ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.15.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 15/2019-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 11 To 145/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 97/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2018, č. j. 11 To 145/2018-467, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 3. 2018, č. j. 2 T 97/2016-389.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 3. 2018, č. j. 2 T 97/2016-389, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §148 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 3 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 11 To 145/2018-467, v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl při nepatrně pozměněné skutkové větě tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za což ho podle §148 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu v celkové výši 3 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 9. 10. 2015 okolo 10:30 hod. v obci XY v době mimo službu umožnil při venčení dvou policejních psů jejich volný pohyb bez náhubku, přičemž služební pes Obelix za situace, kdy jej obviněný nemohl pro větší vzdálenost řádně sledovat a bezpečně ovládat, zaútočil na ohrazeném pozemku majitelky A. K. na poškozenou H. H., která se zde právě v tuto dobu nacházela, a to tím způsobem, že se jí zakousl do pravé horní končetiny v místě nad loktem, při tomto v důsledku působení síly psa poškozená prudce upadla na zem, a to na záda a na hlavu, následně pokračoval útok do oblasti holeně dolní levé končetiny, kam se pes také snažil zakousnout. Útok trval několik sekund do odvolání psa obviněným. Při napadení došlo ke zranění poškozené s omezením v běžném způsobu života po dobu nejméně tří měsíců. Tímto jednáním porušil obviněný prevenční povinnost uloženou mu ustanovením §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále povinnost vyplývající z čl. 24 písm. j) Pokynu policejního prezidenta č. 145/2014, kterým se upravuje činnost služební kynologie.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyla splněna podmínka porušení důležité povinnosti, a to jak prevenční povinnosti podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., tak povinnosti podle čl. 24 písm. j) Pokynu policejního prezidenta č. 145/2014. Nepřímo také namítl, že chybí na jeho straně zavinění. Pravidelně venčil psy na soukromé pastvině, kam byl nepovolaným osobám vstup zakázán a zdůraznil, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby zde předpokládal pohyb cizích osob. Nemohl tedy předpokládat, to ani z nedbalosti, že další subjekt poruší povinnost zdržet se užívání cizího majetku, tedy že se dopustí protiprávního jednání vůči vlastníkovi nemovitosti. Prevenční povinnost stíhá každého pouze při jeho aktivním postupu, konání. Psa byl schopen sledovat a ovládat, což bez problému učinil. Zdůraznil, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem zranění poškozené. V neposlední řadě namítl porušení práva na spravedlivý proces, kdy soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru kynologie, ale sám si učinil odborný závěr, ačkoli k tomu není oprávněn. Poukázal na to, že pes je vycvičen pro kategorii „V“, tedy jednu z nejpřísnějších, kdy postup přezkušování zahrnuje i reakci na cizí osoby. Dále upozornil na charakter zranění poškozené, které podle něj neodpovídá tomu, jak útok psa popsala. K porušení práva na spravedlivý proces došlo také tím, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil zásadu soudcovské nezávislosti, neboť soud prvního stupně zavázal k takovému hodnocení důkazů, jak sám predikoval.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a zprostil jej obžaloby, případně aby přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky stran porušení práva na spravedlivý proces v podstatě nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc jsou neopodstatněné. Namítaný neprovedený důkaz nelze považovat za opomenutý, neboť soud odůvodnil, proč považuje tento důkazní návrh za nadbytečný. Nelze shledat, že by odvolací soud vydával jakékoliv nezákonné pokyny jak který důkaz hodnotit, ale jednalo se o obecné pokyny k novému, řádnému a logickému hodnocení důkazů. Na podkladě předchozího zrušovacího rozhodnutí pak soud prvního stupně důkazy znovu sám provedl a sám je řádně hodnotil, aniž by byl zavázán k tomu, jak jednotlivé důkazy hodnotit. V zásadě lze souhlasit s obviněným, co se týká jeho námitek, kterými brojí proti závěru soudů o naplnění znaků předmětného přečinu, neboť skutečně k jejich naplnění nedošlo. Nebyl naplněn znak porušení důležité povinnosti. Důležitou lze povinnost označit tehdy, pokud její porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život a zdraví, přičemž toto je nutno zvažovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. V řadě případů je nasazení náhubku ve spojení s vodítkem důležitou povinností, neboť volně pobíhající pes bez náhubku může být zdrojem nebezpečí pro další osoby, nicméně v tomto případě podle něj k porušení důležité povinnosti nedošlo, neboť šlo o venčení psa na soukromé pastvině ohrazené elektrickým ohradníkem, kde se zpravidla nepovolané osoby nepohybují. Další znak, který nebyl naplněn, je znak nedbalosti. Poškozená vstoupila na soukromou, ohrazenou pastvinu bez jakéhokoliv právního důvodu a sama si tak počínala protiprávně. Z judikatury vyplývá, že nelze po člověku požadovat, aby předvídal, že se další lidé budou chovat protiprávně. Nelze tedy trvat na tom, že obviněný vědět měl a mohl, že se na ohrazené soukromé pastvině bude vyskytovat poškozená. I vzhledem k tomu, že obviněný pohledem zkontroloval, zda se někdo nepohybuje na přilehlé účelové komunikaci, ze které lze něčí příchod rozumně očekávat, lze usoudit, že si obviněný počínal přiměřeně opatrně dané situaci, tedy nikoliv nedbale. Dále poukázal na judikaturu, podle které poranění způsobené kousnutím psa zakládá u majitele psa trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti jen tehdy, jestliže majitel znal nebo mohl znát jeho nebezpečnost. Lze přitom pochybovat i o naplnění kauzálního nexu. Rozhodným podnětem k útoku psa totiž bylo neopatrné jednání samotné poškozené, která musela být při vstupu na cizí ohrazenou pastvinu srozuměna s tím, že se vystavuje riziku útoku zvířete, ať už pasoucího se dobytka, či psů hlídajících pasoucí se stádo.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný repliku a uvedl, že se stanoviskem státního zástupce se plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, stejně jako námitky procesního charakteru jsou námitkami, které obsahově neodpovídají uplatněnému, ale ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě toliko uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. K námitce obviněného stran důkazu znaleckým posudkem z oboru kynologie je na místě uvést, že se odvolací soud s důkazním návrhem obviněného dostatečně vypořádal (str. 4 rozsudku odvolacího soudu) a odůvodnil, proč provedení tohoto důkazu považoval za nadbytečné, nejednalo se přitom o odbornou hodnotící úvahu nahrazující stanovisko příslušného znalce, ale odůvodnění zamítnutí navrhovaného důkazu. Pokud tedy soud zamítl tento důkazní návrh, nedošlo tím ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky (neboť tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod) poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy odvolací soud dospěl v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádal, pak postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že by odvolací soud implicitně zavázal soud prvního stupně k hodnocení důkazů. Ze strany odvolacího soudu se jednalo pouze o obecné pokyny týkající se posouzení věci, ovšem bez jakéhokoli návodu k tomu, jaká skutková zjištění a závěry by měl soud prvního stupně učinit. Nejvyšší soud ani v tomto směru neshledal porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžejní námitkou obviněného, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka stran nesprávného hmotně právního posouzení v otázce naplnění znaku porušení důležité povinnosti. Obviněný namítl, že nedošlo k porušení prevenční povinnosti podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb. ani povinnosti podle čl. 24 písm. j) Pokynu policejního prezidenta č. 145/2014. Psa venčil na soukromém ohrazeném pozemku s povolením majitelky pozemku, kam byl nepovolaným osobám vstup zakázán a nemohl předpokládat, a to ani z nedbalosti, že se další osoba dopustí protiprávního jednání a vstoupí na tento cizí pozemek. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Nejvyšší soud tuto námitku opodstatněnou. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Obecně lze konstatovat, že za porušení důležité povinnosti se považuje porušení takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. R 11/1964). Toto porušení důležité povinnosti je navíc nutno posuzovat na pozadí konkrétní situace, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu (srov. R 36/1984). Dalo by se tedy říci, že ačkoliv by se v určité situaci mohlo jednat o povinnost důležitou, za jiných podmínek se o důležitou povinnost jednat nemusí. A tak je tomu i v tomto případě. S přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný v tomto případě důležitou povinnost neporušil a nedošlo tak k naplnění tohoto znaku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. Jak vyplývá z dokazování soudu prvního stupně, obviněný venčil služebního psa na soukromém pozemku, a to na pastvině oplocené elektrickým ohradníkem, jednal tak se souhlasem majitelky tohoto pozemku. Na druhou stranu poškozená vstoupila na tento soukromý pozemek bez jakéhokoliv právního důvodu. Pokud soudy obou stupňů dovodily, že mělo dojít k porušení důležité povinnosti tím, že obviněný umožnil psovi volný pohyb bez náhubku, je nutno konstatovat, že tato skutečnost sice může založit porušení důležité povinnosti, ale nikoliv v tomto konkrétním případě, kdy v pastvině ohrazené elektrickým ohradníkem nelze zpravidla předpokládat pohyb nepovolaných osob, a nelze tedy konstatovat, že porušení povinnosti použít na tomto místě vodítko a náhubek zde má zpravidla následek nebezpečí pro lidský život a zdraví. Naopak lze říci, že obviněný k venčení psů zvolil takový pozemek, ve kterém mohl předpokládat, že k ohrožení osob nedojde, neboť byl oddělen od veřejně přístupných míst elektrickým ohradníkem a nebyl tak dán důvod pro to, aby pes musel být uvázán na vodítku a mít náhubek. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v daném případě ponechání psa bez vodítka a náhubku neznamenalo porušení důležité povinnosti. Nad rámec výše uvedeného je na místě doplnit, že to byla spíše poškozená, která svým jednáním porušila prevenční povinnost, když vstoupila bez právního důvodu na ohrazenou pastvinu, ačkoliv si musela být vědoma, že zde může hrozit nebezpečí střetu se zvířetem.
Rovněž nepříliš konkrétně vznesenou námitku obviněného stran nedostatku zavinění, resp. absence znaku nedbalosti, lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněný mimo jiné namítl, že nemohl předpokládat, a to ani z nedbalosti, že se další osoba dopustí protiprávního jednání. Námitku obviněného lze v tomto ohledu rovněž shledat opodstatněnou. Na tomto místě je třeba poukázat na ustanovení §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze kterého vyplývá, že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Na jednání poškozené však uvedené ustanovení nelze aplikovat, neboť poškozená se v rozhodné době pohybovala na soukromém pozemku ve vlastnictví fyzické osoby, A. K., v těchto místech se tedy pohybovat neměla. Jednalo se o pozemek, který byl vymezen elektrickým ohradníkem a sloužil jako pastvina. Poškozená na tento pozemek vstoupila a pohybovala se na něm bez jakéhokoliv právního důvodu, kdy de facto zasahovala do vlastnického práva majitelky pozemku, a tudíž si počínala protiprávně. Obviněný na druhou stranu měl souhlas majitelky na předmětném pozemku psy venčit. Je třeba přisvědčit závěru obviněného, že po něm není možné spravedlivě požadovat, aby zde předpokládal neoprávněný pohyb cizích osob. Je rovněž namístě poukázat na judikaturu, ze které vyplývá, že nelze po člověku rozumně požadovat, aby předvídal, že se další lidé budou chovat protiprávně, resp. že budou porušovat své povinnosti a zákazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Nelze tedy uzavřít, že obviněný vědět měl a mohl, že se na ohrazené soukromé pastvině bude vyskytovat nepovolaná osoba, která na místě v podstatě neměla vůbec co dělat. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný „se nemůže vyvinit ani tím, že směl venčit na soukromém pozemku, neboť z minulosti věděl, že občas se tu lidi vyskytují, a proto měl být dvojnásob opatrný“, nemůže tento závěr ve světle výše uvedeného obstát. Není možno po obviněném požadovat, aby protiprávní jednání ostatních předvídal a přizpůsoboval tomu své jednání. Obviněný si naopak počínal obezřetně, když se rozhlédl po přilehlé účelové komunikaci a zkontroloval, zda se zde nějací lidé nenacházejí (viz protokol o hlavním líčení ze dne 23. 9. 2016 – č. l. 184-185). Lze tedy uzavřít, že si obviněný počínal v dané situaci přiměřeně opatrně a nikoliv nedbale.
Dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud důvodnými. Výrok o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku je vadný, neboť nemůže obstát pro nedostatek naplnění zákonného znaku „důležité povinnosti“ a pro nedostatek zavinění ve formě nedbalosti. Rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek odvolacího soudu, tedy je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Trutnově, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu