ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1402.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1402/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 1. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. V. , nar. XY v XY – Bulharská republika, státního příslušníka Bulharské republiky, bytem Bulharská republika, XY, v České republice naposledy bytem v XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 75/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 164/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 6 T 164/2013, byl obviněný V. V., společně se spoluobviněnými A. A., D. D., M. M. a A. S., za trestnou činnost uvedenou ve výroku o vině rozsudku, uznán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně jako všichni ostatní spolupachatelé, byl také obviněný V. V. odsouzen podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců s přiměřeným omezením podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, spočívajícím v tom, aby podle svých sil všichni obvinění nahradili škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo také rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se obvinění podle výroku o vině rozsudku obvodního soudu dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) dne 9. 7. 2013 kolem 22.00 hod. v XY, XY, v Restaurantu XY, jeden z nich odcizil z baru načatou láhev vodky, společně pak všichni odešli ven, kde je dostihla barmanka I. M. a toho, kdo odcizenou lahev nesl požádala o její vrácení, ten ji ale napadl vulgárními výrazy a strčil do ní, a když se jí zastal poškozený D. A. D., nar. XY, který je vyzval, aby láhev vrátili, někdo z nich ho zezadu srazil na zem, kde všichni obvinění do poškozeného kopali a dupali, za přítomnosti většího počtu shromážděných se osob, až poškozený upadl do bezvědomí, a způsobili mu tím četná povrchní poranění na různých částech těla, podrobně popsaná ve výroku o vině, včetně kožní oděrky na čele, mnohačetných nepravidelných krevních výronů v temenně týlní krajině hlavy, v pravé čelně spánkové krajině, v dolním víčku levého oka, v levé lícní a tvářové krajině, na levém ušním boltci, na levé straně horní části krku před svalovým kývačem, ovšem mohli mu způsobit podstatně závažnější až život ohrožující zranění, např. pohmoždění mozku, nitrolební krvácení, podráždění nervových struktur bloudivého nervu nebo tlakových senzorů v tepnách krkavicích s následnou vážnou poruchou srdeční činnosti až náhlou nezvratnou zástavou srdce, zlomeniny žeber s protržením plíce nebo otřes srdce, poranění sleziny s krvácením do dutiny břišní nebo poranění ledviny s vnitřním krvácením a rozvojem šokového stavu, přičemž ke vzniku takových vážných zranění byly jejich kopy obutýma nohama, mířené do hlavy a celého těla poškozeného, způsobilé a s ohledem na způsob napadání poškozeného si museli být dobře vědomi, že mu závažná poranění mohou způsobit a museli s tím být přinejmenším srozuměni, když na zemi ležícího poškozeného zkopali až do bezvědomí.
3. Proti citovanému rozsudku podali obvinění A. A., M. M., D. D. a V. V. odvolání. Všechna tato odvolání byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 75/2018, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. V. (dále též jen „obviněný“) řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně namítl, že popis skutku v rozsudku a učiněná skutková zjištění neumožňují spolehlivý hmotněprávní závěr, že on svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat obou trestných činů, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Dále namítl ve věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když podle něj skutková zjištění jsou postižena absencí jakékoliv obsahové vazby na provedené důkazy a nadále přetrvávají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nemají oporu v provedených důkazech. Nebylo tak podle něj spolehlivě prokázáno, že by měl napadnout s ostatními spoluobviněnými poškozeného. Soudům vytkl, že se nevypořádaly s námitkami jeho obhajoby, které zpochybňují skutkový děj, a to zejména v následujících směrech.
5. Pachatelé nebyli řádně ztotožněni a nelze přisvědčit závěru soudů, že z výpovědí poškozeného D. A. D., a svědků I. M., P. H., a M. M. vyplývá, že se všichni obvinění účastnili napadení poškozeného. Naopak, žádný z těchto svědků, že jej nikdy jako pachatele neoznačil. Bezprostředně na místě, že bylo vhodné provést rekognici a zajistit předmětnou láhev vodky za účelem daktyloskopických stop, což se ale nestalo a obvinění na toto pochybení doplácejí.
6. Svědkyně I. M. před soudem vypověděla, že „těch kluků bylo pět, pamatuji si je všechny“, fakticky ale označila pouze obviněného A. S. (podle protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 3. 2014) a dále uvedla, že není schopna určit jednotlivé osoby.
7. Poškozený D. A. D. vypověděl, že útočníci byli mladí kluci, což ale obviněný V. V. zpochybňuje, protože pokud poškozeného někdo napadl zezadu, těžko mohl poznat kdo tak učinil. Poškozený jej jako pachatele také nikdy neoznačil.
8. Zasahující policisté P. H. a M. M. nebyli přítomni samotnému útoku, na místě se nacházeli až následně a pouze popsali situaci po činu. V baru, kde došlo k odcizení lahve vodky, se přitom schází komunita bulharské národnosti a pachatelem podobného vzezření mohl být leckdo. Pokud policista P. H. vypověděl, že na místě bylo šetřeno šest až sedm osob, které narušovaly veřejný pořádek, a svědkyně I. M. mu jako na pachatele ukázala na pět osob, které se tam různě nacházely v okolí, tak podle obviněného nelze na základě toho učinit spolehlivý závěr, že on je skutečným pachatelem.
9. S ohledem na uvedené námitky bylo podle obviněného namístě rozhodnout podle zásady in dubio pro reo, protože jsou důvodné pochybnosti o soudy zjištěné skutkové verzi.
10. Obviněný namítl také nesprávné právní posouzení skutku jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro nedostatek subjektivní stránky. Nesouhlasí s argumentací soudu v rozsudku, že obvinění museli být minimálně srozuměni ve formě nepřímého úmyslu, že svým jednáním mohou poškozenému způsobit vážnou újmu na zdraví … avšak k této újmě nedošlo v důsledku ukončení jejich jednání, neboť se na místo dostavila hlídka policie. Obviněný ale poukázal na to, že ve chvíli, kdy se na místo dostavila hlídka PČR, byla tam přítomna pouze svědkyně I. M. a hlouček lidí a nelze proto tvrdit, že obvinění útoku zanechali na základě přivolané hlídky městské policie.
11. Podle napadeného usnesení intenzita útoku, že byla menší až střední a kopání byla způsobilá způsobit poškozenému ležícímu na zemi velmi vážná zranění. Znalec z oboru zdravotnictví, MUDr. P. Tomášek, podle protokolu z hlavního líčení dne 27. 11. 2013, ale nepřipustil, že by útok dosahoval takové intenzity, aby mohlo dojít k ublížení na zdraví, natož těžkému. Pouze konstatoval, že pokud by bylo použito velké intenzity, mohlo by dojít k vážnému následku, ale v daném případě velké intenzity použito nebylo. V souvislosti s tím obviněný uvedl, že může být odpovědná pouze za jednání, kterého se skutečně dopustil, nikoli za případnou možnou těžkou újmu, kterou mohl způsobit, pokud by užil vyšší intenzity.
12. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (pozn. správně „usnesení“) a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se vzhledem k obsahu dovolání nebude k němu věcně vyjadřovat.
III
14. Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného V. V. je v podstatě založeno na totožných námitkách, které byly součástí jeho odvolání, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi dostatečným způsobem. Obdobné námitky byly součástí také celé jeho obhajoby a podrobně se jimi zabýval již obvodní soud. Proto Nejvyšší soud ohledně skutkových závěrů plně odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, když se s jejich závěry zcela ztotožnil.
15. Obecně lze konstatovat, že dovolací námitky obviněného z podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou zejména projevem jeho nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na základě toho dospěly. S jistou mírou tolerance, protože ve své podstatě vychází z verze obviněného o průběhu skutkového děje, lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitku o nesprávné právní kvalifikaci jednání podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu nepoužití násilí velké intenzity při útoku (kopání) na poškozeného, a tedy nezpůsobilosti útoku k možnému vzniku ublížení na zdraví, natož těžkému a neprokázaní zavinění ani ve formě nepřímého úmyslu.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
20. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, protože je mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, určeným k nápravě jen některých v §265b odst. 1 tr. ř. výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Dovoláním se proto zásadně nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Proto nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným, proto dovolací soud zásadně nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
22. V této trestní věci nesprávnému hodnocení důkazů ani nic nenasvědčuje, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Již obvodní soud přitom odsuzující rozsudek také řádně odůvodnil.
23. K jednotlivým skutkovým námitkám obviněného, a k neexistenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud v podrobnostech již odkázal na odůvodnění rozhodnutí obvodního a městského soudu. Proto postačí uvést jen následující. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a neopatření důkazů (rekognice na místě, zajištění lahve vodky k zjištění otisků prstů). S jeho námitkami se ale Nejvyšší soud po seznámení s obsahem trestního spisu a jednotlivých důkazů nemohl ztotožnit.
24. Pokud jde o ztotožnění pachatelů, z výpovědi příslušníka Městské policie P. H. vyplývá, že s kolegyní M. M. řešili na jiném místě šest osob pro narušování veřejného pořádku, když ve 22.01 hod. zaslechli volání „pomoc“ a „policie“. Dostavil se proto na to místo, bylo to nedaleko pár desítek metrů, tam se k němu přihlásila nějaká žena, uvedla o sobě, že je barmanka, popsala mu, co se stalo a poté mu také ukázala na pět osob, že to jsou pachatelé. Těchto pět mužů následně zadrželi a zjistil jejich totožnost. Také barmanka I. M. potvrdila, že policie zadržela všechny osoby, které se daného jednání dopustily. Protože obvinění byli zadrženi a identifikováni přímo svědkyní I. M. bezprostředně po činu jako svědkyní celého jejich jednání, o jejich totožnosti není pochyb a nelze tedy přisvědčit ani námitce obviněného, že jej žádný ze svědků nikdy jako pachatele neoznačil. Proto není ani podstatné, že následně v hlavním líčení, tedy po více než osmi měsících, již svědkyně I. M. byla schopna bezpečně označit jako pachatele pouze jednoho z nich, A. S., zvláště pak za situace, kdy obviněné v den činu viděla poprvé. Obviněným vytýkané nezajištění lahve vodky za účelem zjištění daktyloskopických stop, které by navíc mohlo vést k identifikaci pouze některého z obviněných, by proto bylo zcela nadbytečné, nehledě na složitou situaci na místě, jak ji popsal např. svědek P. H. Pokud pak obviněný v dovolání také namítl, že bezprostředně na místě bylo vhodné provést rekognici, tak totožnost obviněných jako pachatelů byla na místě spolehlivě určena. Rekognice se pak provádí podle §104b tr. ř., je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Takový úkon ale v tomto případě nebyl potřebný.
25. Že obviněný má zcela jinou představu o rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, a svoji vinu nejen popírá, ale považuje ji také za neprokázanou dosud provedenými důkazy, je v této věci zřejmé, a to i z jeho v řízení opakovaných stejných skutkových námitek, včetně řízení o dovolání. Ústavní soud ČR v řadě svých nálezů (viz sp. zn. III. ÚS 61/94 , III. ÚS 95/97 , III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V dané věci se ale o případ opomenutého důkazu nejedná.
IV
26. Zjevně neopodstatněnými pak shledal Nejvyšší soud hmotněprávní námitky obviněného V. V., které odpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Jedná se o námitku o nesprávné právní kvalifikaci jednání podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu nepoužití násilí velké intenzity při útoku (kopání) na poškozeného, a tedy nezpůsobilosti útoku k možnému vzniku ublížení na zdraví, natož těžkému a neprokázaní zavinění ani ve formě nepřímého úmyslu.
27. V obecné rovině úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý, musí směřovat ke způsobení následku. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění.
28. Nepřímý, resp. eventuální úmysl, předpokládá nižší míru volní stránky jednání, než je nezbytná pro přímý úmysl. Porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, který ale ví, že ho svým jednáním může způsobit, a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. U nepřímého úmyslu, na rozdíl od přímého úmyslu, jednání pachatele primárně nesměřuje ke způsobení takového následku a na zavinění v této formě lze usuzovat především z toho, že pachatel nepočítá s ničím konkrétním, co by mohlo zabránit takovému následku.
29. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu obviněný konkrétně zpochybňuje pouze tím, že poukazuje na nesprávnost argumentace obvodního soudu, podle kterého útoku nezanechali dobrovolně, ale až na základě příchodu hlídky Městské policie. V tomto směru lze obviněnému přisvědčit, byť svědkyně I. M. tuto okolnost uvedla ve své výpovědi provedené mimo hlavní líčení dne 17. 3. 2014, což je ale v rozporu s výpovědí příslušníka Městské policie P. H. (viz č. l. 362 a 363 tr. spisu; přečteno v hlavním líčení dne 14. 5. 2014). To ale nijak nevylučuje ani nezpochybňuje existenci soudy zjištěné formy zavinění. Ve věci totiž nejde o otázku dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu, jako důvodu zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom z hlediska zanechání dalšího útoku nelze pominout, že poškozený po sražení na zem již jen ležel, nebyl schopen odporu nebo obrany a svědkyně I. M. po jeho napadení také začala volat o pomoc a přivolání policie.
30. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, pokud z hlediska právní kvalifikace a hrozícího následku z útoku obviněných poukazuje na to, že podle napadeného usnesení intenzita útoku byla menší až střední a kopání byla způsobilá způsobit poškozenému ležícímu na zemi velmi vážná zranění, ale znalec z oboru zdravotnictví, MUDr. P. Tomášek, podle protokolu z hlavního líčení dne 27. 11. 2013 nepřipustil, že by útok dosahoval takové intenzity, aby mohlo dojít k ublížení na zdraví, natož těžkému a pouze konstatoval, že pokud by bylo použito velké intenzity, mohlo by dojít k vážnému následku, ale v daném případě velké intenzity použito nebylo.
31. Je sice skutečností, že uvedený znalec intenzitu obviněnými použitého násilí, které způsobilo vícečetná povrchní poranění poškozeného, hodnotil jako menší, nanejvýš střední. Také uvedl, že opakované kopání do ležícího poškozeného může vzniklá poranění vysvětlit a ke vzniku vážných poranění ve smyslu vážné poruchy zdraví, je zpravidla zapotřebí relativně velké intenzity násilí, kterou nelze v tomto případě dovozovat. Znalec ale také ve znaleckém posudku uvedl, a to je z hlediska hrozícího vzniku těžké újmy i při malé intenzitě obviněnými použitého násilí významné, že pokud jde o kopnutí do krku, vzhledem k místu, kde bylo zjištěno poranění poškozeného ve formě krevního výronu, pokud by došlo k zasažení těchto struktur, tak kopnutí, byť i relativně malou intenzitou násilí, by mohlo vést např. k podráždění bloudivého nervu, což by se projevilo vážnou poruchou srdeční činnosti, nebo by mohlo dojít k podráždění tlakových senzorů v tepnách krkavicích, což by se opět mohlo projevit vážnou poruchou srdeční činnosti až náhlou nezvratnou zástavou srdce (tzv. reflektorická smrt; viz znalecký posudek č. l. 48 tr. spisu). Znalec pak ve své výpovědi mimo hlavní líčení dne 27. 11. 2013 (viz č. l. 302 tr. spisu) především zcela potvrdil své závěry v písemně vyhotoveném znaleckém posudku, odvolal se na tam uvedené závěry (důkaz přečtením znaleckého posudku a výpovědí znalce proveden v hlavním líčení dne 14. 5. 2014, č. l. 409 tr. spisu), přičemž pouze k dotazu státní zástupkyně uvedl, že pokud jde o kopnutí do krku, je to nešťastná lokalizace, protože v dané oblasti relativně povrchně pod kůží probíhají důležité cévy a nervy krku a pokud by došlo k zasažení těchto struktur, tak už relativně menší nebo střední intenzita násilí by mohla vést např. k podráždění bloudivého nervu nebo tlakových senzorů v tepnách krkavicích, což by se mohlo projevit vážnou poruchou srdeční činnosti nebo vážnou poruchou stálosti krevního tlaku ve smyslu jeho náhlého poklesu nebo vzestupu. Při svém výslechu znalec sice výslovně nezopakoval závěr z písemně vyhotoveného znaleckého posudku o hrozící vážné poruše srdeční činnosti až náhlé nezvratné zástavě srdce (tzv. reflektorické smrti) i při malé intenzitě použitého násilí, ale tento svůj závěr z písemného znaleckého nezměnil, ale naopak jej před soudem potvrdil.
32. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
33. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. V případě těžké újmy na zdraví lze takový vztah v tomto případě dovodit ze zjištění, že jednání obviněných spočívalo v mnohačetném kopání a dupání do různých částí těla poškozeného ležícího na zemi, kdy intenzitu takového útoku nemůže útočník přesně ovlivnit tak, aby byla pouze malé nebo střední intenzity a nezpůsobila žádné závažné zranění. V dané situaci při mnohosti útoků vůči poškozenému, který se ani nemohl účinně bránit, a to do značné míry přímo cíleně do hlavy a krku, tedy kde jsou životně důležité orgány, tyto jen náhodou nebyly zasaženy. Z útoku obviněných tedy hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví, v případě zasažení např. oka i ve formě ztráty nebo podstatného oslabení smyslového ústrojí atp. Že k takovému následku jen náhodou nedošlo a poškozenému těžká újma na zdraví způsobena nebyla, ač z útoku obviněných její vznik bezprostředně hrozil, pak obvodní soud zhodnotil v posouzení jednání obviněných jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Obviněný byl přitom uznán vinným spácháním obou trestných činů ve spolupachatelství, které je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Při spolupachatelství se každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem. Zákon přitom nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. Například u trestného činu loupeže není nutné, aby se každý ze spolupachatelů osobně dopustil zjevného násilí. Postačí, je-li jeden ze spolupachatelů po boku druhému jako útočníkovi po dohodě s ním a jestliže svou přítomností nepřímo přispívá útočníkovi k provedení činu tím, že mu poskytuje psychickou posilu, oporu a je připraven mu v případě nutnosti pomoci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 397/2014).
35. Právní posouzení skutku ve vztahu k obviněnému V. V., jako spolupachatelství na zvlášť závažném zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §23 tr. zákoníku a §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, je tak správné a dovoláním napadené usnesení nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
36. Protože výše uvedené hmotněprávní námitky obviněného V. V., které bylo možno považovat za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, přičemž ve věci nezjistil existenci namítaného extrémního rozporu, odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
37. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu