ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.85.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 85/2019-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný L. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 86/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 53 T 13/2015, byl obviněný L. Č. a obviněná právnická osoba A. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Druhého z uvedených trestných činů se podle zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že (stručně shrnuto) při sjednávání smlouvy o provozním financování, resp. smlouvy o úvěru se společností Unicredit Leasing CZ, a. s. (body 1, 2, 3, 4, 5), rámcové smlouvy o úvěru se společností GE Money Auto, s. r. o. (bod 3), které byly nezbytnou podmínkou pro čerpání provozního financování, resp. financování kupní ceny vozidel, vědomě zamlčeli, že společnost A. není a nebude vlastníkem dotčených vozidel a rovněž zatajili, že vyplacené finanční prostředky na profinancování zmíněných vozidel použili neoprávněně na úhradu jiných závazků společnosti A., čímž způsobili úvěrujícím společnostem majetkovou škodu v celkové výši 7.063.186,- Kč [bod II. 1) – 5) předmětného rozsudku].
2. Za tyto zločiny byl obviněný L. Č. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích v trvání pěti let. Obviněná právnická osoba A. byla podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu předmětu podnikání v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození FCE Credit, s.r.o., FORD MOTOR COMPANY, s.r.o., M. D., UniCredit Leasing CZ, a.s., P. S., B. L., ČSOB Leasing, a.s. a MONETA Auto, s.r.o. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný L. Č. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky v Jihlavě v jeho neprospěch, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 86/2017. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného L. Č. ve výroku o vině pod bodem I., jímž byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dále ve výroku o trestu stran téhož obviněného, jakož i ve výroku o náhradě škody, kterým byli poškození FCE Credit, s.r.o., FORD MOTOR COMPANY, s.r.o., M. D., P. S., B. L. a ČSOB Leasing, a.s. odkázáni podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. Č. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (stručně shrnuto) na různých místech v Kraji Vysočina, převážně ve Žďáru nad Sázavou, přesto, že si byl nejpozději v období měsíců dubna až června 2013 vědom špatné ekonomické situace společnosti A. projevující se zejména v tím, že společnost nebyla schopna v době splatnosti plně uhrazovat svoje závazky a výnosnost podnikatelské činnosti společnosti nepostačovala ani na úhradu všech provozních nákladů společnosti, pokračoval v hlavní podnikatelské činnosti společnosti, což byl prodej nových vozidel, která A. jako dealer odebírala od dovozců vozidel do České republiky FORD MOTOR COMPANY, s. r. o., Hyundai Motor Czech s. r. o. a BMW Vertriebs GmbH – organizační složka Česká republika a financována společnostmi FCE Credit, s. r. o., ČSOB Leasing, a. s. a BMW Austria Bank GmbH, a takto jednal přesto, že věděl, že nebude moci všechna dodaná vozidla včas a řádně uhradit výše uvedeným leasingovým společnostem, přičemž postupně vylákal a neuhradil těmto společnostem celkem 28 vozidel (v rozsudku konkrétně specifikovaných), jejichž prodej zajistil prostřednictvím zaměstnanců společnosti A., přičemž výtěžek z prodeje těchto vozidel obviněný L. Č. a společnost A. nepoužili k jejich zaplacení leasingovým společnostem a způsobili jim majetkovou škodu v celkové výši 14.324.132 Kč.
4. Za tento zločin a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který pod bodem II. výroku o vině (rozsudku soudu prvého stupně) zůstal nezměněn, byl obviněný L. Č. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození FCE Credit, s.r.o., FORD MOTOR COMPANY, s.r.o., M. D., P. S., B. L. a ČSOB Leasing, a.s., odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného L. Č. zamítnuto.
II.
5. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) (v písemném vyhotovení dovolání zjevně v důsledku písařské vady nesprávně uvedeno písmeno „h“) a l) tr. ř.
6. V úvodu odůvodnění podaného dovolání stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že podle §256 tr. ř. zamítl jeho odvolání, přestože se soud prvého stupně bez jakéhokoli upozornění odchýlil od hmotněprávní kvalifikace uvedené v obžalobě. V tomto směru shledal vadným názor soudu druhého stupně, pokud neshledal tuto jeho námitku důvodnou. Konstatoval, že absence náležitého poučení, byť nebyla zvolena kvalifikace přísnější, byla výrazným zásahem do jeho práva na obhajobu, neboť tuto směřoval ke skutkovému základu podstatnému pro právní kvalifikaci původního trestného činu. Zdůraznil, že jeho závěr o vadě spočívající v absenci poučení o změně právní kvalifikace koresponduje i s právním názorem Ústavního soudu (viz nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/2003).
7. Naplnění uplatněných dovolacích důvodů dále shledal v nesprávném právním posouzení skutku jako zločinu podvodu ve smyslu ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku. K tomu uvedl, že ekonomická situace společnosti A. byla analyzována znaleckým posudkem (na čl. 4698 a n. spisu), z jehož závěrů vyplynulo, že zmíněná společnost se v letech 2010 až 2012 úspěšně rozvíjela a výše zisku měla rostoucí tendenci, přičemž k zastavení plateb do konce listopadu 2013 nedošlo a její závazky byly hrazeny. Růst provozních nákladů byl způsoben odepisováním oceňovacího rozdílu k nabytému majetku jako zmařené investice z roku 2009. Jednatel společnosti tak mohl zjistit a vědět, že společnost A. je v úpadku nejpozději z účetní závěrky za rok 2013, tj. ke konci března 2014. Nelze proto konstatovat, že by jednatel po datu zjištění úpadku zatěžoval společnost dalšími závazky. Za příčiny insolventnosti považoval propad výnosnosti podnikatelské činnosti, jejíž příčiny nebyli zpracovatelé posudku schopni zjistit, odepsání zmařené investice z roku 2009 do ostatních provozních nákladů a nedostatečné finanční krytí pro financování výstavby autocentra v Jihlavě. Podle jeho názoru zpracovatelé posudku pochybili, když k jeho vypracování použili pouze informací z elektronického účetnictví, k posouzení tak chyběly prvotní doklady a další povinné účetní záznamy. Na tomto základě shledal, že posudek vychází z neúplných a nedostatečných podkladů, přičemž jeho zpracovatelé hodnotili ekonomický stav A. na základě účetně nedokončeného a neuzavřeného roku 2013.
8. V daných souvislostech dovolatel poznamenal, že k odvolání, v návaznosti na změnu právní kvalifikace a přípravu na veřejné zasedání nechal zajistit vyhotovení odborného vyjádření znalce doc. Ing. Pavla Legáta, CSc., ze dne 28. 8. 2018, ve kterém se tento znalec vyjádřil k shora zmíněnému znaleckému posudku. Z tohoto vyjádření, podle jeho názoru, jednoznačně plyne, že zjištěné snížení hospodářského výsledku (ve výši 18.253.000 Kč) nebylo důsledkem vlastní činnosti společnosti A., ale šlo o ryze účetní úkon nesouvisející s vlastní ekonomickou činností v roce 2013. Napadené znalecké zkoumání nezohledňuje nárůst krátkodobých závazků, závazků z bankovních úvěrů a nárůst podstatných majetkových složek společnosti, kdy výše jejich rozdílů přibližně odpovídá dlužné částce za výstavbu autocentra v Jihlavě. Tuto skutečnost shledal jako logickou a zdůvodnitelnou, když společnost neobdržela přislíbený úvěr od České spořitelny, a. s. Zdůraznil, že jako jednatel při plánování investiční akce vycházel z podkladů v té době dostupných a o připravenosti České spořitelny, a. s. k financování výše zmíněného projektu nepochyboval, zvláště když poskytla dne 19. 11. 2012 o této skutečnosti potvrzení. Z vyjádření doc. Ing. Pavla Legáta, CSc. rovněž plyne, že napadený znalecký posudek opomíjí stávající a předpokládané výnosy a zisky z provozu autocentra v Jihlavě. Podle dovolatele se odvolací soud výše zmíněnými skutečnosti nezabýval a zcela je opomenul.
9. Obviněný rovněž nesouhlasil s úvahami odvolacího soudu, které označil jako nepodložené a spekulativní, a to zejména se závěrem o rozdílných hospodářských výsledcích dosažených v letech 2011 a 2012 na straně jedné a v měsíci únor až listopad 2013 na straně druhé. Zdůraznil, že z porovnání výnosů z podnikatelské činnosti za období 2011, 2012 a jedenácti měsíců roku 2013 není zřejmý propad. Pokud ze zmíněného znaleckého posudku plyne nárůst krátkodobých závazků a závazků z bankovních úvěrů, tato částka (130,5 mil. Kč) odpovídala zvýšení hodnoty majetku společnosti. Obviněný sdělil, že i přes absenci dohodnutého dofinancování ze strany České spořitelny, a. s. se podařilo společnosti A. úspěšně zahájit provoz autocentra v Jihlavě, kdy toto generovalo pozitivní ekonomický výsledek. Z toho usuzoval, že společnost A. tak rozšíří své zdroje a bude schopna uhradit své závazky. Co se týče předpokladu spolupráce s Českou spořitelnou, a. s., konstatoval, že vůči ní nejednal lehkovážně, neboť se spoléhal na její potvrzení dofinancování stavby ze dne 29. 10. 2010 a 19. 11. 2012. Zvláště pak, když toto dofinancování sice neposkytla, ale rovněž ani neodmítla, přičemž v měsících září a říjnu 2013 požadovala další podklady a analýzy, což věrohodně popsal svědek M. S. Obviněný tak podle svých slov nepochyboval o tom, že Česká spořitelna a. s. finanční prostředky na dostavbu autocentra poskytne.
10. V návaznosti na to se ohradil proti tvrzení, že použil část úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou, a. s. k úhradě dluhů z jiných závazků společnosti A., neboť tato hradila kromě stavby i pozemek a další náklady (za projektovou dokumentaci, obrubníky, dlažbu aj.). Nepochybně tak A. vynaložila na výstavbu autocentra v Jihlavě více finančních prostředků, než jí bylo zmiňovaným úvěrem poskytnuto. Rovněž oponoval tvrzení odvolacího soudu, že vyvedl jakékoliv finanční prostředky ze společnosti A., vždy totiž přebíral ručení za závazky společnosti, případně avaloval směnky, což jej dovedlo ke ztrátě veškerého majetku a do existenčních problémů. I přes nepříznivý vývoj a neobdržení zbytku úvěru se snažil hradit mzdové nároky zaměstnanců až do prosince roku 2013. Nesouhlasil přitom s hodnocením výpovědí jednotlivých svědků odvolacím soudem.
11. K jednotlivým bodům rozsudku soudu prvého stupně stran zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že financujícím společnostem nebyly uvedeny žádné nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a nebyly jim ani žádné podstatné údaje zamlčeny. Zařazení vozidel do úvěrových rámců probíhalo v souladu se zavedenou praxí, bylo vždy transparentní a zúčastněným subjektům byl znám systém financování jednotlivých vozidel [pod body II./2) – 5)]. Finanční prostředky byly součástí finančního toku společnosti A., prostřednictvím kterého byly realizovány veškeré její příjmy a výdaje [pod bodem II./1)]. Nad rámec uvedeného doplnil, že prodej značky BMW byl zatížen potřebou naplnit standardy dovozce a pracovat tak ve dvou účetních systémech, kdy přechod mezi nimi vytvářel komplikace a zpoždění ukládání dat, což vedlo k zařazení jednotlivých vozidel [pod body II./2) – 5)] do úvěrového rámce více financujících společností.
12. Závěrem svého dovolání shrnul, že ekonomický stav společnosti A. vzhledem ke všem skutečnostem (objem prodeje, dosahovaná marže, otevření autocentra v Jihlavě atd.) mu umožnily důvodně předpokládat, že jmenovaná bude schopna uhradit i kupní cenu dotčených vozidel, které představovaly nevýrazné procento z celkového objemu závazků, které byly uhrazeny. Konstatoval, že tyto skutečnosti proto zásadně zpochybňují právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, zejména z hlediska naplnění subjektivní stránky. V souvislosti s tím odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, z něhož plyne, že nelze usuzovat na podvodný úmysl pachatele jen z okolnosti, že protiplnění za odebrané zboží nebylo poskytnuto včas.
13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2018, č. j. 3 To 86/2017-7624, a to ve všech jeho výrokových částech, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat oprav skutkových zjištění učiněných soudy nižšího stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z tohoto dovolacího důvodu totiž vyplývá, že výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, přičemž dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy nižších stupňů. Proto nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, které směřují proti výsledkům provedeného dokazování.
15. Za námitky formálně odpovídající deklarovanému důvodu považoval ty, kterými bylo namítáno nenaplnění subjektivní, resp. objektivní stránky žalovaných zločinů. Tyto však považoval za neopodstatněné. Zdůraznil, že ke spáchání zločinu podvodu podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je třeba úmyslného zavinění, přičemž podstata podvodného jednání odsouzeného spočívala v tom, že za vědomí nepříznivého hospodářského stavu společnosti A. jako její jediný jednatel a společník zamlčel úvěrujícím subjektům, že tato společnost není schopna plnit své závazky. Za tohoto stavu odebíral od dodavatelů vozidla, která následně prodával koncovým zákazníkům, aniž by uhradil úvěrujícím společnostem jejich kupní cenu. Zamlčel jim tak podstatné skutečnosti a tím je uváděl v omyl, neboť pokud by dotyční věděli o nepříznivé hospodářské situaci A., vozidla by nefinancovali. Vzhledem k tomu, že byla vozidla financována úvěrujícími společnostmi a vlastnictví na A. mělo přejít až zaplacením jejich kupní ceny, nebyla tato společnost oprávněna svévolně nakládat s finančními prostředky, které obdržela za prodej vozidel. Státní zástupce rovněž zmínil, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly hospodářským stavem společnosti A. k němuž zjistily, že v rozhodné době již nebyla schopna hradit své závazky, o čemž obviněný věděl, avšak nepodnikl žádné kroky k tomu, aby této situaci přizpůsobil vlastní podnikání. Naopak spoléhal na události, které nemohl sám ovlivnit. Státní zástupce pak konstatoval, že pokud tedy obviněný nezaslal finanční prostředky získané prodejem vozidel úvěrujícím společnostem a použil je jiným způsobem, nelze mít pochybnosti o jeho úmyslném zavinění. Jako významnou označil i skutečnost, že obviněný byl zkušeným podnikatelem, který musel velmi dobře znát hospodaření své obchodní společnosti a v rozhodné době tedy velmi dobře věděl, že tato nebude schopna hradit své závazky. Byl si tak vědom, že může způsobit následek v podobě škody na cizím majetku.
16. K námitkám stran zločinu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku státní zástupce připomněl, že podstata žalovaného zločinu spočívala v zamlčení podstatných údajů, a to tím, že obviněný čerpal úvěry za účelem financování vozidel, ačkoliv věděl, že na tato vozidla byl již poskytnut úvěr jiným úvěrujícím. Uvedl-li tedy nepravdivé údaje ohledně vlastnictví vozidel a při čerpání úvěru zatajil způsob užití vyplacených finančních prostředků, nemohly vzniknout pochybnosti o naplnění znaků příslušného zločinu, zvláště pak byly-li zmíněné údaje rozhodující pro úvahy úvěrujících o poskytnutí úvěru.
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že není materiálně naplněn ani námitkou obviněného, podle které odvolací soud porušil jeho právo na obhajobu tím, že zamítl podané odvolání, neboť tuto založil na tvrzení, že jej soud prvního stupně neupozornil na změnu právního posouzení skutku. Doplnil, že v první variantě důvod nebyl naplněn, protože k zamítnutí odvolání došlo v řádném odvolacím řízení v souladu se zákonem a po věcném přezkoumání. V případě druhé varianty sdělil, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že soudy porušily §190 odst. 2 a §225 odst. 2 tr. ř. K tomu doplnil, že zmíněná vada by mohla naplnit příslušný důvod, pokud by představovala zásah do práva na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu. K takovému zásahu nedošlo, jelikož dokazování bylo tak rozsáhlé a podrobné, že zahrnovalo nejen otázky související s prokazováním znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, ale bylo zcela postačující i v úvahu připadající závěr o zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, který však není činem přísněji trestným.
18. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 86/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
26. Obviněný se ve svém dovolání domáhá kasace napadeného rozhodnutí na podkladě částečně obsahově obdobné argumentace, jakou uplatnil již v rámci obhajoby v řízení o řádném opravném prostředku. Svými argumenty sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Soudu prvního stupně vytýká, že jej předem neupozornil na změnu právní kvalifikace skutku oproti podané obžalobě, a odvolacímu soudu, že jeho námitku v tomto směru považoval za nedůvodnou. Dále pak soudům nižších stupňů primárně vytýká vadné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž v tomto směru prosazuje vlastní hodnotící úvahy a vlastní skutkové závěry, na čemž (sekundárně) staví závěr o absenci subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu. Konkrétně se jedná o výtky stran zjištěných skutečností, zejména že věděl o špatné ekonomické situaci společnosti A v rozhodné době (současně se vymezuje i proti závěru soudů stran hodnocení ekonomické situace této společnosti) a že poskytl část úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou, a. s. k úhradě jiných dluhů plynoucích z jiných závazků společnosti A. Totéž platí pro jeho dovolací argumentaci stran výrokové části týkající se trestného činu úvěrového podvodu. Rovněž tato totiž směřuje primárně do oblasti skutkové, neboť její podstatou je de facto polemika obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a prosazování jeho tvrzení, že úvěrujícím společnostem neuvedl žádné nepravdivé či hrubě zkreslené údaje a žádné podstatné údaje jim nezamlčel.
27. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
28. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
29. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení.
30. Předně je třeba se vypořádat s námitkou opomenutého důkazu v podobě vyjádření doc. Ing. Pavla Legáta, CSc. Nejvyšší soud v této věci konstatuje, že odvolací soud se se zmíněnou problematikou implicitně vypořádal ve svém rozsudku (srov. bod 54. jeho rozsudku). Uvedené vyjádření by však z hlediska svého významu ani nemohlo žádným způsobem ovlivnit závěr o vině obviněného. Skutečná finanční situace společnosti A. v rozhodné době je totiž prokazována nejen znaleckým posudkem České znalecké, a. s., který obviněný i s oporou o předmětné odborné vyjádření zpochybňuje, ale i svědeckými výpověďmi H. H., L. Š., M. M. a P. P., z nichž současně jasně plyne, že to byl právě obviněný, kdo znal skutečný stav jmenované společnosti a také rozhodoval o všech platbách. Svědci rovněž shodně vypověděli, že počátek finančních problémů započal s výstavbou autocentra v Jihlavě. Svědkyně L. Š. (hlavní účetní) dále uvedla, že se s obviněným každé ráno radila, jaké platby budou realizovány a v jaké výši, přičemž několikrát spolu hovořili o nutnosti snížit objem výdajů např. za reklamy, provoz a management, nebo mu rovněž navrhla krizové řízení. Pokud tedy rozhodoval o všech platbách, tj. zda, kolik a komu bude placeno, byl rovněž informován o zadržení, zpomalení, resp. nevyplacení plateb vůči úvěrujícím společnostem v průběhu dotčeného období. O jeho vědomí o špatné situaci ve společnosti v rozhodné době svědčí též emailová komutace s M. J. (ze dne 5. 9. 2013 – č.l. 4991, ze dne 11. 9. 2013 – č.l. 4996, ze dne 13. 9. 2013 – č.l. 13. 9. 2013, ze dne 17. 9. 2013 – č.l. 5003, ze dne 19. 9. 2013 – č.l. 5007 a ze dne 20. 9. 2013 – č.l. 5010), z níž je patrné, že v rozhodném období nedocházelo k proplácení jednotlivých vozidel, resp. získání velkých technických průkazů od úvěrujících společností a jejich předání kupujícím, zjevná je i selektivnost proplacovaných vozidel. Mimo jiné z e-mailové komunikace s V. R. z FCE Credit s. r. o. a J. L. z Ford Motor Company s. r. o. ze dne 6. 9. 2013 (č.l. 4994) plyne, že financovaný objem vozidel překročil možný kreditní rámec příslušného dne o 22 mil. Kč, přičemž prodej má klesající tendenci, kdežto objem financovaných vozů narůstá. Dne 24. 9. 2013 (č.l. 5022) tento finanční rámec dokonce překročil částku o 26 mil. Kč nad povolený limit. Za této situace je tak nepochybné, že si byl vědom celé finanční situace společnosti A.
31. Pouze na okraj lze pak zmínit, že každé opomenutí důkazu nezakládá nezbytně porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod totiž vyjadřuje požadavek celkové spravedlnosti, která musí být zachována. Pokud soud nižšího stupně explicitně nehodnotil určitý důkaz, přičemž však z průběhu dokazování a z dalších provedených důkazů jasně vyplývá napadené skutkové zjištění, nelze se tímto způsobem domáhat závěru o porušení práva na spravedlivý proces, když ve svém souhrnu záruka celkové spravedlnosti byla zachována.
32. Dále je namístě konstatovat, že ostatní námitky obviněného (s výjimkou výhrady neupozornění na změnu právní kvalifikace, k níž viz bod 43.) jsou prostou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a s jejich skutkovými závěry. Nutno však konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i jejich právní kvalifikaci. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu se skutkovými závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil a tyto aproboval, a pokud do jeho rozhodnutí zasáhl, jednalo se pouze o zpřesnění popisu skutku, vycházející ze správných zjištění soudu prvního stupně. Za tohoto stavu věci lze na jejich hodnotící úvahy (i se zřetelem k výše uvedenému) odkázat a pouze velmi stručně přičinit následující poznámky.
33. Na závěr o vině obviněného nemohla mít vliv námitka neúplnosti znaleckého posudku České znalecké, a. s. Je totiž třeba zdůraznit, že tento posudek je jen jedním z řady důkazů, na jejichž základě byla učiněna skutková zjištění vyjádřená ve výrokových částech rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Je totiž v souladu s již shora zmíněnými výpověďmi svědků, kdy se tyto důkazy vzájemně doplňují, podporují a potvrzují, a s výpověďmi svědků, kteří neobdrželi velké technické průkazy (svědci D., P., Ž., C., N., S., S., P., B., M., V., O., B.) z důvodu nezaplacení předmětných vozidel úvěrujícím společnostem, které měly tyto průkazy po zaplacení vydat společnosti A. Na podporu dotčeného posudku je možné vyzvednout i listinné důkazy, např. seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení společnosti A. (č.l. 6058 trestního spisu), emailovou komunikaci mezi obviněným a svědkyní L. Š. (č.l. 6952 trestního spisu) nebo svědkem M. M. (č.l. 4984 – 5010), přehled úvěrů A. a jejích nesplacených zůstatků z pohledávek (č.l. 2670). Z tohoto hlediska se lze odkázat na odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu, které své úvahy řádně rozvedly a nelze jim stran zmíněného nic vytknout (srov. str. 65 – 67 rozsudku soudu prvního stupně a bod. 54. rozsudku odvolacího soudu).
34. Pokud obviněný namítá, že za neposkytnutí zbytku úvěru a tím pádem za ovlivnění řádného fungování společnosti A. je odpovědná Česká spořitelna, a. s., je třeba se v tomto směru odkázat na jeho výpověď z hlavního líčení (č.l. 6736), v níž připouští, že v létě roku 2013 jeho důvěra v Českou spořitelnu, a. s. kolísala, jinak řečeno, neměl a nemohl mít žádnou jistotu, že mu přislíbený zbytek úvěru bude poskytnut. Jednalo se tak o nejistou událost, na níž se nespoléhal a ani se spolehnout nemohl, zvláště pak, když ze spisu je zřejmá jeho snaha získat úvěry od jiných peněžních ústavů. V tomto ohledu lze odkázat na závěry z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. bod 52 jeho rozsudku).
35. Namítá-li dále obviněný ve svém dovolání, že ekonomická situace společnosti A. měla v roce 2013 vzestupnou tendenci, pak je tato skutečnost v zásadním rozporu se zjištěními, která provedly soudy nižších stupňů, a která odpovídají jednotlivým provedeným důkazům (srov. znalecký posudek České znalecké, a. s., výpovědi svědků H. H., L. Š., M. M. a P. P.). Nelze pominout skutečnost, že dne 21. 1. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení proti společnosti A a následně dne 30. 5. 2014 byl na úpadce vyhlášen konkurs. Byla-li tedy společnost ještě v roce 2013 ekonomicky na vzestupu, jak tvrdí obviněný, je s podivem, že již z počátku roku 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení. Z tohoto hlediska o důvodech úpadku společnosti A. nehovoří ani vyjádření doc. Ing. Pavla Legáta, CSc., které se především zaměřuje na kritiku znaleckého posudku České znalecké, a. s., aniž by přineslo odpovědi na to, proč zmiňovaná skončila v úpadku, když veškeré prognózy podle vyjádření ukazovaly růst a rozvoj.
36. Co se týče výtky stran užití části úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou k úhradě jiných dluhů plynoucích z jiných závazků společnosti A. je třeba konstatovat, že k této obviněný neuvádí žádné bližší relevantní skutečnosti. Obdobné je třeba zmínit v souvislosti s výtkou, že nedošlo k vyvedení jakýchkoli finančních prostředků. V souvislosti s tím je ovšem na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Pouze na okraj lze poznamenat, že zmiňované užití finančních prostředků k jiným účelům, než na výstavbu autocentra v Jihlavě lze dovodit i z výpovědi svědkyně L. Š., jež měla přehled o finančních tocích společnosti A., a která uvedla, že zmíněná finanční částka byla na pokyn obviněného užita k úhradě nesplacených vozidel (srov. č.l. 6746 spisového materiálu).
37. K námitkám vztaženým obviněným ke skutku popsanému pod body II./1) – 5) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, postačí mimo jiné v krátkosti uvést, že skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně a aprobovaná soudem stupně druhého mají obsahové ukotvení především v listinných důkazech, zprávách a souvisejících dokladech společností BMW Austria Bank GmbH, UniCredit Leasing CZ, a. s., FCE Credit, s. r. o. a GE Money auto, s. r. o.
38. Lze shrnout, že v posuzované věci není možné učinit závěr, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Soud prvního stupně si byl dobře vědom důkazní situace, z níž dostatečně vyvodil své závěry, které odvolací soud vytříbil. Jejich skutková zjištění logicky vyplývají z provedených důkazů a rovněž jim odpovídá i správně zvolená právní kvalifikace, stran jejíhož odůvodnění lze rovněž odkázat na shora citovaná rozhodnutí.
39. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
40. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
41. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
42. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v uvedené druhé alternativě ani formálně naplněn.
43. Pokud ve svém dovolání obviněný vytkl soudu prvního stupně, že se odchýlil od hmotněprávní kvalifikace uvedené v obžalobě, aniž by jej jakkoliv na tuto změnu předem upozornil, přičemž soud druhého stupně tuto vadu nenapravil, je třeba vedle již zmíněného faktu, že se jedná o otázku procesní a nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů, uvést následující skutečnosti. K překvalifikaci skutku bez předchozího upozornění došlo v řízení před soudem prvního stupně, a proto nelze dovodit takový zásah do práv obviněného, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu. Vždy je totiž nutno posuzovat řízení jako celek a z tohoto hlediska zkoumat, zda případná vada měla význam právě v tomto smyslu. V dané věci byl obviněný obeznámen se změnou právní kvalifikace rozhodnutím soudu prvního stupně, proti němuž mohl podat a ostatně podal řádný opravný prostředek (odvolání), a v něm mohl uplatnit, což se také koneckonců stalo (viz mj. předložením odborného vyjádření doc. Ing. Pavla Legáta, CSc.), svoji obhajobu vůči této změněné právní kvalifikaci. V konečném důsledku tak – bráno řízení jako celek – k porušení práv obhajoby a tím pravidel spravedlivého procesu nedošlo.
44. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu