ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.13.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 13/2019-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 5. 2019 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných M. O. , nar. XY, trvale bytem XY a T. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 102/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 102/2015, byli v bodě I./I. výroku o vině oba obvinění uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) obviněný M. O. vymyslel a zorganizoval plán vysazení vinic v Městysi XY a za tímto účelem v přesně nezjištěné době vyhledal obviněnou T. B., svou dceru, jejímž prostřednictvím, s jejím vědomím a za její součinnosti pak celou záležitost zrealizoval, kdy obviněná T. B. pak z jeho popudu, jakožto zemědělská podnikatelka jejíž podnikatelské oprávnění vzniklo teprve dne 28. 4. 2011, objednávala zboží a služby, kdy zaplacení úhrady záloh za objednané zboží zajišťoval obviněný M. O., ten také sám jednal s poškozenými a projednával veškeré podmínky obchodu jako zplnomocněný zástupce své dcery, obviněná T. B. po obdržení finančních prostředků z dotací pak veškeré tyto peníze poukazovala obviněnému M. O., ačkoliv od počátku věděli, že s ohledem na svoji finanční situaci, kdy obviněný M. O. měl množství nesplacených závazků staršího data , mnoho let po splatnosti, obviněná T. B. neměla několik let stabilní příjem, není ani jeden z nich schopen uhradit zbytek kupní ceny, protože i v případě, že by obdrželi slíbené dotace, budou muset hradit starší své závazky a nebudou tak moci uhradit kupní ceny, což poškozeným nesdělili, naopak je ubezpečovali, že své závazky vůči nim splní jakmile obdrží dotace, což ani neměli v úmyslu, kdy takto konkrétně:
- dne 29. a 30. 4. 2011obviněná T. B. od poškozené D. K. vylákala pod záminkou celkem 2 uzavřených kupních smluv sazenice různých druhů vinné révy v hodnotě celkem 3 118 445 Kč, ačkoliv od počátku věděla, že ona sama kupní cenu hradit nebude a ani by k jejich úhradě neměla finanční prostředky, sazenice obdržela, uhradila pouze 100 000 Kč před převzetím sazenic, přes opakované urgence zbytek kupní ceny nezaplatila a způsobila tak poškozené D. K. škodu ve výši nejméně 3 018 445 Kč;
- dne 29. 4. 2011 obviněná T. B. vylákala od poškozené VINOFRUKT a. s., pod záminkou Smlouvu o provedení výsadby vinice za cenu 369 000 Kč, která byla provedena, ačkoliv předem věděla, že ona sama cenu za provedení výsadby hradit nebude, ani přes opakované urgence cenu neuhradila a způsobila tak společnosti VINOFRUKT a.s., škodu ve výši nejméně 369 000 Kč;
kdy tímto jednáním zhodnotili pozemky ve vlastnictví Městyse XY.
V bodě I./II. výroku o vině pak byl obviněný M. O. sám uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době ode dne 31. 8. 2012 jako starosta Městyse XY poté, co přijal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 8. 2012 od Z. H. celou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč v hotovosti za prodej nemovitostí (pozn. z majetku městyse), kdy téhož dne použil část z těchto peněz ve výši 238 434 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorského úřadu Brno-město a část ve výši 550 776 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorského úřadu Olomouc, tak zbylou část převzatých peněz ve výši 210 790 Kč z tohoto prodeje nevložil na bankovní účet městyse ani do pokladny městyse, ač tak byl povinen učinit, ponechal si je ve své dispozici pro vlastní potřebu, byť mu byly svěřeny jako osobě oprávněné vystupovat jménem prodávajícího, tedy Městyse XY, kdy tímto jednáním způsobil městysi škodu 210 790 Kč, čímž zároveň porušil povinnosti vyplývající z jeho postavení starosty městyse jako úředníka územního samosprávného celku stanovené v §16 odst. 1 písm. f), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků.
Za jednání pod bodem I./I. výroku o vině byla obviněná T. B. odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 4 let.
Za jednání pod bodem I./I. a II. výroku o vině byl obviněný M. O. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného Městyse XY na náhradu škody.
Výrokem pod bodem II. rozsudku okresního soudu pak bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného M. O. obžaloby, a to za jednání uvedené v bodě II.-VIII. obžaloby, protože v žalobním návrhu uvedené skutky nejsou trestnými činy.
II
Proti shora citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněné T. B. doplnil výrok o trestu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku o povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř., pak ohledně obviněného M. O. zrušil rozsudek v celé zprošťující části a věc v tomto rozsahu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně. Odvolání obou obviněných krajský soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
III
Oba obvinění podali řádně a včas dovolání proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, ve kterém shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná T. B. namítá, že na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu nelze dospět k právnímu posouzení, jak jej učinil okresní soud a následně převzal i soud odvolací. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obecně uvedla, že pro uznání pachatele vinným z trestného činu podvodu je nezbytné, aby již od počátku jednal v úmyslu za odebrané zboží či služby nezaplatit. V případě, kdy dojde k následné změně okolností, na jejichž základě není pachatel schopen odebrané zboží či služby uhradit, nebo se až následně sám rozhodne je nezaplatit, nejedná se o trestný čin podvodu.
Konkrétně pak namítá, že ona sama při uzavírání smluv s nikým nejednala, u žádného jednání nebyla ani přítomna, když veškeré jednání s poškozenými obstarával její otec (pozn. obviněný M. O.) a pokud podepisovala smlouvy, činila tak na jeho popud. Otec jí představil projekt výsadby vinice s tím, že financování je zajištěno díky dotacím, o které si následně požádají, a má také zajištěné investory. Konkrétně ji uvedl Z. O., kterého dobře zná, je to velmi solventní člověk a přítel otce.
Dále poukázala na to, že po uzavření smluv dne 29. resp. 30. 4. 2011, o dotace také požádala dne 2. 5. 2011, byly ji také vyplaceny dne 5. 8. 2011 resp. 7. 10. 2011, a to v celkové výši 4 217 670 Kč, která podstatně převyšuje pohledávky poškozených. Až v prosinci 2011 byla D. K. upozorněna, že nedošlo k úhradě předmětné částky a společností VINOFRUKT a. s., na tuto skutečnost nebyla upozorněna nikdy.
Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním okresního soudu pak spatřuje v jeho argumentaci, že byla od počátku srozuměna s tím, že veškeré prostředky z dotací odevzdá svému otci, protože to nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Také není pravdou, že by veškeré prostředky z dotací poskytla svému otci, protože většinu z nich ve výši 3 700 000 Kč poukázala na příkaz svého otce na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., která měla zajistit práce na vinici. Soudu tak vytýká, že vytvořil účelovou konstrukci k prokázání její viny, když z žádného důkazu nemohl zjistit, jak chtěla naložit s dotacemi, když žádným důkazem nebylo prokázáno, že by měla od počátku v úmyslu použít dotace k jinému účelu a neměla tak v úmyslu uhradit odebrané zboží a služby. Takovýto postup soudu považuje za rozporný se zásadou „in dubio pro reo“.
Nesprávné právní posouzení tak obviněná spatřuje v absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, když z žádného důkazu nevyplývá, že by od počátku jednala v úmyslu nedostát svým závazkům a tento závěr nemůže odůvodnit skutečnost, že při uzavírání smluv byly proti ní vedeny exekuce nebo že byla v té době nezaměstnaná. Fakt, že dotace byly následně použity na jiný účel než úhradu předmětných závazků, nemůže odůvodnit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle obviněné „z nalezeného skutkového stavu“ ani nevyplývá, že by poškozeným zatajila důležité skutečnosti, nebo byla na takovém postupu domluvena s odsouzeným otcem.
Obviněná T. B. proto navrhla, aby byl ohledně ní zrušen napadený rozsudek krajského soudu, dále i rozsudek okresního soudu a aby byla zproštěna obžaloby.
Obviněný T. O. nesprávné právní posouzení v odsuzující části rozsudku obecně spatřuje především v absenci naplnění obligatorních znaků trestného činu a v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Ohledně trestného činu podvodu pak konkrétně namítá, že soudy nesprávně právně hodnotily zjištěný skutkový stav, když dovodily existenci jeho úmyslu jako obligatorního znaku trestného činu podvodu. Poukázal na svoji obhajobu, že v žádném případě neměl v úmyslu uvést poškozené v omyl a také nikoho v omyl neuvedl. V době, kdy prostřednictvím své dcery, která nebyla do ničeho konkrétně zasvěcena a jednala pouze na jeho pokyny, uzavíral předmětné smlouvy, měl důvod spoléhat na spolehlivý zdroj financování, který měl bohatě pokrýt vznikající závazky. Tímto zdrojem byly dotace z Vinařského fondu, které mu následně byly v očekávané době a v dostatečné výši poskytnuty. Pokud následně nebyly použity na úhradu daných závazků, vyplynulo to až z jeho následného rozhodnutí, a proto v tom nelze spatřovat podvodný úmysl od počátku. Celou transakcí, že také nijak neobohatil sebe, ale zhodnotil obecní pozemky, jejichž součástí se nově vysazená vinice stala, což byl od počátku záměr celého jednání, aby obec formou legálního zhodnocení obecních pozemků tyto použila k obstarání financí, které v té době potřebovala. Proč by se tedy v tomto kontextu dopouštěl podvodného jednání, kterým by se nijak sobecky nezvýhodnil, když v zásadě tak činil ve prospěch obce. Za podstatné z hlediska právní kvalifikace považuje, že v době vzniku závazků a poskytnutí plnění neměl úmysl poškozeným nezaplatit, a toto jeho tvrzení nebylo žádnými dostupnými důkazy bez důvodných pochybností vyvráceno.
Poukázal k tomu na některé důkazy. Předně na výpověď poškozené D. K., která věděla, že sazenice nehodlají uhradit z vlastních zdrojů, že nemají peníze, ale spoléhají na dotace, o které zažádají. Svědek Z. O., že potvrdil jednání s ním ve věci financování a koupi vinice za 12 mil. korun, a také na potvrzení Spořitelního družstva ANO, že i zde jednal o možnostech dalšího financování. V souvislosti s tímto potvrzením, že navrhoval výslech Ing. Strašáka, který vydal uvedené potvrzení, a H., jejichž výslech měl potvrdit, že již v době uzavření smluv s poškozenými měl rozjednané další zdroje financování, což obviněný považuje za zásadní, má-li být posuzován jeho počáteční úmysl nedostát přijímaným závazkům. Soudům pak vytýká, že tento jeho návrh na výslech svědků odmítly, podle obviněného se značně spekulativním odůvodněním, že by z jejich výslechu nic relevantního nebylo zjištěno. Nevyslechnutí uvedených svědků obviněný považuje za opomenuté důkazy a vadu řízení.
Obviněný nesouhlasí ani s argumentací soudů, že měl on i jeho dcera v době uzavírání daných smluv další závazky, o nichž poškozené neinformovali, že neměl jasný plán jak uhradí všechny své závazky, když o dotaci v té době nebylo ani zažádáno, z čehož pak soudy dovodily, že od počátku byli nejméně srozuměni s tím, že pokud dotace použijí na jiný účel, nebudou schopni dostát svým závazkům v době splatnosti, neboť jejich finanční situace byla špatná a od počátku tedy věděli, že k úhradě za provedené práce a dodané produkty nebudou mít prostředky. Podle obviněného ale existence více závazků nemá žádnou přímou souvislost s tím, že by nemohl mít záměr použít konkrétní reálně očekávaný příjem (dotaci) na konkrétní vznikající závazky vůči poškozeným. Soud byl povinen prokázat, že tento záměr v době vzniku závazku neměl a byl tak od počátku nejméně srozuměn s tím, že poškozeným nebude zaplaceno. To ale podle obviněného prokázáno nebylo a nic na tom nemění ani okolnost, že o dotaci bylo zažádáno až po uzavření smluv, protože s dcerou o dotačním programu věděli již dříve a od počátku měli v plánu o ni žádat.
Skutkový stav zjištěný soudy tak podle obviněného neodpovídá nepřímému úmyslu, ale maximálně vědomé nedbalosti, která však vylučuje spáchání úmyslného trestného činu podvodu, když z něj lze dovodit pouze to, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že z dotace pokryje právě dluhy vůči poškozeným, a ne své ostatní dluhy. K tomu uvedl, že pokud je srozumění popisováno jako stav, kdy pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, tak on byl rozhodnut a počítal se zaplacením poškozeným z dotace, což záviselo na reálném očekávání jejího poskytnutí, když uměl splnit a splnil podmínky jejího poskytnutí, takže se prakticky jednalo o dotaci nárokovou. Jeho dluhy byly pouze určitým rizikovým faktorem, který mohl za určitých okolností původní záměr zkomplikovat, ale ani tak nelze hovořit o počátečním srozumění s následkem.
Ke svému tvrzenému až dodatečnému rozhodnutí použít dotaci jinak, obviněný uvedl, že jej k tomu vedla nová skutečnost v podobě dražební vyhlášky v několik let trvajícím exekučním řízení proti jeho majetku, která jej přiměla změnit původní plán a dotaci použít jinak, což si ospravedlnil tím, že má přislíbené jiné zdroje financování, z nichž následně pokryje i dluhy vůči poškozeným. Tento záměr může být hodnocen jako riskantní či neetický vůči poškozeným, ale zrodil se v jeho hlavě až po poskytnutí dotace, nešlo tak o předchozí protiprávní úmysl a jeho vztah s poškozenými by proto měl být řešen cestou civilního práva.
K trestnému činu zpronevěry obviněný, v souladu s uplatněným důvodem dovolání, rovněž namítá vady právního posouzení. Uvedl, že soudy s ohledem na jimi zjištěný skutkový stav nesprávně konstatovaly, že byl naplněn znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, spočívající v „přisvojení si“ cizí věci. Následně ale v rozporu s uplatněným důvodem dovolání uvedl zejména obsáhlé nikoliv hmotněprávní, ale skutkové námitky, když soudům vytýká, že jejich způsob hodnocení důkazů byl naprosto mimo jakékoliv zásady spravedlivého procesu a označil jej za svévoli, když při hodnocení důkazů dospěly podle něj k naprosto nesmyslnému závěru, že si z částky 1 mil. Kč od pana Z. H. přivlastnil částku 210 790 Kč, tedy rozdíl mezi částkou 1 mil. Kč a částkami uhrazenými exekutorům vymáhajícím dluhy obce. K tomuto závěru soudy dospěly podle jeho názoru proto, že naprosto ignorovaly vše, co bylo předtím i potom, protože si nikdy neponechal žádné obecní prostředky. K tomu uvedl, že ke dni 31. 8. 2012 byla v pokladně městyse částka 800 000 Kč, tohoto dne obdržel navíc od pana Z. H. částku 1 mil. Kč jako kupní cenu pozemků a téhož dne z ní uhradil závazky obce vymáhané ve dvou exekucích ve výši 238 434 Kč a 550 776 Kč. Účetní doklady o těchto úhradách předložil účetní obce paní R. B., přičemž ji omylem nepředložil také doklad o příjmu částky 1 mil. Kč od pana Z. H., účetní si zřejmě nevšimla, že na dokladech o úhradách exekutorům byl uveden zdroj příjmů „prodej nemovitostí“ a oba výdaje exekutorům tak zaúčtovala jako výdaje z pokladny, aniž by předtím zaúčtovala příjem 1 mil. Kč. Nevšimla si žádné nesrovnalosti, protože v pokladně byl i předtím dostatek prostředků k úhradě obou dluhů. Zbývající prostředky pak fyzicky vložil do pokladny (trezoru), ve kterém tak byla fakticky o 1 mil. Kč vyšší částka, než byla zaúčtovaná v účetnictví. Dne 4. 9. 2012 pak zaplatil 300 000 Kč M. D. za architektonickou studii, ale tento výdaj opět omylem nezavedl do účetnictví, takže poté byl faktický stav v pokladně vyšší o 700 000 Kč, než stav evidovaný v účetnictví. Na tento stav přišel s odstupem času, a aby se prostředky dostaly konečně do účetnictví, vyřešil to tak, že v roce 2013 tento faktický přebytek v pokladně vzal a vložil jej na účet obce s uvedením, že jde o peníze od pana Z. H.
Obviněný uvedl, že ve skutečnosti tak v účetních záznamech po určitou dobu chybělo 300 000 Kč, nikoliv 210 790 Kč, v pokladně ale reálně přebývalo 700 000 Kč, a i pokud by si skutečně něco přisvojil, což popírá, tak by to rozhodně nebyla částka 210 790 Kč.
Soudům také vytýká, že přesto, že dne 4. 9. 2012 zaplatil 300 000 Kč M. D. za architektonickou studii, ale tento výdaj pouze omylem nezavedl do účetnictví, přičemž ale naprosto věrohodný, bezúhonný a poučený svědek M. D. po dostavení se k soudu potvrdil, že pro obec studii zpracovával a dostal zaplaceno, tato studie existuje a byla předložena soudu spolu s účetními doklady o úhradě, soudy tyto důkazy odmítly s poukazem na to, že po dvou letech od události na dotaz jednoho ze zastupitelů na zastupitelstvu uvedl, že stále chybí něco doplatit (pozn. ze strany kupujícího Z. H.). Na základě tohoto jednoho nesprávného výroku podle obviněného soudy popřely několik objektivních a vzájemně se podporujících důkazů, což považuje za naprostou svévoli při hodnocení důkazů.
Vzhledem k výše uvedeným skutkovým okolnostem proto obviněný shledává ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který odůvodňuje ingerenci dovolacího soudu, protože podle něj soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a tuto situaci je dovolací soud povinen napravit.
I v případě, že by skutkové závěry soudů byly správné, nelze je podle obviněného podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, protože chybí znak „přisvojení si“ svěřené věci, kterým je takové nakládání pachatele s věcí, které trvale vlastníka věci vyloučí z dispozice s touto věcí. Podle obviněného ale soudy bez dalšího činí rovnítko mezi tím, že něco bylo špatně zaúčtováno do účetnictví a tím, že si někdo ponechal nějaké peněžní prostředky. Pokud okresní soud uvedl, že „ byl povinen počínat si tak, aby při hospodaření s prostředky svěřenými mu obcí, resp. svěřené mu ve prospěch obce, postupoval nestranně, aby tyto prostředky střežil, ochraňoval, příp. nejednal v rozporu se zájmem obce “, tak k tomu obviněný uvedl, že to je samozřejmě pravda, ale porušení těchto povinností nezakládá trestný čin zpronevěry, mohlo by se snad jednat o jiný přečin, spáchaný ale zásadně jiným jednáním, pro které nebyl obviněn a není ani stíhán.
O zpronevěru podle obviněného nejde ani v případě, kdy okresní soud uvedl, že „ přece nemůže požadovat po soudu, aby schválil jeho postup, kdy si ponechá ve své dispozici peníze, které nezaúčtuje do majetku obce, ale nakládá s nimi jako s vlastními, protože je zkrátka do dispozice obce neodevzdá …“ Obviněný k tomu uvedl, že nejde o schvalování nějakého postupu ze strany soudu, sám si je vědom celé řady svých pochybení, ale za zpronevěru jej odsoudit nelze, když nezaúčtování nějakého příjmu do účetnictví samo o sobě nemůže být zpronevěrou, ani kdyby bylo úmyslné, což u něj nebylo. K závěru soudu, že peníze neodevzdal do dispozice obce, resp. ponechal je ve své dispozici, obviněný uvedl, že byl jako starosta statutárním orgánem obce a jako takový měl právo s obecními prostředky disponovat, protože pokud s nimi aktuálně nakládá nebo je fakticky drží, jsou tyto prostředky aktuálně v dispozici obce. Pokud by měl s nimi nakládat jako s vlastními, muselo by být prokázáno, že s nimi naložil nikoliv ve prospěch obecní, ale nějak ve svůj prospěch, uhradil nějaký svůj dluh. To ale prokázáno nebylo a nebyla ani vyvrácena jeho obhajoba, že prostředky byly po celou dobu v pokladně, resp. v trezoru na obecním úřadu a jediné co udělal nesprávně, že nedohlédl na řádné a zejména včasné zaúčtování všech těchto prostředků. Objektivně ale nemohl tyto prostředky odevzdat do dispozice obce lépe, než učinil, pokud je měl fakticky pod kontrolou a připraveny, aby mohly být vynaloženy na výdaje obce. Je skutečností, že účetnictví nebylo vzhledem k výše uvedeným chybám vedeno řádně, což ale neznamená, že lze bez důvodných pochybností konstatovat, že si přisvojil jakékoliv svěřené obecní prostředky.
Obviněný M. O. proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku v bodě III., jakož i předcházející rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byl uznán vinným, v navazujícím výroku o trestu a náhradě škody a zprostil jej obžaloby.
Obviněný M. O. pak zaslal Nejvyššímu soudu také své vlastnoručně napsané obsáhlé vyjádření k věci, ve kterém podrobně popisuje okolnosti jeho působení ve funkci starosty a celého případu s tím, že veškeré jeho jednání bylo vedeno záměrem prospět obci a nikoho nechtěl poškodit.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné T. B. uvedla, že z hlediska podvodného záměru obviněné není rozhodné, že při uzavírání smluv s nikým osobně nejednala a nebyla přítomna žádnému jednání, když jako osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům udělila svému otci plnou moc k obchodnímu jednání a na znamení souhlasu s jeho výsledkem připojila svůj podpis, a to s plnou odpovědností za právní následky svého jednání, byť tak činila na podnět svého otce. Takto založený odpovědnostní vztah ze soukromoprávních smluv jí rozhodně nedovoloval, aby se po stránce finančních zdrojů, nezbytných k plnění takto založených finančních závazků, spoléhala na informace svého otce, aniž by si je vůbec ověřila z hlediska jejich validity. Zvláště pak za situace, že jí byla známa její neuspokojivá finanční situace a věděla i o množství exekucí, vedených proti jejímu otci. Přesto mu předala obdržené peněžní prostředky z dotace, aniž by se přesvědčila, zda s nimi bude naloženo tak, jak bylo poškozeným obchodním partnerům přislíbeno. Své odpovědnosti se obviněná nemůže zprostit ani námitkou, že většinu poskytnutých dotačních prostředků v částce 3 700 000 Kč poukázala na příkaz svého otce společnosti BJ. VITIS, s. r. o., která měla zajistit práce na vinici, jestliže se nijak nepřesvědčila o dalším osudu těchto peněz, které byly ve skutečnosti použity na pokrytí exekuce jejího otce u vinařského fondu. Při chybějícím respektu k účelovému určení těchto peněžních prostředků, spojeným s dodržením platebních povinností z uzavřených smluv, je zřejmé, že jednala ve srozumění se způsobením trestného následku svého podvodného jednání, tedy byla smířena s tím, že dojde k poškození jejich obchodních partnerů a k obohacení územně správního celku o poškozenými dodané zboží a služby. Právní závěr o úmyslu obviněné rozhodně není založen jen na tom, že při uzavření smluv byly proti ní vedeny exekuce nebo že byla v té době bez zaměstnání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Ve vyjádření k dovolání obviněného M. O. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že zamlčení podstatných skutečností se netýkalo jen dlouhodobě neuspokojivé finanční situace dcery obviněného, ale z jeho strany právě údajů spočívajících ve velkém množství nesplacených závazků mnoho let po jejich splatnosti, o kterých věděl, že je bude nutno přednostně uhradit, což nebylo možno zvrátit ani jeho důkazními návrhy, které měly podle obhajoby prokázat, že dotační prostředky použité jiným způsobem byly nahraditelné z dalších zdrojů tak, aby bylo možno dostát platebním závazkům z obchodních smluv řádně a včas. Pokud jde o odmítnuté návrhy obviněného na výslech svědků a s tím související jeho námitku o porušení práva na spravedlivý proces v podobě tzv. opomenutých důkazů, státní zástupkyně uvedla, že oba navrženi svědci (S. a H.) podle soudů mohli potvrdit pouze neformální přísliby financování, jak to uvedl i samotný obviněný. Odmítnutí těchto důkazních návrhů proto nelze považovat za zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. O pouhou nezávaznou perspektivu možných investic do vinohradnictví se jednalo také v případě Z. O., který navíc byl v mylném přesvědčení, že se předmět obchodních jednání s obviněným týká jeho majetku a měl spíše záměr jej odkoupit než pouze jej podporovat prostřednictvím svých investic. Pokud v době uzavírání předmětných obchodních smluv obviněný neměl zajištěny peněžní prostředky jako bezpečný záložní zdroj pro plnění platebních závazků po vyčerpání peněz z dotace, není spekulativní závěr soudů o jeho srozumění s možností poškození smluvních stran. Pokud byl od počátku rozhodnut použít dotace na jiný účel, tedy na úhradu svých četných dlouhodobě nesplacených závazků, které dospěly až do exekuce, a to aniž by disponoval uvedeným záložním peněžním zdrojem, lze jen stěží přijmout závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti a tedy o nedostatku podvodného úmyslu.
K námitkám obviněného M. O. ohledně bodu I./II. výroku o jeho vině státní zástupkyně uvedla, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že se obecní peněžní prostředky v dané výši nestaly předmětem účetní evidence, ale nedovoleného nakládání s obecními financemi, které mu byly jako starostovi obce svěřeny a měl s nimi nakládat předepsaným způsobem ve smyslu §16 odst. 1 písm. f), odst. 2 zák. č. 312/2002 Sb., které porušil. Obviněným zmíněné oprávnění k nakládání s obecními finančními prostředky, vyplývající z jeho úředního postavení, nelze podle státní zástupkyně zaměňovat za svévolnou držbu obecních peněz, bez splnění povinností uložených zákonem o úřednících územních samosprávních celků a z toho pak dovozovat nenaplnění znaku přisvojení. Neztotožnila se proto s názorem obviněného, že pouze nedohlédl na řádné a včasné zaúčtování obecních peněžních prostředků do účetnictví obce, když účetní mohla učinit předmětem účetní evidence pouze takové účetní položky, ke kterým obdržela příslušné účetní doklady. To se ale ohledně inkasované platby 1 000 000 Kč nestalo, a tím ani ohledně její části ve výši 210 790 Kč, jako škodlivého následku na majetku obce. Okresní soud, že se na č. l. 16 až 18 rozsudku vypořádal také s obhajobou obviněného uplatněnou až u závěrečného jednacího dne hlavního líčení, že peněžní prostředky v této výši byly použity na úhradu platby z titulu smlouvy o dílo, když nemohl přehlédnout, že se tak mělo stát ve výši přesahující zpronevěřenou částku o finanční částku z nejasného zdroje, a především tato obhajoba postrádá jakoukoliv spojitost s výchozím inkasem 1 000 000 Kč. Nesouhlasila proto ani s námitkou obviněného, že v pokladně nechybělo absolutně nic a proto, že je i výrok o náhradě škody v rozporu s realitou. V závěru vyjádření k dovolání obviněného M. O. státní zástupkyně navrhla, aby bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV
Oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nelze se proto z tohoto dovolacího důvodu domáhat přezkoumání skutkových zjištění. Skutkový stav je v řízení o dovolání posuzován jen z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení, zda je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rozhodující popis skutku ve výroku o vině napadeného rozhodnutí.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání obou obviněných, založili je v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení, okresní i krajský soud se touto jejich obhajobou zabývaly, dospěly ke skutkovým zjištěním odpovídajícím provedeným důkazům, a tato pak také správně právně kvalifikovaly způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Protože se Nejvyšší soud se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů ztotožnil, a tyto soudy svá rozhodnutí také řádně odůvodnily, v podrobnostech lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 – T 408).
Ohledně jednání v bodě I./I. výroku o vině, kde byli okresním soudem oba obvinění uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, své dovolací námitky shodně založili na argumentaci, že neměli od počátku v úmyslu použít dotace k jinému účelu než na zaplacení za dodané zboží a služby. Vztahují-li tuto námitku k „soudem zjištěnému skutkovému stavu“, resp. že „soudy nesprávně hodnotily zjištěný skutkový stav“, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jejich jednání uvedené ve výroku o vině v bodě I./I. podvodný úmysl obsahuje a námitky obviněných o neprokázání úmyslné formy zavinění shledal zjevně neopodstatněnými.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Z hlediska úmyslu soudy uzavřely, že obvinění v případě trestného činu podvodu jednali nikoliv v přímém, ale v nepřímém úmyslu. Okresní soud uvedl, že obviněný M. O. již v době uzavření smluv jednal v úmyslu svým závazkům nedostát a byl tak srozuměn s tím, že nebude mít prostředky na úhradu kupní ceny, neboť si byl vědom toho, že má jiné závazky, které bude muset prioritně hradit, a pak mu již na úhradu kupní ceny nezbydou z poskytnuté dotace prostředky. Podvodný úmysl dovodil i z jeho výpovědi, že věděl, že se musí zbavit svých exekucí, aby si mohl zajistit možnost dalšího financování, tedy žádat o nové úvěry na dobudování a péči o vinohrad.
Uvedené závěry o zavinění M. O. pak okresní soud plně vztáhnul i na obviněnou T. B., když při znalosti insolventnosti své i svého otce, exekuce, které oba měli, vzala na sebe závazky, ačkoliv jako dlouhodobě nezaměstnaná neměla žádný jiný zdroj financování, ze kterého by mohla závazky uhradit, od počátku byla srozuměna s tím, že veškeré prostředky z dotací odevzdá svému otci a při uzavírání smluv poškozeným zamlčela podstatné skutečnosti. Oba obvinění tak byli podle okresního soudu od počátku srozuměni s tím, že pokud použijí dotace na jiný účel, nebudou schopni závazkům v době splatnosti dostát a od počátku věděli, že nebudou mít prostředky k zaplacení za provedené práce a dodané produkty a jednali proto v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Obecně se v případě trestného činu podvodu jedná o úmyslný trestný čin, ale k naplnění subjektivní stránky u něj postačí, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
V souvislosti s námitkou obviněného M. O., že skutkový stav lze maximálně podřadit pod znak vědomé nedbalosti, že tedy mohl bez přiměřených důvodů spoléhat na to, že z dotace pokryje právě dluhy poškozeným a ne své dluhy, počítal se získáním dotace i se zaplacením poškozeným z dotace, Nejvyšší soud obecně uvádí, že (viz komentář ASPI k §15 tr. zákoníku) „zatímco v případě vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobem uvedeným v trestním zákoníku způsobit trestněprávně relevantní následek, ale nechce ho způsobit, a bez přiměřených důvodů spoléhá, že ho nezpůsobí, v případech činů spáchaných v nepřímém úmyslu sice jejich pachatel rovněž vnímá způsobení trestněprávně relevantního následku jako možné, ale současně je smířen (srozuměn) s jeho způsobením. Právě ono smíření se s jeho způsobením pro případ, že skutečně nastane, je u nepřímého úmyslu výrazem kladného stanoviska pachatele k němu a představuje protiklad k negativnímu stanovisku k němu - promítnutému do spoléhání se pachatele na to, že se vyhne jeho způsobení - charakteristickému pro vědomou nedbalost. Ke spáchání trestného činu v nepřímém úmyslu zpravidla dochází za situace, kdy jednání jeho pachatele sleduje jiný cíl než způsobení takového následku, ale je mu zřejmé, že na cestě k dosažení sledovaného cíle eventuálně (in eventum - nikoliv nutně) může dojít k jeho způsobení, a pro případ, že se tak stane, je s tím smířen (srozuměn). Jeho způsobení tedy není přímým cílem pachatele, ale vedlejším dopadem jeho jednání, sice nechtěným, ale předpokládaným, a to za situace, kdy je s jeho způsobením srozuměn, resp. je smířen s tím, že k němu eventuálně dojde v důsledku jeho jednání. Oproti tomu u trestných činů spáchaných v přímém úmyslu činí pachatel způsobení trestněprávně relevantního následku přímo vlastním účelem svého jednání nebo jeho nutným, a tedy i chtěným důsledkem.
Zahrnutí případů smíření se pachatele se způsobením trestněprávně významného následku pod srozumění s takovým následkem vytváří též prostor pro adekvátní posuzování případů lhostejného vztahu pachatele k takovému následku. Jde-li u pachatele o tzv. nepravou lhostejnost - projevující se v tom, že mu je sice lhostejno, zda trestněprávně relevantní následek nastane nebo ne, ale počítá s ním jako s možným a je s ním smířen pro případ, že skutečně nastane - není pochyb o tom, že spadá do rámce srozumění s ním, a s ohledem na to pod jednání v nepřímém úmyslu. Za této situace si je totiž pachatel vědom obou eventualit důsledků svého jednání, které přichází v úvahu - a to způsobení trestněprávně relevantního následku i jeho nezpůsobení - a jeho lhostejnost se projevuje v smíření se in eventum s oběma. Jde tedy u něj o méně intenzivní, ale pořád ještě o aktivní volní vztah k onomu (eventuálně možnému) následku, neboť je smířen s tím, že k němu může dojít, a s touto možností ve svém chování počítá jako s relevantní.
Smíření s trestněprávně relevantním následkem samo o sobě přitom může vyplývat z okolností případu i za situace, kdy navenek je pachatelem demonstrována jen prostá lhostejnost k takovému následku. Tak tomu může být, především pokud mu na jedné straně nezáleží na tom, zda daný následek nastane, nebo ne (a z tohoto hlediska mu je skutečně zcela lhostejný), ale na druhé straně si je vědom toho, že může nastat, stejně jako toho, že závisí na náhodě (třeba v podobě nahodilého zásahu jiné osoby), zda skutečně nastane, a neučiní nic, co by mu mohlo zabránit.“
Aplikují-li se výše uvedené obecné závěry na tuto konkrétní věc, v případě obviněné T. B. je z hlediska existence podvodného úmyslu podstatné zejména zjištění okresního soudu, že jako zemědělská podnikatelka, jejíž podnikatelské oprávnění vzniklo dne 28. 4. 2011 právě za účelem využití možnosti dotace, bezprostředně po vzniku tohoto oprávnění objednávala zboží a služby od poškozených, kdy na základě plné moci od obviněné sjednávání smluv a zaplacení zálohy za objednané zboží zajišťoval obviněný M. O., který sám jednal s poškozenými a projednával veškeré podmínky obchodu jako její zplnomocněný zástupce. Obviněná T. B. po obdržení finančních prostředků z dotace pak podstatnou její část převedla podle pokynu obviněného na účet jiné společnosti a další peněžní prostředky vybrala z účtu a v hotovosti předávala obviněnému M. O., ačkoliv od počátku oba věděli, že s ohledem na svoji finanční situaci není ani jeden z nich schopen uhradit smluvně převzaté závazky jinak než právě z dotace, přičemž současně si byli vědomi, že i v případě poskytnutí dotace budou muset hradit své starší závazky a nebudou tak schopni uhradit nově smluvně převzaté závazky. To ale poškozeným nesdělili, naopak je ubezpečovali, že své závazky vůči nim splní, jakmile obdrží dotaci.
Obhajoba obviněné T. B. již v řízení před okresním soudem spočívala v podstatě pouze v tom, že záměr výsadby vinice byl projekt jejího otce M. O., s kterým za ní přišel, aby mu pomohla, že sehnal investora Z. O., kterého ona zná jako solventního člověka a zažádají si také o dotace. Vše tak vyřizoval její otec a ona jen podepisovala dokumenty. Jakmile dotace přišly, největší částku z nich ve výši 3 700 000 Kč přeposlala na účet, který ji otec dal. Následně k věci již odmítla vypovídat.
Stejně jako v odvolání i v dovolání obviněná v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítá neprokázání subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by měla od počátku v úmyslu použít dotace k jinému účelu a neměla tak v úmyslu uhradit odebrané zboží a služby. K tomu s odkazem na judikaturu uvedla, že pro uznání pachatele vinným z trestného činu podvodu je nezbytné, aby již od počátku jednal v úmyslu za odebrané zboží či služby nezaplatit, ale v případě, kdy dojde k následné změně okolností, na jejichž základě není pachatel schopen odebrané zboží či služby uhradit, nebo se až následně sám rozhodne je nezaplatit, nejedná se o trestný čin podvodu.
Jak bylo již výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal námitku obviněné o neprokázání úmyslné formy zavinění zjevně neopodstatněnou. Především je z hlediska existence podvodného úmyslu zcela bez významu její argumentace, že ona sama při uzavírání smluv s nikým nejednala, u žádného jednání nebyla ani přítomna, veškeré jednání s poškozenými obstarával její otec, obviněný M. O., a pokud podepisovala smlouvy, činila tak na jeho popud. Již okresní soud k tomu správně uvedl, že závazky přijímala jako plně svéprávná osoba, která se musí starat, jak svým závazkům dostojí, obdržela vyplacené dotace a měla se zajímat o úhradu závazků.
Nejvyšší soud zásadně odmítá argumentaci obviněné T. B., spočívající v podstatě v tom, že ona jen na základě svého podnikatelského oprávnění uzavřela dané smlouvy s poškozenými, požádala o dotaci, udělila plnou moc k jejímu zastupování, a co se pak dělo dál již není její odpovědnost a za nic nemůže. Opak je pravdou, protože za nakládání s dotací a za nesplacení přijatých jejich závazků je odpovědná především ona, když bez ohledu na činnost spoluobviněného M. O., jednajícího na základě plné moci, kterou mu udělila, ona uzavřela a podepsala předmětné smlouvy, ona převzala na sebe závazky z těchto smluv vyplývající s příslibem jejich uhrazení z dotace, a to ještě v době kdy dotaci neměla, nevěděla, zda a v jaké výši ji skutečně bude poskytnuta, měla jen v úmyslu o ni žádat a spoléhala tak na nejistou budoucí událost. Obviněná svým smluvním partnerům nejen zamlčela svoji platební neschopnost, ale dokonce lživě tvrdila, že nemá žádné finanční závazky, slíbila zaplatit svým smluvním partnerům z dotace, a přes tento svůj slib podstatnou její část, byť na pokyn svého otce, nepoužila na zaplacení závazků vyplývajících z uzavřených smluv, ale převedla je na zcela jiný subjekt. Nejvyšší soud na doplnění argumentace okresního a krajského soudu uvádí, že v souvislosti s okolnostmi celého případu již tento převod částky ve výši 3 700 000 Kč na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., který v podstatě znamenal odčerpání podstatné části dotačních prostředků, z kterých měly a mohly být uhrazeny smluvně převzaté závazky, svědčí pro správnost závěru okresního soudu o existenci nepřímého úmyslu na straně obviněné. Závěr, že uvedený převod peněžních prostředků obviněnou ve své podstatě mařil možnost splnění smluvních závazků platí bez ohledu na skutečnost, že na základě okolností na obviněné zcela nezávislých byla daná částka později vrácena, resp. vyplacena v hotovosti obviněnému M. O.. Ani poté ale dotace k zaplacení zboží a služeb dodaných poškozenými použita nebyla. Přitom je z hlediska trestní odpovědnosti obviněné a posouzení jejího úmyslu bez významu, že uvedený převod peněz z dotace byl proveden na pokyn jejího otce, nebo že byla, jak namítá v dovolání, až v prosinci 2011 D. K. upozorněna, že nedošlo k úhradě předmětné částky a společností VINOFRUKT a. s., že na tuto skutečnost nebyla upozorněna nikdy.
S ohledem na zmíněný převod částky ve výši 3 700 000 Kč na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., je bez významu také námitka obviněné, že jí dotace byla poskytnuta v celkové výši 4 217 670 Kč, která podstatně převyšuje pohledávky poškozených. Totiž v případě, že by uvedená společnost za převedenou částku provedla obviněným M. O. s touto společností sjednanou výstavbu drátěné konstrukce ve vinici, což bylo účelem této platby známým oběma obviněným, z celkové dotace by zbyla pouze částka 517 670 Kč, což by rozhodně na zaplacení celého smluvního závazku nemohlo stačit, protože pohledávky poškozených byly celkem 3 387 445 Kč, a to po odečtení předem zaplacené zálohy ve výši 100 000 Kč. Možnost získání peněžních prostředků z dalších zdrojů, přitom byla značně nejistá, pouze ve fázi předběžných jednání a nezávazných příslibů. Jedná-li pachatel s vědomím, že vůbec nemá peníze, aby je mohl v nejbližší době vrátit poškozenému, a musí si je teprve opatřit, je jeho záměr vrátit peníze závislý na nejisté budoucí události, k níž může, ale také nemusí dojít. V takovém případě je ale srozuměn s možným porušením zájmu chráněného trestním zákoníkem a jedná v nepřímém úmyslu.
K dalším námitkám obviněné T. B., které jsou skutkové povahy a neodpovídají proto uplatněnému důvodu dovolání, uvádí Nejvyšší soud následující.
Nejvyšší soud ve věci neshledal obviněnou namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním okresního soudu, který spatřuje v jeho argumentaci, že byla od počátku srozuměna s tím, že veškeré prostředky z dotací odevzdá svému otci, když tento závěr podle ní nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Tento závěr podle Nejvyššího soudu ale logicky vyplývá již z výpovědi jí samotné v hlavním líčení, kde uvedla, že za ní přišel její táta s tím, že má projekt na výsadbu vinice, že bude pouze podepisovat nějaké smlouvy, všechno ostatní vyřídí on, že má investora, o peníze nebude nouze a můžou si zažádat i o dotace. Sama také uvedla, že peníze z dotace, které ji pak přišli na účet, povětšinou všechny vybrala a dala tatínkovi a největší částku 3 700 000 Kč, o které ji řekl, že je na zaplacení prací kolem vinohradu, že pak přeposlala na účet, který jí tatínek dal. Celá věc tak podle výpovědi obviněné T. B. byla postavená na tom, že ona bude pouze podepisovat smlouvy a všechno bude vyřizovat tatínek.
K námitce obviněné, že není pravdou, že by veškeré prostředky z dotací poskytla svému otci, protože většinu z nich ve výši 3 700 000 Kč poukázala na příkaz svého otce na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., která měla zajistit práce na vinici, postačí uvést, že je nerozhodné, zda peníze z dotace vybrala z účtu a předala v hotovosti svému otci, obviněnému M. O., nebo s nimi naložila uvedeným způsobem, ale podle jeho pokynů. Soudu tak nevytvořil účelovou konstrukci k prokázání její viny a neodpovídá skutečnosti námitka obviněné, že soud z žádného důkazu nemohl zjistit, jak chtěla naložit s dotacemi, že žádným důkazem nebyl prokázán od počátku její úmysl použít dotaci k jinému účelu a neměla tak v úmyslu uhradit odebrané zboží a služby. Jak již bylo výše uvedeno, ani tato námitka navíc neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, protože nemá hmotněprávní ale procesní (skutkovou) povahu, což je zřejmé i z toho, že obviněná takovýto postup soudu považuje za rozporný se zásadou „in dubio pro reo“. Tato zásada, která vyplývá ze zásady presumpce neviny ( §2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Namítaná zásada se tedy vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak vyžaduje obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu pouze poznamenává, že okresní soud provedl ve věci pečlivé a podrobné dokazování, na jehož podkladě zjistil skutkový stav, který ve věci nevyvolává žádné pochybnosti, které by odůvodňovaly postup podle zásady „in dubio pro reo“.
Nejvyšší soud proto shledal zjevně neopodstatněnou námitku obviněné T. B. o absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. absenci jejího podvodného úmyslu od počátku, a když nebyl zjištěn ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný M. O. se již v řízení před soudem prvního stupně hájil tím, že až po dodání sazenic začal uvažovat, že z dotací přednostně uhradí další věci na vinici a pak ho v té době dohnala jeho jediná velká exekuce ze strany vinařského fondu, když v létě 2011 byla vydána dražební vyhláška na jeho nemovitosti, a tak se rozhodl z dotace uhradit tuto exekuci. Přitom spoléhal, že do splatnosti pohledávky za dodané sazenice od D. K., která byla sjednána k 31. 10. 2011, získá peníze na zaplacení sazenic vinné révy od Z. O. a pro jistotu jednal i se Spořitelním družstvem ANO. Poukázal rovněž na to, že z výpovědi poškozené D. K. je zřejmé, že věděla o záměru obviněného zaplatit za sazenice, až z dotace o kterou bude žádat, a právě proto byl termín splatnosti posunut až na 31. 10. 2011.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že je sice skutečností, že k uzavření smluv na dodávku vinné révy došlo již dne 29. a 30. 4. 2011 a obviněným uvedena dražební vyhláška na jeho nemovitosti byla vydána až ke dni 21. 7. 2011. Přesto mu ale nelze přisvědčit, pokud tuto skutečnost vydává v podstatě ze jedinou, neočekávanou a až následně vzniklou skutečnost, v jejíž důsledku se až dodatečně po uzavření kupních smluv rozhodl nepoužít dotace na zaplacení dodaných sazenic D. K. a z čehož dovozuje neexistenci jeho podvodného úmyslu od počátku. Obviněný této poškozené nejen zaplacení dodávky sazenic z dotací při uzavírání smluv dne 29. a 30. 4. 2011 slíbil, ale současně ji zamlčel nejen špatnou ekonomickou situaci obviněné T. B., ale také množství svých značných starších závazků, jak je konkretizoval okresní soud na str. 10 rozsudku. Podstatným z nich je, vedle řady dalších exekucí ohledně částek přesahujících 100 000 Kč, rovněž již několik let před uzavřením předmětných smluv nařízená exekuce ohledně pohledávky Vinařského fondu Brno ve výši 3 454 264 Kč, která byla již dne 27. 2. 2008 Okresním soudem ve Znojmě nařízena v souvislosti s vymáháním podpory na výsadbu nebo obnovu vinice, poskytnuté obviněnému tímto fondem. Bylo tak již jen otázkou času, kdy i ohledně této nejvyšší pohledávky věřitele za obviněným bude k jejímu vymožení nařízená dražba jeho majetku. Obviněný si tak byl již víc než tři roky před uzavřením předmětných smluv plně vědom řady svých dluhů, které nebyl schopen splácet, a proto byl také po celou tuto dobu bezprostředně ohrožen dražbou svého majetku, kterou za dané situace musel také kdykoliv očekávat. S tímto vědomím v dubnu 2011 sjednal, na základě plné moci od spoluobviněné, s poškozenými předmětné smlouvy a finanční závazky ani z nich nesplnil. Pokud přitom obviněný poukazuje na dražbu svého majetku jako na rozhodující dodatečně vzniklou skutečnost, na jejímž základě se až později rozhodl nepoužít dotace na slíbenou úhradu vzniklých závazků z uzavřených smluv, tak zcela opomíjí, že ještě předtím podstatná část dotace ve výši 3 700 000 Kč byla právě na jeho pokyn spoluobviněnou T. B. převedena na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., což samo o sobě zcela mařilo možnost splnění závazků z uzavřených smluv a svědčí to o podvodném úmyslu od počátku. Z hlediska posuzování existence podvodného úmyslu je přitom nerozhodné, že se společností BJ. VITIS, s. r. o., později nedošlo k dohodě o ceně za provedení prací na vinici a uvedená peněžní částka byla proto obviněnému vrácena zpět v hotovosti. O existenci podvodného úmyslu obviněného, tedy úmyslu již v době uzavírání předmětných smluv závazky z nich neuhradit, svědčí i následné jeho jednání, když ani poté, co měl peníze z dotací po vrácení společností BJ. VITIS, s. r. o., přímo ve své dispozici, opět je obviněný k úhradě daných smluvních závazků nepoužil, ale zaplatil z nich svůj vlastní předchozí dlouhodobě nesplacený dluh, aby odvrátil dražbu svého majetku a měl, jak uváděl ve své výpovědi, „čistý stůl“ pro možnost žádat o další úvěry.
Protože zmíněný převod podstatné části dotace ve výši 3 700 000 Kč, provedený právě na jeho pokyn spoluobviněnou T. B. hned poté, co dotaci na účet obdržela, zcela mařil možnost uspokojení poškozených, má podle Nejvyššího soudu tento postup v sobě do jisté míry již prvky nasvědčující u obviněného možnosti existence úmyslu přímého, když věděl, k jakému účelu se měla dotace použít a věděl také komu se musí na základě uzavřených smluvních závazků z dotace plnit. Společnosti BJ. VITIS, s. r. o., to rozhodně nebyla a obviněný si toho byl vědom. Dospěl-li ale okresní soud k závěru, že obviněný jednal pouze v úmyslu nepřímém, nelze mu s ohledem na provedené důkazy nic vytknout.
Pokud přesto obviněný v dovolání namítá, že existence více závazků nemá žádnou přímou souvislost s tím, že by nemohl mít záměr použít konkrétní reálně očekávaný příjem (dotaci) na konkrétní vznikající závazky vůči poškozeným, že soud byl povinen prokázat, že tento záměr v době vzniku závazku neměl a byl tak od počátku nejméně srozuměn s tím, že poškozeným nebude zaplaceno, tak podle Nejvyššího soudu toto okresním soudem spolehlivě prokázáno bylo. Vedle důvodů uvedených výše ohledně platby společnosti BJ. VITIS, s. r. o., této námitce obviněného Nejvyšší soud po přezkoumání důkazní situace nemohl přisvědčit také s ohledem na výpověď jeho samotného v hlavním líčení, kde uvedl, že věděl, že když do toho půjde, tak na to nemá, po celou dobu to celé konzultoval s panem O., i jemu řekl, že sami na to nemají a on mu slíbil, že celou akci zaštítí. Obviněný tak od počátku začal realizovat svůj plán výsadby vinice bez jakéhokoliv finančního zajištění, v situaci, kdy jeho dcera a zejména on sám byl značně zadlužen, objednával od poškozených zboží a služby s příslibem zaplacení z dotace, o níž sám nevěděl zda a zejména v jaké výši bude poskytnuta („…záleží, kolik je zájemců o výsadbu…očekával jsem podle informací, které jsem získal, …což se nakonec nestalo“. ; viz sv. VI./č. l. 1608 p. v. tr. spisu), z kterých pak ale hradil zcela jiné práce prováděné na vinici a také zejména svůj dlouhodobý největší dluh, aby byl „čistý“ a mohl získat další peníze formou dalších úvěru. Obviněný tak od počátku věděl, že samotná dotace nebude stačit na pokrytí všech nákladů, že bude potřebovat další peněžní prostředky a pokud v hlavním líčení tvrdil, že financování měl zajištěno od svědka Z. O., tak je zřejmé, že se, stejně jako v případě společnosti ANO, jednalo pouze o nezávazná předběžná jednání, která v žádném případě nelze považovat za zajištěný zdroj finančních prostředků.
Okresní soud správně vycházel i ze skutečnosti, že obviněný nejen slíbil D. K. zaplacení sazenic vinné révy z dotací, ale poškozeným zamlčel řadu svých nesplacených závazků a smlouvy uzavřel při vědomí skutečnosti, že tyto své předchozí závazky bude muset uhradit.
I když tedy obviněný tvrdí, že v době, kdy uzavíral předmětné smlouvy, měl důvod spoléhat na spolehlivý zdroj financování, který měl bohatě pokrýt vznikající závazky, když tímto zdrojem byly dotace, které mu následně byly v očekávané době a v dostatečné výši poskytnuty, od počátku věděl, že dotace potřebné náklady na zřízení vinice zdaleka nepokryje a spoléhal na nejisté další finanční zdroje. Lze shrnout již výše uvedené, že ač obviněný slíbil úhradu značného závazku vůči poškozené D. K. za sazenice různých druhů vinné révy v hodnotě celkem 3 118 445 Kč, většinu poskytnutých dotačních prostředků v částce 3 700 000 Kč na jeho pokyn spoluobviněná poukázala společnosti BJ. VITIS, s. r. o., která měla zajistit práce na vinici. K tomuto převodu došlo dne 23. 8. 2011, tedy již za několik dní poté, co spoluobviněná dotaci ve výši 4 120 971 Kč obdržela dne 16. 8. 2011 na účet, což svědčí o tom, že přes příslib zaplatit poškozeným z dotace, od počátku to neměl v úmyslu a jen čekal, až peníze z dotace budou k dispozici, aby je mohl použít na jiný účel. Obviněný sice v hlavním líčení uvedl, že měl s panem B. ze společnosti BJ. VITIS, s. r. o., dohodnuté provedení drátěné konstrukce ve vinici „asi o prázdninách, jakmile to začalo růst, tak jsme se domluvili, že tam vybudujeme drátěnku“ (viz č. l. 1609 tr. spisu). K této domluvě tak došlo časově až po uzavření smluv s poškozenými, ale jednalo se o nutné náklady, o kterých obviněný již v době uzavření smluv s poškozenými musel vědět, že bude nutné je vynaložit a neměl žádné jiné peněžní prostředky, než právě jen dotaci. Z další části dotace ve výši 961 699 Kč, kterou obviněná obdržela na účet dne 10. 10. 2011, pak dne 13. 10. 2011 doplatila leasing vozidla a zbylou část předala obviněnému M. O., který ji použil na zaplacení za práci a jiné náklady na vinici, stejně jako i další prostředky z dotace, které obviněná obdržela, vybrala z účtu a předala mu je (viz sv. VI./č. l. 1609 a 1610 tr. spisu).
Skutečnost, že přes příslib zaplatit poškozeným z dotace, od počátku to obviněný neměl v úmyslu, potvrzuje i jeho jednání poté co byly peněžní prostředky z dotace v částce 3 700 000 Kč, které na jeho pokyn spoluobviněná poukázala společnosti BJ. VITIS, s. r. o., následně touto společností obviněnému vráceny, a to v hotovosti, opět je nepoužil k úhradě smluvních závazků, ale na úhradu svého dluhu vůči Vinařskému fondu ve výši 3 454 264 Kč, aby odvrátil exekuci vlastního majetku. Přitom nejen o existenci tohoto jeho dluhu, ale v souvislosti s ním o bezprostřední hrozbě exekuce věděl již dlouho předtím, a tedy i v době uzavření smluv uvedených ve výroku o vině. Navíc věděl také od počátku o nutnosti provedení a také úhrady dalších nezbytných prací na vinohradu, jak to vyplývá také z jeho výpovědi v hlavním líčení, kdy se společností BJ. VITIS, s. r. o., jednal o dodání plechových sloupků a drátů na vybudování drátěné konstrukce na vinici, a to v ceně přes 3 000 000 Kč (viz sv. č. VI/č. l. 1609 tr. spisu), na ceně se nakonec nedohodli a jak již bylo uvedeno, částka 3 700 000 Kč, kterou na jeho pokyn spoluobviněná poukázala společnosti BJ. VITIS, s. r. o., byla obviněnému vrácena v hotovosti a dodávka nebyla uskutečněna.
Pokud tedy byla dotace dne 5. 8. 2011 a 7. 10. 2011 poskytnuta v celkové výši 4 217 670 Kč a dne 19. 10. a 6. 11. 2011 pak ještě již nároková dotace ve výši 501 296 Kč, tedy celkem 4 718 966 Kč, tak pro existenci okresním soudem zjištěného nepřímého úmyslu svědčí nejen okolnost, že o dotaci bylo zažádáno až po uzavření smluv, tedy oba obvinění si byli vědomi, že splnění závazků je závislé na udělení dotace, byť ji obviněný v dovolání prezentuje jako „prakticky nárokovou“. K otázce možnosti a výše očekávané dotace se obviněný sám v hlavním líčení dne 4. 11. 2015 vyjadřoval neurčitě („…záleží, kolik je zájemců o výsadbu…očekával jsem podle informací, které jsem získal, …což se nakonec nestalo …“; viz sv. VI./č. l. 1608 p. v. tr. spisu). Na povaze dotace jako nejisté události, a to zejména co do její výše, nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, že s dcerou o dotačním programu věděli již dříve a od počátku měli v plánu o ni žádat.
Jak již bylo výše uvedeno, pro závěr o existenci podvodného úmyslu obviněných, tedy úmyslu od počátku nepoužít dotace na zaplacení smluvně převzatých závazků, svědčí dále i skutečnost, že podstatnou jejich část ve výši 3 700 000 Kč obviněná poukázala na příkaz svého otce na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., která měla zajistit práce na vinici, čímž by v případě realizace zakázky touto společností byla vyčerpána podstatná část dotace a na úhradu předmětných smluvních závazků v celkové výši 3 487 445 Kč by obviněným nezbyly dostatečné prostředky, čehož si museli být vědomi.
Namítá-li tedy obviněný v dovolání, že mohl mít a samozřejmě i měl záměr použít reálně očekávaný příjem (dotaci) na konkrétní vznikající závazky vůči poškozeným a soud je povinen bez důvodných pochybností prokázat, že tento záměr v době vzniku závazků neměl a byl nejméně srozuměn s tím, že poškozeným zaplaceno nebude, tak z výše uvedených skutečností bez důvodných pochybností vyplývá, že takový záměr neměl, a naopak již v době uzavření smluv s poškozenými počítal s tím, že dotaci použije na jiný účel. Jasně to vyplývá z jeho faktického jednání zjištěného okresním soudem. Ač měl dostatek příležitostí bez problémů uhradit poškozeným cenu za poskytnuté zboží a služby podle slibu z dotací, nikdy tak neučinil, a to ani částečně. Protože nebyl spolehlivě prokázán jeho přímý počáteční úmysl nezaplatit poškozeným vůbec, ač tomu některé okolnosti nasvědčují, soudy správně vzaly za spolehlivě prokázaný jeho úmysl nepřímý, protože z jeho faktického jednání je zřejmé, že byl srozuměn s tím, že poškozeným zaplaceno nebude.
Správnost závěru soudů o podvodném úmyslu obviněných tak spolehlivě vyplývá ze souhrnu skutečností spočívajících v jejich neschopnosti hradit závazky z uzavřených smluv z vlastních zdrojů, přičemž ve smlouvách obviněná nepravdivě stvrzuje, že nemá žádné dluhy, v jejich značné zadluženosti a nutnosti uhradit předchozí nesplacené závazky, zejména u obviněného M. O. dlouhodobé, ve značné výši a v exekuci, ale také jejich faktické soudy zjištěné jednání, tedy skutečné použití dotace na jiný účel, a to přes ubezpečení při uzavírání smluv o úhradě závazku právě z dotace. Z tohoto pohledu pak zejména použití její podstatné části na platbu společnosti BJ. VITIS, s. r. o. (dne 23. 8. 2011, tedy již za několik dní poté, co spoluobviněná dotaci ve výši 4 120 971 Kč obdržela dne 16. 8. 2011 na účet), a následně, po vrácení platby uvedenou společností, opět nikoliv na úhradu závazků vůči poškozeným ale zejména na úhradu vlastních dluhů, v případě obviněného M. O. ve výši 3 454 264 Kč (pohledávka Vinařského fondu Brno z roku 2007, zaplacená z dotace) a v případě obviněné T. B. ve výši 339 356 Kč (doplacení leasingu z dotace již třetí den po obdržení dotace).
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného M. O., že skutkový stav zjištěný soudy neodpovídá nepřímému úmyslu, ale maximálně vědomé nedbalosti, která však vylučuje spáchání úmyslného trestného činu podvodu, a lze z něj údajně dovodit pouze to, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že z dotace pokryje právě dluhy vůči poškozeným, a ne své ostatní dluhy, že byl rozhodnut a počítal se zaplacením poškozeným z dotace, což záviselo na reálném očekávání jejího poskytnutí, když uměl splnit a splnil podmínky jejího poskytnutí. Tato námitka je v přímém rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem, který má v provedených důkazech jednoznačně spolehlivý podklad. Jeho tvrzení, že spoléhal na zaplacení poškozeným z dotace a spoléhal, že dotace pokryje právě dluhy vůči poškozeným, neodpovídá jeho skutečnému jednání, když prostřednictvím spoluobviněné dotaci v dostatečné výši měl ve své dispozici, ale k úhradě smluvních závazků ji ani jen z části nepoužil.
Nejvyšší soud nesdílí ani názor obviněného M. O., že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je uvedeno v dovolání. Právo na spravedlivý proces není porušeno tím, že soudy nerozhodnou v souladu s představou obviněného. Že obviněný má zcela jinou představu o rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, a svoji vinu nejen popírá, ale považuje ji také za neprokázanou dosud provedenými důkazy, je v této věci zřejmé, a to i z jeho v celém řízení opakovaných stejných námitek, včetně řízení o dovolání.
Ke svému tvrzenému až dodatečnému rozhodnutí použít dotaci jinak, obviněný uvedl, že jej k tomu vedla nová skutečnost v podobě dražební vyhlášky v několik let trvajícím exekučním řízení proti jeho majetku, která jej přiměla změnit původní plán a dotaci použít jinak, což si ospravedlnil tím, že má přislíbené jiné zdroje financování, z nichž následně pokryje i dluhy vůči poškozeným. Ani s tímto tvrzením obviněného, o až následném rozhodnutí neuhradit smluvní závazky z dotace, Nejvyšší soud souhlasit nemohl. Jak již bylo výše uvedeno, dražební vyhláška nebyla pro obviněného žádnou neočekávanou skutečností, a navíc ji předcházel převod podstatné části dotace ve výši 3 700 000 Kč, kterou obviněná T. B. poukázala na jeho pokyn na účet společnosti BJ. VITIS, s. r. o., která měla zajistit práce na vinici.
Nejvyšší soud vzhledem k důkazní situaci nemohl přisvědčit ani argumentaci obviněného, že vše činil pouze v zájmu obce, že neměl záměr sobecky se zvýhodnit, že se nijak neobohatil, ale zhodnotil obecní pozemky, jejichž součástí se nově vysazená vinice stala. Obviněný poukazuje na svoji zásluhu na zhodnocení obecních pozemků, přičemž opomněl uvést, že tak učinil zcela na úkor poškozených, od kterých se spoluobviněnou vylákal dodání sazenic a jejich výsadbu, aniž by jim za to zaplatili. Jeho skutečný motiv byl ale zcela jiný, než jak tvrdí v dovolání, a to vyřešení tíživé finanční situace jeho i jeho rodiny. Sám ve své výpovědi uvedl, že kupcem vinice měl být Z. O., on měl být jeho společníkem, že do plánu na zřízení vinice zapojil dceru, protože dotace se poskytovala jen do věku 35 let, dcera byla i s manželem bez práce, tak by na vinici pracovali, z výnosů by bylo na mzdy celé rodině a práce na vinici, která je registrovaná na jeho dceru, jeho rodina také provádí (podrobně viz sv. č. VI/č. l. 1606 p. v. tr. spisu; hlavní líčení dne 4. 11. 2015).
Z hlediska podvodného jednání je pak bez významu námitka obviněného, že se celou transakcí nijak neobohatil, ale zhodnotil obecní pozemky, jejichž součástí se nově vysazená vinice stala. Pachatel trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nemusí obohatit pouze sebe, ale také jiného, jak ostatně uvedl i okresní soud v tzv. právní větě výroku o vině. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Obohacením se pak rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.
V souvislosti s potvrzením Spořitelního družstva ANO, které obviněný u hlavního líčení předložil jako důkaz o zajištění financování vinice i z jiných zdrojů, navrhoval výslech S., který vydal uvedené potvrzení, a P. H., jejichž výslech měl potvrdit, že již v době uzavření smluv s poškozenými měl rozjednané další zdroje financování, což obviněný považuje za zásadní pro posouzení existence jeho počátečního úmyslu nedostát přijímaným závazkům. Soud ale tento návrh na výslech svědků odmítl, podle obviněného se značně spekulativním odůvodněním, že by z jejich výslechu nic relevantního nebylo zjištěno, ale nevyslechnutí uvedených svědků obviněný považuje za opomenuté důkazy a vadu řízení.
Ústavní soud ČR v řadě svých nálezů (např. sp. zn. III. ÚS 61/94 , III. ÚS 95/97 , III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Těmto požadavkům plně odpovídá postup i odůvodnění rozhodnutí okresního soudu o odmítnutí návrhů obviněného M. O. na doplnění dokazování jako nadbytečných ( str. 12 rozsudku). Obviněný navrhoval výslech uvedených svědků s tím, že by měli potvrdit, že již v době uzavření smluv s poškozenými měl rozjednané další zdroje financování, což považuje za zásadní pro posouzení existence jeho počátečního úmyslu nedostát přijímaným závazkům. Zcela zjevně ale pouhá předběžná jednání o možném poskytnutí úvěru zaměňuje za jistotu, že mu také poskytnut bude. Fakticky tak spoléhal na nejistou budoucí událost v podobě možného poskytnutí úvěru, aniž by bylo sjednáno, že skutečně poskytnut bude, což platí i ohledně osoby Z. O. O tzv. opomenuté důkazy se tedy nejedná.
V bodě I./II. výroku o vině pak byl obviněný M. O. sám uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Uvedených přečinů se podle rozsudku okresního soudu obviněný M. O. dopustil v podstatě tím, že v době ode dne 31. 8. 2012 jako starosta Městyse XY poté, co přijal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 8. 2012 od Z. H. celou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč v hotovosti za prodej nemovitostí z majetku městyse, téhož dne použil část z těchto peněz ve výši 238 434 Kč a ve výši 550 776 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorských úřadů, tak zbylou část převzatých peněz ve výši 210 790 Kč z tohoto prodeje nevložil na bankovní účet městyse ani do pokladny městyse, ač tak byl povinen učinit, ponechal si je ve své dispozici pro vlastní potřebu, byť mu byly svěřeny jako osobě oprávněné vystupovat jménem prodávajícího, tedy Městyse XY, kdy tímto jednáním způsobil městysi škodu 210 790 Kč, čímž zároveň porušil povinnosti vyplývající z jeho postavení starosty městyse jako úředníka územního samosprávného celku stanovené v §16 odst. 1 písm. f), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků.
Pokud obviněný v dovolání podrobně popsal okolnosti případu a namítl, že ve věci je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, přičemž postupem soudů, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, je zřejmé že podstatná část jeho dovolacích námitek spočívá na jeho nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Tato část námitek pro svoji skutkovou povahu tak neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jehož existenci obviněný také namítá. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží již výše zmíněné tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech.
Pokud obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že si z částky 1 000 000 Kč od Z. H. přivlastnil 210 790 Kč, tak tento závěr má i podle Nejvyššího soudu oporu v provedených důkazech a vyplývá z nich.
Pro posouzení nakládání obviněného s částí peněz převzatých za prodej nemovitostí obce od kupujícího Z. H. není významná obviněným namítaní účetní a ekonomická historie obce a zda po určitou dobu v účetních záznamech chybělo 300 000 Kč a nikoliv 210 790 Kč uvedených okresním soudem v popisu skutku ad I./II. rozsudku. Pokud totiž obviněný podle zjištění soudů převzal od Z. H. celou kupní cenu za prodej nemovitostí z majetku obce výši 1 000 000 Kč v hotovosti, část z těchto peněz použil na úhradu dluhu městyse u exekutorských úřadů, ale zbylou část převzatých peněz ve výši 210 790 Kč z tohoto prodeje nevložil na bankovní účet městyse ani do pokladny městyse, nemohla se tato částka v účetnictví obce nebo v pokladně nijak projevit. Tato námitka je pouze prosazováním již okresním soudem odmítnuté obhajoby obviněného (viz str. 17 rozsudku okresního soudu), že částka 300 000 Kč sestávala i ze zbytku peněz inkasovaných od Z. H. a byla využita ve prospěch obce. Obviněný po celé řízení využití těchto peněz ve prospěch obce pouze obecně tvrdil a až téměř v závěru hlavního líčení (viz sv. VIII./č. l. 1917 a násl. tr. spisu; hl. líčení dne 21. 9. 2016) před soudem konkrétně uvedl, že zbylá část kupní ceny od Z. H. byla použita na zaplacení architektonické studie svědkovi M. D. na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi městysem a tímto svědkem, který to doložil kopií příjmového dokladu na částku 300 000 Kč a smlouvou o dílo, přičemž podle příjmového dokladu svědek M. D. tuto částku převzal v hotovosti od obviněného dne 4. 9. 2012. I když uplatnění obhajoby až v závěru řízení před soudem neznamená, že jde bez dalšího o obhajobu nepravdivou, tak v tomto případě již okresní soud této verzi obhajoby jako „účelové“ neuvěřil, a to s odůvodněním, se kterým se ztotožnil nejen krajský soud, ale také Nejvyšší soud. Lze pouze připomenout, že podle zjištění okresního soudu v účetnictví městyse nebyl zaevidován nejen příjem částky 1 000 000 Kč od Z. H., nebo příjem zbylé částky ve výši 210 790 Kč, ale ani výdaj za uvedenou architektonickou studii. Přitom obviněný různě měnil svá vysvětlení ohledně doplacení, resp. zaplacení celé kupní ceny Z. H., až v závěrečné části hlavního líčení uvedl svoji poslední verzi, že zbylá část kupní ceny od Z. H. byla použita na zaplacení architektonické studie svědkovi M. D. již dne 4. 9. 2012. Proto není pro otázku viny rovněž podstatné, že v době rozhodování soudu již v pokladně nechybělo absolutně nic, jak uvádí obviněný v dovolání.
Celkově je obhajoba obviněného založena na argumentaci o pouze jeho omylech nebo nepochopení či nevšímavosti účetní. Již okresní soud ale na str. 14 rozsudku poukázal také na některé zásadní rozpory v jeho výpovědích, vzhledem k nimž nelze soudům nic vytknout, pokud neuvěřily jeho obhajobě, že zbylá část kupní ceny od Z. H. byla použita na zaplacení architektonické studie svědkovi D. Dovolací námitce obviněného, že hodnocení důkazů ohledně platby 300 000 Kč D. má rysy naprosté svévole, proto Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry obviněný ve shodě s uplatněným důvodem dovolání obecně namítá, že i kdyby byly skutkové závěry soudu správné, ani tak, že je nelze podřadit pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Tuto obecnou námitku pak konkretizoval tak, že soudy s ohledem na jimi zjištěný skutkový stav nesprávně konstatovaly, že byl naplněn znak této skutkové podstaty, spočívající v „přisvojení si“ cizí věci. Z hlediska této konkrétní námitky Nejvyšší soud věc přezkoumal, ale zjistil, že skutková zjištění soudu znak „přisvojení si“ naplňují a tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Pokud okresním soudem zjištěné jednání obviněného, uvedené ve výroku o vině v bodě I./II. rozsudku, z hlediska trestného činu zpronevěry v podstatě spočívalo v tom, že poté co jako starosta Městyse XY přijal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 8. 2012 od Z. H. celou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč v hotovosti za prodej nemovitostí z majetku obce, a část z převzatých peněz ve výši 210 790 Kč z tohoto prodeje nevložil na bankovní účet městyse ani do pokladny městyse, ač tak byl povinen učinit, ponechal si je ve své dispozici pro vlastní potřebu a způsobil tak městysi škodu 210 790 Kč, byl tímto jednáním naplněn znak dané skutkové podstaty, spočívající v „přisvojení si“ cizí svěřené věci.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 , 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jež mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje úmyslné zavinění. K otázce přisvojením cizí věci Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1742/2016, že „u trestného činu zpronevěry si pachatel přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá“.
Není-li podstatné, jak pachatel s přisvojenou věcí naloží, je nedůvodná námitka obviněného, že pokud by měl s peněžními prostředky nakládat jako s vlastními, muselo by být prokázáno, že s nimi naložil nikoliv ve prospěch obecní, ale nějak ve svůj prospěch, uhradil nějaký svůj dluh, což ale prokázáno nebylo.
Pokud tedy obviněný za prodej nemovitosti z majetku obce převzal dne 31. 8. 2012 v hotovosti částku 1 000 000 Kč, ale peníze nevložil ani do pokladny obce ani na její bankovní účet, tyto peněžní prostředky zůstaly zcela mimo kontrolu a dispozici obce a znak „přisvojení“, ve smyslu trestného činu zpronevěry, byl ohledně částky 210 790 Kč naplněn, když soudy akceptovaly obhajobu obviněného, že poté co převzal celou kupní cenu od Z. H. ve výši 1 000 000 Kč, tak téhož dne, tedy 31. 8. 2012, uhradil z této částky závazky obce vymáhané ve dvou exekucích ve výši celkem 789 210 Kč (na tyto platby jsou v evidenci obce dva výdajové pokladní doklady i doklady o jejich příjmu).
Lze obecně přisvědčit argumentaci obviněného, že byl jako starosta statutárním orgánem obce a jako takový měl právo s obecními prostředky disponovat. Nikoliv ale, pokud s nimi nakládal nebo je fakticky držel zcela mimo účetní evidenci obce, protože v takovém případě nejsou tyto prostředky v dispozici obce, jak se obviněný mylně domnívá. Musí tedy jít o peněžní prostředky odpovídajícím způsobem vedené v majetku obce, tedy v případě částky převzaté v hotovosti od Z. H., vložené na bankovní účet obce nebo v hotovosti do její pokladny, což obviněný neučinil.
Pokud obviněný v rozporu se závěrem okresního i krajského soudu v dovolání namítá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že prostředky (peníze) byly po celou dobu v pokladně, resp. v trezoru na obecním úřadu a jediné co udělal nesprávně, že bylo nedohlédnutí na řádné a zejména včasné zaúčtování všech těchto prostředků, tak tato obhajoba je založena zřejmě na skutečnosti, že peníze jsou věc zastupitelná. Pro závěr, zda se jedná o peněžní prostředky obce, je ale podstatné, zda se nachází v evidenci obce, nebo jsou bez jakékoliv evidence, a tedy mimo její sféru vlivu. Takto postupoval i obviněný, když podle zjištění okresního soudu zbylou část od Z. H. v hotovosti převzatých peněz za prodej nemovitostí z majetku městyse nevložil do jeho pokladny ani na jeho bankovní účet a ponechal si ji ve své dispozici pro vlastní potřebu. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že jako starosta objektivně nemohl dané peněžní prostředky odevzdat do dispozice obce lépe, než učinil, pokud je měl fakticky pod kontrolou a připraveny, aby mohly být vynaloženy na výdaje obce.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného k argumentaci okresního soudu (str. 17 rozsudku - „ byl povinen počínat si tak, aby při hospodaření s prostředky svěřenými mu obcí, resp. svěřené mu ve prospěch obce, postupoval nestranně, aby tyto prostředky střežil, ochraňoval, příp. nejednal v rozporu se zájmem obce “), že porušení těchto povinností nezakládá trestný čin zpronevěry, ale mohlo by se snad jednat o jiný přečin, spáchaný ale zásadně jiným jednáním, pro které nebyl obviněn a není ani stíhán. Obviněný totiž přehlédl, že tato část odůvodnění rozsudku okresního se již netýká trestného činu zpronevěry, ale v souběhu s ním spáchaného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, pro který byl obžalován a následně také pravomocně odsouzen.
Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku souvisí s tím, že obviněný jako starosta v pozici vedoucího úředníka obce byl podle §16 odst. 2 písm. c) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, povinen řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu územním samosprávným celkem a střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku. K trestnému činu podle §329 tr. zákoníku ale obviněný v dovolání nic konkrétního nenamítal.
Nejvyšší soud ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu