ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1396.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1396/2019-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání obviněného P. U. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 143/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. U. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také ohledně obviněných J. Č. a V. K. zrušují v odsuzujících částech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 3 T 143/2018-235, byl obviněný P. U. uznán vinným pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného stanovení dohledu. Zároveň byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jenž byl obžalobou posouzen jako další útok výše popsaného přečinu, ovšem této části rozsudku se podané dovolání nijak netýká.
2. Týmž rozsudkem pak bylo rozhodnuto i stran spoluobviněných J. Č., který byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku, a V. K., který byl uznán vinným pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Pro další útok téhož přečinu byli zproštěni obžaloby obvinění J. Č. podle §226 písm. a) tr. ř. a V. K. podle §226 písm. c) tr. ř.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného přečinu či pomoci k němu jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že dne 4. 9. 2015 na dosud neznámém místě uzavřel obviněný J. Č. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření se společností Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., na částku ve výši 490 000 Kč a zavázal se poskytnutý úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách po dobu 69 měsíců ve výši 4 609 Kč měsíčně, kdy při sjednání úvěru předložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, kde uvedl, že je zaměstnán u společnosti ADAGIO mobile, s. r. o., na pozici nižší manager s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 6 měsíců ve výši 18 962 Kč, ačkoli věděl, že údaje o zaměstnavateli nejsou pravdivé, jelikož ve společnosti nebyl zaměstnán a uvedeného příjmu nedosahoval, použil těchto údajů při sjednání úvěru, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů mu byl úvěr ve výši 490 000 Kč poskytnut. Padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu vyhotovil obviněný P. U., a obviněný V. K. jako finanční poradce umožnil uzavření výše uvedené smlouvy, ač věděl, že údaje na potvrzení o výši příjmu nejsou pravdivé.
4. Tento rozsudek napadli obvinění P. U., V. K. a státní zástupce odvoláními, když státní zástupce je směřoval proti zprošťujícímu výroku v neprospěch všech tří obviněných. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 7 To 94/2019-299, rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu uloženém obviněnému V. K. a ve výroku, jímž byli všichni tři obvinění zproštěni obžaloby pro dílčí útok výše uvedeného přečinu. Nově pak obviněnému V. K. podle §211 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na 1 rok, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 1 roku. Všichni tři obvinění pak byli zproštěni obžaloby pro zmiňovaný další dílčí útok výše uvedeného přečinu podle §226 písm. c) tr. ř. Odvolání obviněného P. U. a státního zástupce v části podané v neprospěch obviněných P. U. a V. K. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
5. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný P. U. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podrobně zrekapituloval celé dosavadní řízení a následně namítl, že závěry soudů obou stupňů vycházely pouze z obecného tvrzení obviněného J. Č., že padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu vyhotovil on, aniž by k tomu byl předložen jakýkoli důkaz. Jedná se pouze o fabulaci. Není možné uzavřít, že byl prokázán jeho úmysl, ať již přímý či nepřímý, jenž je podmínkou vyslovené kvalifikace. Kromě toho nedošlo ke vzniku žádné škody a skutek nikdy nebyl charakterizován jako pokus. V rámci své obhajoby poukazoval na některé skutečnosti znevěrohodňující výpověď obviněného J. Č., který sám potvrdil, že zfalšoval některé další dokumenty, resp. se na tom domluvil se svým kamarádem, který však nebyl ztotožněn a vyslechnut. Shodně mělo být posouzeno jeho tvrzení i ve vztahu k předmětnému potvrzení. Navrhoval též výslech matky obviněného J. Č., která by potvrdila, že žádala o sjednání úvěru pro svého syna a ten mohl krýt právě svoji matku, sebe nebo svého přítele, neboť falešné potvrzení o příjmech mohl vyhotovit kdokoliv z nich. Postupem soudů obou stupňů byl porušen princip presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a též jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že předložená argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť uváděné hmotně právní námitky se zakládají na nesouhlasu se skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy. Takový nesouhlas se však nemůže stát předmětem dovolacího řízení, navíc z odůvodnění dovolání pak ani nelze dovodit, že by obviněný relevantně namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Lze odmítnout také jeho tvrzení, že nebyl dán dostatečný důkazní podklad pro závěr o jeho pomoci k předmětnému trestnému činu. Tvrzení obviněného ohledně nevyhovění návrhu na doplnění dokazování pak nepředstavuje vadu v podobě tzv. opomenutého důkazu, když obviněný ani nenamítal, že by se návrhem soudy nezabývaly, přičemž soud prvního stupně se s ním řádně vypořádal. Soudy hodnotily provedené důkazy řádně a nedopustily se žádné jejich deformace, nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Učiněná skutková zjištění nepředstavují žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces a byla učiněna bez důvodných pochybností, což vylučuje aplikaci zásady in dubio pro reo.
8. Státní zástupkyně závěrem navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
13. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
14. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Obecné námitky obviněného směřující proti vadám důkazního řízení, jimiž byla tvrzena existence opomenutých důkazů, rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí obviněného J. Č. a listinnými důkazy. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
18. Za opomenuté důkazy pak nelze označit ty důkazy, které byly obviněným navrženy, byť je soud prvního stupně sice neprovedl, nicméně tento svůj postup řádně odůvodnil, tedy akceptovatelným způsobem popsal, proč jejich provedení nepovažuje za důležité.
19. Vzhledem k tomu, že obviněný namítl také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
20. Obviněný však ve svém dovolání, byť poměrně stručně a obecně, namítl, že v případě předmětného trestného činu nevznikla žádná škoda a skutek nikdy nebyl charakterizován jako pokus. Tuto námitku obviněného již lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, přičemž Nejvyšší soud současně zjistil, že je důvodná.
21. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, tj. v jeho kvalifikované skutkové podstatě, se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem větší škodu. K naplnění zmíněné kvalifikované skutkové podstaty je tedy třeba vznik škody, a to ve větším rozsahu. Škoda se přitom chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1420).
22. Pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je potom ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
23. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které byly potvrzeny i soudem odvolacím, měl být obviněnému J. Č. poskytnut úvěr ve výši 490 000 Kč, což mělo dokládat způsobení předmětné škody, a tedy dokonání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Byť je zřejmé, že obviněný J. Č., za pomoci mimo jiné obviněného P. U., o úvěr požádal a poskytovatel tuto žádost akceptoval, z doposud provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by také došlo k vyplacení těchto peněz. Z podkladů společnosti Wüstenrot – stavební spořitelny, a. s., vyplývá, že tato již v trestním oznámení (na rozdíl od jiných zde oznámených trestných činů) uvedla, že obviněný J. Č. podal žádost o úvěr, která byla následně zrušena z důvodu oznámení třetí osoby. Současně, ačkoliv soudy řádně odůvodnily, proč věří celé výpovědi obviněného J. Č. (což Nejvyšší soud nijak nerozporuje), pominuly skutečnost, že u hlavního líčení po dotazu státního zástupce sdělil, že byť byl požadovaný úvěr schválen, žádnou finanční částku z něj neobdržel, neboť když mělo dojít k jeho vyplacení, celý úvěr stornoval (č. l. 212).
24. Krom toho je třeba doplnit, že soudy dovozovaly způsobení škody ve výši 490 000 Kč. Byly přitom předloženy dva platební příkazy (č. l. 128 až 130), vyhotovené obviněným J. Č., ovšem každý z těchto platebních příkazů se vztahoval k jiné úvěrové smlouvě a spáchání předmětného trestného činu bylo shledáno pouze ve vztahu k jedné z nich, v případě druhého žalovaného jednání došlo ke zproštění všech tří obviněných obžaloby. I pokud by tedy skutečně došlo k realizaci předmětného platebního příkazu, vztahujícího se k jednání, které bylo shledáno trestným (platební příkaz na č. l. 128), byla by poskytnuta částka pouze ve výši 245 000 Kč, neboť druhý platební příkaz se této úvěrové smlouvy netýkal.
25. Jako podstatné se za této situace jeví zjištění informací o účtu, který byl uveden v předmětném platebním příkazu, a to zejména stran údajů o jeho vlastníku a pohybech na něm (zda na něj byla provedena výplata úvěru a v jaké výši), avšak žádost o poskytnutí informací podle §8 odst. 2 tr. ř., založená ve spise na č. l. 148, zůstala z neznámého důvodu nevyřízena.
26. Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině v návaznosti na popsané skutečnosti uvedl, že obviněnému J. Č. byl poskytnut úvěr ve výši 490 000 Kč. Výraz „poskytnut“ však představuje za této situace velmi nejasné vyjádření, jelikož nelze postavit najisto, zda obviněný peníze skutečně obdržel či pouze uzavřel úvěrovou smlouvu, vyplacení úvěru bylo případně i schváleno úvěrovou společností, avšak k faktickému odeslání úvěrových prostředků nedošlo. Pokud tudíž soud prvního stupně, za akceptace soudem odvolacím, uvedené jednání posoudil podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, tedy jako dokonané v kvalifikované skutkové podstatě, je nutné vyhodnotit jejich závěr za předčasný, jelikož z provedených důkazů prozatím nijak nevyplývá, že by požadované finanční prostředky či jejich část obviněný J. Č. skutečně získal. V návaznosti na to není ani doposud zřejmé, zda pomoc obviněného P. U. směřovala k dokonanému deliktu nebo pouze k jeho vývojové fázi, např. pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Dovolací námitky obviněného tedy shledal Nejvyšší soud v jejich části důvodnými. Výrok o vině obviněného P. U. pomocí k (dokonanému) přečinu úvěrového podvodu §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, spáchaný ve formě účastenství, je vadný, neboť nemůže obstát pro nedostatek naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to způsobení škody a její výše. Rozsudky soudu prvního i druhého stupně v jejich odsuzujících částech, jsou tedy rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Nejvyšší soud proto ohledně obviněného P. U. zrušil v odsuzující části napadené rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tento je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Protože ve smyslu §261 tr. řádu důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného P. U., prospívá také spoluobviněným J. Č. a V. K., rozhodl ve vztahu k těmto obviněným tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, byť tito obvinění dovolání nepodali, resp. obviněný J. Č. ani odvolání (což však užitému postupu nijak nebrání, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 979/2016 nebo ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016). V části, v níž byli všichni tři obvinění zproštěni obžaloby, zůstaly rozsudky soudů obou stupňů nezměněny
29. Věc se nyní vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4, přičemž jeho úkolem bude zejména doplnit dokazování tak, aby bylo zaměřeno na prokázání naplnění či nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, který je všem obviněným (resp. pomoc k němu) kladen za vinu, případně na provedení i dalších důkazů, jejichž potřeba v průběhu řízení vyvstane (§2 odst. 5 tr. ř.). Poté provedené důkazy řádně zhodnotí (§2 odst. 6 tr. ř.) a učiní skutková zjištění mající v obsahu provedených důkazů podklad. Zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem právně posoudí, znovu ve věci rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní (§125 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel