ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.636.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 636/2019-1325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 6. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 61 To 159/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 103/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2018, č. j. 2 T 103/2017-1205, byl obviněný uznán vinným přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §390 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 2 tr. zákoníku (správně §82 odst. 1 tr. zákoníku) podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že poté, co se v ranních hodinách dne 25. 12. 2016 v prostorách V. v. P. – P. při výkonu služby na služebním místě inspektora dozorčí služby oddělení výkonu trestu dozvěděl od poškozeného M. H., zdravotní sestry, již odsouzené I. K. a dozorčího J. K. o tom, že zdravotní sestra I. K. omylem podala poškozenému metadon, jenž je omamnou látkou uvedenou v příloze 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dále jen nařízení vlády o seznamech návykových látek), ačkoliv poškozenému podání metadonu nebylo lékařem předepsáno, obžalovaný tuto mimořádnou událost uvedenou v ustanovení §5 písm. f) nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 1/2013, o mimořádných událostech ve Vězeňské službě ČR (dále jen nařízení generálního ředitele Vězeňské služby), v rozporu se svou povinností uloženou v §1 odst. 3 písm. c) uvedeného nařízení neprodleně nenahlásil svému přímému nadřízenému, ani ji v rozporu se svou povinností uloženou v čl. II. 4.32 Pravidel pro výkon služby dozorců oddělení výkonu trestu Vazební věznice Praha – Pankrác, č. j. VS-1900/ČJ-2016-800232, nezaznamenal do Knihy předání a převzetí služby, a nepřijal ani odpovídající opatření ke kontrole zdravotního stavu poškozeného, když se spokojil s tvrzením zdravotní sestry I. K., že poškozený bude v důsledku požití metadonu unavený, ale nebude zdravotně nijak vážně ohrožen, načež v důsledku porušení výše uvedených služebních povinností nezabránil úmrtí poškozeného, k němuž došlo téhož dne v 20:15 hod. v důsledku otoku mozku a dechové nedostatečnosti při otravě metadonem, přičemž podle závěru znaleckého posudku z oboru soudního lékařství bylo možné úmrtí poškozeného zabránit včasným podáním antagonistů opioidů a antibiotik.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný, státní zástupce a poškozená J. H. odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 61 To 159/2018-1258, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a náhradě škody ohledně poškozené J. H. a znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině podle §390 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody a podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo se o běžnou situaci, jejíž závažnost nemohl odborně posoudit a zdravotní sestra, která k tomu odbornost měla, rozhodla, že poškozenému nic nehrozí. Nevěděl, že metadon je návyková látka podle nařízení vlády o seznamech návykových látek, nebyl povinen se s tímto nařízením seznamovat a ani nebyl proškolen, proto nemohl danou situaci posoudit jako mimořádnou událost. Nemohl vědět, že tato látka může ohrozit život poškozeného. Zdůraznil, že celou věc konzultoval se zdravotnickým personálem, který ho ujistil, že se nic stát nemůže. Nejedná se o trestný čin, ale nanejvýš kázeňské provinění. Orgány činné v trestním řízení nesprávně vyložily nařízení generálního ředitele Vězeňské služby a v návaznosti na to i příslušná hmotně právní ustanovení. Skutkové a právní závěry soudů nevyplývají z provedeného dokazování a jsou s nimi v extrémním rozporu. Ustanovení vězeňských předpisů, které měl porušit, je velmi obecného charakteru a nelze spolehlivě dojít k závěru, zda daná situace naplňuje znaky mimořádné události podle §5 písm. f) nařízení generálního ředitele Vězeňské služby. V tomto směru ani nebylo provedeno žádné dokazování. Výčet návykových látek, které jsou podávané v rámci substituční léčby, nemůže znát žádný z dozorců. Vytkl soudům nesprávné hodnocení důkazů, neboť jedině výpověď svědka P. M. může vyznívat v jeho neprospěch, ale soudy ji neposoudily správně, když se jedná o ojedinělý důkaz, který další důkazy nepodporují. Z provedeného dokazování vyplývá, že událost není možné posoudit jako mimořádnou, tudíž nemohl naplnit znaky trestného činu a soudy měly vzhledem k důvodným pochybnostem rozhodnout v jeho prospěch. Kromě toho odůvodnění rozhodnutí neodpovídají požadavkům §125 tr. ř.
Nebyla spolehlivě prokázána subjektivní a objektivní stránka předmětného trestného činu. Chybí příčinný vztah mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, resp. je podstatným způsobem oslaben, přičemž soudy se s touto otázkou nedostatečně vypořádaly. Na následku se spolupodílelo více osob, včetně poškozeného, a taktéž špatný systém evidence vězňů při podávání léků. Bylo prokázáno, že poškozený sám využil omylu dozorců a požil metadon, jenž mu nebyl určen, s vědomím jeho následků. Spoluzavinění poškozeného bylo výrazně vyšší, zatímco jeho vlastní podíl na věci byl minimální. Soudy nevzaly v úvahu tyto další příčiny, které se na následku podílely mnohem výrazněji. Nepředpokládal, že by chybně aplikovaná medikace mohla způsobit fatální následek a ani s tímto nebyl srozuměn. Jeho jednání by mohlo být posouzeno nanejvýš jako jednání v nevědomé nedbalosti, neboť v dané době a situaci vůbec nepředpokládal a ani nemohl předpokládat, že by taková opatření byla nedostatečná. Uložený trest je nepřiměřeně přísný, není dostatečně odůvodněn, neodpovídá základním zásadám trestání. Nebyl dodržen princip individualizace trestů, neboť soudy se nezabývaly jeho poměry ani možnostmi nápravy, stejně tak ani jeho pohnutkou. Svým jednáním nechtěl nikoho krýt a soudy vycházely toliko z domněnky svědka P. M. Odvolacímu soudu vytkl, že nepostupoval správně, pokud o náhradě škody rozhodl jinak, než soud prvního stupně, aniž by provedl jakékoli dokazování, či posoudil míru jeho zavinění.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a ve věci sám rozhodl, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného, jimiž napadl postup soudů při hodnocení důkazů, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Za námitku jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze označit posouzení situace jako mimořádnou. Nelze jí však přisvědčit a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Také laik by musel při informacích, jaké měl obviněný, dojít k jednoznačnému závěru o ohrožení zdraví poškozeného. Mezi povinnosti obviněného patřilo i zajišťování výdeje léků a musel tedy vědět, že kompetentní osobou je pouze lékař, nikoli zdravotní sestra, a to zvláště, když tato byla ve střetu zájmů a byla silně rozrušena. Pokud si obviněný nebyl povahou metadonu jistý, měl si to ověřit na příbalovém letáku, případně v právním informačním systému, zda je látka uvedena v nařízení vlády o seznamech návykových látek. Námitky stran příčinné souvislosti jsou podřaditelné pod nesprávné právní posouzení skutku, avšak jsou rovněž neopodstatněné.
Ačkoli se na následku spolupodílelo více faktorů, nedošlo by k němu, pokud by obviněný mimořádnou událost nahlásil a zajistil lékařskou péči poškozenému. Další okolnosti proto nemohly vést k přetržení příčinné souvislosti a jednání obviněného bylo skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Závěry soudů o nepřímém úmyslu i o motivaci obviněného jsou správné a vyplývají ze skutkových zjištění. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v §390 odst. 2 tr. zákoníku může být způsobena i nedbalostí. Námitky obviněného vůči nepřiměřenosti trestu jsou mimo uplatněný dovolací důvod, když tyto lze zásadně uplatnit prostřednictvím důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném případě však námitky obviněného nenaplnily ani tento dovolací důvod. K námitkám směřujícím do výroku o náhradě nemajetkové újmy zdůraznil, že odvolací soud sám uvedl, že vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, který nesprávně vyhodnotil úplnost podkladů pro přiznání nároku poškozené a nesprávně ji odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. je přípustné, přičemž soud zohlednil všechny důležité okolnosti.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do hodnocení důkazů, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi svědků P. M., J. K., ale rovněž obsahem nařízení generálního ředitele Vězeňské služby a Pravidel pro výkon služby dozorců oddělení výkonu trestu Vazební věznice Praha – Pankrác, č. j. VS-1900/ČJ-2016-800232. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu. Rovněž ne zcela konkrétně vyjádřená námitka stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
K námitce obviněného stran nepřiměřené přísnosti trestu Nejvyšší soud pouze připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v zásadě v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody až na dvě léta, kterou stanovuje §390 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu a konkrétní formy zavinění. Obviněný v rámci této námitky uvedl, že nepředpokládal, že by chybně aplikovaná medikace mohla způsobit onen fatální následek, důvěřoval zdravotnickému personálu, a nebyl tedy se vznikem následku, smrtí poškozeného, jakýmkoli způsobem srozuměn. Dále k této námitce konstatoval, že by jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako nedbalost nevědomá, neboť nevěděl, že zvoleným způsobem může způsobit smrt poškozeného nebo jej jakkoli ohrozit na životě či zdraví. Soud prvního stupně jednání obviněného posoudil jako spáchané v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud podání omamné látky metadonu poškozenému nebude řešit v souladu se svými služebními povinnostmi, může tím ohrozit zdraví a život poškozeného (viz str. 13 odst. 32 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně potvrdil (viz str. 8 odst. 19 rozsudku odvolacího soudu). Ze skutkových zjištění, ze kterých Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené vycházel, vyplývá, že obviněný se ve funkci inspektora dozorčí služby dozvěděl o záměně osob při podání omamné látky metadonu, věděl, jak k tomu došlo a které osoby to způsobily. Obviněný si musel být vědom závažnosti celé situace, což je zřejmé i z toho, že se zdravotní sestry třikrát dotazoval na vlivy a možné následky jejího pochybení a viděl na ní i její značnou nervozitu. Ačkoli k tomu měl dostatečný časový prostor i možnosti, nedostál svým povinnostem, nekontaktoval lékaře, nezajistil zdravotnickou pomoc poškozenému, neinformoval svého nadřízeného, ani událost nezapsal do Knihy předání a převzetí služby. Pokud si nebyl jistý možnými následky a tím, jaké účinky má metadon a zda se jedná o návykovou látku, měl možnost i čas si tyto skutečnosti zjistit či ověřit. Z tohoto jasně plyne, že si obviněný v této závažné situaci zvolil variantu pro něj i ostatní zúčastněné osoby z personálu věznice a vězeňské nemocnice pohodlnější, tedy celou věc neřešit a zcela zamlčet. Jeho srozumění s následkem je přitom namístě posoudit přinejmenším v pojetí tzv. nepravé lhostejnosti, tedy lhostejnosti pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, která vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 223). S ohledem na uvedené je namístě konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku předmětného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu a Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Rovněž i námitka obviněného, že nemohl vědět, že tuto událost je namístě posoudit jako mimořádnou událost podle nařízení generálního ředitele Vězeňské služby, je s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se dotýká jiného hmotně právního posouzení. Obviněný k této námitce především zdůraznil, že nemohl vědět, že je metadon návykovou látkou podle nařízení vlády o seznamech návykových látek, a tudíž nemohl ani vědět, že by měla být celá situace v souladu s §1 odst. 3 písm. c) a §5 písm. f) nařízení generálního ředitele Vězeňské služby nahlášena přímému nadřízenému, a tedy nemohl by porušit pravidla služby a tím naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný se ve vedoucí pozici dozvěděl, že byl podán metadon vězni, který tuto látku dostat neměl. Obviněný měl dostatek možností si zjistit, jaký charakter má tato látka, a díky přístupu do právních informačních systémů si mohl rovněž zjistit, zda se jedná o látku uvedenou v nařízení vlády o seznamech návykových látek. S ohledem na chování zdravotní sestry, která sama pochybila a snažila se vyhnout odpovědnosti, obviněný neměl spoléhat na její tvrzení, že o nic nejde a že se z toho poškozený bez problémů vyspí. Navíc byl mj. podle čl. 4.28 Pravidel pro výkon služby dozorců oddělení výkonu trestu Vazební věznice Praha – Pankrác, č. j. VS-1900/ČJ-2016-800232, povinen na základě pokynu lékaře dodržovat zásady ambulantní péče pro odsouzené se zřetelem na možné zneužití léků při jejich výdeji. Z těchto pravidel, kterými se obviněný měl v rámci výkonu služby řídit, tedy vyplývá, že stran ambulantní péče a výdeje léků je relevantním názor výlučně lékaře, nikoli zdravotní sestry (viz č. l. 866). Dále je namístě připomenout čl. 4.32, podle kterého byl obviněný povinen do zápisu o předání a převzetí služby uvádět časový snímek služební činnosti s důrazem mj. na zdravotní stav osob ve výkonu trestu. Z jeho strany tedy nedošlo pouze k porušení ustanovení nařízení generálního ředitele Vězeňské služby stran nahlášení mimořádné události, ale i Pravidel pro výkon služby dozorců oddělení výkonu trestu Vazební věznice Praha – Pankrác, podle kterých se měl řídit i pokud by neměl za to, že se jednalo o podání návykové látky podle nařízení vlády o seznamech návykových látek. Touto otázkou se navíc v odůvodnění svého rozsudku zevrubně zabýval odvolací soud, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožnil a na jehož argumentaci dále ve stručnosti odkazuje (str. 6-8 odst. 17 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto shledal rovněž tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit taktéž námitku stran jeho podílu na smrtelném následku a přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Obviněný k tomuto uvedl, že stupeň jeho zavinění na způsobeném následku je na tak nízké úrovni, že příčinná souvislost v dané věci prakticky chybí. Dále zdůraznil, že poškozený sám využil omylu dozorců a požil metadon, a připomněl i pochybení zdravotnického personálu a dalších zaměstnanců věznice. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, nepřerušuje se, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002). Jednání obviněného je přitom namístě hodnotit jako skutečnost, bez které by k předmětnému následku nedošlo. Přestože došlo ze strany ostatních zaměstnanců věznice i poškozeného k pochybení, obviněný měl ve vedoucí pozici za povinnost následky pochybení svých podřízených a zdravotní sestry odstranit. Obviněnému přitom není kladen za vinu samotný vznik následku, tedy podání dávky metadonu poškozenému, ale až neodstranění pochybení jeho podřízených a zdravotní sestry a krytí těchto pochybení, v důsledku čehož nastala smrt poškozeného. Byl tedy tím, kdo měl rozhodnout o řešení této události, a to postupem v souladu s nařízením generálního ředitele Vězeňské služby, se kterým byl seznámen. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplynulo, že úmrtí poškozeného šlo zabránit včasným podáním medikace. Obviněný měl pravomoc a povinnost poškozenému zajistit lékařskou pomoc a podání medikace. Protože však této své povinnosti nedostál, došlo k úmrtí poškozeného. V otázce podílu na zavinění lze ve stručnosti dále odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s podílem obviněného na vzniku škodlivého následku zevrubně zabýval (str. 8 rozsudku soudu druhého stupně). S ohledem na uvedené tedy nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě úmrtí poškozeného. I tuto námitku je proto namístě shledat zjevně neopodstatněnou.
Také námitka stran nesprávného postupu odvolacího soudu při určení výše nemajetkové újmy je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, neboť je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení při rozhodování soudu v rámci adhezního řízení. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že rozhodoval na základě jiného hodnocení důkazů stran výroku o náhradě nemajetkové újmy a rovněž že se odvolací soud nezabýval všemi okolnostmi potřebnými pro rozhodnutí o nemajetkové újmě. K této námitce je namístě uvést, že odvolací soud zohlednil veškerá kritéria k posouzení výše nemajetkové újmy jak na straně obviněného, tak i na straně poškozené a své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí řádně rozvedl (viz str. 9-10 odst. 23 rozsudku soudu druhého stupně). Odvolací soud přitom správně vyhodnotil, že skutková zjištění, která provedl v rámci řízení soud prvního stupně, byla dostačující k rozhodnutí o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud tak nepochybil, pokud o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy sám rozhodl rozsudkem. K tvrzení obviněného stran hmotné závislosti jeho babičky poškozeného na poškozeném lze pouze doplnit, že mezi hmotnou závislostí a náhradou nemajetkové újmy není žádná korelace. Hmotná závislost subjektů by měla být posuzována v rámci nároků majetkového charakteru, což však není případ náhrady nemajetkové újmy. Rovněž tyto námitky obviněného proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod je s ohledem na velice obecnou formulaci jen s jistou mírou tolerance podřaditelná námitka stran subsidiarity trestní represe, kdy obviněný namítl, že jeho skutek neměl být posouzen jako trestný čin, ale nanejvýš jako kázeňské provinění. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného, které bylo kvalifikované jako trestný čin porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je namístě zdůraznit, že je zvyšována především fatálním následkem, který nastal. Na základě uvedeného je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný podstatnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 19. 11. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 22. 5. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu