ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.794.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 794/2019-1192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podala obviněná L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 To 299/2018-1140, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 122/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2018, č. j. 3 T 122/2016-1042, byla obviněná L. T. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 9. 11. 2015, v době okolo 9:00 hodin v obci XY, okres Příbram, katastrální území XY v lokalitě XY pozemku parcelní číslo XY za pomoci další osoby, které nebyly známy vlastnické vztahy, vedena úmyslem ze svého pozemku odstranit zde postavenou stavbu funkčního vodárenského zařízení, které sloužilo k rozvodu užitkové vody k okolním pozemkům a jehož nebyla výlučným vlastníkem, nechala tuto stavbu vodárenského zařízení zbourat a dále demontovat a odstranit veškeré související technické zařízení s tím, že zbylé výkopy zasypala a srovnala s terénem, čímž podílovým spoluvlastníkům stavby poškozeným S. S., P. F., H. K., J. P., P. V., M. S. a J. S. způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 83 440 Kč.
2. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. F., J. P., S. S. a H. K. každému částku 13 906,60 Kč a poškozeným P. V., M. S. a J. S. každému částku 6 953,30 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. F., J. P., S. S., H. K., P. V., M. S. a J. S. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, obviněné a poškozených J. P., P. F., P. V., M. S., J. S., S. S. a H. K. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 To 299/2018-1140, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Matouše dovolání , jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že stavba, kterou zbourala, je v jejím vlastnictví. Odvolací soud uspokojivě nevysvětlil (část III. – vlastnické právo), na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že vlastníky jsou poškození (jako spoluvlastníci). Připomenula, že soud prvního stupně učinil zjištění, že předmětná stavba je vodovodní přípojkou a zařízením, které s ní provozně souvisí, přičemž vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1308/2003. Má za to, že z definice §3 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) je zřejmé, že předmětná stavba nemůže být vodovodní přípojkou, jelikož není připojena na vodovodní řad. Soudu prvního stupně vytýká, že ten se zaměřil na odůvodnění toho, proč obviněná nemůže být vlastníkem, aniž by se zabýval otázkou skutečného vlastnictví. Uvedla, že spolu se svým manželem pozemek parc. č. XY nabyli kupní smlouvou, ve které je uvedeno, že pozemek není zatížen právy třetích osob. Předmětem výstavby na základě nicotného stavebního povolení byla „stavba zabudování potrubí a příslušného zařízení“. Souhlas Lesního závodu Milevsko z 27. 7. 1977 se vztahuje toliko k uložení vodovodní přípojky. Podotýká, že ke stavbě došlo v roce 1979, přičemž podle tehdejší právní úpravy obsažené v občanském zákoníku nemohlo být potrubí ve vlastnictví fyzické osoby, nebyla uzavřena ani smlouva o osobním užívání, nebylo to ani možné. Teprve od 1. 1. 1992 došlo k přeměně práva osobního užívání na právo vlastnické. Tím, že ke stavbě nebylo zřízeno právo osobního užívání, nebyla zde žádná skutečnost, na podkladě které by se přeměnilo na právo vlastnické. Proto ani následně nebylo možné, aby stavbu poškození nabyli dědictvím nebo koupí pozemku.
5. Tím, že se jednalo o stavbu podzemní, stala se v souladu s §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) součástí pozemku parc. č. XY. Ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku bylo zavedeno teprve novelou zákona č. 509/1991 Sb. Obviněná namítla, že jako důkaz předložila vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne 3. 5. 2017, z něhož by mělo plynout, že stavba, která se na pozemku nacházela, nebyla povolena souhlasem ze dne 27. 7. 1977 a byla na něm zřízena v rozporu s tehdy platným a účinným zákonem o lesích. Ke stavbě by bylo nezbytné vynětí pozemku z plnění funkce lesa, což nebylo provedeno. I z tohoto důvodu se jedná o stavbu nepovolenou a neoprávněnou. Připomenula závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 539/2001 a sdělila, že o stavbu nejde tehdy, pokud se výsledek stavební činnosti stane součástí jiné věci. Stavba na předmětném pozemku byla od svého vzniku součástí pozemku. Skutečnost, že stavba nikdy poškozeným nepatřila, je podle jejího názoru zřejmá i z toho, že by pozemek se stavbou nemohl být původním vlastníkům nikdy vydán s poukazem na §11 zákona č. 229/1991 Sb.
6. Obviněná podotkla, že pokud by se nestala vlastníkem věci na základě výše uvedených ustanovení a skutečností jí tvrzených, stala by se vlastníkem na základě §1084 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vypořádání tzv. neoprávněné stavby by se řešilo podle §3028 odst. 1 obč. zák., tj. tak, že tato stavba připadla obviněné k 1. 1. 2014. Přitom odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4155/16, podle něhož se §3055 odst. 1 věta první použije jen na stavby oprávněné. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 824/2010, nelze podle jejího názoru použít, jelikož vychází z odlišného skutkového stavu.
7. Za správný nepovažuje závěr soudů, podle něhož je možné neoprávněnou stavbu odstranit jen na základě rozhodnutí soudu. S poukazem na §1085 obč. zák. podotýká, že vlastník pozemku je oprávněn domáhat se odstranění stavby na náklady toho, kdo stavbu zřídil, ač k tomu nemá právo. Není správné ani tvrzení soudu, že by potřebovala k odstranění stavby rozhodnutí správního orgánu. Připomenula, že Městský úřad XY, odbor životního prostředí, při místním šetření zjistil, že stavba je vybudována v rozporu se stavebním povolením ze dne 28. 6. 1979, sp. zn. 452/79. Nebylo ani předloženo kolaudační rozhodnutí ke stavbě. Měl proto z úřední povinnosti zahájit řízení o odstranění stavby, což však opakovaně odmítl.
8. Obviněná namítá (část IV. – subjektivní stránka), že (bez ohledu na správnost závěrů jí výše vyslovených) odvolací soud nesprávně posoudil naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byla odsouzena. Ve skutkové větě není nijak vyjádřeno, že by si obviněná byla vědoma toho, že není výlučnou vlastnicí předmětné stavby. Namítá, že právní posouzení vlastnictví předmětné stavby není triviální záležitostí. Okruh právních předpisů, jež mohou mít vliv na právní posouzení, je široký, jejich výklad se navíc v čase mění. Orientovat se v této právní oblasti není pro laika jednoduché, a proto jí nelze klást k tíži, že vyhledala pomoc advokáta jako osoby znalé práva a jeho názorem se řídila, přičemž zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 848/2010. Názory Mgr. Klvaňové neměla důvod zpochybňovat a soudy zmiňované věrohodné signály o nesprávnosti jejího právního názoru, které soudy popsaly, neobstojí. Žádné finanční prostředky na vybudování předmětné stavby vynaložit nemohla, jelikož se vlastníkem pozemku stala až po jejím vybudování. Mohla sice vědět, že stavba slouží rozvodům vody, avšak k posouzení, zda tvoří příslušenství okolních pozemků či nikoli, už je potřeba hlubších znalostí práva. Pokud jí právní zástupkyně sdělila, že před prodejem pozemku je třeba vyřešit práva třetích osob, potom soudy nevzaly v potaz, že takové sdělení ještě nesvědčí o existenci vlastnického práva takových osob. Soudy nevzaly v potaz možnost existence některého z věcných práv k věci cizí. Pokud některé orgány státní správy prezentovaly své právní názory na věc, vyznačovaly se snahou věc neřešit a řešení problému přesunout na jiný orgán.
9. Dovolatelka dále namítla (část V. – spoluvlastnické právo obžalované), že (bez ohledu na správnost závěrů jí výše zpochybňovaných) je nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož nemohla kalkulovat se spoluvlastnickým podílem za situace, když se předcházející vlastníci nemovitosti nepodíleli na vybudování předmětného zařízení. Takový závěr je neslučitelný s tím, co vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1308/2003. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdce obviněné (svědek I.) předmětnou stavbu užíval (bral z ní vodu), pak se ze zákona stal jejím spoluvlastníkem. V takovém případě svědčí vlastnické právo rovněž obviněné a tuto skutečnost bylo třeba promítnout do výroku o náhradě škody.
10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 To 299/2018-1140, zrušil a podle §265l tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně uvedl, že obviněná byla přinejmenším srozuměna [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností způsobení minimálně škody nikoli nepatrné (§138 odst. 1, §228 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku poškozených. Navíc obviněná ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu vyplývá podle názoru státního zástupce nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozených, s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
12. Pro naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu mají dále význam i okolnosti, za nichž obviněná záměrně způsobila vznik škody na cizím majetku. Podstatné je, že k odstranění stavby přikročila svévolně, aniž by spor s vlastníky stavby řešila pořadem práva u obecného soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněné, že se v posuzované věci spolehla na právní radu své advokátky. V obecné rovině státní zástupce vyslovil souhlas s odkazem obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, připomněl však, že obviněná jednala za okolností, které naopak svědčí o existenci úmyslného zavinění. Především věděla, že předmětná stavba je určena k zajišťování zásobování vodou pro několik vlastníků přilehlých nemovitostí. Věděla též o tom, že na vybudování této stavby se podíleli někteří z dotčených vlastníků a současně si byla vědoma jejich nesouhlasu s odstraněním stavby. Proto se nemohla spoléhat na takovou radu své advokátky, která spočívala v doporučení odstranit stavbu bez soudního rozhodnutí. V tomto směru se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, které vyjádřil na straně 8 a 9 rozsudku. Zde poukázal na důvody, podle kterých citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá na posuzovaný případ. Námitky obviněné, jimiž zpochybnila existenci úmyslného zavinění, považuje za neopodstatněné.
13. K námitkám nedostatku objektivní stránky uvedl, že pro její posouzení má význam především posouzení povahy věci a otázky jejího vlastnictví. Uvedl, že jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněná zničila stavbu vodárenského zařízení. Podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Vysokého učení technického v Brně, Fakulty stavební, sestávala se předmětná stavba z několika samostatných objektů, jimiž byly zejména ponton na vodní hladině, čerpací stanice při břehu, podzemní vedení vodovodního potrubí s elektrorozvody a tlakové nádrže. Z hlediska posouzení právní povahy vodárenského zařízení má význam skutečnost, že šlo o jeden funkční celek. Neoprávněný zásah do něho ze strany obviněné proto způsobil nefunkčnost celé věci. Přitom v průběhu dosavadního řízení bylo nepochybně prokázáno, že obviněná nechala ze svého pozemku vykopat podzemní vodovodní potrubí, vymontovala tlakovou nádrž a zbourala stavbu na svém pozemku, ve které bylo umístěno související technické zařízení. Samostatnou a hlavní částí předmětného vodárenského zařízení byl vodovod. Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích je vodovod provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Vodovod je vodním dílem. Vodovodní řad je centrální rozvod (potrubí), který slouží k zásobování vodou. Na něj se připojují jednotlivé individuální nebo skupinové přípojky. Podle §3 odst. 1 citovaného zákona není vodovodní přípojka vodním dílem. S ohledem na citovaná ustanovení, je možné podle názoru státního zástupce dospět k závěru, že soubor vodárenského zařízení, které obviněná za popsaných okolností odstranila, byl v rovině správního práva stavbou a splňoval též definici vodního díla. Skutečnost, že toto vodní dílo bylo vybudováno na pozemku, který je nyní ve vlastnictví obviněné, neznamená, že by obviněná byla oprávněna toto dílo svévolně odstranit. Podle §59a vodního zákona je totiž vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. To mimo jiné znamená, že obviněná byla povinna respektovat právní stav vzniklý před uvedeným datem do doby, než by příslušné orgány veřejné moci rozhodly jinak.
14. Pro správné vyhodnocení věci má podle názoru státního zástupce rovněž význam posouzení předmětné stavby z hlediska občanskoprávních předpisů. Uvedl, že stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva
a je samostatnou věcí. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, dospěl k závěru, že šlo o samostatnou věc. Jak ostatně vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, vodovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje hromadnou věc, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenských objektů. Jejím vlastníkem byly osoby, které ji zhotovily. Jinou otázkou podle jeho mínění je, zda uvedená stavba byla vybudována v souladu s příslušnými správněprávními předpisy (zejména v souladu se stavebním zákonem), jak ostatně obviněná namítla v podaném dovolání.
15. Poukázal na ustálenou judikaturní činnost Nejvyššího soudu, podle níž realizace staveb a jiných úprav na cizím pozemku v sobě nese dva aspekty, které je nezbytné od sebe navzájem odlišovat. V první řadě se jedná o aspekt soukromoprávní, kdy se posuzuje, zda stavebník má k cizímu pozemku soukromoprávní titul. Z tohoto hlediska může být stavba oprávněná nebo neoprávněná. V druhé řadě se jedná o aspekt veřejnoprávní, kdy je třeba zkoumat, zda stavebník provádí stavební činnost v souladu s veřejnoprávními předpisy (zejména v souladu se stavebním zákonem). V tomto směru se může jednat o stavbu povolenou či nepovolenou. Skutečnost, že má stavebník veřejnoprávní oprávnění, jej však ještě z pohledu soukromého práva zpravidla neopravňuje zasahovat do práva vlastníka pozemku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1618/2016). V posuzované věci soudy obou stupňů zjistily, že ke stavbě uvedeného vodního díla došlo před čtyřiceti lety, a to na základě žádosti tehdejších uživatelů dotčených pozemků a po obdržení souhlasu ze strany orgánů veřejné moci, které v uvedené době tuto žádost zpracovávaly. Zmiňovanou otázkou se soudy podrobně nezabývaly, a to už jen z toho důvodu, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněné za žalovaný přečin není rozhodující, zda taková stavba byla neoprávněná nebo nepovolená. Zničit, poškodit nebo učinit neupotřebitelnou lze totiž i stavbu, která je vybudována v rozporu s občanskoprávními a správně právními předpisy (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 4 Tdo 824/2010).
16. K závěru o trestní odpovědnosti za citovaný přečin má však podle názoru státního zástupce stěžejní význam posouzení otázky vlastnictví předmětné věci, kterou se naopak soudy obou stupňů podrobně zabývaly a dospěly k závěrům, které je na místě považovat za správné a odpovídající zákonu. V souvislosti s předestřenou otázkou obviněná mimo jiné namítla, že byla vlastníkem předmětné stavby. Tento názor dovodila z toho,
že uvedená věc byla součástí jejího pozemku. S poukazem na jím vyslovená východiska (vodovod je samostatnou věcí, která není součástí pozemku), uvedl, že předmětná věc nesdílí právní osud věci, s níž je spojena, takže nepatří vlastníkovi pozemku, nýbrž tomu, kdo ji postavil. Proto je vyloučeno, aby obviněná byla jejím výlučným vlastníkem. Proto nemohla s věcí neomezeně disponovat, resp. ji i zničit. Pokud takovým způsobem jednala, zasáhla do vlastnického práva oprávněných vlastníků a tím porušila i objekt žalovaného přečinu.
17. Státní zástupce neakceptoval ani námitku obviněné, že předmětná věc podléhá režimu §1084 odst. 1 obč. zák. Odkázal na argumenty intervenujícího státního zástupce vztahující se k otázce neoprávněné stavby. Oprávněnost nebo neoprávněnost stavby
je třeba posuzovat podle právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/2006 Sb. rozh. civ.). Způsob vypořádání neoprávněné stavby, která byla zřízena před 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou platnou v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003). Jak ovšem vyplývá z novější judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudek ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017), citované závěry o způsobu vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, se týkají jen doby, ve které se neuplatňovala zásada superficies solo cedit (tj. od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014). Podle této judikatury je použití ustanovení o stavbě na cizím pozemku v občanském zákoníku (§1084 a násl. obč. zák.) vyloučeno na stavby zřízené před nabytím účinnosti občanského zákoníku již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu. Na základě této argumentace dospěl státní zástupce k závěru, že ani pokud by byla předmětná stavba neoprávněná ve smyslu občanskoprávních předpisů, nemohl by se způsob vypořádání a právní režim takové stavby posuzovat podle §1084 obč. zák. Uvedené věci nebyly součástí pozemku obviněné a nestaly se jejím vlastnictvím ani podle §1084 odst. 1 obč. zák., které představuje originární způsob nabytí vlastnického práva. Nesouhlasí proto ani s názorem obviněné, kterým zpochybnila povinnost vlastníka pozemku domáhat se odstranění neoprávněné stavby pořadem práva u civilního soudu. Naopak, měla-li obviněná za to, že se jedná o stavbu neoprávněnou, bylo její povinností domáhat se svého práva u příslušného orgánu veřejné moci (primárně u příslušného civilního soudu).
18. K námitkám, které obviněná vznesla proti výroku o náhradě škody, dodal, že soudy správně posoudily otázku vlastnictví věci. Přitom dospěly k závěru, že obviněná nebyla vlastníkem ani spoluvlastníkem předmětné věci. Takový závěr považuje za správný právě s ohledem na předchozí argumentaci k otázce vlastnictví věci, na kterou pro stručnost tohoto vyjádření současně odkázal.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu, než jím navrženého [§265r odst. 1 písm. c] tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
27. Obviněná opřela svoji dovolací argumentaci o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Uplatněný dovolací důvod naplnila námitkami vznesenými v části III. dovolání („Ad vlastnické právo“), že 1) soudy dospěly k nesprávnému závěru stran neexistence jejího vlastnického práva k předmětné stavbě, 2) stavba zřízená na pozemku parc. č. XY byla stavbou nepovolenou a současně i neoprávněnou, v důsledku čehož se stala jejím vlastníkem, resp. měla být odstraněna, a dále námitkami obsaženými v části IV. dovolání („Ad subjektivní stránka“), v níž zpochybnila naplnění subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a v části V. dovolání („Ad spoluvlastnické právo obžalované“), v níž správnost právního závěru soudů zpochybnila poukazem na existenci spoluvlastnictví, což měly zohlednit ve výroku o náhradě škody. Takto uplatněné výhrady naplňují obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky jí vznesené však dovolací soud vyhodnotil jako zjevně nedůvodné.
28. Předně je třeba v obecné rovině připomenout, že obviněná byla uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím (viz právní věta rozsudku soudu prvního stupně), že zničila cizí věc a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podstatou tohoto trestného činu je poškozovací jednání obviněného a jeho objektem je vlastnické právo. Je zde chráněna nejen neporušenost cizí věci, ale i její použitelnost. Podle §228 tr. zákoníku požívá ochrany nejen vlastník věci, ale rovněž její držitel. Předmětem útoku ve smyslu §228 tr. zákoníku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2286).
29. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu tím, že „… na lesním pozemku parcelní číslo XY za pomoci další osoby, které nebyly známy vlastnické vztahy, vedena úmyslem ze svého pozemku odstranit zde postavenou stavbu funkčního vodárenského zařízení, které sloužilo k rozvodu užitkové vody k okolním pozemkům a jehož nebyla výlučným vlastníkem, nechala tuto stavbu vodárenského zařízení zbourat a dále demontovat a odstranit veškeré související technické zařízení s tím, že zbylé výkopy zasypala a srovnala s terénem, čímž podílovým spoluvlastníkům stavby … způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 83 440 Kč.“ Takto vyjádřený skutek je pro dovolací soud závazný a na jeho podkladě posuzoval oprávněnost hmotněprávních výhrad dovolatelky, které vznesla v jí podaném mimořádném opravném prostředku.
30. Výhradami obsaženými v části III. dovolání obviněná zpochybnila správnost právního posouzení soudy zjištěného skutku, když tvrdí, že soudy nesprávně posoudily existenci jejího vlastnického práva, čímž namítla absenci znaku objektivní stránky přečinu poškození cizí věci, tj. znaku „cizí věc“.
31. Dovolací soud nejprve posuzoval, zda věc, jíž odstranila z pozemku parc. č. XY, měla charakter stavby ve smyslu občanskoprávním a zda se stavba mohla stát součástí tohoto pozemku. Je přitom nutné zdůraznit, že veřejnoprávní vymezení stavby (např. pro účely zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů) není totožné se soukromoprávním pojetím stavby podle občanského zákoníku (srov. např. Janoušek, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1081).
32. Obviněná předně důvodnost své výhrady o nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě vybudovala na polemice se závěry soudů, že v posuzované věci šlo o vodovodní přípojky a zařízení, jež s nimi provozně souvisí podle §3 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích, přičemž ze stavebního povolení, jakož i ze souhlasu Lesního závodu Milevsko plyne, že se jednalo o stavbu podzemní, která se jejím vybudováním stala součástí pozemku parc. č. XY.
33. Dovolatelce je možné částečně přisvědčit v tom, že závěr soudu prvního stupně (obdobným způsobem argumentoval rovněž státní zástupce ve svém vyjádření), jenž opřel úsudek o charakteru předmětné stavby o §3 odst. 1 (resp. §2 odst. 1) zákona o vodovodech a kanalizacích, není zcela přiléhavý. Podle §2 odst. 1 citovaného zákona je sice „[v]odovod provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Vodovod je vodním dílem.“ , a současně podle §3 odst. 1 je „[v]odovodní přípojka samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí vodovodu. Vodovodní přípojka není vodním dílem.“ , soud prvního stupně se však již nezabýval dopadem veřejnoprávního předpisu na posuzovaný případ. Zákonná definice vodovodu a vodovodní přípojky ve smyslu citovaného zákona, o níž se opírá částečně argumentace výše zmíněných procesních subjektů, se neuplatní. Je tomu tak již proto, že citovanému právnímu předpisu je svěřena působnost jen pro ty případy, jež jsou konkretizovány v §1 zákona o vodovodech a kanalizacích. Podle §1 odst. 1 „[t]ento zákon upravuje některé vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě …, přípojek na ně, jakož i působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku , přičemž podle odst. 2 „[v]odovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu.“ .
34. Citovaný právní předpis se vztahuje (pozitivní vymezení) mimo jiné na „vodovody a kanalizace, pokud je trvale využívá alespoň 50 fyzických osob, nebo pokud průměrná denní produkce z ročního průměru pitné nebo odpadní vody za den je 10 m 3 a více,“ a nevztahuje se podle §1 odst. 4 písm. a) téhož zákona (negativní vymezení) mimo jiné na „vodovody sloužící k rozvodu jiné než pitné vody“. Dle charakteru posuzované stavby je však zřejmé (viz i skutková věta výroku o vině), že obviněná odstranila „stavbu funkčního vodárenského zařízení, které sloužilo k rozvodu užitkové vody k okolním pozemkům poškozených“ , přičemž předmětná stavba (zařízení) sloužila k rozvodu užitkové vody celkem 6 uživatelům. Z popisu předmětné stavby je proto zřejmé, že se nejednalo o standardní vodovod a vodovodní přípojky ve smyslu citovaných zákonných ustanovení. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže zvrátit závěr o věcné správnosti napadených rozhodnutí v té jejich části, v níž soudy dospěly k závěru o neexistenci vlastnického práva dovolatelky ke stavbě a v konečném důsledku i o správnosti vyvozené trestní odpovědnosti za její předmětné jednání.
35. Dovolatelka kalkuluje s tím, že stavba se stala součástí pozemku, jehož byla vlastníkem. Tak tomu ovšem v podmínkách řešené věci zjevně není. Charakter stavby neumožňuje přijmout obviněnou prosazovaný závěr, že by se stala součástí pozemku. Je totiž zřejmé, že se jedná o stavbu ve smyslu občanskoprávním, jelikož naplňuje všechny její pojmové znaky, jak je definovala soudní praxe i právní věda. Za stavbu ve smyslu občanskoprávním lze považovat hmotný výsledek stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu, je vymezitelný vůči okolnímu prostředí, má samostatnou hospodářskou funkci a vyznačuje se kompaktností a neoddělitelností užitého materiálu (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník III. Komentář. Praha : Leges, 2012, s. 262 nebo Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2018, s. 167). Z technického popisu věci, způsobu jejího provedení a účelu, k jakému sloužila je proto nepochybné, že odstraněné vodohospodářské zařízení bylo stavbou v občanskoprávním smyslu a tím i věcí v právním smyslu podle občanského práva (jak obč. zák., tak občanského zákoníku).
36. Stavba umístěná na pozemku parc. č. XY se podle znaleckého posudku vypracovaného Fakultou stavební, Vysokého učení technického v Brně, sestávala z objektu pro zabezpečení tlakové akumulační nádrže s dřevěnou nosnou konstrukcí a opláštěním z dřevěných desek a vlastní hospodářská část se konkrétně skládala z pontonu na vodní hladině přehradní nádrže Orlík, čerpací stanice při břehu, podzemního vedení vodovodního potrubí a elektrorozvodů, tlakové nádrže o objemu 3000 litrů a rozvodů pro jednotlivé pozemky (viz popis stavby obsažený na str. 5 znaleckého posudku, č. l. 965). Stavba popsaná v rámci zpracovaného znaleckého posudku, kterou obviněná odstranila z pozemku, byla s přihlédnutím k občanskoprávnímu pojetí stavby samostatným předmětem vlastnického práva (věcí v právním smyslu) a tedy nebyla nesamostatnou součástí jiné nemovité věci (pozemku obviněné, či pozemku ve vlastnictví jiné osoby). V řízení před soudem nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval důvodnosti tvrzení dovolatelky, že ke stavbě nabyla vlastnické právo na základě určité občanskoprávní skutečnosti. Touto zcela nepochybně nebylo nabytí pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy (viz kopie kupní smlouvy založená na č. l. 55-56, jejímž předmětem je toliko prodej lesních pozemků parc. č. XY a XY). Předmětnou kupní smlouvou totiž obviněná nabyla společně se svým manželem výlučně vlastnické právo k pozemkům, nikoli již ke stavbě na jednom z nich umístěné. Na této skutečnosti nic nemění ani ujednání v kupní smlouvě obsažené v čl. II. písm. b) podle něhož „na nemovitostech neváznou žádná zástavní práva, dluhy, věcná břemena ani jiná právní omezení“ , jelikož se na předmětném pozemku nacházela stavba, s jejíž existencí a způsobem fungování byli kupující v okamžiku podpisu smlouvy srozuměni (o existenci stavby byli informováni rovněž svědkem I., který při hlavním líčení ze dne 8. 12. 2016, č. l. 673 vypověděl, že „[k]dyž jsem chatu prodával, zmiňoval jsem jim, že se tam společně čerpá užitková voda, ukázal jsem jim, kde je vývod té užitkové vody k té chatě … že je tam společná stavba, která se používá pro užitkovou vodu pro všechny, to jsem jistě řekl“; nadto i svědkyně J. P. při hlavním líčení ze dne 15. 9.2016, č. l. 539 uvedla, že „[o]bžalovaná věděla, že to není v jejich vlastnictví. Manžel obžalované, já ho znám od mala, takže věděl, že to tam je. I manžel obžalované přišel, když koupili ten pozemek, mi říct, že ten pozemek koupili a tak jsem se ptala, jestli s námi budou chtít taky vodu…“ ). Je proto zřejmé, že osoby vlastníků stavby (zřizovatelé a jejich právní nástupci) byly osobami odlišnými od těch, které se staly vlastníky pozemku, na němž tato stavba byla zřízena.
37. V této souvislosti lze připomenout i závěry, které ve vztahu k tvrzenému nabytí vlastnického práva dovolatelkou uvedl soud prvního stupně. Ten konstatoval (viz str. 7 odůvodnění), že „tato věc (vodohospodářská stavba) nepochybně nebyla ve výlučném vlastnictví obžalované, neboť stavba byla postavena již v roce 1979, stavba jako výsledek stavební činnosti byla před účinností nového občanského zákoníku 1. 1. 2014 … zpravidla stavbou ve smyslu občanského práva a byla proto samostatnou nemovitou věcí… jednalo se o vodní dílo (… stavbu sloužící k zavlažování pozemků a stavbu vodárenského objektu ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. c.), e.) vodního zákona, nejedná se o jednoduchou stavbu ve smyslu ustanovení §55 odst. 3 vodního zákona, neboť součástí této stavby bylo čerpadlo, tlaková nádrž, rozvody minimálně k 6-ti chatám, elektrorozvody a podobně) – jednalo se konkrétně o stavbu k vodohospodářským melioracím pozemků (ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 písm. a.) vodního zákona, neboť stavba sloužila k závlaze několika pozemků), v době, kdy obžalovaná pozemek kupovala, nebyla stavba součástí pozemku a příslušná kupní smlouva se o stavbě nezmiňuje.“
38. Nepřípadná je námitka obviněné, že se soudy nezabývaly tím, kdo je skutečným vlastníkem předmětné stavby. Soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož „[o]rgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně;“ , a adekvátním způsobem vyhodnotil předběžnou otázku způsobem, jenž promítl do svých hodnotících úvah a jež nalezly odraz jednak v tzv. skutkové větě výroku o vině (obviněná „vedena úmyslem ze svého pozemku odstranit zde postavenou stavbu funkčního vodárenského zařízení … jehož nebyla výlučným vlastníkem, nechala tuto stavbu zbourat, čímž podílovým spoluvlastníkům … způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 83 440 Kč“ ), jednak ve výroku o náhradě škody, jímž soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. Nadto je třeba dodat, že pro posouzení trestnosti jednání obviněné není skutečnost, kdo je reálným vlastníkem předmětné stavby, zcela rozhodná. Pokud soudy na podkladě provedeného dokazování vyloučily existenci (resp. nabytí) vlastnického práva svědčící obviněné, byla tato věc ve vztahu k ní objektivně věcí cizí. Již sama tato skutečnost postačí pro přijetí závěru o naplnění znaku objektivní stránky předmětného přečinu a vyslovení viny dovolatelky.
39. Dovolací soud nesdílí ani argumentaci dovolatelky, podle níž se stala vlastníkem stavby podle §1084 odst. 1 obč. zák., jelikož se jedná o stavbu neoprávněnou, a proto ji mohla ze svého pozemku odstranit. Předně je třeba rozlišit mezi nepovolenou a neoprávněnou stavbou. O nepovolenou stavbu (tzv. černou stavbu) jde v případě, kdy stavebník zřídí stavbu bez patřičného veřejnoprávního souhlasu (povolení), nebo ji zřídí v rozporu s ním. Naproti tomu stavbou neoprávněnou se rozumí stav, kdy stavebník nemá právo stavět na pozemku, na němž stavbu zřídil. Takové právo je přitom založeno zpravidla buď jako právo věcné nebo jako právo obligační. Pro klasifikaci neoprávněné stavby proto není určující, zda stavba byla řádně povolena či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003). Prakticky samozřejmě může nastat i situace, kdy jedna a táž stavba bude jak stavbou nepovolenou, tak stavbou neoprávněnou, a proto ani není vyloučeno, aby řízení (civilní i správní) o jejím odstranění probíhalo paralelně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015).
40. Nebylo možné přisvědčit ani skupině námitek obviněné, z nichž vyvozuje závěr o neoprávněnosti zřízené stavby. Svoji argumentaci vybudovala předně na tom, že „stavba v podobě, ve které se na pozemku parc. č. XY skutečně nacházela, nebyla povolena souhlasem ze dne 27. 7. 1977 a byla postavena na lesním pozemku v rozporu s tehdy platným zákonem o lesích. Ke stavbě by totiž bylo třeba vynětí pozemku z plnění funkcí lesa, což ovšem nebylo v roce 1979 ani dříve ani později provedeno.“ Skutečnosti obviněnou tvrzené však nemají bezprostřední dopad pro řešenou věc. Sama skutečnost, zda stavba byla povolena či nikoli, má význam pro oblast veřejnoprávní (správněprávní). Pokud by byla zřízena v rozporu s pravidly veřejného práva, mohla by tato skutečnost založit odpovědnost stavebníka např. za tzv. administrativní delikt. Pro oblast práva soukromého však tato skutečnost má jen omezený význam (srov. §1 odst. 1 věta druhá obč. zák., podle něhož je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného, viz rovněž §3030 obč. zák.). Jinými slovy vyjádřeno, skutečnost, že stavba nebyla povolena podle předpisů veřejného práva, nemůže založit neoprávněnost stavby ve smyslu obviněnou tvrzeném.
41. Nad rámec těchto konstatování lze rovněž připomenout závěry soudu prvního stupně, který k této otázce uvedl (viz rozsudek ze dne 26. 6. 2018, č. j. 3 T 122/2016-1042, str. 11), že „[z]e sdělení a zpráv Městského úřadu XY a výpovědi svědkyně M. Š. je také zřejmé a obžalovanou to z činu usvědčuje, že Městský úřad XY nejpozději dne 11. 5. 2015 … obžalované sdělil, že předmětné rozhodnutí o povolení předmětné stavby … je platné a účinné, neboť nebylo v zákonné lhůtě zrušeno, stavba byla povolena se souhlasem tehdejších vlastníků pozemku, vypořádání majetkových vztahů mezi současným vlastníkem pozemku (obžalovanou a jejím manželem) a vlastníkem stavby (poškození) včetně případného odstranění stavby je věcí občanskoprávní, kterou může řešit výlučně jen příslušný soud, jinak k odstranění této stavby musí mít obžalovaná souhlas vlastníka tohoto vodního díla, což jsou příslušní chataři…“ .
42. V souvislosti se skutečnostmi výše zmíněnými není přiléhavý ani odkaz obviněné na ustanovení §128 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, jelikož tato skutečnost opět může mít význam toliko z hlediska odpovědnosti v rovině správně právní, nikoli v rovině občanskoprávní a potažmo v rovině trestní, tj. v konečném důsledku v možnosti vyvodit její trestní odpovědnost za poškození věci, jejíž spoluvlastníkem, a tím spíše ani výlučným vlastníkem nebyla.
43. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce obviněné, podle níž se stala vlastníkem předmětné stavby podle §1084 odst. 1 obč. zák., jelikož neoprávněná stavba se stala součástí pozemku. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze poukázat na to, že vlastnický režim neoprávněných staveb zřízených na cizím pozemku se řídí podle toho, zda jde o posouzení předpokladů samotné oprávněnosti, resp. neoprávněnosti vybudované stavby, nebo jde o vypořádání právních poměrů z neoprávněně zřízené stavby. Pokud jde o posouzení předpokladů neoprávněnosti stavby zřízené na cizím pozemku, posoudí se tato otázka podle právní úpravy platné a účinné v době, kdy stavba byla zřízena (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000, ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/98). Obdobně platí, že i vypořádání neoprávněných staveb zřízených před nabytím účinnosti obč. zák. (ke dni 1. 1. 2014) se provede podle dosavadní právní úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Vzhledem k tomu, že podle dřívější právní úpravy platila rozdílná pravidla pro nakládání s neoprávněnou stavbou (vzhledem k uplatňování zásady superficies solo non cedit ), námitka obviněné nemůže být důvodná. Stejně tak soudy nepochybily, pokud konstatovaly, že způsob vypořádání neoprávněné stavby se zakládá soudním rozhodnutím (viz výslovně §135c obč. zák.).
44. Obviněnou nastíněná argumentace spočívající v její reálné možnosti odstranit neoprávněně zřízenou stavbu na jejím pozemku je nedůvodná i s přihlédnutím k §59a zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je „vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.“ Ustanovení, jež bylo vloženo do vodního zákona novelou provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, s účinností od 1. 1. 2014, založilo povinnost obviněné strpět na svém pozemku užívání předmětného vodního díla, které bylo zřízeno v roce 1979, a to bez ohledu na to, jestli se jednalo o stavbu oprávněnou či nikoli.
45. Námitkou naplňující uplatněný důvod dovolání je rovněž výhrada dovolatelky (část V. – „Ad spoluvlastnické právo obžalované“), že byla spoluvlastníkem stavby, jelikož ji její právní předchůdce (svědek M. I.) využíval k obhospodařování vlastního pozemku (odebíral vodu) a podílel se na její údržbě.
46. Argumentace, kterou obviněná předkládá, nesvědčí vzniku, resp. existenci spoluvlastnictví k předmětné stavbě. Obviněná jej odvozuje z faktu, že stavbu užíval její právní předchůdce (svědek M. I.), který rovněž přispíval na její údržbu. Z této skutečnosti však závěr o existenci spoluvlastnictví nelze dovozovat. Obecně totiž platí, že vznik spoluvlastnictví k určité věci je vázán na příslušnou občanskoprávní skutečnost. Toliko na jejím podkladě lze učinit závěr, zda spoluvlastnictví vzniklo, změnil se jeho obsah nebo zaniklo. Faktický výkon některých dílčích vlastnických (resp. spoluvlastnických) oprávnění nebo povinností (např. užívání věci v podobě braní vody nebo přispívání na zachování jejich užitkových vlastností) nemůže založit spoluvlastnický poměr k předmětné stavbě. Na podkladě předložených argumentů je proto třeba konstatovat, že spoluvlastnický podíl svědek M. I. jako prodávající nenabyl, z čehož současně plyne, že jej nemohla na podkladě kupní smlouvy s tímto svědkem uzavřené nabýt ani obviněná ( Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet ).
47. Obviněná v části IV. dovolání („Ad subjektivní stránka“) zpochybnila závěr soudů o naplnění subjektivní stránky, tj. existenci zavinění. Její absenci spatřuje v tom, že oprávněnost svého počínání opřela o radu advokátky Mgr. Klvaňové, kterou neměla důvod zpochybňovat. Ta jí měla sdělit, že „je výlučným vlastníkem předmětné stavby“ . Obviněná se tedy fakticky dovolává příznivých účinků plynoucích z jednání v omluvitelném právním omylu.
48. Předně je třeba konstatovat, že touto námitkou se opakovaně zabýval již soud prvního stupně, jakož i soud odvolací a v této části dovolací soud na jejich odůvodnění odkazuje. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku „[k]do při spáchání činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.“ Pro jednání v omluvitelném právním omylu pachatele se vyžaduje jeho objektivní nevědomost o protiprávnosti svého činu. Tak tomu však v posuzované věci zjevně není. Jednání obviněné v omluvitelném právním omylu je vyloučeno již její vlastní výpovědí, kterou učinila při hlavním líčení konaném dne 15. 9. 2016 (č. l. 535-538). Z ní je zjevné, že sama neměla postaveno najisto, jestli má vystupovat při jednáních s jednotlivými úřady jako vlastník předmětné stavby či nikoli ( „[k]dyž jsem jednala s úřady, tak jsem uváděla, že ostatní jsou vlastníky, protože to tvrdili a já jsem se domnívala, že to nějakým způsobem prokážou“ ), jakož i to, že jí advokátka JUDr. Jarešová sdělila, že předmětný pozemek není možné prodat do té doby, dokud nebudou vyřešeny vlastnické poměry ( „JUDr. Jarešová mi řekla, že to nemůžu prodávat, protože tam jsou nevyřešená práva třetích osob … Já bych byla ráda, aby tím, že jsem to zbourala, bychom vyřešili ten problém a celý ten majetek, který jsme si tam s manželem pořídili, bychom rádi prodali“ ). Nadto lze připomenout závěry, jež soud prvního stupně učinil k hodnocení svědecké výpovědi Mgr. Klvaňové, jíž shledal jako nevěrohodnou, a to pro její snahu vyvinit dovolatelku jako její bývalou klientu z trestného činu (viz hodnocení na str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Všechny tyto skutečnosti (zejména též to, co je uvedeno v bodě 41. tohoto usnesení) nasvědčují tomu, že obviněná při svém jednání musela vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
49. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta v něm vznesla převážně námitky, které sice byly formálně podřaditelné pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly však uplatněny zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu