelé pak ještě namítli, že byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Zmínili, že, pokud je jim známo, squatterské aktivity nebyly dosud trestní justicí posouzeny jako trestný čin, přičemž uvedli několik příkladů. Nutno ovšem konstatovat, že předcházející rozhodnutí nelze aplikovat mechanicky, že každý případ je třeba vždy posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním skutečnostem zjištěným v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., které jej individualizují a charakterizují. Nadto lze poznamenat, že v rozhodnutích, na něž byl dovolateli výslovně činěn odkaz, nebyl zpochybněn závěr o naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, důvodem nevyvození trestní odpovědnosti tam uvedených obviněných byla aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Výše v textu ovšem Nejvyšší soud popsal řadu konkrétních okolností, jež měly v posuzované věci zásadní význam nejen pro právní kvalifikaci zjištěného skutku, ale i pro posouzení otázky jeho škodlivosti a zásady subsidiarity trestní represe.
61. Po jejich pečlivém uvážení přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že v dané věci byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž nebyl dán důvod pro nevyvození trestní odpovědnosti obviněných z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
62. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu