ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.561.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 561/2019-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 5 To 488/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 81 T 117/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 81 T 117/2017, byl L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 5 To 488/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V dovolání poukazuje na to, že soudy nižších stupňů nedostatečně vyřešily otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu, která podle jeho přesvědčení naplněna nebyla, neboť je zapotřebí prokázat úmysl přivodit trestní stíhání konkrétní osobě, což prokázáno nebylo. Dále uvedl, že jemu vytýkané chování nelze podřadit pod danou právní kvalifikaci, neboť nelze hovořit o jeho úmyslu poškodit poškozeného v zaměstnání, když tento byl jeho zaměstnavatelem. Rovněž popírá úmysl narušit rodinné vztahy poškozeného. Ve vztahu k uloženému trestu, argumentuje tím, že soudy vycházely z právní úpravy trestního zákoníku ve znění novely č. 204/2017 Sb., kdy trestní sazba u daného trestného činu byla v rozmezí odnětí svobody na dvě léta až osm let, kdežto současně platné znění trestního zákoníku ve znění novely č. 287/2018 Sb., již uvádí rozmezí jeden rok až pět let. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale současně také rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku a tomuto soudu přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání se vyjádřil. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a následně obsah dovolání obviněného. Dále uvedl, že ačkoli námitky dovolatele vůči právní kvalifikaci lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, obviněný je však opřel o závěr, že pro dané jednání neexistuje dostatečný důkazní materiál, a proto směřují mimo hmotněprávní rovinu. Rovněž zdůraznil, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu postačuje úmysl eventuální, že pachatel musí být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku nepravdivého obvinění může být někdo trestně stíhán. Není rozhodné, zda ke stíhání skutečně dojde. Dále zmínil důkazy, ze kterých soudy vyvodily, že chtěl poškozeného poškodit v zaměstnání, a že se v důsledku vztahů eskalovaných obviněným poškozený nakonec odstěhoval. K uloženému trestu konstatoval, že rozhodující právní úpravou je ta, která je účinná v době rozhodování o výši trestu, nikoli úprava v době, kdy rozhoduje dovolací soud o podaném dovolání. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
III.
Důvodnost dovolání
10) K zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, je nutno uvést, že toho se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, vážně jej poškodit v zaměstnání a zakrýt svůj vlastní trestný čin. Objektem trestného činu křivého obvinění je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání. Není rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného skutečně dojde. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Pachatel však samozřejmě nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Lživé obvinění z trestného činu musí směřovat vůči konkrétní, dostatečně individualizované osobě (byť nemusí být ztotožnitelná podle jména). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Obviněním se rozumí jednání, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní osoby. Může se jednat o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma tohoto oznámení není rozhodná. Ke spáchání tohoto přečinu se vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku, přičemž ve vztahu ke specifickému úmyslu přivodit jinému trestní stíhání podle §345 odst. 2 tr. zákoníku postačuje úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2953-2956 s].
11) V reakci na shora uvedené obecné konstatování je vhodné upozornit, že dovolací argumentace je v podstatě shodná s argumentací obviněného v dovolání a současně je opakováním obhajoby, kterou tento uplatnil v dosavadním řízení. S námitkami obviněného se již vypořádal odvolací soud, a proto je vhodné pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zejména str. 3 a 4, případně na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu str. 6., když se se závěry soudy nižších soudů vyslovenými v odůvodnění těchto rozhodnutí Nejvyšší soud ztotožnil. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného spočívající v tvrzení, že jeho jednání, které bylo popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje subjektivní stránku daného trestného činu, neboť tak, jak je skutek popsán, naplňuje všechny znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný v úmyslu vyvinit se ze spáchání vloupání do stodoly (ke kterému se částečně doznal), následně lživě obvinil poškozeného, že věci, které byly odcizeny, a které byly předmětem krádeže, pro kterou byl sám stíhán, označil jako věci, které právě od poškozeného získal. Nelze rovněž nebrát v úvahu skutečnosti, za kterých se tak stalo, jak ve svém rozsudku popisuje soud prvního stupně v bodech 8-11, případně odvolací soud ve svém usnesení. Z jimi zmíněných skutečností vyplývá, že za situace, kdy se obviněný nejprve k trestné činnosti (krádeži) doznal, následně do odvolání uvedl, že „vše uvede na pravou míru v odvolacím řízení“, u kterého a následně vedeného hlavního líčení po řádném poučení uvedl, že „skútr, kanystr a kabel“ dostal od poškozeného J. R. do zástavy [věděl o tom, co bylo předmětem krádeže, pro kterou byl stíhán, a u odvolacího řízení uvedl, že tyto věci neodcizil, ale dostal od poškozeného]. Tuto námitku tudíž vyhodnotil Nejvyšší soud rovněž jako zjevně neopodstatněnou.
12) V souvislosti s námitkou obviněného, že nebyl naplněn znak §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku – vážné poškození v zaměstnání, je nutno uvést, že za vážné poškození v zaměstnání ve smyslu ustanovení §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku lze považovat např. přeřazení na nižší funkci, možnost snížení výdělku či možnost výpovědi ze zaměstnání. Z provedeného dokazování vyplynulo, že vztahy mezi obviněným a poškozeným byly dlouhodobě špatné, a to v souvislosti s chováním obviněného, přičemž neshody vyvrcholily odstěhováním se poškozeného na Slovensko, v důsledku čehož ztratil možnost pracovních zakázek v XY a okolí. Současně bylo prokázáno, že odstěhování poškozeného proběhlo právě v důsledku zhoršených vztahů mezi obviněným a poškozeným, mj. i v důsledku křivého obvinění poškozeného obviněným, čímž byl znak vážného poškození naplněn. Zvolená právní kvalifikace je proto z výše uvedených důvodů zcela přiléhavá [není zřejmé proč obviněný v dovolání poukazuje také na nenaplnění znaku „narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, když skutkové zjištění a právní věta je vázána pouze na kvalifikační znak „jiného vážně poškodit v zaměstnání“]. Obdobné závěry lze učinit i v případě právní kvalifikace dle ustanovení §345 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť jednání obviněného, kterým křivě obvinil poškozeného z trestného činu, bylo vedeno úmyslem přivodit mu trestní stíhání, ve snaze zakrýt svůj vlastní trestný čin, a to trestný čin krádeže a porušování domovní svobody (za které byl obviněný i odsouzen), když ve své výpovědi lživě označil poškozeného jako osobu, která mu měla předat odcizené věci z vloupání v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin dne 6. 10. 2015 do 09.00 hodin dne 8. 10. 2015 ve Frýdlantu nad Ostravicí, místní část XY.
13) Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
14) Ve vztahu k námitce obviněného musí Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že pro uložení trestu je rozhodující právní úprava trestního zákoníku účinná v době, kdy se o trestu rozhoduje. Nalézací soud se otázkou uložení trestu pečlivě zabýval (bod. 13 rozhodnutí) a vyložil, z jakých důvodů uložil trest právě v takové výši, a které okolnosti při svém rozhodování zvažoval. Soud přihlédl k závažnosti spáchaného trestného činu, který je sankcionován trestem odnětí svobody na dva až osm let i k dalším okolnostem případu a osobě pachatele. Soud po zvážení všech skutečností uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, přičemž při stanovení výše trestu přihlédl k nevykonané části trestu odnětí svobody uloženého v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 24/2016. V souvislosti s otázkou nepřiměřenosti trestu a jeho podřazením pod určitý dovolací důvod je nutno odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
15) Nejvyšší soud pouze okrajově dodává, byť se nejedná o případ dopadající na předmětnou trestní věc, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo, naopak je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů, jejich odůvodnění odpovídají ustanovením §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
16) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu