ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1299.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1299/2019-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. J. , nar. XY v XY, bytem XY, okr. Strakonice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 4 To 295/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 135/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 3. 2019, č. j. 3 T 135/2018-139, byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 14. 11. 2017 kolem 15:00 hod. fyzicky napadl poškozenou Z. H., nar. XY, tak, že ji klackem udeřil do pravé části čela, poté co jej poškozená udeřila násadou vidlí, které držela v ruce, do oblasti pravého ucha a způsobila mu tržnou ránu, vytrhl poškozené vidle z ruky a jejich násadou ji udeřil do levého kolena, čímž jí způsobil zhmoždění levého kolena vyžadující obvyklou dobu léčení a pracovní neschopnost kolem 2 až 3 týdnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 To 295/2019-167, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poškozenou nikdy fyzicky nenapadl, naopak ona napadla jeho. Namítl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování, čímž mu znemožnil prokázat nevinu. Tímto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Za nedostatečný považuje i znalecký posudek a následný výslech znalce. Z tohoto důkazu má vyplývat, že u poškozené mělo dojít ke zranění menisku, které jí však nemohl způsobit, neboť měla pohmožděninu na zevním koleně. Ke zranění menisku muselo dojít ještě předtím. Následně poměrně široce rozvedl úvahy ohledně zranění poškozené. Zdůraznil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, na základě kterého mu byl uložen nezákonný trest. Celá věc měla být vedena jako přestupek a nikoliv jako trestný čin. Soudní znalec nebyl dostatečně oprávněn, aby celou věc objasnil a měl být vyslechnut někdo jiný, kdo by osvětlil i zbývající zranění, a co je mohlo způsobit. Vytkl soudům, že se nezajímaly o starší případy a přestupky, které se mezi ním a poškozenou řešily, kdy toto zamítly jako nadbytečné a dospěly tak k mylným závěrům. Rozvedl i jeho vztahy s poškozenou, která neuvádí pravdu a v její výpovědi jsou rozpory. Odůvodnění rozhodnutí nekoresponduje s provedenými důkazy a byl odsouzen, přestože měl soud důkazy o jeho nevině. Soud nesprávně dospěl k závěru, že se choval k poškozené nevhodně, a to jen na základě výpovědí svědků, kteří u toho nebyli. Důkazy hodnotil soud selektivně a nepřihlédl k důležitým skutečnostem.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do rozsahu dokazování. Obviněný se snaží dát provedeným důkazům jiný obsah, který by svědčil v jeho prospěch, nastínit vlastní verzi skutkového děje a zároveň zpochybnit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný zmínil námitku vztahující se k zásadě ultima ratio, že jeho jednání by mělo být posouzeno pouze jako přestupek, tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soud si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, přičemž odvolací soud tyto závěry potvrdil. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi poškozené Z. H., svědků L. K. a V. H., rovněž také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a dalšími listinnými důkazy. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebral a hodnotil. Vyjádřil se k jednotlivým svědeckým výpovědím a objasnil rovněž, proč se nepřiklonil k verzi svědka D. J. (odst. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Osvětlil i důvody případných rozporů ve svědeckých výpovědích (odst. 12 rozsudku soudu prvního stupně). K dílčím rozporům ve výpovědích svědků se vyjádřil rovněž odvolací soud (str. 15 usnesení odvolacího soudu). K námitce obviněného, že soudy v řízení neprovedly jím navržené důkazy je namístě uvést, že v tomto případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Soud prvního stupně se s důkazními návrhy obviněného dostatečně vypořádal (odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně) a odůvodnil, proč provedení těchto důkazů považoval za nadbytečné. Pokud tedy soud zamítl důkazní návrh obviněného, pak tímto nedošlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky (neboť tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod) poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádaly, pak postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (obviněný jej přitom ani nenamítal) a ani žádné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Nad rámec uvedeného je pak namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v rámci své obhajoby a v odvolání, přičemž s těmito se soudy spolehlivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů se tak na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu