ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.402.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 402/2019-971
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2019 o dovolání, které podala obviněná E. K. , roz. XY, nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 4 To 70/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 118/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 5 T 118/2014, byla obviněná E. K. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v postavení opatrovníka, ustanovena rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích pod. č. j. 15 P 70/2005-38 zde dne 14. 3. 2005, v právní moci dne 2. 5. 2005, poškozenému T. S., nar. XY, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Teplicích pod č. j. 14 Nc 918/2004-30 ze dne 2. 2. 2005, v právní moci dne 26. 2. 2005, založila dne 18. 5. 2010 účet č. XY vedený u České spořitelny a. s. na majitele účtu T. S. s jediným disponentem E. K., na který byly v období od 1. 9. 2011 do 16. 12. 2011 vloženy finanční prostředky poškozeného v celkové výši 4.396.420,-Kč, přičemž v tomto období od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 neoprávněně vybrala z tohoto účtu hotovostními výběry celkovou částku ve výši 420.763,-Kč, kterou nevyúčtovala v opatrovnickém spisu ve vyúčtování za rok 2011, dále založila dva bankovní účty vedené u Raiffeisen bank č. XY založený od 11. 1. 2012 do 20. 1. 2012 a č. XY založený od 11. 1. 2012 do 17. 3. 2012 na majitele T. S. s jediným disponentem E. K., přičemž z bankovního účtu č. XY byla dne 11. 1. 2012 převedena částka 1.000.000,-Kč na účet č. XY, tato částka byla spolu s úrokem ve výši 1.513 Kč dne 15. 2. 2012 převedena na bankovní účet č. XY a téhož dne převedena na bankovní účet č. XY vedený u UniCredit Bank, založený dne 30. 1. 2012, kdy jedinou majitelkou a disponentem je E. K., kdy z účtů č. XY a č. XY v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 vybrala hotovostními výběry celkovou částku ve výši 606.994,-Kč, kterou nevyúčtovala v opatrovnickém spisu ve vyúčtování pro rok 2012, neoprávněně vybrané peníze použila pro svoji potřebu, a to zejména na opravy a úpravy svého rodinného domu a svým jednáním způsobila poškozenému T. S., nar. XY, škodu v celkové výši 1.027.757,-Kč.“
2. Za tento zločin byla odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce opatrovníka fyzické a právnické osoby na dobu čtyř let. Dále jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému T. S., k rukám opatrovnice K. A. S., škodu ve výši 1.027.757 Kč.
3. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 4 To 70/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala E. K. (dále jen „obviněná“) dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání uvedla, že skutková věta rozsudku prvého stupně je zmatečná a není z ní zřejmé, co je soudem vnímáno jako trestné jednání a jakým způsobem měly být vybrané peníze, které nebyly vyúčtovány v opatrovnickém spise, použity. Soudu prvního stupně vytkla, že se podrobněji nezabýval skutečnostmi použití zmíněných finančních prostředků, když za škodu považoval všechny částky, které nebyly řádně vyúčtovány v opatrovnickém spise, ačkoliv k těmto na svou obhajobu uváděla jejich konkrétní užití, přičemž část užila na potřeby poškozeného a část na zateplení svého domu, v němž se poškozený zdržoval a bydlel. Namítla, že skutková podstata zločinu podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívá ve způsobení značné škody, přičemž soudy nižších stupňů pochybily při právním posouzení, neboť nedostatečně zjistily, jakou částku si měla přisvojit.
6. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu shledala rovněž v tom, že se soudy nevypořádaly s otázkou skutkového omylu podle §18 odst. 4 tr. zákoníku, když celou dobu tvrdila, že jí poškozený s nakládáním s finančními prostředky udělil souhlas. Uvedla, že spoléhala na sdělení ošetřujícího lékaře, že pokud poškozený abstinuje, je schopen o svých záležitostech rozhodovat. Poznamenala, že trestný čin podle §206 je činem úmyslným a soudy závažným způsobem pochybily, když nezvažovaly její skutkový omyl stran uděleného souhlasu, neboť v jeho důsledku by mohla jednat nanejvýš v nedbalosti. Rovněž zmínila, že od roku 2012 založila do opatrovnického spisu žádost o vyrovnání v rámci rodiny obsahující vyúčtování, a přestože v ní nejsou uvedeny konkrétní částky, obsahuje skutečnosti významné pro předmět trestního stíhání.
7. Namítla také upření práva na spravedlivý proces, neboť nižší soudy podle jejího mínění hodnotily důkazy „značně formálním způsobem“ , zejm. znalecký posudek M. C. Uvedla a za nepřípustné označila, že došlo k „absolutnímu přijetí závěrů“ z tohoto znaleckého posudku, aniž by byl jakkoli kriticky zhodnocen jeho obsah. Poznamenala přitom, že vůči tomuto znaleckému posudku vznesla konkrétní připomínky a odvolací soud se jimi měl v rámci hodnocení důkazů zabývat. Pokud toho nebyl schopen, měl výslechem znalkyně její připomínky vyřešit. Uplatněný dovolací důvod shledala obviněná rovněž v opomenutém důkazu, konkrétně v neprovedení výslechu F. K., neboť se jednalo o významný důkaz pro posouzení její subjektivní stránky. Závěrem uvedla, že se soudy rovněž nezabývaly specifikem jejího případu a jejím vztahem s poškozeným, tudíž otázkou subsidiarity trestní represe a nutností řešit věc právem trestním.
8. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 4 To 70/2018, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 5 T 118/2014, podle 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně zdůraznil, že obviněná ve svém dovolání uplatnila námitky, které učinila již jako součást své obhajoby v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž těmito se odvolací soud zabýval a ve svém rozhodnutí vypořádal. Následně zmínil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení vyjádřeného ve výroku rozsudku. Jistou výjimkou jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými a právními závěry soudu na straně druhé, což však obviněná nenamítla.
10. Dodal, že pod uplatněný dovolací důvod je částečně možné podřadit námitku týkající se výše částky, kterou si obviněná měla přisvojit, přestože tato je vystavěna na skutkovém základu. Její opodstatněnost však neshledal, neboť přisvojení finančních prostředků obviněná deklarovala v uvedené výši tím, že buď provedla hotovostní výběry z bankovních účtů, nebo je převedla bezhotovostně na svůj bankovní účet, aniž by tyto transakce jakkoliv vyúčtovala. Rovněž nezpochybnila, že finanční obnos využila pro svoje účely na opravu své nemovitosti, přičemž námitka stran jejího omylu nemůže obstát, neboť nemohla mylně předpokládat souhlas poškozeného, jelikož ten byl omezen v oprávněném rozhodování, o čemž velmi dobře věděla.
11. K výtce neprovedení důkazu výslechem F. K. doplnil, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude určitou okolnost objasňovat, a jeho úkolem tak je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. V projednávaném případě však soud shledal, že provedení zmíněného důkazu je nadbytečné, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
12. K navrhovanému provedení listinného důkazu v podobě žádosti o vyrovnání v rámci rodiny uvedl, že skutečnosti vyplývající z této listiny nemohly mít na posouzení subjektivní stránky vliv, neboť zpronevěra byla již tou dobou dokonána. Dále dodal, že zcela mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu je výtka hodnocení znaleckého posudku M. C., neboť hodnocení důkazů se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, nikoliv tím, jak na důkaz pohlíží strana obžaloby či obhajoby.
13. Na závěr svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že obviněná ohledně otázky použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku neuvádí žádné konkrétní argumenty. V obecnosti poté uvedl jednotlivé podmínky aplikace zmíněné zásady podle výkladového stanoviska Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, načež navázal, že v projednávaném případě obviněná natolik závažně zasáhla do právem chráněného zájmu, že na ni bylo třeba působit trestněprávními normami. Rovněž sdělil, že zjištěné jednání se ničím nevymyká běžně se vyskytujícím případům, resp. nebylo zjištěno ničeho, co by vylučovalo uplatnění trestní represe.
14. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
15. Na shora zmíněné vyjádření státního zástupce reagovala obviněná ve své replice, v níž uvedla, že vyúčtování a návrhy na povolení financí na opravu domu podala opatrovnickému soudu, který o nich však nerozhodl, přičemž z tohoto jednání je možné vyvozovat její snahu o nápravu, a s tím související absenci úmyslu peníze zpronevěřit. Nadto poškozený z opravy domu rovněž těžil. Ve vyjádření státního zástupce postrádala stanovisko ke skutečnostem, že část prostředků byla prokazatelně užita k zakoupení věcí pro poškozeného.
16. Jako zavádějící považovala tvrzení o vylákání ústního souhlasu od poškozeného, k čemuž uvedla, že s ním měla velmi dobrý vztah a nezištně se o něj starala, a to i v době po jeho nehodě. Zdůraznila, že již od počátku nesouhlasil s jejím trestním stíháním a k této skutečnosti chtěl v roce 2014 vypovídat, což mu však nebylo umožněno. Rovněž se neztotožnila se závěry, že jí souhlas s použitím finančních prostředků nebyl udělen, měla totiž na základě ujištění ošetřujících lékařů za to, že při abstinenci je poškozený schopen souhlas udělit, přičemž tento byl opakovaně dáván již před rozhodnutím soudu o zbavení způsobilosti.
17. Dále nesouhlasila s názorem o neprovedení výslechu F. K. a doplnila, že se jedná o zásadní důkaz z hlediska subjektivní stránky. Obdobně se zmínila i o neprovedení výslechu M. C., k čemuž dodala, že pro řádné hodnocení důkazů soudem je nutné se vypořádat též s námitkami obhajoby a při jejich pominutí dochází k zásahu do práva na spravedlivý proces.
18. Závěrem repliky k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřila, že o poškozeného pečovala v době, kdy jí k tomu nic nenutilo, resp. v době, kdy nebyl omezen na svéprávnosti, investovala do jeho péče svůj čas i peníze, vysoudila pro něj veškerý jeho současný majetek, rovněž o něj (i v současnosti) trvale projevuje opravdový zájem. Nad to zmínila, že v době, kdy zjistila, že s nakládáním s finančními prostředky měl být udělen soudem souhlas soudu, o tento dodatečně požádala, podle jejího názoru již to svědčí o absenci úmyslu nezákonně se obohatit.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 4 To 70/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Nejvyšší soud k části dovolací argumentace vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá o námitky ryze skutkové a procesní povahy. Obviněná totiž soudům v této části vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a to ve smyslu, že se nevypořádaly s otázkou, jak byly jednotlivé vybrané částky využity, zvláště pak, že za škodu považovaly všechny částky, které nebyly řádně vyúčtovány v opatrovnickém spise. Rovněž jim vytýká, že se nezabývaly jejím skutkovým omylem podle §18 odst. 4 tr. zákoníku, v této souvislosti uvádí, že jí poškozený poskytl souhlas s nakládáním s jeho finančními prostředky, přičemž se domnívala, že tento může poškozený udělit, a to s ohledem na sdělení jeho ošetřujícího lékaře. Mimo výhrad stran nepoužití ustanovení o skutkovém omylu doplňuje, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces značně formálním hodnocením důkazů, zejména znaleckého posudku M. C., jehož závěry byly přijaty bez jakéhokoli kritického posouzení. Další pochybení soudů spatřuje v tom, že neprovedly výslech F. K., a založily tak pochybení ve formě opomenutého důkazu. Zejména z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněná tedy v této části svých dovolacích námitek nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
28. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soud prvního stupně se jednotlivými skutkovými okolnostmi zabýval, když své úvahy opřel o provedené důkazy. Co se týče výše jednotlivých částek, je zřejmé, že soudy nižších stupňů vycházely z vyúčtování uložených v opatrovnickém spise, z výpisů z účtů (z nichž jsou jasné hotovostní výběry, případně bezhotovostní převody) a z výpovědi samotné obviněné. Soudům nelze v jejich úvahách ničeho vytknout, pokud dospěly k závěru o výši jednotlivých zpronevěřených částek. K tomu lze poznamenat, že pokud měla obviněná důvod uvádět v jednotlivých vyúčtováních pro opatrovnický soud výdaje i ve velmi nízkých částkách v řádech desítek, případně stovek korun (např. platby za žárovku, ubrousky a květináč, příp. koš na prádlo), je s podivem, že by neuvedla nákup věcí za částky v řádu tisíců korun.
29. K namítanému skutkovému omylu lze v krátkosti zmínit, že obviněná nemohla být v tomto omylu stran poskytnutí souhlasu poškozeným s užitím finančních prostředků, neboť si byla vědoma rozhodnutí, jímž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, přičemž byla i opatrovnickým soudem k této skutečnosti poučována. Nelze přitom pochybovat, že i z laického hlediska věděla, co se rozumí zbavením způsobilosti k právním úkonům, tedy věděla, že pokud je poškozený zcela zbaven této způsobilosti, nemůže vůbec činit vlastní právní úkony, a tudíž ani žádné svolení sám dát nemůže. Na tom nic nemění obviněnou tvrzené sdělení ošetřujícího lékaře, že takové svolení může poškozený udělit, neboť věděla, že takové sdělení nemá a mít ani nemůže jakýkoli vliv na existenci pravomocného rozhodnutí opatrovnického soudu o zbavení způsobilosti k právním úkonům, jež bylo v daném směru určující. Jinak řečeno, i přes zmíněné sdělení musela vědět, že překážku takovému úkonu poškozeného brání pravomocné soudní rozhodnutí. Dlužno dodat, že stav neschopnosti poškozeného uvážit důsledky svého jednání byl dán v důsledku jeho nezaviněné dopravní nehody z roku 1997. O tom obviněná věděla, ostatně právě proto podávala podnět k zahájení řízení o zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům. Nelze tudíž přihlédnout ani k její námitce souhlasu poškozeného uděleného před výše citovaným rozhodnutím. Lze přitom poznamenat, že se zmíněnými skutečnostmi dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů (srov. str. 5 rozsudku soudu nalézacího a bod 8. a 9. usnesení soudu odvolacího). Namítá-li tedy obviněná nepoužití ustanovení o skutkovém omylu a činí tak pouze na základě jí tvrzených skutkových okolností, nelze tuto výtku pod deklarovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Pokud v daných souvislostech ještě poukazuje na to, že součástí opatrovnického spisu je návrh na vyrovnání v rámci rodiny, pak je nutno konstatovat, že tato listina byla opatrovnickému soudu předložena až po dokonání shora popsaného trestného činu (přisvojení si cizích svěřených prostředků obviněnou pro osobní účely a vzniku škody u poškozeného). Ani tato skutečnost nemohla tak mít vliv na správný závěr soudů nižších stupňů o existenci úmyslného zavinění na straně obviněné.
30. K výhradám stran posudku M. C. je možné konstatovat, že v postupu jeho hodnocení odvolacím soudem nelze shledat nedostatky, jež by v konečném důsledku měly vést k závěru o nesprávnosti zjištění, jež z něj odvolací soud učinil. Ve stručnosti lze doplnit, že tento znalecký posudek není jediným, který byl ve vztahu ke zdravotnímu stavu poškozeného vypracován. Z tohoto pohledu v něm nelze shledat vady, stav poškozeného znalkyně hodnotí komplexně a její poznatky navazují na závěry posudků předchozích. Co se blíže týče poznatků o zdravotním stavu poškozeného, nijak se neodchylují od ostatních posudků. Soudu odvolacímu tak nelze ničeho vytýkat, pokud své úvahy o duševním stavu poškozeného o znalecký posudek M. C. opřel.
31. K námitce obviněné, že odvolací soud neprovedl jí navržený důkaz výslechu F. K., lze pouze pro úplnost poznamenat, že v dané věci tento soud skutečně zmíněný důkaz neprovedl. Z jeho rozhodnutí je však zjevné, že považoval provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností (zejména se zřetelem ke znaleckému posudku M. C.). V tomto směru lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (viz bod 12.), v němž dostatečným způsobem vyložil, proč shledal navržený důkaz nadbytečným. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo deficitem, jenž by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu v podobě opomenutého důkazu.
32. K výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dodává, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
33. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
34. Činí-li obviněná za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
35. V návaznosti na výše uvedené možno konstatovat, že obviněná z části vznesla námitky pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné.
36. Konkrétně jde o námitky, že samotná skutková věta rozsudku soudu prvého stupně je značně zmatečná a není z ní zřejmé, co konkrétně je soudem vnímáno jako trestné jednání a jak konkrétně měly být „neoprávněně vybrané peníze, které nebyly vyúčtovány v opatrovnickém spisu“ obžalovanou použity. Tímto namítá nenaplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, tudíž takto formulovaná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku a odpovídá tak deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
38. Ze skutkové věty rozsudku prvního stupně lze seznat, v čem tento soud spatřuje jednotlivé znaky objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle §206 odst. 1 tr. zákoníku tento trestný čin spáchá, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §206 odst. 4 písm. b) a d) tr. zákoníku pak spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Kvalifikovaná skutková podstata je zde naplněna ve dvou na sobě nezávislých znacích [jednak v písm. b), jednak v písm. d) tr. zákoníku]. Pouze na okraj lze v této souvislosti poznamenat, že kvalifikovaná skutková podstata byla v posuzované věci naplněna bez ohledu na obviněnou zpochybňovanou výši vzniklé škody, a to ve znaku konkrétního subjektu. Jednotlivým znakům poté odpovídá i skutková věta, která uvádí, že obviněná v postavení opatrovníka (tj. osoby která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného) provedla neoprávněné výběry hotovosti, případně bezhotovostní bankovní převody, tyto částky nevyúčtovala v opatrovnickém spisu a použila je pro svou potřebu (tj. přisvojila si je, ačkoliv ji tyto prostředky z titulu opatrovníka byly svěřeny), a to zejména na opravy a úpravy svého rodinného domu a tímto jednáním způsobila poškozenému T. S. škodu ve výši 1.027.757 Kč (tj. značnou škodu, která v sobě zahrnuje i škodu nikoliv nepatrnou). Nelze tak přisvědčit názoru obviněné, že skutková věta výroku nezahrnuje všechny znaky objektivní stránky zmíněného trestného činu, a tedy, že není zřejmé, co je jí kladeno za vinu.
39. Pokud obviněná ve vztahu k uvedenému zločinu namítá, že se soudy nezabývaly specifikem případu, vztahem mezi poškozenou a obžalovanou, otázkou subsidiarity trestní represe a nutností řešit věc právem trestním, jakož i tím, že rozhodovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, lze k tomu konstatovat, že ke zmíněnému ani nevyjádřila konkrétní argumenty, z jakého důvodu by měl její skutek být posouzen jako méně společensky škodlivý a naplňující podmínky užití materiálního korektivu. Učinila tak až ve své replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jejímu dovolání (viz shora).
40. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné alespoň stručně se ke zmíněné otázce subsidiarity trestní represe vyjádřit. V té souvislosti je namístě předně připomenout stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 publikované pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého „[t]restným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
41. V obecné rovině je použití materiálního korektivu možné i u kvalifikovaných skutkových podstat, stále se však musí jednat o výše naznačené méně závažné trestné činy – přečiny. V posuzovaném případě se však jednalo o závažný trestný čin, zločin podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) tr. zákoníku. Již tím bylo vyloučeno aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím spíše byl tento závěr dán za situace, byla-li zohledněna doba páchání činu (tj. od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2012) a také konkrétní výše způsobené škody (1.027.757 Kč), která dvojnásobně přesahuje výši značné škody. V neposlední řadě bylo třeba přihlédnout i k tomu, že kvalifikovanou skutkovou podstatu daného zločinu obviněná naplnila hned ve dvou znacích.
42. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
43. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu