ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.447.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 447/2019-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 4. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 To 424/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018, č. j. 11 T 57/2018-288, byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že v době nejméně od 1. 1. 2016 do 5. 11. 2017 ve společně obývaném bytě nejprve na ul. XY v XY a od listopadu 2016 na ubytovně „P.“ na ul. XY v XY, většinou pod vlivem alkoholu slovně a fyzicky napadal svou družku poškozenou E. K., přičemž ji vulgárně urážel a nejméně 1x až 2x do měsíce ji bil údery pěstí nebo dlaní do obličeje, hlavy, rukou a dalších částí těla, tahal ji za vlasy, kopal do ní, čímž jí způsoboval hematomy v obličeji, na rukou a nohou, v prosinci 2016 ji napadl takovým způsobem, že měla naraženou ledvinu a byla ošetřena v nemocnici, dne 3. 11. 2017 ji kopnul do hlavy a bil dřevěnou násadou od koštěte různě po těle a celé jeho jednání vůči poškozené vyvrcholilo dne 5. 11. 2017 ve večerních hodinách, kdy v podnapilém stavu udeřil poškozenou pěstí do oblasti levého oka, kdy poškozené způsobil zranění, které si vyžádalo ošetření v nemocnici s následnou operací a omezením v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů a tří dnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce, který jej zaměřil v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 8 To 424/2018-311, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody uložil obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, učinily nesprávné skutkové a zejména právní závěry. Nebyl naplněn znak týrání, a tudíž se nemůže jednat o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. U poškozené nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha, která je nedílnou součástí syndromu týrané osoby. Sama poškozená opakovaně uvedla, že se nikdy necítila jako týraná osoba a nikdy nepociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, naopak uvedla, že žití bez něj bylo pro ni hrozné a již to nechce nikdy zažít. Sdílela s ním společnou domácnost před i po zahájení trestního stíhání. Pokud by pociťovala jeho jednání vůči ní jako těžké příkoří, nenavázala by s ním znovu vztah, neplánovala společnou budoucnost a nežila by s ním, což dokazuje, že nešlo a nemohlo jít o týrání osoby žijící ve společném obydlí. Poškozená sama vnímá jeho jednání jako ublížení na zdraví, nikoliv týrání. Přitom ona mu také způsobila určitá zranění a provokovala ho.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil, popsal obvyklé znaky domácího násilí a zdůraznil, že soudy obou stupňů shledaly naplnění znaku týrání v tom, že se mezi obviněným a poškozenou nejednalo o běžné drobné nebo dílčí konflikty. Obviněný s poškozenou zle nakládal, neboť ji vulgárně urážel a dopouštěl se na ní i výrazného fyzického násilí, v důsledku kterého musela být dokonce hospitalizována a podrobena operaci. Skutečnost, že poškozená jeho jednání vnímala jako těžké příkoří, je zřejmá i z toho, že v důsledku jí sdělených skutečností došlo k zahájení trestního stíhání obviněného. Kromě toho poškozená i typově odpovídá oběti trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť nezřídka po podání trestního oznámení mohou začít, a zpravidla začnou, fungovat faktory domácího násilí, včetně syndromu týrané osoby, přičemž příznačné jsou trvající vazby k agresorovi, setrvávání ve vztahu s ním, zatajování závažnosti a příčin případných agresí, popírání viktimizace apod. Poškozená následkem závislosti na obviněném i víry, že se polepší, evidentně začala zlehčovat závažnost jeho jednání a svoji svědeckou výpověď přizpůsobila tak, aby obviněnému neuškodila, což koresponduje i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který byl na poškozenou vypracován. Soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněného. K tomu, aby jednání pachatele bylo posouzeno jako týrání, není nezbytné, aby oběť trpěla určitými psychickými následky.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do hodnocení důkazů, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpověďmi A. K., kterou potvrdily výpovědi sousedů obviněného a poškozené, a to především Ž. J., V. C. a V. D., dále závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a částečně i výpovědí poškozené E. K., fotodokumentací i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Soudy obou stupňů přitom spolehlivě zdůvodnily, jak dospěly k závěru o vině obviněného, a to i ve vztahu k obsahu výpovědi poškozené E. K. (str. 7 odst. 35 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině opodstatňovalo případný zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, že jeho jednání nenaplnilo znak týrání poškozené, ale jak jej ona sama pociťovala, jednalo se spíše o ublížení na zdraví a dále, že u poškozené nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha, která je nedílnou součástí syndromu týrané osoby. Podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu. Pod pojmem „týrání” osob uvedených v §199 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou, nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný poškozenou nejen opakovaně po delší dobu s různou intenzitou slovně napadal vulgárními výrazy, ale napadal ji i fyzicky, přičemž opakovaně použil při útocích proti tělu poškozené nejen pěsti či dlaně, ale kopal do ní a bil ji i dřevěnou násadou od koštěte. Takové jednání přitom lze zcela spolehlivě shledat způsobilým vyvolat stav, který postižená osoba pociťuje jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy.
Poškozená ve své výpovědi neurčitě popsala útoky obviněného a bagatelizovala jeho jednání vůči své osobě s tím, že se necítí jako týraná osoba, obviněného miluje a chce s ním dále žít. Je však namístě uvést, že poškozená je podle znaleckého posudku nevyzrálá, simplexní osobnost, má sklon chránit obviněného a účelově lhát v jeho prospěch a jako obranný mechanismus používá vytěsnění a popření, přičemž ze syndromu týrané osoby má symptom omlouvání partnera (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie na č. l. 145 a násl.). Poškozená je na obviněném psychicky i ekonomicky závislá a mají spolu nezletilého syna. Soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že poškozená účelově nepřipouští týrání své osoby ze strany obviněného a bagatelizuje průběh událostí i jejich společného soužití ve prospěch obviněného. Soudy tak oprávněně vycházely z výpovědí dalších svědků, kteří viděli nebo slyšeli chování obviněného k poškozené, případně kterým se poškozená svěřovala (str. 3-4, odst. 34-38 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 rozsudku odvolacího soudu). K námitce, že poškozené nebyla způsobena posttraumatická stresová porucha, se správně vyjádřil již odvolací soud (str. 4 rozsudku odvolacího soudu), Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil a lze na ni pro stručnost odkázat. Soud prvního stupně správně posoudil, že obviněný naplnil všechny znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tudíž lze shora uvedené námitky obviněného označit za zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný značnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu