ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.668.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 668/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 To 388/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 79/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 T 79/2018, byl obviněný Z. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 31. 5. 2018 kolem 11:15 hodin před větším počtem lidí, na zastávce XY na ulici XY v Brně, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou D. B., nar. XY, a to jedním úderem otevřenou levou rukou do oblasti pravé tváře a ucha, kdy při tomto došlo k protržení ušního bubínku pravého ucha, kdy toto zranění jí omezilo v obvyklém způsobu života po dobu 4 týdnů, kdy následně v okamžiku, když na místo došel P. N., aby poškozené pomohl a tuto bránil před dalšími útoky, obviněný vytáhl pepřový sprej, kterým na poškozeného P. N., nar. XY, zaútočil a zasáhl jej do celého obličeje, kdy toto si nevyžádalo lékařské ošetření a k jeho zranění nedošlo,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu ze dne 25. 3. 2013, č. j. 3 T 41/2013, v právní moci dnem 27. 6. 2013, uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 roků.“
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 To 388/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V úvodu odůvodnění podaného dovolání předestřel, že soud prvého stupně daný skutek nesprávně posoudil jako trestný čin, konkrétně přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví, ačkoliv se jednalo o případ nutné obrany, která vylučuje protiprávnost. Zdůraznil, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění ani přehodnocení provedeného dokazování.
6. Následně zrekapituloval důkazy - svoji výpověď, výpověď poškozené D. B. a vysvětlení P. N. a M. S. - provedené před soudem prvního stupně a k těmto konstatoval, že se shodují v podstatných okolnostech. Jediný rozdíl mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené shledal v tom, že poškozená popřela výzvu, aby jí „liskl“. Jinak však měl za nepochybné, že jej poškozená slovně napadla. Na základě toho subjektivně pociťoval, že se jednalo o trvající verbální útok na jeho osobu a tomuto chtěl učinit přítrž, proto přistoupil k obraně a poškozenou udeřil. Věc považoval za ukončenou, avšak do děje se zapojil svědek P. N., který jej prvně slovně osočil, a poté se jej jal pronásledovat. Obviněný tak znovu pojal obavu z dalšího útoku vůči své osobě. Tato byla navíc umocněna poškozenou D. B., která jej napadala jak slovně, tak fyzicky svou kabelkou. Těmto útokům se bránil užitím pepřového spreje, který nastříkal do obličeje svědka P. N. Byl přesvědčen, že shora popsaným jednáním toliko odvracel trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem a toto nebylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jeho jednání popsané ve skutkové větě tak není trestným činem, nýbrž nutnou obranou vylučující protiprávnost.
7. K tomu doplnil, že pro postavení útočné strany je rozhodující počáteční iniciativa (zde na straně poškozené, která jej slovně napadla) a dále, že i důstojnost a čest jsou zájmem, který chrání trestní zákoník. Následně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž plyne posuzování jednotlivých hledisek nutné obrany, a to (ne)subsidiárnost nutné obrany (viz rozhodnutí č. R 1633/1923 Sb. rozh. NS – Vážný), subjektivní hledisko přiměřenosti obrany a útoku (rozhodnutí publikované v časopise Trestní právo pod č. 804/2011) a okolnosti putativní nutné obrany (viz rozhodnutí č. R 2196/1925 Sb. rozh. NS – Vážný).
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 3 To 388/2018-108, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 T 79/2018, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předestřela, že obviněný ve svém dovolání uplatnil argumentaci užitou již v předchozím řízení. Zdůraznila, že ze svého jednání je usvědčován výpovědí poškozené D. B. a vysvětlením svědků P. N. a M. S., přičemž z žádných nevyplývá, že by byl jakkoliv slovně vyprovokován. Rovněž z nich nevyplývá, že by jej poškozená napadla kabelkou. Dále připomněla, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a řízení o něm nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazen řádnému opravnému prostředku, resp. neumožňuje dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Dodala, že jednotlivými uplatněnými námitkami se již zabýval soud druhého stupně, řádně a dostatečně se s nimi vypořádal, jeho závěry jsou logické a vychází z provedeného dokazování, proto není dán důvod kasačního zásahu Nejvyššího soudu.
10. Kromě výše zmíněného dále uvedla, že dovolatel argumentuje pouze skutkovými námitkami, resp. soudům nižších stupňů vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů a domáhá se odlišného hodnocení důkazů, přičemž předkládá vlastní odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výtky však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Uzavřela pak, že jím uplatněné výhrady nejsou důvodné a že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
11. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 To 388/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí, s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, fakticky se však opírá o námitky skutkové, procesní povahy. Obviněný totiž (byť tvrdí, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, ani přehodnocení provedeného dokazování) soudům obou stupňů primárně vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Činí tak snahou o prosazení vlastní - od skutkových zjištění soudů nižších stupňů podstatně odlišné - verze skutkového děje, kterou se snaží upravit jeho průběh tak, aby mohl být učiněn závěr, že jeho jednání naplnilo znaky nutné obrany. Za tímto účelem uvádí, že jej poškozená vulgárně napadala, byla velmi dominantní, přičemž vůči němu stupňovala verbální agresivitu. Její jednání, jímž jej veřejně ponižovala, jej značně rozrušilo a následně ji uhodil. Takto chtěl pouze ukončit trvající útok z její strany. Přestože neměl v úmyslu dále situaci řešit, chtěl konflikt ukončit a odcházel pryč, zapojil se do děje svědek P. N., který jej pronásledoval. Obviněný proto pojal obavu z dalšího útoku na svoji osobu umocněnou poškozenou, která jej opětovně verbálně napadla a začala bít kabelkou. Na základě toho nastříkal pepřový sprej do obličeje svědka P. N. a rychlým krokem odešel. Právě z těchto skutkových, resp. procesních, námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
21. V nyní projednávané věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (který ostatně obviněný ani nenamítl). K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soud prvního stupně se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabýval, když své úvahy opřel o provedené důkazy, především výpověď poškozené D. B. a úřední záznamy o podaném vysvětlení svědků P. N. a M. S., přičemž jejich hodnocení věnoval patřičný prostor (bod 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na tomto základě dospěl k tomu, že poškozená obviněného pouze slovně usměrňovala, jelikož v tramvaji vulgárně pokřikoval, načež jí obviněný bez jakéhokoli fyzického kontaktu z její strany silným úderem dlaní dal facku na pravou tvář a ucho . Z provedeného dokazování dále nalézací soud dovodil, že k užití pepřového spreje obviněným došlo v momentě, kdy se do incidentu vložil svědek P. N., aby zabránil dalšímu útoku na poškozenou D. B. ze strany obviněného, a že k žádnému napadení obviněného kabelkou nedošlo .
22. Nutno pak konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
23. V návaznosti na uvedené skutečnosti lze shrnout, že podle zjištění soudů nižších stupňů nebyl vůči obviněnému veden ze strany poškozené D. B. a P. N. žádný útok ani zde nebyl z jejich strany vůči němu hrozící útok. Toho si musel být obviněný nepochybně vědom. Byl to naopak on, kdo celou situaci svým nevhodným chováním vyvolal a své jednání vygradoval za zjištěného stavu bezdůvodně ve fyzické napadení jmenovaných. Za tohoto stavu věci nepřicházelo právní posouzení jeho jednání jako nutné obrany či putativní nutné obrany vůbec v úvahu.
24. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
26. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
27. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatele nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu