ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.744.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 744/2019-1623
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 To 1/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný R. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 34 T 3/2018, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině citovaného rozsudku, zvlášť závažným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2 a) výroku o vině citovaného rozsudku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), b) c) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2 b) výroku o vině citovaného rozsudku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3) výroku o vině citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 To 1/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že s rozhodnutím soudů nižších stupňů zásadně nesouhlasí. Předně má za to, že poškozené J. L. B. a M. B. posttraumatickou stresovou poruchou vzdor provedeným znaleckým posudkům netrpí, popř. se na jejím vzniku podílela jiná osoba, styl jejich výchovy či etnický původ. Obviněný v uvedené souvislosti zpochybnil rovněž délku trvání a příznaky předmětné posttraumatické stresové poruchy, a tím i naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Dále velmi stručně zpochybnil naplnění některých dalších projednávaných trestných činů, konkrétně nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku, aby závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 To 1/2019, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 34 T 3/2018, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání obviněného, aby následně konstatoval, že námitky obsažené v dovolání jsou pouze opakováním jeho obhajoby před soudy nižších stupňů, přičemž se jedná o námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Podle státního zástupce byl skutkový stav spolehlivě prokázán v trestním řízení provedenými důkazy a o vině obviněného tak neexistují pochybnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo odmítnuto měl být obviněným (obhájcem) uplatněn zmíněný dovolací důvod prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedený nedostatek však Nejvyšší soud nepovažoval za tak zásadní, aby dovolání odmítl z formálních důvodů]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu předně zjistil, že obsahově shodné námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a byly i součástí odvolací argumentace [viz bod 2 a 3 usnesení odvolacího soudu] proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí [odvolací soud v bodech 13-18 reagoval na jednotlivé námitky obviněného (bod 18 – k otázce posttraumatické stresové poruchy, v bodě 17 k sexuálně motivovanému jednání obviněného a v bodě 16 k přečinu nebezpečného vyhrožování), přičemž mj. odkázal na hodnotící úvahy soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil]. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
10. Nejvyšším soudem bylo již shora konstatováno, že obviněný ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky skutkového charakteru, kdy konkrétně napadl především způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
11. I přes shora uvedené zjištění považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se ke skutkovým námitkám obviněného, které se týkají jím nezpůsobené posttraumatické stresové poruchy u poškozených J. L. B. a M. B., a z toho, podle názoru obviněného, plynoucího závěru o nezpůsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
12. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného bylo nezbytné posoudit charakter vzniklé újmy na zdraví poškozených, tj. zda lze tuto poruchu na zdraví považovat za ublížení na zdraví, či za těžkou újmu na zdraví. K výše uvedeným pojmům je vhodné uvést, že ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se potom rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž tato újma na zdraví současně musí odpovídat alespoň jednomu z typů taxativně uvedených v §122 odst. 2 písm. a) - i) tr. zákoníku. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající poruchu zdraví, je třeba považovat vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo obvyklý způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za takovou těžkou újmu na zdraví je přitom považována nejen delší dobu trvající vážná porucha zdraví fyzického, ale i porucha zdraví duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Toto omezení však nemusí spočívat pouze v omezení fyzické aktivity poškozené osoby, ale může spočívat rovněž v omezení na úrovni psychiky. Doba, po kterou v konkrétním případě tento vážný stav trvá, bývá obvykle podstatně kratší, než trvá celkové léčení a pracovní neschopnost poškozené osoby, a často bývá i kratší, než šest týdnů. V naposled uvedených případech pak musí být závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví nebo onemocnění a příznaků, které ho doprovázejí, nebo také značnou délkou léčení či pracovní neschopností výrazně přesahující šest týdnů. (Trestní zákoník I, Komentář., Šámal, P. a kol, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, strana 1177).
13. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že poškozené v důsledku shora popsaného jednání obviněného utrpěly posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž počátek sice není možné s jistotou určit, nicméně je zřejmě, že se tato porucha vyvinula v době soužití poškozených s obviněným, tedy v rozmezí od roku 2009 do roku 2017, a v okamžiku projednávání věci před soudem prvního stupně (tj. v roce 2018) u obou poškozených ještě prokazatelně trvala. Lze tedy bez pochybností uzavřít, že tato posttraumatická stresová porucha u obou poškozených významně přesahuje zákonem požadovanou hranici šesti týdnů. Přitom, jak již bylo uvedeno, právě protiprávní jednání obviněného bylo tím faktorem, který posttraumatickou stresovou poruchu u poškozených vyvolal. Vzniklá posttraumatická stresová porucha poškozené omezovala v běžných životních aktivitách spojených s vycházením z domova, zejména v oblasti sociální, když poškozené nebyly schopné samy absolvovat např. cestu do školního zařízení a musely s sebou mít nějaký doprovod. V důsledku této poruchy se poškozené bály kontaktu s obviněným, prožívaly úzkost, měly špatné sny či tzv. flashbacky a poškozená M. B. dokonce trpěla sebevražednými sklony. Předmětný závěr o existenci posttraumatické stresové poruchy tak byl prokázán obsahem znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ilony Grimové a oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Ilony Wolfelové, kde bylo mimo výše uvedeného rovněž vyloučeno případné ovlivnění výpovědí poškozených či dokonce možnost jejich fabulace stran projednávaného protiprávního jednání obviněného či jejich duševního stavu.
14. Argumentace obviněného vztahující se k neexistenci posttraumatické stresové poruchy u konkrétních poškozených se tak jeví jako polemika založená na pouhém zřetelně laickém vyvracení popisovaného závěru. Konkrétně lze zmínit argumenty o nemožnosti vyléčení se poškozených bez odborné pomoci, kdy ze závěrů znaleckých posudků nikterak nevyplývá, že by dotčené poškozené byly považovány za vyléčené, zcela naopak, uvedené příznaky posttraumatické stresové poruchy u nich byly v době znaleckého zkoumání stále pozorovatelné. Závěrem o existenci posttraumatické stresové poruchy jako reakci na jednání obviněného, tak bylo zcela jednoznačné vyvráceno, že by popisované jednání poškozených mohlo být důsledkem příslušnosti poškozených k jejich etniku či prostředí, ve kterém vyrůstaly. Znalkyně MUDr. Ilony Grimové ve své výpovědi u hlavního líčení rovněž popsala rozdíl mezi posttraumatickou stresovou poruchou, jakožto lékařskou diagnózou a syndromem týrané osoby, jakožto psychickým stavem, jejichž vzájemná existence se nikterak, tak jak tomu bylo v konkrétním případě, nevylučuje.
15. Další námitky obviněného stran zjištění vyhrožováním nezl. dětem [k uvedenému blíže např. body 36, 37, 50, 51 rozsudku (tvrzení obviněného, že dětem netelefonoval, mluvil pouze s D. S. a T. B. ml.)] a znásilnění, kdy podle obviněného „J. nedokázala vůbec popsat, jak mělo dojít k situaci..“, z čehož dovozuje nevěrohodnost poškozených [k tomu blíže např. bod 34 rozsudku], jsou pak již jen polemikou se zjištěným skutkovým stavem založeným pouze na vyvracení jednotlivých důkazů, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
16. V návaznosti na výše uvedené [k otázce zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů] Nejvyšší soud tak pouze pro úplnost uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
17. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto dospěly k závěru, že vina obviněného byla prokázána nikoliv pouze výpověďmi poškozených, ale uceleným řetězcem důkazů, včetně znaleckých posudků, výpověďmi svědků, zejména D. S., T. B. ml., I. H. či K. Ž. a celé řady listinných důkazů, jako např. sdělení Krizového centra v Ostravě či vyjádření Armády spásy v Havířově, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků.
18. Jak již bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích rovněž reagovaly na procesní námitky obviněného, přičemž se vypořádaly i s otázkou neprovedení jím navrhovaných důkazů a své závěry řádně odůvodnily (viz bod 38 rozsudku). Nejvyšší soud již shora zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k opakujícím se námitkám obviněných. Dále považuje za potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, z čehož lze dovodit, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Výše uvedenou skutečnost lze rovněž dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu