ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1270.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1270/2019-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. Č. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 7 To 47/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 38/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 11. 2018, č. j. 42 T 38/2018-452, byla obviněná J. Č. uznána vinnou přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle §330 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti ve volebních orgánech ve volbách do zákonodárných sborů na pět let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu v podstatě tím, že jako vedoucí odboru kanceláře primátora a tajemníka M. m. M. jako pověřeného volebního orgánu, zajišťující výkon jeho oprávnění a povinností podle §13 odst. 1 a 3 zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, v rámci přípravy a průběhu voleb do třetiny Senátu Parlamentu ČR konaných ve dnech 7. a 8. října 2016 a 14. a 15. října 2016 ve volebním obvodu č. XY, poté, co dne 29. září 2016 doručila H. J. jako první místopředsedkyně hnutí Severočeši.cz, M. m. M. podání o odvolání zmocněnce hnutí Z. J. a jejího náhradníka L. J., určení nového zmocněnce hnutí H. J. a odvolání kandidátky pro tyto volby č. 1 A. D. a své oprávnění jednat jménem tohoto hnutí doložila aktuálním výpisem z rejstříku politických stran a hnutí a následně i souvisejícími soudními rozhodnutími, toto podání nerespektovala, bez objektivních důvodů zpochybnila oprávnění H. J. jednat jménem politického hnutí Severočeši.cz s tím, že o tomto oprávnění za dané situace může rozhodnout pouze soud, ačkoli věděla, že o oprávněnosti H. J. disponovat kandidátkou tohoto hnutí již Krajský soud v Ústí nad Labem v souvislosti s odvoláním kandidátky hnutí do voleb do zastupitelstva Ústeckého kraje, konaných ve shodném termínu rozhodl, a takto v rozporu s §61 odst. 3 a §66 odst. 1 a 3 volebního zákona oznámení o odvolání kandidatury A. D. nepřijala, nezajistila jeho zveřejnění ve všech volebních místnostech příslušného volebního obvodu, a na základě tohoto jejího protiprávního postupu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. Vol 4/2016 prohlásil volby do třetiny Senátu Parlamentu ČR ve volebním obvodu č. XY za neplatné, čímž způsobila České republice zastoupené Ministerstvem financí škodu ve výši nejméně 2.200.286 Kč představovanou náklady na opakované volby konané ve dnech 27. a 28. ledna 2017.
Rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláními obviněná, a do výroku o náhradě škody rovněž poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem financí. Obě odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 7 To 47/2019-487, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla nesprávné posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jednání dopustila z nedbalosti hraničící s eventuálním úmyslem a odvolací soud tento závěr akceptoval. Zopakovala svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení a shrnula, že z provedených důkazů je evidentní, že při pochybení, které připouští, nepostupovala lehkomyslně, ale v zásadě se řídila názorem pracovnice ministerstva vnitra, kterou pokládala za největší autoritu v daném problému. Otázkou zásadního právního významu je to, zda je naplněn znak nedbalosti za situace, kdy se při řešení úkolu řídí stanoviskem pracovníka kompetentního státního orgánu. Své závěry opřely soudy obou stupňů o civilní rozhodnutí Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci navrhovatele L. P., která byla v mezidobí zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017. Soudy tedy vycházely z toho, že H. J. byla oprávněna za hnutí jednat. Pokud ovšem tato otázka dosud není pravomocně rozhodnuta, nelze najisto ani odpovědět na otázku, jak měla ona v dané situaci postupovat. S odkazem na věc navrhovatele L. P. konstatovala, že pokud by soud vyhověl jeho návrhu, pak by společenská škodlivost jejího jednání mohla být nulová a žalovaného deliktu by se tak nedopustila.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a uvedl, že pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky obviněné týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a rovněž otázka použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku spadá pod uvedený dovolací důvod. Námitky obviněné však nejsou opodstatněné. Soudy dospěly jednoznačně k závěru o jednání obviněné ve vědomé nedbalosti, přičemž zohlednily i tu část argumentace obviněné, na kterou opakovaně poukazuje v dovolání. Byla to obviněná, kdo měl z pozice výkonu svěřené funkce za statutární město XY jakožto příslušný volební orgán ve smyslu §13 volebního zákona povinnost komplexního zabezpečení činností souvisejících s přípravou a organizací voleb do zákonodárných sborů, a tedy i jednat způsobem, který jí byl uložen v §61 odst. 3 a §66 odst. 1, 3 volebního zákona. Rovněž upozornil, že obviněná nebyla žádným nováčkem v oblasti organizace voleb, přičemž na úseku voleb prokázala potřebné znalosti zkouškou již v roce 2011. Byla plně způsobilá působit jako zaměstnanec obce pověřený činností na úseku voleb a taktéž způsobilá převzít prohlášení o odvolání kandidatury. Odpovědnost obviněné spočívala ve vyhodnocení toho, zda H. J. požívá status osoby oprávněné jednat za hnutí a zda může za hnutí jednat samostatně, tyto informace jí přitom byly známy nejpozději 5. 10. 2016, kdy H. J. za hnutí doplnila na výzvu magistrátu prohlášení o odvolání kandidáta. Obviněná musela v souladu se zásadou materiální pravdy vycházet z informací zapsaných v rejstříku politických stran a politických hnutí, který jí byl k dispozici a v němž v době, kdy ke skutku došlo, byla H. J. zapsána jako první místopředsedkyně hnutí. Pro účinnost úkonů za hnutí navenek nebylo vyžadováno žádné kolektivní jednání, kontrasignace či něco podobného. Požadavek obviněné na spolupodpis J. Z. tak neměl oporu v žádném dokumentu ani v informaci, na jejichž podkladě se obviněná rozhodovala, jaký postup zvolí. Měla mít naopak pochybnost o postavení J. Z., když u jeho jména byla v rejstříku hvězdička, přičemž obviněné byla k dispozici i rozhodnutí, která vysvětlovala, proč tomu tak je. Nemůže obstát ani ta část obhajoby, že se obviněná snažila nalézt pomoc u jiných osob. Z kroků, které obviněná po doručení podání H. J. podnikla, nelze rozhodně dovodit, že na její straně byla zachována potřebná míra opatrnosti ve vazbě na způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. V jejím postavení bylo klíčové pečlivě prostudovat všechny listinné podklady, které jí byly předloženy, tyto správně vyhodnotit a postupovat tak, jak jí ukládal zákon bez možnosti nějaké moderace postupu z její strany. Nelze přehlédnout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, avšak na právní závěry o vině obviněné by to nemělo mít vliv, neboť je podstatné, z jakých okolností daných v místě a čase obviněná při svém jednání vycházela. Obviněná na přelomu září a října 2016 nemohla vycházet ze závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2019, jež se týkají především procesních otázek. Tyto nemohou ovlivnit skutková zjištění ohledně okolností, za nichž obviněná učinila své rozhodnutí a zůstala ve vztahu k plnění svých povinností podle volebního zákona nečinná. Beze změny zůstávají závěry týkající se jednání obviněné, nežádoucího následku i příčinné souvislosti s nečinností obviněné a následkem v podobě neoprávněného zásahu do průběhu senátních voleb, což konstatoval i Nejvyšší správní soud a bylo nutné opakovat volby. Obviněná si musela být vědoma, že svou nečinností může zmařit splnění důležitého úkolu, jímž řádný průběh voleb do zákonodárného sboru konaných v řádném termínu bez nutnosti jejich opakování nepochybně je. Došlo k jistému zkreslení volebních výsledků a ke vzniku dalších nežádoucích nákladů v částce přesahující 500 000 Kč a šlo tudíž o jednání společensky výrazně škodlivé, jež ovlivnilo nežádoucím způsobem výkon ústavně zaručeného volebního práva. Nelze tedy mít za to, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, když obviněnou ani není naznačeno, podle jakého předpisu by ono dostačující uplatnění odpovědnosti mělo být.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podala obviněná prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které uvedla, že pokud vyjádření státního zástupce polemizuje s její úvahou ohledně nesouhlasu se závěry soudů stran naplnění nedbalosti hraničící s eventuálním úmyslem, potom jde o polemiku s její argumentací nepříliš související s důvody, o které své dovolání opřela. Dovolání podala pro posouzení otázky, zda její postup v souladu se stanoviskem pracovníka kompetentního státního orgánu mohl naplnit skutkovou podstatu. Vyslovila, že je přesvědčena o tom, že její námitky jsou opodstatněné a na tom nic nemění ani úvaha státního zástupce stran objektu trestného činu. Skutečné právnické vzdělání nemá a i sebemenší proškolení nevylučuje možnost řešit situace, při níž je konkrétní kompetentní pracovník na pochybách, přičemž to byla přesně její situace. Své pochyby řešila dotazem, kdy zodpovězení jejího dotazu nasvědčovala rozhodnutí, které posléze učinila. Při svém rozhodnutí se zaštiťovala názorem pracovnice ministerstva vnitra. Podle ní na tom nic nemění ani tvrzení této pracovnice, že nejde o oficiální stanovisko. Nešlo o běžnou zaměstnankyni, ale o právničku pracující v tehdejším oddělení voleb. Byla v časové tísni a na oficiální žádost a oficiální odpověď nebyl čas. Uvedla, že z jejího postupu lze dovodit patřičnou míru opatrnosti. Na rozdíl od státního zástupce zastává názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, má vliv na otázku její viny. Pokud v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu bude věc L. P. obecnými soudy rozhodnuta opačně, potom rozhodla bez ohledu na jakákoliv případná svá další pochybení v souladu se skutečným stavem věci. Konstatovala, že její rozhodnutí nebylo společensky škodlivé, a to proto, že za hnutí Severočeši.cz byl v době zmíněných voleb oprávněn jednat ten, v jehož intencích rozhodla. Závěrem své repliky obviněná zdůraznila, že má za to, že její dovolání je opodstatněné a mělo by mu být vyhověno.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Skutkové námitky obviněné neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněná ve svém dovolání žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině opodstatňovalo případný zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné stran nedostatku subjektivní stránky. Obviněná se neztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že se uvedeného jednání dopustila v nedbalosti hraničící s eventuálním úmyslem. Námitce obviněné však nelze přisvědčit. Trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu, bude potrestána odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek [k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235]. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se obviněná jednání dopustila ve vědomé nedbalosti. Tomuto jejich závěru nelze nic vyčíst. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé [k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236]. Obviněná měla ke splnění povinnosti podle §66 volebního zákona všechny potřebné podklady a informace, byla způsobilá ve věci učinit potřebné kroky a měla dostatečnou praxi v inkriminované oblasti, když na úseku voleb své znalosti prokázala zkouškou již v roce 2011. Měla přístup do rejstříku politických stran a politických hnutí, ve kterém ke dni spáchání skutku byla H. J. zapsána jako první místopředsedkyně hnutí, přičemž z tohoto rejstříku rovněž vyplývalo její oprávnění jednat za hnutí samostatně. U zápisu J. Z. jako prvního místopředsedy hnutí byla zapsaná hvězdička, přičemž o jeho postavení nemohla mít obviněná pochyb, neboť měla k dispozici také rozhodnutí, z jakého důvodu u jeho jména hvězdička vyznačena je. Nutnost kontrasignace J. Z. navíc nevyplývala z žádných dokumentů. Obviněná si musela být vědoma, že svým postupem, resp. nečinností v rozporu s §66 odst. 3 volebního zákona může zmařit řádný průběh voleb. Jednání obviněné tedy plně odpovídá zaviněnému jednání ve formě vědomé nedbalosti. Totožnou námitkou obviněné se navíc velmi podrobně zabýval soud druhého stupně a dostatečně se s ní vypořádal, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěrem plně ztotožnil a v podrobnostech na něj odkazuje (odst. 13 usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec uvedeného je na místě uvést, že ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, na věci nic nemění, podstatným totiž zůstává, jaký skutkový a právní stav existoval v době, kdy ke skutku došlo, tedy v září – říjnu 2016. Navíc ke zrušení napadených rozhodnutí v uvedené věci došlo z procesních důvodů a nikoli věcných. S ohledem na výše uvedené, shledal Nejvyšší soud námitku obviněné jako zjevně neopodstatněnou.
Velmi obecnou námitku obviněné stran porušení principu ultima ratio lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s jistou mírou benevolence. Je nutno uvést, že obviněná tuto námitku uplatnila nekonkrétně, když z kontextu dovolání vyplývá, že ji namítla v souvislosti s občanskoprávním řízením týkajícím se L. P., které je ale bez vlivu na trestní odpovědnost obviněné. Uvedla, že jednání, kladené jí za vinu by v případě opačného rozhodnutí v uvedené věci nedosahovalo takového stupně společenské škodlivosti, aby bylo namístě užít trestně právní postih. Je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněné kvalifikované jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Je naopak zvyšována skutečností, že nesprávný postup obviněné ovlivnil senátní volby ve volebním obvodu č. XY, kdy tyto se musely opakovat a došlo tím k navýšení nákladů v částce několikanásobně převyšující 500 000 Kč. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněná obdobné námitky uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného je třeba poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 28. 2. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 8. 10. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu