ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.384.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 384/2019-5106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. D. , nar. XY, trvale bytem XY, a J. R. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 9 To 51/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 T 5/2017-4932, byli obvinění uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněný J. R. jako účastník ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl obviněný J. D. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a dále k peněžitému trestu v počtu 730 denních sazeb ve výši 685 Kč, celkem tedy 500 050 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání autorizovaného inženýra ve výstavbě, a to na dobu pěti let. Obviněný J. R. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika, zastoupená Ministerstvem zemědělství, a obchodní společnost Orlík nad Vltavou, s. r. o., odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro úplnost lze dodat, že tímto rozsudkem byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby obviněný J. B. pro jiný souvisící skutek a podle §229 odst. 3 tr. ř. byli výše specifikovaní poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obvinění J. D. a J. R. zločinu dotačního podvodu dopustili dvěma dílčími útoky týkajícími se obnovy rybníků S. a S. v podstatě tím, že poté, co J. D. jako fyzická osoba – podnikatel uzavřel dne 5. 1. 2010 s obchodní společností Orlík nad Vltavou, s. r. o., smlouvy o dílo, kterými se zavázal zpracovat projektovou dokumentaci na akce „Obnova rybníku S.“ a „Obnova rybníku S.“, přičemž věděl, že:
- obchodní společnost Orlík nad Vltavou, s. r. o., bude na financování rekonstrukce rybníků S. a S. žádat o poskytnutí podpory ze státního rozpočtu u Ministerstva zemědělství,
- projektová dokumentace bude jedním z podkladů předkládaných se žádostí o poskytnutí podpory
- státní podpora bude poskytnuta pouze v případě, pokud vrstva sedimentu převýší průměrnou výšku 40 cm
na počátku roku 2010 požádal J. K., geodeta, o vyhotovení polohopisného a výškopisného plánu obou rybníků, avšak bez zaměření mocnosti sedimentu, ačkoliv mu bylo známo, že stanovení průměrné výšky sedimentu a odhadu kubatury sedimentu před započetím těžby je nezbytnou náležitostí žádosti o podporu,
poté objednal u J. R. vypracování projektové dokumentace na oba rybníky, včetně stanovení předpokládaného množství odkopávek ve zdrži, a to na základě polohopisného a výškopisného zaměření provedeného J. K., ačkoli věděl, že toto zaměření je nedostatečné a nelze je pro účel vypracování projektové dokumentace a stanovení předpokládaného množství sedimentu použít,
a když byl J. D. ve vztahu k rybníku S. na nedostatečnost zaměření J. R. upozorněn, dal mu pokyn, aby přesto vypracoval projektovou dokumentaci na rybník S. takovým způsobem, aby hmota k odtěžení ve zdrži převyšovala průměrnou výšku 40 cm, a když byl ve vztahu k rybníku S. J. R. informován, že kubatura výkopů ve zdrži vychází podle jeho přípravy na 25 až 30 cm, sdělil mu, že má projekt přizpůsobit tak, aby vrstva sedimentu převyšovala průměrnou výšku 40 cm,
což následně J. R. na základě objednávky a pokynu J. D. učinil a v průběhu března 2010 na základě upravených podkladů vypracoval projektovou dokumentaci týkající se rybníku S., přičemž vypočítal předpokládané množství odkopávek ve zdrži v objemu 122 805 m 3 , čímž dosáhl vrstvy hmoty k odtěžení převyšující průměrnou výšku 40 cm (konkrétně 40,2 cm), a projektovou dokumentaci týkající se rybníku S. kde vypočítal předpokládané množství odkopávek ve zdrži v objemu 119 521,02 m 3 , čímž dosáhl vrstvy hmoty k odtěžení převyšující průměrnou výšku 40 cm (konkrétně 47,1 cm),
takto vypracované projektové dokumentace J. R. následně předal J. D., ačkoli věděl, že parametry v ní uvedené neodpovídají skutečnosti a že údaje, které obsahuje, budou sloužit jako podklad pro posouzení splnění zákonných kritérií podpory v rámci dotačního programu,
J. D. pak jako autorizovaný inženýr potvrdil správnost projektových dokumentací vypracovaných J. R. a údajů v nich uváděných otiskem svého autorizačního razítka a svým podpisem, ačkoli věděl, že údaje uváděné v projektových dokumentacích neodpovídají skutečnosti,
a následně zpracoval na základě mandátních smluv uzavřených dne 20. 1. 2010 jako fyzická osoba – podnikatel s obchodní společností Orlík nad Vltavou, s. r. o., žádosti o poskytnutí podpory na akce „Obnova rybníku S.“ a „Obnova rybníku S.“, které byly podány samotným J. D. dne 31. 3. 2010 Ministerstvu zemědělství, přičemž v žádostech o poskytnutí podpory a v jejich přílohách a dalších podkladech pro tyto žádosti vědomě uvedl nepravdivé údaje mj. o objemu vytěženého sedimentu,
a dále úmyslně neposkytl výškopisné a polohopisné zaměření dna rybníku zpracované J. K., zamlčel, že k zaměření mocnosti sedimentu před podáním žádostí či před započetím těžby vůbec nedošlo, čímž také zamlčel, že při výpočtu kubatury odtěženého sedimentu vycházel pouze z nepravdivých údajů uvedených v projektové dokumentaci,
což činil s cílem získat státní podporu pro žadatele obchodní společnost Orlík nad Vltavou, s. r. o., přičemž na základě těchto nepravdivých údajů bylo ku prospěchu této společnosti Ministerstvem zemědělství rozhodnuto o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu České republiky s maximálním limitem čerpání u rybníku S. do výše 27 182 000 Kč, později do výše 28 217 000 Kč, a u rybníku S. do výše 24 992 000 Kč, později do výše 28 477 000 Kč a nakonec do výše 28 105 000 Kč, a následně byly postupně zhotoviteli stavby obchodní společnosti Zvánovec, a. s., vyplaceny částky ve vztahu k rybníku S. 28 217 000,48 Kč a ve vztahu k rybníku S. 28 105 000 Kč.
Vrchní soud v Praze (soud druhého stupně, soud odvolací) rozhodl rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 To 51/2018-5040, tak, že výrokem č. I k odvolání poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem zemědělství, týkajícímu se výroku o náhradě škody, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odkázání této poškozené na občanskoprávní řízení a znovu rozhodl tak, že obviněným J. D. a J. R. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu majetkové škody poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství, částku 8 614 254 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem č. II. dále odvolací soud rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obou obviněných, podaných jak proti výroku o vině, tak i proti uloženým trestům.
Obvinění J. D. a J. R. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání , která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. R. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný J. D. ve vztahu k výroku o náhradě škody namítl, že odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „FÚ“) na základě platebních výměrů č. j. 6727322/16 a č. j. 6727144/16 již získal finanční částku 23 853 873 Kč a nyní se tak jedná o zbytek hodnoty ve výši 8 614 254 Kč. Odvolací soud však pominul další dva platební výměry FÚ č. j. 7933363/16 a č. j. 7933442/16 na celkovou částku 23 853 874 Kč, které jsou pravomocné a vykonatelné, s odůvodněním, že jde o situaci, kdy dosud nebylo o uplatněném nároku na náhradu škody rozhodnuto jiným orgánem. Odvolací soud tak učinil, aniž by bylo zjištěno, jaké finanční hodnoty (a z jakých právních a věcných důvodů) FÚ požadoval po obchodní společnosti Orlík nad Vltavou, s. r. o. Provést výpočet zbytku škody prostým rozdílem byl proto zcela nesprávný způsob zjištění výše škody. Stejně tak byla nesprávná úvaha odvolacího soudu o tom, zda již bylo o nároku poškozeného jiným orgánem rozhodnuto. V tomto případě tak jde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, což vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Dále tento dovolatel namítl, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání autorizovaného inženýra ve výstavbě na 5 let mu byl uložen v nepřiměřeně velkém rozsahu, díky čemuž ztratil možnost svého uplatnění na trhu práce a není tak schopen splatit uložený peněžitý trest, který je pro něj likvidační. Zároveň v důsledku takového trestu ani nemůže prokázat, že se ze svého trestního postihu poučil a splnil podmínky trestu odnětí svobody podmíněně odloženého.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v části týkající se výroku o povinnosti k náhradě škody a sám aby rozhodl tak, že se poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem zemědělství, odkazuje podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok o trestu zákazu činnosti obsažený v rozsudku soudu prvního stupně a uložil trest zákazu jen takové činnosti, která souvisí s trestnou činností, za kterou byl odsouzen.
Obviněný J. R. uvedl, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou. Namítl, že byly chybně stanoveny odchylky bodů, neboť u bodů zaměřených J. K. ohledně obou rybníků není uvedena (až na první bod) hodnota souřadnic, respektive místo faktického údaje je uvedena nula, což považoval za zásadní pochybení, především pokud je právě odchylka naměřených bodů základem daného skutku. Dále namítl, že všechny dotčené orgány a osoby nesprávně zaměňovaly pojmy katastrální a faktická výměra rybníku. Přitom je zřejmé, že ve vztahu k výměře rybníku vycházel každý – tj. znalec z ČVUT, Ministerstvo zemědělství i obžaloba – vždy z jiného údaje. Rovněž nebyly odlišovány pojmy odkopávky a sediment. Odhad množství odkopávek byl pouze pro účely investora. V případě nutnosti zjistit předpokládané množství sedimentu by se muselo provést kompletní zaměření dna zdrží před započetím stavby, jak to stanovily kritéria dotace.
K subjektivní stránce činu namítl, že závěr soudů týkající se jeho vědomosti o čerpání dotací na předmětné rybníky není podložen žádnými důkazy. Zpochybnil závěr odvolacího soudu o přímém úmyslu a poukázal na rozporné závěry obou soudů v otázce zavinění, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru o úmyslu nepřímém. Dodal, že spoluobviněný J. D. ve své výpovědi neuvedl, že ho o čerpání dotací informoval. Pouze vyslovil domněnku, že J. R. o dotacích asi věděl.
Dovolatel konstatoval, že některé rybníky se rekonstruovaly i bez dotací a neměl důvod se domnívat, že zrovna v těchto případech měly být čerpány dotace. Závěr soudu, že způsob zpracování projektové dokumentace, druhy a obsah jeho příloh svědčí o tom, že obviněný si musel být vědom, že projektovou dokumentaci zpracovává i pro dotační řízení, je vágní a bez odkazu na konkrétní důkazy. Obviněný se domníval, že projektovou dokumentaci provádí „klasicky“ pro stavební řízení, kde je kubatura zemních prací pouze hrubý odhad pro slepý rozpočet pro výběrové řízení pro dodavatele stavby. Proto pro něj nebylo podezřelé, že J. D. chvátal na vypracování dokumentace, neboť ji potřeboval pro výběrové řízení. On neurčoval předpokládané množství sedimentu, v žádné části projektové dokumentace není o tomto žádná zmínka. Ze strany soudů se jedná o spekulaci, nikoli o hodnocení důkazů. Nebylo tedy prokázáno, že obviněný věděl o tom, že by měly být jím zpracované přílohy projektových dokumentací použity pro dotační účely.
Znovu dovolatel poukázal také na své pochybnosti o správnosti zaměření provedeného J. K. Vyslovil názor, že obžaloba a odsuzující rozsudek jsou postaveny na tom, že dno vyprojektované dovolatelem a vypočtené odkopávky ve zdrži neodpovídaly skutečnosti, a nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že zaměření nebylo dostatečné a nemohlo proto sloužit pro vypracování projektové dokumentace. Soud prvního stupně uvedl, že nelze vyloučit, že deklarované množství sedimentu bylo skutečně odtěženo. Za této situace nelze učinit závěr, že projekt neodpovídal skutečnosti a že dovolatel posunul některé body v rozporu se skutečností. Při aplikaci zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) bylo nutno učinit závěr, že vyprojektované dno i množství odkopávek mohlo odpovídat skutečnosti.
Dovolatel rovněž zdůraznil, že projektovou dokumentaci nevypracoval on. Zpracoval pouze dílčí úkoly, respektive pouze některé části této dokumentace; kompletoval ji spoluobviněný J. D. Úpravy a zásahy do příloh projektové dokumentace dovolatel nebyl schopen ovlivnit. Skutečnost, že obviněný J. D. bez jeho vědomí využil tuto dokumentaci pro dotační účely, nemůže být přičítána dovolateli. Dále namítl, že pro svůj výpočet chybějících bodů využil lineární interpolace, která je metodou lege artis. Nesouhlasil s tím, že by zaměření J. K. bylo nedostatečné pro zpracování projektových dokumentací pro stavební řízení včetně jeho příloh. Toto zaměření bylo nedostatečné jenom tím, že nebylo řádně zaměřeno dno zdrží, potřebné pouze pro stanovení odhadu množství odkopávek ve zdrži.
Celé soudní řízení se podle dovolatele týká nesprávného postupu při stanovení odhadu kubatury sedimentu a stanovení průměrné výšky sedimentu ve zdrži rybníků, potřebné pro dotační účely. Dovolatel však tyto údaje nestanovil. Soudy neuvedly, jaký je vztah údaje o předpokládaném množství odkopávek ve zdrži k dotacemi vyžadovanému údaji o předpokládaném množství sedimentu (odhadu kubatury sedimentu). Odhad množství odkopávek byl pouze pro účely investora. Pokud chtěl investor zjistit předpokládané množství sedimentu, nemohl k tomu použít tyto projektové dokumentace. Musel by nechat provést kompletní zaměření dna zdrží před započetím stavby, jak to stanovila kritéria dotace. Pro účely stavebního řízení byly projektové dokumentace zpracovány dostatečně.
Nakonec tento dovolatel namítl, že výše škody není dosud zřejmá a není zřejmý ani právní důvod nároku. Škoda na straně České republiky může být pouze z titulu neoprávněně čerpané dotace, nikoli z titulu ukládaných sankcí za porušení rozpočtové kázně.
Obviněný J. R. se svým mimořádným opravným prostředkem domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedla, že z obsahu argumentace obviněného J. D. proti výroku o náhradě škody je zřejmé, že namítaná vada nesouvisí s nesprávností právního posouzení skutku, ale že dovolatel napadá výrok o náhradě škody zcela samostatně. Nenamítá však ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tj. že adhezní výrok byl vydán na podkladě vady, spočívající v nesprávné aplikaci hmotněprávního předpisu. Podstatou dovolatelovy argumentace proti výroku o náhradě škody je vytýkání porušení procesních ustanovení, třebaže upravují rozhodování o náhradě škody. S těmito námitkami se státní zástupkyně neztotožnila.
Pokud jde o námitky obviněného J. D. proti výroku po trestu, nebyl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně však přesto (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 32/2014 a 3 Tdo 1415/2015) rozebrala a odmítla i námitky ohledně nepřípustnosti tak široce uloženého trestu zákazu činnosti.
Dovolací námitky obviněného J. R. se podle státní zástupkyně míjely s uplatněnými dovolacími důvody, přičemž podstatu trestné činnosti dostatečně vyjádřil odvolací soud. Státní zástupkyně se těmito námitkami blíže zabývala se závěrem, že jde o námitky skutkové.
Zjištěné jednání (v podrobnostech popsané v odpovídající části tzv. skutkové věty výroku o vině), jímž dovolatel J. R. naplnil účastenskou formu trestné součinnosti pomocníka na jednání hlavního pachatele trestného činu dotačního podvodu J. D., nenechává podle státní zástupkyně na pochybách o tom, že jednal za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodil odvolací soud. Ani při zpochybnění subjektivní stránky činu se tento dovolatel neřídil skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, nýbrž vycházel z vlastního způsobu hodnocení důkazů a tím i z vlastní verze skutkového děje. Způsob odůvodnění uvedené hmotně právní námitky tak v posuzovaném případě nezakládá způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného J. R. aby odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje k tvorbě skutkových zjištění, k hodnocení důkazů, k rozsahu a způsobu dokazování. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Nad rámec důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. může Nejvyšší soud do pravomocných rozhodnutí zasáhnout jen v těch případech, kdy je to nutné k zajištění základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Důvody pro takový postup však v daném případě shledány nebyly.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je porušení hmotného práva (trestního zákona) při jeho aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem právního posouzení tu je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, na které bylo hmotné právo aplikováno, stojí mimo rámec dovolacího důvodu.
Obviněný J. R. , který zpochybňoval samotnou podstatu trestného jednání, založil své dovolání z podstatné části na námitkách, které jsou mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování. Do značné míry to platí také o námitkách vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu, které obviněný založil na zpochybnění soudy zjištěných okolností trestné činnosti. Se značnou dávkou tolerance bylo sice možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku týkající se naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, konkrétně úmyslu přímého, který shledal odvolací soud, avšak tuto námitku z hlediska samotného hmotněprávního posouzení obviněný odůvodnil vlastně jen odlišnými závěry soudů o formě úmyslu.
S ohledem na převážně skutkovou povahu dovolacích námitek obviněného J. R. je nutno předeslat, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Námitky dovolatele J. R. představovaly v podstatě polemiku s hodnocením provedených důkazů či dokonce s odůvodněním rozhodnutí soudů v předchozím řízení (nespokojenost obviněného s odůvodněním soudního rozhodnutí přitom nezakládá důvody dovolacího přezkumu, jak plyne z §265a odst. 4 tr. ř.).
Ostatně Nejvyšší soud nemá žádné zásadní výhrady ke skutkovým závěrům soudů prvního a druhého stupně. Nalézací soud se ve zcela vyčerpávajícím, obsáhlém a podrobném, ale ve výsledku srozumitelném odůvodnění rozsudku zabýval provedenými důkazy (na str. 9 až 103), ty přesvědčivým způsobem zhodnotil a dospěl k podloženým skutkovým zjištěním, přičemž odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně dále doplnil i s ohledem na odvolací námitky obviněných. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu. Není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a hodnotil, případně vytvářel vlastní skutková zjištění. Lze dodat, že soudy sice nevyhověly všem návrhům obviněných na doplnění dokazování, svůj postup však logicky odůvodnily.
Jak už bylo zmíněno, obviněný J. R. uplatnil z větší části námitky směřující do oblasti skutkových zjištění. Použil při tom mimo jiné argumentaci odbornými pojmy, která se však míjí s dovolacím důvodem i s podstatou věci. Například prostřednictvím výhrad k uváděné hodnotě souřadnic u jednotlivých měřených bodů se snažil zpochybnit jednoznačný skutkový závěr nalézacího soudu, že u obou rybníků změnil výškové kóty desítek měřených bodů a zároveň bez jakéhokoli zaměření vytvořil desítky až stovky zcela nových bodů. Aniž by Nejvyšší soud zabíhal do přezkoumávání odborných závěrů revizního znaleckého posudku, připomíná, že podstatné je, že uvedené změny a „domyšlení“ bodů vedly v obou případech ke stanovení právě takového množství předpokládaných odkopávek ve zdrži a z toho vyplývajících průměrných vrstev sedimentu (40,2 a 47,1 cm), které byly potřebné k poskytnutí dotací. Obviněný J. R. i sám vypověděl, že u obou rybníků mu informaci o 40 cm průměrné výšky sedimentu sdělil J. D. jako výchozí údaj pro zpracování projektové dokumentace, respektive u rybníku S. poté, co původní měření vyšla na 25-30 cm, mu řekl, ať to provede také na 40 cm jako u rybníku S., což také udělal a představovalo to i posunutí výšky u jednotlivých bodů. V podstatě obviněný J. R. ve své výpovědi připustil, že u rybníku S. vycházel nikoli ze zaměření provedeného J. K., nýbrž z číselného údaje o 40 cm sedimentu, který sice nebyl podložen žádným měřením, ale on neměl důvod mu nevěřit. V případě rybníku S. dokonce uvedl, že kdyby neznal prvotně údaj o 40 cm sedimentu, tak by nemohl dále pracovat, protože když nejsou výškové body, tak nelze zavést úroveň sedimentu.
Naprostou nedostatečnost (neúplnost) zaměření u rybníku S. potvrdili i svědci V. P. a J. K. s tím, že zaměřeno bylo (pro objektivní podmínky – částečné vypuštění rybníka, vrstva ledu, po níž se nedalo chodit) jen „pár bodů“, konkrétně asi 18 až 20 (výškových) bodů v části vzdálenější od hráze. Podle svědka V. P. ten první výpočet byl od samého počátku nesmysl, on neví, kdo doměřoval prostředek rybníku S., ale svědek předpokládal, že to někdo doměřoval, když v projektové dokumentaci byly ty body po celé ploše rybníku.
V této souvislosti lze zmínit závěr znalce Ing. Pavla Vašíčka, že pokud by si doplnil body vygenerované z digitálního modelu terénu vytvořeného na základě 17 bodů zaměřených J. K., pak předpokládaná kubatura měla mít hodnotu 101 501 m 3 , což při jím uváděné ploše rybníku S. 291 400 m 2 činí průměrnou výšku sedimentu 0,35 m (z toho vyplývá, že při výpočtu podle katastrální plochy rybníku 305 267 m 2 uváděné ve výroku rozsudku by průměrná výška sedimentu byla ještě menší). Z revizního znaleckého posudku ČVUT Praha lze připomenout závěr, že správná předpokládaná průměrná výška vytěženého sedimentu v rybníku S., pokud by projektová dokumentace byla vypracována podle skutečného zaměření J. K., by činila 0,20 m.
Poměrně nejasné pak je, jaký význam pro posouzení podstaty skutku přisuzoval dovolatel jím zmiňovaným „terminologickým problémům“ ohledně katastrální výměry rybníka a faktické výměry rybníka a pojmů „odkopávky“ a „sediment“. Jeho výklady k této problematice nelze považovat za konkrétní dovolací námitky.
Za nesprávný označil tento dovolatel dále závěr soudů, že měření J. K. bylo nedostatečné pro vyhotovení projektových dokumentací. Tato námitka ale není v souladu nejen s obsahem ostatních důkazů, ale ani s výpovědí samotného obviněného J. R., která byla zčásti zmíněna již výše a v níž dále například uvedl, že když zjistil, že v rybníku S. bylo J. K. zaměřeno ve zdrži pouhých 18 bodů, volal obviněnému J. D. s tím, že zdrž není zaměřena, „není čeho se chytat“. Nato mu spoluobviněný řekl, aby vycházel z toho, že průměrná výška sedimentu je 40 cm. On se ho zeptal, jestli to může provést v podstatě paušálně, když je průměrná výška 40 cm, plocha zdrže je jasná, tak se zjistí množství sedimentu, které by rozpočítal do jednotlivých příčných profilů a zakreslil tím odhadovaný průběh sedimentu, načež mu obviněný J. D. řekl, že to tak provést lze. Ostatně dovolatel i v samotném dovolání připustil, že zaměření J. K. bylo nedostatečné tím, že nebylo řádně zaměřeno dno zdrží, potřebné pro stanovení odhadu množství odkopávek ve zdrži.
V podstatě skutkové povahy je i námitka dovolatele J. R., že obviněný J. D. mu neřekl, že projektová dokumentace bude sloužit jako jeden z podkladů pro posouzení poskytnutí dotace. K tomu se vyjádřil nalézací soud například na str. 11 svého rozsudku, kde konstatoval, že obviněný J. D. vypověděl, že obviněný J. R. od něho věděl, že se bude žádat o dotaci na základě jeho projektové dokumentace (viz výslovné vyjádření obviněného na č. l. 4627), a dále na str. 18, kde připomněl, že podle obviněného J. D. věděl obviněný J. R., že rekonstrukce bude hrazena z dotací, jednak z obecné známosti, jednak při zadání projektové dokumentace hovořil o tom, že to bude pro účely požádání o dotaci (viz č. l. 4638). Výpověď obviněného J. D. k této otázce vyhodnotil nalézací soud jako věrohodnou, což odůvodnil na str. 102 svého rozsudku.
Vědomost obviněného J. R. o tom, že projektovou dokumentaci vypracovává (či pomáhá vypracovat) pro účely dotací, dovodil nalézací soud i ze způsobu zpracování projektové dokumentace tímto obviněným a z druhu a obsahů příloh této dokumentace a dále z okolností jako byl spěch obviněného J. D. a jeho sdělení o potřebě dodržení parametru kubatury či průměrné vrstvy sedimentu, což by nebylo pro účely územního (resp. stavebního) řízení nijak podstatné (viz str. 103 rozsudku). Tyto – podle názoru dovolatele vágní – úvahy jsou podpořeny konkrétními zjištěními, jimiž se nalézací soud zabýval v dalších pasážích rozsudku. Připomněl rovněž, že o tom, že o financování rekonstrukcí rybníků se dovolatel nedozvěděl až od policie, svědčí fakt, že musel přepracovávat projekt na rybník S. v intencích výtek strategického experta najatého Ministerstvem zemědělství a projekt na rybník S. musel přepracovávat i s ohledem na nízké množství odstraněné hmoty (blíže viz str. 77-78 rozsudku). Přitom ani nová dokumentace opět vypracovaná obviněným J. R. a zohledňující požadované změny neodpovídala původnímu výškovému zaměření J. K. Nalézací soud v této souvislosti mimo jiné dovodil, že uvedenými okolnostmi je vyvrácena obhajoba obviněného J. D., že změnu projektové dokumentace si vyžádala jarní povodeň a s ní související přesuny hmot. Všechny tyto okolnosti korespondují s výpovědí obviněného J. D., takže závěry soudů i v tomto směru odpovídají obsahu důkazů a nevykazují prvky libovůle. Koneckonců je už z povahy věci takřka vyloučeno, že by obviněný J. D. v rámci vzájemné opakované a úzké spolupráce nesdělil obviněnému J. R., o co se v daném případě jedná, tj. že bude žádáno o dotace na rekonstrukci projektovaných rybníků. Obviněný J. R. připustil, že obecně věděl o tom, že se podobné akce z dotací financují („…když se na to vypíše dotace, proč by to na to ten investor nevyužil, když to jde.“ – č. l. 4656). K jejich vzájemné spolupráci uvedl, že je seznámil jeden jeho kamarád, který mu řekl, že J. D. shání někoho, kdo by mu pomohl malovat projektovou dokumentaci. J. R. měl živnostenský list na vázanou činnost – projektování ve výstavbě, k čemuž potřeboval odpovědného zástupce, což mu dělal otec a po jeho smrti pak někdy od roku 2002-2003 právě J. D. (viz č. l. 4658). Jediné projekty, které za celý svůj život dělal, byly pouze pro obviněného J. D., jehož si váží, bere ho jako autoritu a když něco nevěděl, tak se ho dotázal (č. l. 4652).
Za popsané situace by stěží mohlo být považováno za náhodu, že v obou případech vyšla na základě projektové dokumentace zpracované obviněným J. R. průměrná vrstva sedimentu právě na 40,2, resp. 47,1 cm, tj. blízko nad hranicí 40 cm. Pro stavební řízení by tento výsledek nebyl důležitý a nebyl by také důvod, aby tuto hodnotu (40 cm) obviněný J. D. spoluobviněnému sděloval jako východisko jeho projektové dokumentace. Nelze tak uvěřit tvrzení dovolatele, že vycházel z toho, že jde pouze o hrubý odhad kubatury pro účely výběrového řízení na dodavatele stavby. Tudíž nebylo možné akceptovat ani jeho námitku, že obviněný J. D. projektovou dokumentaci použil bez jeho vědomí pro dotační účely.
I přesto, že v projektové dokumentaci zpracované obviněným J. R. není výslovně uvedena průměrná vrstva sedimentu, vyplývala na základě jednoduchého početního úkonu z údajů v projektové dokumentaci obsažených, tj. z předpokládaného (obviněným vypočteného) množství odkopávek ve zdrži (122 805 m 3 v rybníku S. a 119 521 m 3 v rybníku S.). Proto je bez významu i námitka tohoto obviněného, že on nestanovil kubaturu ani průměrnou výšku sedimentů.
Lze tu připomenout výpověď obviněného J. D., že zaměření sedimentu nezadal J. K., neboť toto zaměření si dělají sami; zaměření sedimentu vycházelo z projektové dokumentace obviněného J. R., kterou si u něho objednal (č. l. 4627). Rozsah a výšky sedimentů tedy vyplývají z návrhů na odstranění sedimentů uvedených v projektové dokumentaci, kterou zpracovával obviněný J. R. Ten zpracoval návrh rozsahu odbahnění sedimentů, z toho vyšel odhad kubatury sedimentu s tím, že v rámci toho byla stanovena průměrná výška sedimentu v rybníku.
Na uvedeném nic nemění ani zjištěná skutečnost, že hodnota mocnosti sedimentu nebyla nakonec v podkladech poskytovaných ministerstvu žadatelem nikde přímo sdělena (vysokou toleranci pracovníků Ministerstva zemědělství nalézací soud v rozsudku podrobně rozebral) a výpočet průměrné vrstvy si zjevně učinilo ministerstvo samo (viz str. 65 rozsudku).
I v dalších částech dovolání obviněný J. R. ve značné míře zopakoval své námitky odvolací, jimiž se zabýval již Vrchní soud v Praze. Namítl, že nebyl učiněn jednoznačný závěr, zda zaměření J. K. bylo správné a odpovídalo skutečnosti. Tato námitka je lichá už proto, že zaměření J. K. nebylo ničím konkrétním zpochybněno, naopak nesprávné bylo „dopočtení“ provedené dovolatelem, jak vyplývá ze znaleckých posudků i z výpovědi svědka V. P. Zejména je však třeba připomenout, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který výstižně uvedl, že podstata trestné činnosti obviněných nespočívá v tom, zda měření J. K. bylo správné či nikoliv, ale v tom, že bylo nedostatečné, obviněnými účelově upravované a nezpůsobilé být podkladem pro vypracování projektové dokumentace. Odvolací soud zde připomněl vyjádření obviněného J. R.: „…co potom člověk může dělat, když ty body nejsou…“
S tím souvisí i nesprávná námitka obviněného J. R., že odsuzující rozhodnutí jsou postavena na tom, že jím vyprojektovaná dna rybníků a vypočtené odkopávky ve zdrži neodpovídaly skutečnosti. To právě není podstata posuzované trestné činnosti. I pokud pomineme určitý posun ve výpovědi obviněného J. R. (viz č. l. 4655), nalézací soud se touto otázkou podrobně zabýval zvlášť u každého z obou rybníků a dospěl k závěru, že v případě rybníku S. nelze s jistotou určit množství (vytěženého) sedimentu, takže – v duchu zásady in dubio pro reo – lze připustit, že odhad kubatury odkopávek ve zdrži mohl dosahovat kritéria stanoveného pro dotaci, což obviněné nijak nevyviňuje s ohledem na způsob určení předpokládaného množství sedimentu, které bylo zcela v rozporu s podmínkami dotace, ale poněkud to snižuje míru škodlivosti činu. Na druhé straně u rybníku S. bahno (sediment) nedosahovalo parametru dotace a ve velké míře docházelo k odtěžování písku, což škodlivost jednání obviněných naopak zvyšuje.
Rozhodně je však mylný výklad těchto závěrů dovolatelem J. R., který z toho, že při použití zásady in dubio pro reo mohlo vyprojektované dno i množství odkopávek nakonec odpovídat skutečnosti (neuvedl, kterého rybníka se to má týkat), dovozoval zpochybnění samotné podstaty předmětného trestného činu. Jeho skutečnou podstatu výstižně shrnul odvolací soud s tím, že trestná činnost dovolatelů nespočívá v pravdivosti (nebo nepravdivosti) výsledného vykázaného objemu odvezeného materiálu, ale v nepravdivých údajích v žádosti o poskytnutí dotace, na základě kterých byla poskytnuta. To, jestli po všech následných úpravách projektu došlo k odtěžení deklarovaných objemů, již na vině obviněných nemůže nic změnit. Podstatné je, že při pravdivých údajích v žádosti by dotace společnosti Orlík nad Vltavou, s. r. o., poskytnuta vůbec nebyla, respektive žádost samotná by ani nemohla být podána. S těmito závěry Nejvyšší soud souhlasí.
Za hmotněprávní a tudíž podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání, avšak zjevně neopodstatněnou lze označit námitku obviněného J. R., že předmětné projektové dokumentace nevypracoval on a že ji kompletoval spoluobviněný J. D.; on zpracoval pouze dílčí úkoly, respektive vypracoval jen některé části projektové dokumentace. Tato námitka v podstatě zpochybňuje, že by se dovolatel mohl pouze tímto dílčím přispěním dopustit pomoci ke zločinu dotačního podvodu. To je však názor nesprávný, neboť pomoci k trestnému činu se lze dopustit právě i jen dílčím přispěním.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace uvede nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně umožní nebo usnadní jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek a dalšími vyjmenovanými způsoby jednání. Není zde tedy podmínkou poskytnutí kompletních prostředků či podkladů ke spáchání trestného činu.
Uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Ve vztahu ke znaku podmiňujícímu použití vyšší trestní sazby v podobě způsobené škody postačuje zavinění ve formě nedbalosti (§17 tr. zákoníku).
K dovolací námitce obviněného J. R. týkající se neshody mezi soudy prvního a druhého stupně v otázce formy jeho úmyslu Nejvyšší soud dodává, že tato otázka se nemohla projevit v právní kvalifikaci skutku ani v uloženém trestu, nicméně odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu (viz shora).
Poslední dovolací námitka obviněného J. R. podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání se týkala výše škody a právního důvodu nároku poškozené České republiky na náhradu škody. Obviněný jednak namítl, že škoda na straně České republiky může být pouze z titulu neoprávněně čerpané dotace, nikoli z titulu ukládaných sankcí za porušení rozpočtové kázně. To je zcela v souladu se závěrem soudů, které škodu stanovily ve výši neoprávněně vyplacených dotací. Podle výroku o vině celková škoda způsobená oběma dílčími skutky (útoky) činí 56 322 000,48 Kč, což je bezesporu škoda velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Odpovědnost obviněných za škodu se obecně opírá o ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Otázka výpočtu náhrady škody provedeného odvolacím soudem bude pojednána níže.
Námitky uplatněné v dovolání obviněného J. R. zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod jiný dovolací důvod), zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Totéž pak platí i ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl uplatněn v návaznosti na dovolací důvod prve uvedený.
Obviněný J. D. s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl především výrok o náhradě škody. Spíše než hmotněprávní základ nároku však zpochybnil splnění procesních podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti obviněných k náhradě škody, což není námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Navíc skutečnost, že výrok odvolacího soudu o náhradě škody nelze napadnout řádným opravným prostředkem, jej nečiní nezákonným, naopak trestní řád v ustanoveních §259 odst. 3, 4 výslovně počítá s možností odvolacího soudu ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce náhrady škody, ale i o vině a trestu. Ostatně odvolací soud doplnil podklady k rozhodnutí o náhradě škody dokazováním ve veřejném zasedání.
Dovolatel se zmýlil i v tvrzení, že Vrchní soud v Praze od výše poškozeným uplatněného nároku na náhradu škody (32 468 127 Kč) odečetl již vrácenou částku 23 853 873 Kč a dospěl tak k uložení povinnosti k náhradě škody ve výši 8 614 254 Kč, přičemž podle dovolatele pominul vydání dalších dvou platebních výměrů na celkovou částku 23 853 874 Kč (respektive 23 853 873 Kč). Ve skutečnosti odvolací soud vydání i těchto dalších dvou platebních výměrů vzal při rozhodování v úvahu. Vyšel z celkové výše škody (poskytnutých dotací) 56 322 000 Kč, od čehož odečetl částku 23 853 873 Kč vrácenou společností Orlík nad Vltavou, s. r. o., do státního rozpočtu (jako neprávem poskytnutou dotaci), čímž došel k částce 32 468 127 Kč požadované poškozeným v adhezním řízení. Od ní pak odečetl dalších 23 853 873 Kč obsažených v dalších dvou platebních výměrech, což byl postup ve prospěch obviněných, neboť tyto platební výměry mohly zahrnovat i např. penále. Dospěl tak k částce 8 614 254 Kč, kterou uložil obviněným na náhradu škody zaplatit. Více než započtením všech čtyř vydaných platebních výměrů už odvolací soud náhradu škody snížit nemohl, respektive nebyl důvod nepřiznat zbývající částku, o níž nebylo dosud ani nepravomocně rozhodnuto. Není tedy zřejmé, jaký extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy a jaký projev deformace důkazů či libovůle zde obviněný spatřoval.
K dovolacím námitkám obviněného J. D. týkajícím se výroku o trestu je třeba předně uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu. To je přitom podstata námitky obviněného J. D. proti uloženému trestu zákazu činnosti.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu při stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Není smyslem řízení o dovolání, aby se Nejvyšší soud stal obecnou třetí instancí ve vztahu k přezkoumávání výroků o trestech z hlediska jejich přiměřenosti. Případný zásah dovolacího soudu by odůvodňoval jedině skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Tato situace je zpravidla vyloučena už tím, že zákonodárce na jednotlivé trestné činy stanoví určité druhy trestů (například právě za trestný čin dotačního podvodu mj. trest zákazu činnosti) a rozpětí trestních sazeb [jejichž překročení by naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a v rámci těchto mantinelů soudy rozhodují o trestech s přihlédnutím k zákonným zásadám a kritériím stanoveným zejména v §37 až §39 tr. zákoníku, aniž by přezkoumávání aplikace těchto pravidel bylo smyslem řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Lze dodat, že v dané věci byl obviněnému J. D. uložen trest zákazu činnosti v dolní polovině zákonem povoleného rozpětí (které činí jeden až deset let).
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil. Nad rámec obligatorního přezkumu Nejvyšší soud pouze dodává, že až z petitu (závěrečného návrhu) dovolání by se mohla naznačovat námitka tomuto dovolacímu důvodu (neuplatněnému) odpovídající. Jde o návrh, aby obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti, která souvisí s posuzovanou trestnou činností. I když pomineme, že tato formulace petitu stěží může splňovat požadavky na konkrétní vznesenou dovolací námitku, byla by i taková námitka zjevně neopodstatněná, neboť obviněnému byl uložen trest zákazu takové činnosti, v souvislosti s níž se trestné činnosti dopustil. Konkrétně jde o zákaz výkonu povolání autorizovaného inženýra ve výstavbě. Lze připustit, že odborné činnosti, jimiž lze podle dovolatele toto povolání vykonávat, mohou být různého druhu, lze však předpokládat, že jejich plným dočasným zákazem teprve bude naplněn požadavek prevence trestné činnosti (blíže viz str. 105 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněným namítané dočasné omezení uplatnění na trhu práce je pouze logickým důsledkem tohoto trestu. Proto by výtka, že uložený trest ho diskvalifikuje z možnosti dalšího pracovního zapojení, byla námitkou, která není podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jen pro úplnost dále Nejvyšší soud uvádí, že z ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku plyne, že obviněnému lze v rámci trestu zákazu činnosti „zakázat výkon určitého zaměstnání, povolání, …“, což obvykle bývá činnost zajišťující obživu pachatele. Je proto zřejmé, že zákon byť i citelné zkomplikování možnosti výdělku pachatele trestného činu nevylučuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 32/2014). Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vymezený trest zákazu činnosti není v daném případě neúměrně široký a brání obviněnému získat zaměstnání jen v oborech, které souvisí s činností, při níž se trestného činu dopustil. Tento závěr není v rozporu s dosavadní judikaturou (rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze zakázat pachateli výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se pachatel dopustil, mohl být ohrožen, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, podle nichž nelze obviněnému obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost, neboť by takový trest byl ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, byl by příliš široký a obecně vymezený, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1174/2016 aj.). Všechna tato rozhodnutí lze shrnout tak, že trest zákazu činnosti nesmí omezovat obviněného v jeho dalším pracovním uplatnění bezdůvodně . To však na druhé straně neznamená, že je možné tento trest vymezit tak úzce, aby jeho účinek byl prakticky nulový, tj. aby umožňoval obviněnému jen při nepatrné formální změně pokračovat v podstatě v obdobné činnosti či povolání.
Obviněný J. D. namítl rovněž, že není schopen splatit uložený peněžitý trest v celkové výši 500 050 Kč. Tato byť jen lakonická námitka (v podstatě jen zmínka uvedená v souvislosti s výtkami vůči trestu zákazu činnosti), pokud by byla blíže rozvedena a pokud by byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako námitka nedobytnosti peněžitého trestu, by byla pod tento dovolací důvod podřaditelná (viz rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.), avšak zjevně neopodstatněná. Nalézací soud se před uložením peněžitého trestu podrobně zabýval osobními a majetkovými poměry obviněného (viz str. 103-104 rozsudku) a dospěl k odůvodněnému závěru, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uložení uvedeného peněžitého trestu.
I přes shora rozvedené úvahy však Nejvyšší soud připomíná, že veškeré námitky dovolatele J. D. se míjí s uplatněným důvodem dovolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Pokud je dovolatelem obviněný, pak je zároveň osobou, která dovoláním jako opravným prostředkem disponuje mimo jiné i v tom smyslu, že odkazem na zákonný dovolací důvod primárně určí obsah a rozsah přezkumu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se tudíž nezabývá jiným zákonným dovolacím důvodem než tím, na který odkázal dovolatel. Z toho také vyplývá, že pokud konkrétní uplatněné námitky svým obsahem neodpovídají tomu zákonnému dovolacímu důvodu, na který dovolatel odkázal, Nejvyšší soud nezkoumá, zda by tyto námitky případně nemohly být jiným dovolacím důvodem, na který dovolatel neodkázal (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 554/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1312/2013 aj.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl, a to dovolání obviněného J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O obou dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu