ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.764.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 764/2019-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněná N. M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2019, č. j. 8 To 461/2018-537, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 64/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 11. 2018, č. j. 1 T 64/2018-496, byli obvinění T. M. a N. M. K. uznáni vinnými jako spolupachatelé přečinu výtržnictví podle §23 tr. zákoníku k §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku.
2. Obvinění byli za tento trestný čin odsouzeni podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný T. M. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců a obviněná N. M. K. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Výkon trestu odnětí svobody byl oběma obviněným podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 8 To 461/2018-537, jímž ho podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění (shodných se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) dopustili tím, že
dne 14. 1. 2018 před kulturním domem ve S., XP čp. XY, mezi 02:00 až 02:34 hodinou policista T. M. v době služebního volna před zraky přítomných R. K., P. P., O. K. a P. O., jakož i dalších nezjištěných osob opouštějících myslivecký ples po jeho skončení, fyzicky napadl pod vlivem předcházející slovní rozepře poškozeného V. T., narozeného XY, tak, že poškozeného udeřil pěstí do hlavy a oblasti pravého oka, následně jej strčil ze schodů, kde poškozený zůstal ležet na zemi a zde jej T. M. zaklekl a udeřil nejméně čtyřikrát pěstí do hlavy a snažil se jej zasáhnout minimálně dvěma kopy do horní části těla a oblasti hlavy, tyto pokusy však poškozený vykryl pravou rukou a T. M. byl od poškozeného odtržen O. K. a další nezjištěnou osobou, aby současně s jednáním T. M. jeho manželka N. M. K. na stejném místě před stejnými osobami fyzicky napadla poškozenou M. K., narozenou XY, za to, že křičela na jejího manžela T. M., aby zanechal napadání poškozeného, a to tak, že ji uchopila za vlasy, přitáhla ji k sobě, přitom jí vytrhla chomáč vlasů a druhou rukou, ve které držela kabelku, ji minimálně třikrát udeřila do oblasti hlavy a napadání zanechala po výzvě nejméně P. P.
4. Za toto jednání byli oba obvinění odsouzeni podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, T. M. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců a obviněná N. M. K. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž výkon trestů byl oběma obviněným podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Zikmunda dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytýkají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, porušení zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo , porušení zásady §2 odst. 5 tr. ř. a „porušení zásady dokazování“ podle §89 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
6. Dovolatelé rozdělili uplatněné námitky do dvou skupin. V rámci námitek první skupiny brojí proti tomu, že byli odsouzeni neoprávněně a nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu. Jejich vina nebyla prokázána beze vší pochybnosti a byla vyslovena na základě nezákonných důkazů. Soudy se náležitě nevypořádaly s tím, že prvotní úkony prováděl policista J., který byl pro svoji podjatost vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení (důvodem má být to, že se skupinou okolo svědka T. hrál fotbal). Důkazy, které byly získány tímto policistou, nejsou procesně použitelné. Policista J. svými komentáři „převrátil“ skutkový popis události tak, že jeho kamarádi nebyli osobami útočícími, nýbrž bránícími se. Úvahy tohoto policisty o chování dovolatelů na místě založily důvody pro budoucí zpochybnění věrohodnosti dovolatelů (konkrétně zmiňuje vzdálení obviněné z místa samého a její nevyhledání lékařského ošetření). Tím byl předurčen budoucí osud věci. Soudy tyto jejich argumenty nezohlednily. Tendenčnosti vyšetřování nasvědčuje, že nebyly provedeny veškeré důkazní návrhy dovolatelů (výslech svědkyně K. F.).
7. V rámci druhé skupiny námitek uvedli, že trestnou činnost popírají. Na základě provedeného dokazování byly vytvořeny dvě verze průběhu událostí. Obhájce obviněných po hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2018 požádal o provedení doslovného přepisu výpovědí svědků ze skupiny kolem svědka T., a to z důvodů nesrovnalostí ohledně základních okolností průběhu skutkového děje. Soudům vytýkají, že vycházely z důkazů, které byly získány bezprostředně po události. Poukazují rovněž na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Hynka Řehulky. Ten uzavřel, že ve vztahu ke svědkovi T. nelze bezprostředně prokázat jeho tvrzení, konstatování jsou krajně nepravděpodobná a způsobená zranění mohla být způsobena řadou dalších okolností (např. pádem na zem). Tímto postupem bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces.
8. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. V doplnění dovolání upozornili na nesrovnalosti ve výpovědích svědků, které podle jejich názoru nelze bagatelizovat. Podotýkají, že požadovali doslovný přepis svědeckých výpovědí svědků obžaloby, aby nesrovnalosti nebyly „srovnány soudní protokolací.“ Závěr obhajoby o nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích nelze překlenout poukazem na to, že tímto je dána jejich věrohodnost. Podle názoru dovolatelů je nezbytné průběh celého večera hodnotit jako celek, nelze hodnotit izolovaně pouze inkriminovanou dobu před kulturním domem. Věrohodnost či nevěrohodnost svědků by proto měla být hodnocena v širších souvislostech. Značné nesrovnalosti ve výpovědích svědků jsou dány zejména stran odchodu z kulturního domu a následného průběhu událostí před ním. Soud měl v důsledku uvedených skutečností postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . Obvinění a svědkové obhajoby vypovídali konzistentně a shodně (terčem útoku byl obviněný). V podrobnostech obvinění poukázali na výpovědi svědků B., G., K., K., Ř. a P., vzpomenuli i závěry soudního znalce MUDr. Řehulky. Za zavádějící považují úvahy soudu o odhadech vzdáleností.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných podle §265h odst. 2 věta prvá tr. ř. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že výhrady obviněných mířící vůči policejnímu orgánu činnému v přípravném řízení, nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Nelze je však přiřadit ani pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. Z první podmínky vyplývá, že musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl. Druhou podmínkou je, že uváděna okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pokud měl být podle námitek obviněných vyloučeným orgánem policejní orgán, který měl činit podle obviněných nestandardní úkony, nenaplňuje tato námitka uplatněný dovolací důvod. Rozhodnutím, které bylo napadeno dovoláním, je rozhodnutí soudu, na němž se policejní orgán ovšem nijak nepodílel. Kromě toho zdůraznil, že i kdyby postup policejního orgánu nebyl bezvadný, o věci bylo soudy rozhodováno v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti toliko na základě důkazů provedených v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání. Případná pochybení orgánů přípravného řízení zmiňovaná obviněnými by tak podle názoru státního zástupce nemohla nijak ovlivnit věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé, kteréžto rozhodnutí primárně vychází z dokazování provedeného v hlavním líčení, nikoliv z dokazování učiněného v řízení přípravném, které obviněný napadá. To platí nejen pro tvrzenou podjatost policejního orgánu, nýbrž i pro další namítané vady přípravného řízení.
11. K druhé skupině námitek obviněných uvedl, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Uvedená situace však podle názoru státního zástupce v přezkoumávané věci nenastala. Soudy činné dříve ve věci totiž provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu, a které současně svědčí o vině obviněných, když popsaný závěr lze dovodit z výpovědí poškozeného T. a svědků P., K., K., K. či O., podporován je i znaleckým posudkem MUDr. Řehulky, kteréžto důkazy v podstatných rysech navzájem plně korespondují. Důkazy, které mají naopak svědčit ve prospěch obviněných, zejména svědectví v jejich prospěch vypovídajících svědků, byly ze strany soudů správně označeny za nevěrohodné a odkázal na hodnocení důkazů a učiněné závěry soudů na str. 3 – 7 rozsudku obvodního soudu a str. 3 – 7 rozsudku krajského soudu. Pokud tedy obvinění v rámci svého podání namítali nesprávnost hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů, nelze takovou argumentaci shledat důvodnou ani relevantní, tedy podřaditelnou pod některý dovolací důvod. Porušeny nebyly ani procesní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo .
12. Námitky uplatněné obviněnými tedy nelze podle názoru státního zástupce pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu má za to, že obvinění podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obou obviněných proto navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Vyslovil rovněž souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž obě dovolání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku (alternativa první) nebo jiných skutečností (jiné nesprávné hmotně právní posouzení) podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výhradou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně, a to v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Dále pak je z hlediska rozhodování dovolacího soudu vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je s ohledem na ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odpovídajícím odůvodněním a není proto povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Náležité odůvodnění dovolání má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem jeho advokátem podle §265d odst. 2 tr. ř.
b) vlastní posouzení dovolání
19. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněnými bylo dovolání podáno (pouze) s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodů podrobně rozvedených dále v tomto usnesení však je již ze samotného obsahu dovolání zřejmé, že obvinění uplatnili uvedený dovolací důvod toliko formálně, neboť jimi vznesené námitky se zřetelně již ze svého obsahového vymezení s tímto dovolacím důvodem rozcházejí a nelze je pod tvrzený dovolací důvod podřadit, stejně jako je není možné podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod (obviněnými navíc neuplatněný).
20. Obviněnými uplatněné námitky lze rozdělit do dvou skupin. V rámci první skupiny těchto námitek (obsažených v bodě I. dovolání) obvinění vytýkají policejnímu orgánu činnému v přípravném řízení podjatost, neboť vyšetřování bylo v této trestní věci vedeno „tendenčně“ a v jeho rámci docházelo k manipulaci s důkazy a v přípravném řízení opatřené důkazy jsou tak nezákonné.
21. V rámci druhé skupiny námitek (obsažených v bodě II. dovolání) obvinění i nadále trestnou činnost popírají a nesouhlasí s tím, že soudy nižších soudů nevycházely z jejich verze konfliktu, ale z verze poškozených. Zároveň se tak podle obviněných oba soudy s řadou důležitých skutkových okolností vůbec nevypořádaly a pro významné rozpory a nejasnosti ohledně výsledných skutkových zjištění nemohl být skutkový stav řádně zjištěn. Zároveň tím byla porušena zásada in dubio pro reo i princip presumpce neviny.
22. Pokud jde o námitky obviněných ohledně podjatosti policejního orgánu činného v této trestní věci v přípravném řízení, pak tyto námitky především nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že nesměřují vůči právnímu posouzení předmětného skutku ani proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, jak to předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Tyto námitky obviněných navíc nejsou důvodné ani v obecné rovině, neboť i kdyby byl postup policejního orgánu zatížen vadami, na které obvinění poukazují, o vině (případně nevině) obviněných bylo rozhodováno věcně a místně příslušným soudem v rámci dokazování provedeného u hlavního líčení při realizovaní zásad bezprostřednosti a ústnosti vyjádřených v ustanovení §2 odst. 11 a 12 tr. ř. Případná pochybení policie v přípravném řízení zmiňovaná obviněnými (která navíc v podobě a rozsahu jimi uplatňované nebyla zjištěna) přitom rozhodně nemohla ovlivnit věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé, neboť toto rozhodnutí má svůj podklad v dokazování provedeným v hlavním líčení (při uplatnění zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.), nikoliv v (pouhém) zajištění důkazů v přípravném řízení.
24. Výhrady obviněných mířící vůči policejnímu orgánu činnému v přípravném řízení by přitom nebylo možné podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to navíc za podmínky, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Je tedy zřejmé, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich předpokládá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je tedy dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde tedy o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
25. Podstatné v této trestní věci je tedy již to, co vyplývá z první podmínky, tedy že musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí (které je napadeno dovoláním podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.). Proto k uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že kterákoli z osob podílejících se na trestním řízení byla vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Pokud měl být podle námitek obviněných vyloučeným orgánem policejní orgán, který měl činit podle obviněných nestandardní úkony, nenaplňuje tato námitka uplatněný dovolací důvod, neboť rozhodnutím, které bylo napadeno dovoláním, je rozhodnutí soudu.
26. Pokud jde o další skupinu námitek, tedy námitky obviněných založené na tvrzení ohledně rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními či nevěrohodnosti svědků, považuje nejprve Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že v případě v této trestní věci uplatňovaného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nemohou takový přezkum založit námitky nejenom procesní (viz předchozí body tohoto usnesení), ale ani námitky skutkové. Z dikce zákonem stanovených dovolacích důvodů totiž vyplývá, že jejich výchozím předpokladem jsou určitá vymezená pochybení procesně právní či hmotně právní povahy, mezi která však nepatří případné nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Dovolací soud je proto v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (viz body 16 až 18 tohoto usnesení). K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své (přezkumné) povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto pravidlo je tak prolomeno pouze v případě tzv. „extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“, tedy v situaci, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
27. Takováto situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Především je nutné v tomto ohledu konstatovat, že pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním úspěšná, musela by především být obviněnými (formálně) uplatněna a následně obsahově podpořena tak, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jimi tvrzená varianta skutkového stavu věci. V této trestní věci však dovolatelé „pouze“ uplatňují jinou jim příznivější variantu skutkového děje, a to polemizováním s jednotlivými důkazy či dílčími skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Obvinění však z pohledu své uplatňované skutkové verze nenabízejí komplexní hodnocení všech provedených důkazů tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je tedy zřejmé, že dovolatelé v rámci těchto svých dovolacích námitek skutečně polemizují se skutkovými zjištěními soudů, ke kterým (co do skutkové roviny v projednávané věci) dospěl soud prvního stupně a poté přes určitou úpravu skutkových a právních závěrů (v zásadě ve prospěch obviněných) také odvolací soud.
28. Uvedené úvahy a potažmo závěry Nejvyššího soudu lze vztáhnout i k jejich námitce ohledně údajného porušení principu in dubio pro reo. K tomuto lze obecně uvést, že tento vyplývá ze zásady presumpce neviny ukotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a vztahuje se pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je třeba také zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud pak konstatoval, že pokud mají obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, taktéž usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015). Je tedy zřejmé, že princip in dubio pro reo je procesní a nikoliv hmotně právní zásadou a má-li takovýto procesní charakter týkající se jen otázek skutkových, není námitka o jeho porušení způsobilá naplnit obviněnými zvolený (stejně jako žádný jiný) dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/2017). Protože tedy obvinění namítají opět porušení procesní zásady a nikoliv hmotně právní posouzení věci, nemůže proto ani tato jejich námitka naplnit jimi uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání .
29. Nad rámec výše uvedeného a pouze pro úplnost může Nejvyšší soud konstatovat, že soudy činné v této věci učinily správná, úplná a důkazům provedeným při hlavním líčení odpovídající skutková zjištění. Soudy pečlivě hodnotily provedené důkazy, v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně a výstižně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména v situaci, kdy si vzájemně odporovaly. Zároveň se vypořádaly i s obhajobou obviněných a s jejich odvolacími námitkami.
30. Závěry obou soudů tak důvodně svědčí o vině obviněných, když tyto závěry lze dovodit nejen z výpovědí poškozených, ale i svědků P., K., K., K. či O. Oba soudy nižších stupňů při hodnocení specifické věrohodnosti poškozených a uvedených svědků správně vážily i další ve věci zajištěné a provedené důkazy (znalecký posudek, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, lékařské zprávy, úřední záznamy o volání na tísňovou linku policie), kdy tyto důkazy v podstatných rysech s uvedenými svědeckými výpověďmi plně korespondují. Důkazy, které mají naopak svědčit ve prospěch obviněných, zejména svědectví v jejich prospěch vypovídajících svědků, byly ze strany soudů správně označeny za nevěrohodné, to opět zejména při konfrontaci s dalšími ve věci provedenými důkazy.
31. Z hlediska odůvodnění zhodnocení důkazů a učiněných skutkových a právních závěrů obou soudů přitom bylo možné odkázat na odůvodnění jejich rozsudků, tedy na odůvodnění rozsudku okresního soudu na stranách 3 až 7 v bodech 3 až 6 a rozsudku krajského soudu na stranách 3 až 7 v bodech 6 až 19, kde oba soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry svědčící o vině obou obviněných a z jakých důvodů nemohly přisvědčit obhajobě obviněných. S ohledem na takovouto podobu odůvodnění závěrů o vině obviněných, které jsou zcela v souladu s ust. §125 odst. 1 tr. ř., je zřejmé, že skutkové závěry o pachatelství obou obviněných nejsou v žádném rozporu s provedenými důkazy (natož v extrémním rozporu) a nejsou projevem jakékoli svévole. Pokud tedy obvinění v rámci svého podání namítali nesprávnost hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů, porušení procesních zásad presumpce neviny a in dubio pro reo, pak nelze tuto jejich argumentaci shledat důvodnou ani relevantní a zároveň tedy podřaditelnou pod některý dovolací důvod.
32. Lze tedy uzavřít, že obvinění ve svém dovolání uplatnili námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
33. Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil
Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář