ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1166.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1166/2019-1000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. B. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 8 To 32/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 23/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 7 T 23/2018-917, byl obviněný uznán vinným v bodě 1. pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2. rovněž pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 To 32/2019-959, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodě 1., ve výrocích o trestu a náhradě škody a znovu rozhodl tak, že pro skutek v bodě 1. uznal obviněného vinným s upřesněním popisu skutkového děje přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a trestné činy z rozsudku soudu prvního stupně v bodě 2. ho podle §145 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v bodě 1. v podstatě tím, že dne 3. 6. 2016 v době od 23:30 hod. do 00:30 dne 4. 6. 2016 v prostorách občerstvení v ulici XY č. p. XY v XY, na místě veřejnosti přístupném a před větším počtem osob, po předchozí slovní rozepři s poškozeným I. M., k němuž přistoupil, když poškozený seděl na židli, a udeřil ho rukou sevřenou v pěst do hlavy až poškozený upadl na zem, kde si na něj obviněný klekl a zasadil mu přesně nezjištěný počet údarů pěstí do hlavy, poté vstal a poškozeného značnou silou kopl do hrudníku a následně do pravého lýtka, nato útok ukončil a poškozený z provozovny občerstvení odešel. Po třiceti minutách se však vrátil a v prostoru před výčepním pultem byl obviněným znovu napaden úderem pěstí, po kterém spadl na zem, kde mu obviněný opětovně zasadil značnou silou další údery do různých částí těla a od napadání poškozeného upustil až poté, co byl ostatními hosty upozorněn na příjezd policejní hlídky a pak z provozovny zadním vchodem utekl, v důsledku jeho jednání poškozený utrpěl vícero zranění s nutností lékařského ošetření v nemocnici Příbram a následnou pracovní neschopností od 6. 6. 2016 do 23. 7. 2016. Obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 3 T 102/91, jako mladistvý odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále jen tr. zák.), výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 2 T 186/98, pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. 2 T 143/2007 pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestných činů v bodě 2. v podstatě tím, že dne 4. 8. 2017 v době okolo 01:15 hod. v pivnici „XY“ v XY ulici č. p. XY v XY, a před touto pivnicí, na místech veřejnosti přístupných a v přítomnosti většího počtu osob, po předchozí slovní rozepři, i když věděl, že může poškozené způsobit zranění, které si vyžádá delší pracovní neschopnost nebo jí způsobí poškození důležitého orgánu, fyzicky napadl nejprve osmi údery otevřenou dlaní poškozenou P. Š. do obličeje, přičemž po šestém úderu poškozená upadla nejprve na barovou stoličku a poté na zem, sedmý a osmý úder zasadil poškozené v době, kdy seděla na zemi. Poté, co svého jednání zanechal a poškozená v 1:08 hod. vyšla před pivnici, vyšel za ní, uchopil ji za levou ruku tak, že se k němu otočila čelem, a udeřil ji pěstí do levé strany obličeje, po tomto úderu poškozená opět upadla na zem, kde ji několikrát kopl do levé strany obličeje až poškozená upadla do bezvědomí a teprve poté obviněný svého jednání zanechal a odešel, přičemž tímto jednáním poškozené způsobil zlomeninu očnice vlevo s dislokací fragmentů, přičemž mohl kopem do oblasti hlavy ležící poškozené způsobit závažné zranění spočívající ve zlomeninách kostí skeletu obličeje, poranění oka či v ložiskovém poranění mozku, což by bylo nutno hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 3 T 102/91, jako mladistvý odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 2 T 186/98, pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně právně posoudily projednávané skutky. Nedopustil se jednání, které je mu kladeno za vinu vyjma incidentu v prostorách herny. Soudu vytkl nesprávné hodnocení důkazů. Poukázal na výpovědi svědků a poškozených u obou skutků a na jejich rozpory. Naopak za důležitý důkaz lze považovat úřední záznam na č. l. 53, který však nebyl připuštěn k důkazu. Průběh útoku v bodě 2. není podložen žádnými důkazy. Soudy uvěřily výpovědi poškozené, a vyhodnotily ji jako věrohodnější než jeho výpověď. Poškozená je ale nevěrohodná. Průběh útoku se přitom odehrál jinak, než k jakému dospěly soudy. Závěr o útoku pěstmi a kopy do hlavy poškozené, je spíše v rovině spekulací. S odkazem na judikaturu je zřejmé, že i pokud by se jednání kladené mu v bodě 2 za vinu dopustil, není možné posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, ale maximálně jako pokus ublížení na zdraví.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný opětovně uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i odvolání. Soud druhého stupně správně dovodil, že dílčí rozpory ve výpovědích svědků lze vysvětlit jejich vztahem k obviněnému i pozdní noční hodinou a podnapilostí. Pochybnosti nevzbuzují závěry znalců z odvětví soudního lékařství o následcích útoku a o možném mechanismu vzniku zranění. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že mechanismus útoku obviněného na poškozenou spočíval v razantních úderech pěstí do obličeje a kopy do levé strany obličeje za situace, kdy poškozená ležela na zemi. Kopy musely být natolik razantní, že způsobily zlomeninu očnice a dislokaci fragmentů. Takový útok na hlavu je nepochybně způsobilý přivodit těžkou újmu na zdraví, tudíž zvolená právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Námitkami obviněného se dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a vycházejí z provedeného dokazování. Pakliže proběhlo řízení ve druhém stupni řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolání prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, do rozsahu dokazování a do skutkových zjištění soudů nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi poškozených I. M. a P. Š., jakož i svědeckými výpověďmi svědků a rovněž také znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a dalšími listinnými důkazy. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebral a hodnotil. Zabýval se rovněž jednotlivými svědeckými výpověďmi a osvětlil i důvody jejich případného rozporu (odst. 58 rozsudku soudu prvního stupně). K dílčím rozporům ve výpovědích svědků se vyjádřil rovněž odvolací soud (str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině opodstatňovalo případný zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Námitku obviněného, že by mělo být jeho jednání pod bodem 2. kvalifikováno maximálně jako pokus ublížení na zdraví, lze pod uplatněný dovolací důvod s jistou mírou benevolence podřadit, byť obviněný tuto námitku v zásadě opírá o svou vlastní verzi skutkového děje, která je však v rozporu s výsledky dokazování a se závěry soudu prvního stupně. K tomuto obviněný uvedl, že průběh útoku na poškozenou není vůbec zřejmý, resp. že se odehrál jinak. Odkázal přitom na judikát, ze kterého dovodil, že jeho jednání pod bodem 2. není možné kvalifikovat jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v tomto bodě, která potvrdil i odvolací soud, vyplývá, že obviněný poškozenou mimo jiné udeřil pěstí do levé strany obličeje a několikrát kopl do levé strany obličeje. Skutkový děj tak jak je popsán v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně vystihuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, a to i s ohledem na charakter, intenzitu a způsob útoku proti poškozené. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že s ohledem na intenzitu i umístění úderu a kopů do oblasti hlavy může poškozené způsobit mnohem závažnější poranění, a to zlomeniny kostí skeletu obličeje, poranění oka či ložiskové poranění mozku a způsobit tak poškozené těžkou újmu na zdraví tak, jak ji vymezuje ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného proto bylo správně kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se přitom s právní kvalifikací v tomto bodě správně a obšírně vypořádal a pro stručnost lze na přiléhavé odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat (str. 17 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na shora uvedené je namístě shledat tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný podstatnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu