ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1211.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1211/2019-1409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných V. O. , nar. XY v XY, bytem XY, a H. O. nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 8 To 23/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 48/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. O. a H. O. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 11. 2018, č. j. 3 T 48/2017-1320, byli obvinění uznáni vinnými každý zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzeni shodně podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců, se současným uložením povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností nahradit škodu způsobenou zločinem. Současně byl každému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Kromě toho byli obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další skutek, jenž byl obžalobou posouzen jako dílčí útok výše popsaného zločinu, nicméně tato část rozsudku včetně výroku o náhradě škody podle §229 odst. 3 tr. ř. nebyla napadena odvoláním a nebyla ani předmětem dovolacího řízení. Kromě jmenovaných obviněných byla tímto rozsudkem uznána vinnou také obviněná právnická osoba A-O., stran níž nebylo podáno žádnou oprávněnou osobou dovolání.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedených zločinů v podstatě tím, že jako statutární zástupci obchodní společnosti A-O., v sídle nebo prostřednictvím zaměstnanců – obchodních zástupců na obchodních místech v Brně a v Praze, v úmyslu opatřit této společnosti neoprávněný majetkový prospěch, s vědomím existujících splatných a řádně nehrazených závazků, včetně závazků sjednaných a dosud nesplněných a s vědomím probíhajících exekučních řízení proti společnosti a tedy při objektivní znalosti nepříznivé finanční situace společnosti, uzavřeli s 15 subjekty (objednateli) smlouvy o dílo, specifikované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na základě nichž přebírali úhradu ceny za jeho provedení, přičemž zamlčeli objednatelům podstatnou skutečnost, a to že společnost již delší dobu není schopna hradit své splatné závazky vůči věřitelům, dostát závazkům již sjednaným, a v důsledku své špatné finanční situace proto nebude schopna další sjednané zakázky zhotovit a těmto dostát, k čemuž následně i došlo, čímž 15 poškozeným, kteří tyto smlouvy uzavřeli, způsobili škodu v celkové výši 915 665 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 4. 2019, č. j. 8 To 23/2019-1366, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Soudu prvního stupně vytkli, že jeho skutková zjištění nevyplynula z provedeného dokazování, poukázali na opomenuté důkazy a nesouhlasí s užitou právní kvalifikací jejich jednání, neboť nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu. Odkázali také na svá odvolání, která mají být považována za součást dovolání, neboť s jejich tam uplatněnými námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal. V podrobnostech vyjádřili především nesouhlas se závěrem soudů o spáchání předmětného jednání v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť tento závěr nebyl nijak odůvodněn. Subjektivní stránka byla naplněna pouze zjištěním, že jednali s vědomím, že společnost A-O., nebude schopna pokrýt své závazky, pro což však neexistují žádné konkrétní důkazy. Zmíněný závěr byl učiněn pouze z informací o běžné provozní a obchodní činnosti společnosti, při které měla být klientům zamlčena celková finanční situace společnosti, čímž tito měli být uvedeni v omyl. Není však běžnou obchodní praxí seznamovat zákazníky s aktuální finanční situací společnosti, přičemž obecná informační povinnost byla plněna každoročním zveřejňováním účetní závěrky. Rovněž málokterý i fungující podnikatelský subjekt je schopen v každém okamžiku splnit všechny své závazky. Nemohli tedy úmyslně zamlčovat zákazníkům finanční situaci společnosti s vědomím, že tyto závazky již nesplní, neboť zakázky společnosti byly průběžně plněny, nemohli také vědět, že po několika měsících budou nuceni podat insolvenční návrh. Současně činili i aktivní kroky ke zlepšení finanční situace společnosti, zejména měli příslib strategického partnera ke vstupu do jejich společnosti, což by zajistilo dostatek financí. Důkazy svědčícími o jejich nevině se však soudy řádně neseznámily, resp. je opomenuly. Na straně druhé připustili, že by mohlo dojít k zamlčení podstatné skutečnosti při příjmu nové zakázky, pokud by společnost již nebyla schopna fungovat ve smyslu dodávek, tento závěr byl však jimi učiněn až po oznámení investora o upuštění od záměru ke vstupu do společnosti. Pokud soud prvního stupně předběžná jednání s investorem zhodnotil jako nekonkrétní, je to v rozporu s obsahem memoranda i s obsahem výpovědi samotného investora. Stejně tak byla nesprávně hodnocena předpokládaná výše investice, jelikož soud prvního stupně takové hodnocení učinil bez znalosti konkrétních obchodních souvislostí. Tuto částku nelze porovnávat s celkovou výší přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení, jelikož zde byly zahrnuty i pohledávky nesplatné. K předložené argumentaci pak odkázali na soudní praxi Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003, ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 7/2009-I., ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, dále pak na rozsudky ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 1 Tz 1/77 a ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001. Soudy nevzaly v úvahu důkazy svědčící ve prospěch, ale pouze důkazy svědčící v jejich neprospěch, což představuje porušení zásady in dubio pro reo. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu pak absentoval znak obohacení jiného, neboť krom judikatury, kterou použil soud prvního stupně, existují judikáty, které svědčí o jejich nevině, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1046/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, z nichž plyne, že společnost mohla nakládat s přijatými a zaúčtovanými zálohami nejrůznějším způsobem a zákonný znak obohacení jiného tak naplněn být nemohl.
5. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo je sám zprostil obžaloby.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že je postaveno na totožné argumentaci, kterou obvinění uplatňovali v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se však soudy obou stupňů zcela vypořádaly. Námitky obviněných pak v zásadě pod vytýkané dovolací důvody podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Ve shodě se soudy obou stupňů konstatoval, že obvinění se dopustili jednání v úmyslu nepřímém. Jestliže obvinění za popsané situace uzavřeli smlouvy o dílo a převzali finanční prostředky na jejich provedení, přičemž díla neprovedli a peníze nevrátili, jejich jednání lze ve vztahu k této poslední okolnosti považovat za lhostejnost, neboť již v době uzavírání smluv neměli reálnou představu o tom, zda je vůbec zrealizují. Jednalo se přitom o takový typ lhostejnosti pachatele, který byl výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že způsobí značnou škodu na cizím majetku, což odůvodňuje eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na závěru o naplnění subjektivní stránky pak nemohlo nic změnit, že obvinění očekávali vstup finančního partnera a optimalizaci ekonomické situace společnosti. Jestliže byl totiž jejich úmysl realizovat smlouvy o dílo závislý výlučně na budoucí a krajně nejisté události, k níž mohlo, ale také nemuselo dojít, pak jednali s vědomím, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že k takovému porušení dojde, s tím museli být i srozuměni. Za nedůvodnou pak považoval taktéž námitku obviněných ohledně údajné absence znaku obohacení jiného, neboť jejich odkaz na judikatorní rozhodnutí není přiléhavý.
7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněných k případné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže soudy učiněné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Obecné námitky obviněných směřující proti vadám důkazního řízení, jimiž byla tvrzena existence opomenutých důkazů, rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí svědkyně J. Ž., K. Š. a odborným vyjádřením z oboru ekonomika Ing. Jaroslavy Závodníkové, jakož i listinnými důkazy. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
16. Za opomenuté důkazy pak nelze označit takové důkazy, se kterými se soud prvního stupně řádně vypořádal, tedy které byly provedeny a následně v rámci odůvodnění dostatečně zhodnoceny, avšak z nich učinil skutková zjištění, která se neshodují s představou obviněných o průběhu skutkového děje. Ostatně samotní obvinění nejprve namítali, že byl opomenut důkaz týkající se existence potenciálního investora, přičemž bezprostředně po této námitce již vyjadřovali nesouhlas s hodnocením potenciality záměru investora ke vstupu do společnosti. Nejedná se tedy o opomenutý důkaz, ale o námitku směřující proti učiněným skutkovým zjištěním, která, jak již bylo zmíněno, nejsou zatížena žádnou vadou.
17. Vzhledem k tomu, že obvinění namítli také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
18. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněných směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýkají-li obvinění, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu seznatelný.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze podřadit pouze námitky týkající se nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Tedy, že obvinění nejednali v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nemohli vědět, že své závazky již nesplní a budou nuceni podat insolvenční návrh, krom toho taktéž činili aktivní kroky ke zlepšení finanční situace společnosti. Dále pak měl absentovat znak obohacení jiného. K oběma těmto námitkám obvinění odkázali na některá judikatorní rozhodnutí, která měla jejich tvrzení podporovat.
20. Co se týče obviněnými uvedené judikatury zabývající se naplněním subjektivní stránky trestného činu podvodu, k této Nejvyšší soud sděluje následující. Z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 1 Tz 1/77, a ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001, a z unesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, a ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 7/2009-I., se podává pro posouzení jednání jako podvodného potřeba zjištění úmyslu pachatele již v době vstupu do vztahu závazek nesplnit, tedy potřeba komplexně zhodnotit okolnosti, za nichž byl uzavřen závazkový vztah včetně vyloučení relevantních možností si potřebné prostředky opatřit s tím, že nelze zohlednit následně vzniklé překážky. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003, rovněž v této souvislosti zmíněné v dovolání obviněných, se posuzované věci v podstatě nedotýká (krom obecné charakteristiky skutkové podstaty trestného činu podvodu), neboť zde byla primárně řešena možnost spáchání trestného činu na úkor právnické osoby jejím zaměstnancem.
21. Nejvyšší soud zmíněné závěry soudní praxe nijak nerozporuje. Je ovšem zřejmé, že byly plně aplikovány i ve věci obviněných. Bylo totiž prokázáno, že předmětné smlouvy byly uzavírány za situace, kdy ekonomická situace společnosti A-O., byla bezvýchodná. Od začátku roku 2012 vykazovala společnost záporný vlastní kapitál a více závazků než pohledávek, od poloviny roku 2013 si pak museli být obvinění vědomi (na základě účetní závěrky za rok 2012), že je společnost předlužená, od poloviny roku 2014 pak bylo očividné (na základě uzavřených účetních knih za rok 2013), že proběhnuvší restrukturalizace společnosti nebyla úspěšná, vůči společnosti bylo prováděno více exekucí, společnost dokonce evidovala nedoplatky na povinných odvodech za zaměstnance a její dluhy se pohybovaly v řádech milionů Kč. S ohledem na tyto skutečnosti nelze pochybovat o tom, že si byli obvinění dlouhodobě špatné ekonomické situace společnosti vědomi a stejně tak toho, že realizace dříve sjednaných smluv o dílo nemůže ekonomickou situaci společnosti zásadně zlepšit.
22. Současně je zřejmé, že vzhledem k popsané ekonomické situaci obvinění nemohli očekávat dodatečné přijetí vlastních dostatečných zdrojů. Jediná možnost, jak zlepšit ekonomickou situaci společnosti, která se v posuzovaném případě nabízela, byl vstup investora, společnosti K.-S. Po zhodnocení výpovědi jejího jednatele K. Š. a uzavřeného Memoranda o projednání záměru budoucího strategického partnerství ze dne 15. 6. 2015 (č. l. 1203) však bylo zcela správně dovozeno, že se jednalo pouze o budoucí nejistou událost, která ostatně ani nenastala. Už ze samotného názvu memoranda bylo zjevné, že se jednalo pouze o písemné zachycení stanoviska stran týkající se toho, že budou projednávat jejich záměr o možném budoucím strategickém partnerství, navíc byla sjednána možnost jeho zrušení i oznámením strany, že se jím nehodlá řídit. Pokud tedy měla společnost A-O., dluhy v řádech milionů a s investorem (který ostatně mimo jiné po zjištění její ekonomické situace od tohoto záměru ustoupil) měla jednat o možné dohodě, tedy spoléhala při uzavírání předmětných smluv pouze na tuto skutečnost, je zcela adekvátním závěrem, že subjektivní stránka trestného činu podvodu byla podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bez pochyb naplněna. Na straně obviněných bylo totiž nutně dáno aktivní kladné stanovisko i k možnosti, která v konečném důsledku nastala, tedy k trestněprávně relevantnímu následku, a nikoli stav podřaditelný pod tzv. pravou lhostejnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 224).
23. Na okraj je možné doplnit, že na popsaný hmotně právní závěr nemá podstatný vliv, že společnost obviněných v dřívější době úspěšně realizovala množství jiných zakázek, neboť se jednalo o jinou ekonomickou situaci. Rovněž nelze vyloučit, že obecně vzato některé podnikatelské subjekty nejsou schopny v každém okamžiku splnit všechny své závazky, včetně těch před splatností. Stav společnosti A-O., která neplnila své závazky, byla proti ní vedena exekuční řízení a nehradila ani povinné odvody, byl ovšem poněkud odlišný a navíc vykazoval zjevnou negativní tendenci. Rovněž není nutné, aby podnikatelé podrobně seznamovali své zákazníky či klienty se svým hospodářským vývojem, není ovšem v souladu s právním řádem, pokud je jimi vstoupeno do obchodního vztahu a v něm tvrzena připravenost jej splnit, resp. je dokonce převzata záloha v plné výši ceny předmětu závazku, za situace, kdy je zamlčeno, že reálně splnění nepřipadá v úvahu, získané prostředky budou použity k jiným účelům a zákazník či klient ničeho neobdrží.
24. K objektivní stránce aplikované skutkové podstaty, resp. k judikatuře zmíněné obviněnými, věnující se naplnění znaku obohacení jiného, který je součástí objektivní stránky trestného činu podvodu, pak uvádí Nejvyšší soud následující. Podstatou zmíněné soudní praxe je závěr, podle něhož nelze považovat za podvodné jednání, pokud přijatá platba (záloha), která byla řádně zaúčtována jako příjem, byla v rámci podnikatelských aktivit použitá na jiné účely (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1046/2003). Tomu je nepochybně nutné přisvědčit, ovšem obviněným není kladeno primárně za vinu následné užití peněz složených jako záloha poškozenými na jinou zakázku (jiný obchodní vztah) než sjednaný s těmito poškozenými. Již totiž převzetím peněz došlo k dokonání jednotlivých podvodných dílčích útoků, neboť podstata trestné činnosti obviněných a tedy jejich podvodného jednání spočívala ve vstupu do závazkových vztahů, v nichž zamlčeli, že nebudou naplněny a peníze tak bez jakéhokoli protiplnění obohatí je, resp. společnost A-O.
25. Pokud pak jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, týkaly se primárně naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, nikoliv trestného činu podvodu, tj. že řádné zaúčtování přijaté platby a její následné použití na jiné účely v rámci obchodní společnosti není zpronevěrou, současně se také jednalo o zcela jiné skutkové situace.
26. Zmiňovaná judikatura proto nijak nevylučuje soudy vyslovené právní posouzení v projednávané věci, ale (vyjma části týkající se odlišných skutkových situací, případně i odlišných trestných činů) je naopak podporuje a odůvodňuje. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal předmětnou argumentaci obviněných zjevně neopodstatněnou.
27. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění značnou část námitek obsažených v dovolání uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. Obvinění opřeli své dovolání jen obecně o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, podle níž je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Žádnou konkrétní námitku k tomuto dovolacímu důvodu ovšem nevznesli. Podstata první alternativy tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněných nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání.
29. Ani v daném ohledu proto nebylo možné předložené argumentaci obviněných přisvědčit.
30. Nakonec je možné zmínit, že obvinění odkázali i na obsah svých odvolání s tím, že nechť jsou považována za součást dovolání. K tomu nezbývá než zdůraznit, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obvinění nemohou své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Zmíněným odkazem se proto Nejvyšší soud nijak nezabýval.
31. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel