ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.596.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 596/2019-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 6 To 337/2018-264, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 44/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2018, č. j. 4 T 44/2018-225, byl obviněný A. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 6 To 337/2018-264, jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 15. 2. 2017 okolo 16:30 hodin v Praze 10, jako řidič vozidla tovární značky XY, registrační značky XY ve vlastnictví K. J., při jízdě ulicí V Korytech ve směru od ulice Jižní Spojka k Jabloňové ulici, porušil obecnou povinnost ohleduplnosti a opatrnosti ve smyslu §4 písm. a), b), a dále povinnosti podle §5/1 b), §5/2f) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž povinnost podle §5/2f) je povinností důležitou, tím, že v důsledku nedostatečné opatrnosti a pozornosti před vyznačeným přechodem pro chodce před křižovatkou s ulicemi Jesenickou a Jetelovou, přehlédl L. S., nar. XY, který stojící na chodníku zjevně hodlal přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a po jeho náhlém vstupu do vozovky na vyznačený přechod před jeho bezprostředně blížící se vozidlo mu nárazem přední částí vozidla přivodil závažná zranění v oblasti dolních končetin s tříštivými zlomeninami, zranění v dolní části trupu, pohmožděniny, a závažné zranění hlavy se zlomeninami lebky a těžkým pohmožděním mozku, na která dne 23. 2. 2017 zemřel.
3. Obviněného za tento přečin odsoudil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl odvolací soud o nárocích poškozených na náhradu škody.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Bieleckiho dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Napadenému rozsudku vytýká, že vychází ze zcela zjevně nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a jeho závěry jsou zcela nelogické. Na takto nesprávně zjištěný skutkový stav navíc nesprávně aplikoval předpisy trestního práva a o provozu na pozemních komunikacích. Odvolací soud hodnotil důkazy velmi tendenčně a vyvozoval z nich závěry extenzivně ve prospěch viny obviněného. Některé důkazy takto hodnotil i zcela v rozporu s jejich skutečným zněním, např. výpověď svědka. Obviněný namítl, že odvolací soud z výpovědi svědka D. vyvodil zcela nelogické a nepřípustně extenzivní závěry. Má za to, že svědek popisoval situaci, kdy vozidlo obviněného bylo již tak blízko přechodu pro chodce, že neměl absolutně žádnou možnost reagovat. Chodec náhle vstoupil do vozovky a porušil tak svoji povinnost podle §54 odst. 3 předposlední věty zákona o provozu na pozemních komunikacích a celá vina tak leží na poškozeném. S ohledem na významnou roli poškozeného v průběhu dopravní nehody považuje za nesprávné užití kvalifikace podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť není na místě hodnotit výsledné usmrcení jako důsledek porušení důležité povinnosti uložené zákonem. Je toho názoru, že je třeba zkoumat zcela jinou situaci, a to dobu 3-5 sekund (tj. podle znaleckého posudku doba potřebná pro zastavení) před dobou, kterou popsal svědek D. Není však známo, zda se poškozený již v tomto okamžiku nacházel v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce a choval se tak, aby bylo zjevné, že hodlá přejít. Nebylo taktéž prokázáno, jestli obviněný měl možnost vidět v dostatečném předstihu, že poškozený hodlá přechod použít. Natož, aby měl obviněný možnost posoudit, že se jedná o osobu přestárlou, jak naznačil odvolací soud. Uvedené namítal obviněný již v rámci svého odvolání, odvolací soud se však s jeho námitkami nevypořádal.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 6 To 337/2018-264, zrušil, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podal ke shora uvedenému dovolání písemné vyjádření, v němž uvedl, že dovolání je podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, a je formálně založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) citovaného ustanovení se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Dovolatel podle státního zástupce opakuje ve svém mimořádném opravném prostředku obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání ze dne 23. 7. 2018 proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. I v dovolání tvrdí, že nehodu způsobil poškozený tím, že vstoupil do vozovky na natolik krátkou vzdálenost, že on na něj již nestačil reagovat. Přitom nebylo zjištěno, zda již na chodníku dával poškozený najevo, že bude přecházet. Obviněný odmítá závěr soudů, že poškozený stál na okraji přechodu se zjevným úmyslem tento přejít, přičemž se jednalo o osobu vyššího věku, jemuž bylo třeba věnovat zvýšenou pozornost, stejně jako to, že by takovou osobu v dostatečném předstihu mohl u přechodu vidět. S těmito skutkovými námitkami se podle státního zástupce však již vypořádal odvolací soud na str. 4 a 5 dovoláním napadeného usnesení.
8. Státní zástupce považuje za podstatné, že dovolatel ve své podstatě napadá toliko soudy učiněná skutková zjištění, aniž by ovšem uvedl jinou alternativu skutkového děje, tedy jak jinak by se mohla před jeho vozidlem objevit osoba poškozeného, než že tento šel k přechodu nebo stál na jeho okraji na chodníku. Okolí předmětného přechodu je totiž natolik přehledné, že je vyloučeno, aby se k němu mohl nepozorovaně přiblížit chodec (navíc chodec vyššího věku), u něhož nelze předpokládat velmi rychlý běh. Je tedy zřejmé, že dovolatel se ve své podstatě dovolává pochybností ve svůj prospěch, tedy zásady in dubio pro reo . Tato zásada je však zásadou procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud zpravidla nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou podle shora citovaného nálezu toho názoru, že v daném ohledu lze korigovat pouze nejextrémnější excesy – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však dovolatel neuvedl. Zejména u jednotlivých důkazů neuvedl, v čemž bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní nesoulad“.
9. Protože dovolatelem uplatněné námitky zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zejména ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve zrekapitulovat zásadní dovolací námitky obviněného, aby bylo zřejmé, zda a které z nich mohou naplňovat jím uplatněný dovolací důvod. Přezkumnou povinnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. totiž zakládají jen ty námitky, které obsahově uplatněnému důvodu dovolání vyhovují. Bylo již konstatováno, že ve vztahu k dovolacímu důvodu, který je určen k nápravě vad hmotně právního posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], který je uplatňován v této trestní věci, nemohou takový přezkum založit námitky skutkové a procesní. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své (přezkumné) povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
18. V této trestní věci pak dovolatel především opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání ze dne 23. 7. 2018 proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a se kterou se vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4. a 5. Obviněný zřetelně i nadále trvá na své obhajobě, že nehodu způsobil poškozený (viz jeho vyjádření v dovolání: „…celá vina za střet leží na poškozeném…“ ), neboť poškozený podle něj vstoupil do vozovky na natolik krátkou vzdálenost, že on na něj již nestačil reagovat. Podle něj nebylo zjištěno, zda již na chodníku dával poškozený najevo, že bude přecházet. Odmítá závěr soudů, že poškozený stál na okraji přechodu se zjevným úmyslem tento přejít, přičemž se jednalo o osobu vyššího věku, jemuž bylo třeba věnovat zvýšenou pozornost, stejně jako, že by takovou osobu v dostatečném předstihu mohl u přechodu vidět.
19. Je tedy zřejmé, že dovolatel ve své podstatě napadá toliko soudy učiněná skutková zjištění, aniž by ovšem uvedl jinou alternativu skutkového děje ( tedy jak jinak by se mohl poškozený objevit před vozidlem obviněného a jak mohl být sražen na přechodu pro chodce ve vzdálenosti 1.2 m od pravého okraje vozovky z pohledu přijíždějícího obviněného ), než alternativu skutkového děje konstatovanou oběma nižšími soudy ( spočívající v tom, že poškozený šel k přechodu nebo stál na jeho okraji na chodníku a poté náhle vstoupil do vozovky na vyznačený přechod pro chodce ). Ve spojení s tím, že polemizuje s hodnocením výpovědi svědka J. D. (jenž logicky mohl jím uváděné rozhodné vzdálenosti pouze odhadovat), kterou sám posuzuje zcela izolovaně při odhlédnutí od dalších důkazů, a to zejména závěrů znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy či jiných objektivních skutečností (místní poměry na komunikaci, kde se nehoda stala), je zřejmé, že se ze strany dovolatele jedná o irelevantní námitky vůči správnosti skutkových zjištění, včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, které nenaplňují jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Nezbývá proto než opakovat, že na základě těchto námitek nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
20. Přestože to dovolatel ve svém dovolání výslovně neuvádí, je zřejmé, že se ve své podstatě v rámci uvedených námitek domáhá uplatnění zásady v pochybnostech v prospěch (obviněného), tedy zásady in dubio pro reo , a to zejména v otázce nejasnosti postavení poškozeného před vstupem na přechod pro chodce.
21. K principu in dubio pro reo lze obecně uvést, že tento vyplývá ze zásady presumpce nevinny ukotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a vztahuje se pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je třeba také zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud pak konstatoval, že pokud mají obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, taktéž usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015). Je tedy zřejmé, že princip in dubio pro reo je procesní a nikoliv hmotně právní zásadou a má-li takovýto procesní charakter týkající se jen otázek skutkových, není námitka o jeho porušení způsobilá naplnit obviněným zvolený (stejně jako žádný jiný) dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 613/2017, Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/2017).
22. V obecné rovině je možné dále konstatovat, že nepřípustnost posouzení uvedené zásady v rámci dovolacího řízení je prolomena pouze v případě tzv. „extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“. Tedy v situaci, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
23. Pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním úspěšná, musela by být především obviněným uplatněna a obsahově podpořena tak, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jím tvrzená varianta skutkového stavu věci.
24. V této trestní věci však dovolatel takovouto jinou jemu příznivější skutkovou variantu neuplatnil, stejně jako komplexně (v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř.) nezpochybnil skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. Je tedy zřejmé, že dovolatel v rámci této své dovolací námitky skutečně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, ke kterým (co do skutkové roviny v projednávané věci) dospěl soud prvního stupně a poté přes určitou úpravu skutkových zjištění (ve prospěch obviněného) také odvolací soud. Protože tedy obviněný namítá porušení procesní zásady a nikoliv hmotně právní posouzení věci, nemohou tyto jeho námitky naplnit jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání.
25. Pouze pro úplnost může Nejvyšší soud k této námitce obviněného z hlediska předmětné trestní věci doplnit, že obhajoba obviněného nemůže obstát v konfrontaci s tím, že okolí předmětného přechodu bylo v rozhodné (denní) době a za nezhoršených povětrnostních podmínek a místních poměrů natolik přehledné, a to jak z pohledu výhledových poměrů obviněného, tak i náležitého dopravního označení přechodu pro chodce (svislé i vodorovné značení), že je prakticky vyloučeno, aby se k němu poškozený mohl nepozorovaně či jakkoliv skrytě přiblížit, zejména pokud se jednalo o osobu, u které nelze s ohledem na její věk předpokládat rychlý pohyb. Nakonec sám svědek D. jedoucí za obviněným sledoval poškozeného na přechodu již ze vzdálenosti 60 - 70 metrů.
26. Potud by bylo možné přisvědčit názoru státního zástupce, který uvedl, že tyto námitky dovolatele zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zejména ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení [proto též navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.].
27. Dovolatel však v bodě IV. svého dovolání uplatňuje další námitky týkající se role poškozeného v průběhu nehodového děje, které by mohly mít vliv minimálně na právní kvalifikaci jeho jednání podle §143 odst. 2 tr. zákoníku určovanou tím, že usmrcení poškozeného je důsledkem porušení důležité povinnosti uložené pachateli trestného činu zákonem. Takováto námitka tak směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud proto musel posoudit, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena touto tvrzenou právní vadou, či nikoli.
28. Především je nutné konstatovat, že odvolací soud důvodně přisvědčil námitce obviněného jako odvolatele, že se nalézací soud nezabýval chováním poškozeného jako chodce krátce před nehodovým dějem. Poškozený jako účastník silničního provozu totiž svým vstupem na přechod zjevně porušil ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), podle kterého chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku před bezprostředně se blížícím vozidlem. Odvolací soud toto zjišťované porušení citovaného ustanovení ze strany poškozeného správně učinil na podkladě provedeného dokazování součástí skutkových zjištění ohledně nehodového děje a následně je rovněž promítl do výroku o trestu a náhrady škody a nemajetkové újmy. Jakkoliv tedy nemohl odvoláním napadený rozsudek z tohoto důvodu ani ve výroku o vině obstát, neboť v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu nebylo jednání poškozeného, mající rovněž kauzální význam pro vznik nehodového děje, uvedeno ve shodě s prokázanými skutečnostmi, nemohlo toto zjištěné porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného samo o sobě mít význam, který mu dovolatel přikládá. Jak je rozvedeno níže, neopatrné chování poškozeného při vstupu na přechod pro chodce, totiž nelze pokládat za výlučnou příčinu, která by měla za následek jeho usmrcení, či za takovou příčinu, která by přerušovala příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem v podobě usmrcení chodce. Pouze v těchto případech by přicházelo v úvahu učinění závěru o trestní neodpovědnosti obviněného. Současně je třeba konstatovat, že chování poškozeného, resp. význam jím porušení zákonné povinnosti nemá z hlediska kauzálního (rovina gradace příčinné souvislosti) takový význam, který by se měl projevit již v rovině trestní odpovědnosti, tj. při posouzení viny dovolatele, a to z pohledu možného zmírnění právní kvalifikace jeho skutku do podoby základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Nadále je totiž udržitelný závěr, že hlavní příčinou posuzované dopravní nehody byl jeho výše popsaný způsob jízdy a nerespektování důležitých povinností obviněného jako řidiče, a to zejména nesnížená rychlost vzhledem k dopravní situaci v daném místě a přehlédnutí chodce na přechodu pro chodce.
29. Odvolací soud se měl při jím učiněných skutkových zjištěních podstatně pečlivěji věnovat zdůvodnění právní kvalifikace posuzovaného přečinu, a to nejen z pohledu udržení závěru o trestní odpovědnosti obviněného a jeho nevyvinění se v důsledku výlučného zavinění nehodového děje poškozeným, ale při závěru o jeho spoluzavinění poškozeným také náležitým odůvodněním objektivní a subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. To proto, že závěr o vině dovolatele tímto přečinem je mimo závěr o naplnění dalších znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, je založen – přes odvolacím soudem dovozené spoluzavinění poškozeného – na zjištění (a právním závěru), že jinému z nedbalosti způsobil smrt, neboť porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
30. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně nevěnoval náležitému odůvodnění příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, spoluzaviněním poškozeného a vzniklým následkem a účinkem trestného činu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž není explicitně ani z hlediska obsahové stránky uvedeno, jaký podíl spoluúčasti na vzniku nehody připadá na poškozeného. Tento podíl tak lze pouze vyvozovat ze způsobu, jakým odvolací soud přistoupil k rozhodnutí o nárocích uplatněných v rámci adhezního řízení, tj. ze snížení povinnosti obviněného k náhradě škody (a nemajetkové újmy) a odůvodnění nového adhezního výroku, resp. i z porovnání významu povinností porušených obviněným a poškozeným, jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o vině.
31. Pokud byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozené M. S. částku 250 000 Kč a poškozené D. W. částku 116 938 Kč (při zjevném nerozlišení majetkové a nemajetkové škody), pak snížení této povinnosti v rozsudku odvolacího soudu na částku 175.000 Kč u M. S. na náhradě nemajetkové újmy, na částku 16 938 Kč na náhradě majetkové škody (náklady pohřbu) a na částku ve výši 70.000 Kč na náhradě nemajetkové újmy u poškozené D. W. představuje 30% snížení nároku na nemajetkovou újmu, z čehož lze usuzovat i na 30% podíl na poškozeného na příčině nehodového děje v rámci úvah odvolacího soudu.
32. Podle rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2016 je třeba příčinné souvislosti zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
33. V posuzované trestní věci se obviněný měl podle dovoláním napadeného rozsudku dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle §143 odst. 1, 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, neboť porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
34. Pokud trestní zákoník v ustanovení §143 odst. 2 vyžaduje, aby byl trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit. Pro dovození znaku „porušení důležité povinnosti“ je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže pak při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání obviněného a spoluzavinění poškozeného), je třeba hodnotit každou tuto příčinu zvlášť a určit její důležitost a význam pro následek, který z těchto jednání nastal. Přitom platí, že jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
35. Nejvyšší soud se tak na základě relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného a na základě těchto východisek zabýval tím, zda soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody umožňují učinit závěr, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, kterou zpravidla může být i nedostatečná opatrnost a pozornost řidiče před vyznačeným přechodem pro chodce.
36. Z tohoto pohledu tak bylo nutné hodnotit všechny relevantní okolnosti na místě činu a v rámci nehodového děje, a to z pohledu charakteru komunikace, přehlednosti vozovky a jejího bezprostředního okolí v místě nehodového děje, denní (resp. noční doby), povětrnostních podmínek a konfrontovat je s mírou (stupněm) porušení právních povinností ze strany obviněného a poškozeného, které mohly zakládat jeho spoluzavinění.
37. Soudy nižších stupňů přitom shodně dovodily, že obviněný porušil obecnou povinnost ohleduplnosti a opatrnosti ve smyslu §4 písm. a), b), a dále povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., s tím, že povinnost podle §5 odst. 2 písm. f) je povinností důležitou. Odvolací soud pak po provedeném dokazování v případě poškozeného dovodil porušení ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., tedy že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku před bezprostředně se blížícím vozidlem.
38. Podle §4 písm. a) a b) zákona č. 361/2000 Sb. , při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu a řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
39. Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. je řidič kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
40. Podle §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.
41. Podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku před bezprostředně se blížícím vozidlem.
42. Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval odvolací soud v souladu s trestním zákonem, pokud skutek, tak jak jej zjistil v rámci dokazování provedeného v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jak je popsán ve výroku jeho rozsudku ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 6 To 337/2018, správně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
43. Lze totiž spolehlivě uzavřít, že mezi jednáním obviněného, který kritického dne řídil osobní motorové vozidlo při jízdě ulicí V Korytech ve směru od ulice Jižní Spojka k Jabloňové ulici a škodlivým následkem i účinkem, tedy dopravní nehodou, při níž byl smrtelně zraněn poškozený L. S., je dána příčinná souvislost, a to i při zjišťovaném spoluzavinění poškozeného. Jak již bylo konstatováno, příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev buď vůbec nenastal anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není proto rozhodující, jestliže k následku došlo působením více okolností, tedy nejen jednáním obviněného, ale i spoluzaviněním poškozeného, jak se stalo v této trestní věci. Bylo-li totiž zjištěno, že poškozený stál na chodníku a zjevně hodlal přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a po náhlém vstupu do vozovky na vyznačený přechod před bezprostředně se blížící vozidlo řízené obviněným byl tímto sražen, je sice toto jednání poškozeného jednou z příčin vedoucích k následkům v podobě závažných zranění, na která poškozený dne 23. 2. 2017 zemřel, avšak při vědomí výše konstatované zásady gradace příčinné souvislosti (jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam) lze na základě popisu předmětného skutku ve výroku odvolacího soudu uzavřít, že z pohledu konfrontace porušení povinností ze strany obviněného na straně jedné a poškozeného na straně druhé bylo jednání obviněného hlavní a zásadní příčinou dopravní nehody. Tuto příčinu lze spatřovat ve výše popsaném způsobu jízdy a nerespektování hned několika povinností obviněného jako řidiče, zejména v jeho nepřiměřené rychlosti vzhledem k dopravní situaci v daném místě a přehlédnutí chodce na přechodu pro chodce. Odvolací soud proto v této trestní věci správně dovodil, že povinnost podle §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. je povinností důležitou.
44. Pro zdůvodnění uvedeného závěru je zásadní, že obviněný jel v daném místě maximální povolenou rychlostí a na vstup poškozeného na přechod pro chodce vůbec nereagoval, o čemž svědčí absence brzdných stop. Odvolací soud správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 200/2017, podle kterého pokud měl řidič vozidla dostatečný výhled na situaci na přechodu pro chodce, kde viděl (mohl vidět při náležité pozornosti) stát poškozenou osobu na okraji chodníku s významným časovým předstihem před jejím vstupem na označený přechod, přičemž z jednání poškozené osoby byl zřejmý též úmysl přejít vozovku, pak odpovědnost za případný střet nese řidič vozidla. V této trestní věci při obhajobě obviněného, že poškozeného neviděl, lze spolehlivě vzhledem k okolnostem na místě činu (žádnou okolností nedotčené výhledové poměry na situaci na přechodu pro chodce) dovodit, že obviněný při náležité pozornosti a opatrnosti mohl vidět stát poškozeného na okraji chodníku s určitým časovým předstihem před jeho vstupem na označený přechod a tuto skutečnost vyhodnotit tak, aby nedošlo k nehodovému ději.
45. Oproti porušení těchto povinností obviněného pak stojí (jediné) zjišťované porušení povinnosti ze strany poškozeného, a to povinnosti podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. Toto porušení by však samo o sobě, míněno při absenci porušení shora uvedených povinností ze strany obviněného, k předmětným následkům nevedlo, minimálně ne v té podobě, jaké nastaly v této trestní věci. K jinému posouzení míry spoluzavinění poškozeného by nepochybně mohlo dojít v případě jiných skutkových okolností, jako by případně byly zhoršené povětrnostní podmínky, ne zcela přehledné místní poměry, absence řádného a dobře viditelného dopravního označení přechodu pro chodce, či přecházení vozovky mimo přechod pro chodce. Takováto situace však v žádném ohledu v této trestní věci zjišťována není. Odvolacím soudem dovozovaný podíl obviněného a poškozeného na vzniku (příčině) dopravní nehody, respektive zjišťovaném následku, tak je akceptovatelný.
46. Pokud pak jde o otázku porušení tzv. zásady omezené důvěry v dopravě, na kterou obviněný v dovolání výslovně uplatněnou námitkou nepoukazuje, Nejvyšší soud zcela odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, se kterým se zcela ztotožňuje.
47. V jednání obviněného byl naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu zavinění z nedbalosti, a to ve formě nedbalosti nevědomé [§16 odst. 1 písm. b) tr. zák.]. Při obhajobě obviněného, že střet poškozeného před střetem vůbec nezaznamenal, je zřejmé, že obviněný nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, kterým je lidský život a zdraví, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zde lze pouze ve stručnosti uvést, že na nedbalostní zavinění obviněného a jeho formu lze usuzovat z prokázaných skutečností objektivní povahy blíže popsaných v předchozích odstavcích. Kritériem nedbalosti (v obou jejích formách §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.) je přitom zachování určité míry opatrnosti, která je určována jednak objektivními okolnostmi spojenými se skutkem a jednak subjektivními dispozicemi konkrétního pachatele při předvídání možnosti způsobení poruchy. V této trestní věci obviněný nedodržel vyšší míru povinné opatrnosti, která pro řidiče motorového vozidla plyne z ustanovení §4 písm. a) , §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb.
48. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů uzavřel, že v tomto soudním řízení zjištěné jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jako řidič motorového vozidla totiž porušil výše citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. , přičemž zjišťované spoluzavinění poškozeného pro svoji omezenou podobu nevylučuje u obviněného nejen jeho celkovou trestní odpovědnost, ale ani závěr o porušení důležité povinnosti uložené podle zákona z jeho strany. Dovoláním napadený výrok o vině tak nevykazuje obviněným tvrzenou právní vadu.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
50. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář