ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1045.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1045/2019-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 341/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 135/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 1 T 135/2018, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Praha 9, Libeň, Drahobejlova 1404/4, škodu ve výši 7 063 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně a obviněný. Státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o trestu, obviněný brojil proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 341/2018, byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněnému R. K. uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil označených přečinů tím, že v XY, okres Zlín, dne 1. 5. 2018 v době kolem 18:20 hodin na ulici XY v parku před S. domem v blízkosti domu čp. XY za přítomnosti dalších minimálně sedmi osob fyzicky napadl poškozeného L. R., nar. XY, poté, co jím byl udeřen do oblasti hlavy nebo krku, a to tak, že poškozeného bodl svým zavíracím nožem s blíže neupřesněnou délkou čepele (nejméně však 3,5 cm) do hrudníku v oblasti levého podpaží, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu na hrudníku pod levou lopatkou pronikající měkkými částmi bez porušení stěny hrudní o šířce 1,5 cm a hloubce 3 až 4 cm, která si vyžádala lékařské ošetření na oddělení urgentního příjmu Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, a. s., přičemž pouze shodou šťastných náhod nedošlo ke zraněním daleko závažnějším, která by poškozeného omezovala citelným způsobem v běžném způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 6. 2017, č. j. 18 T 227/2016-243, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2017, č. j. 6 To 252/2017-281, nabyl právní moci dne 26. 10. 2017, odsouzen mj. i pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 341/2018, podal obviněný R. K. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Opakoval, že jeho jednání je nutno posuzovat jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Připomněl, že aby šlo o jednání v nutné obraně, je třeba splnit podmínky, že osoba jednající v nutné obraně se bránila proti útoku přímo hrozícímu nebo trvajícímu na zájem chráněný trestním zákonem a že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
6. K existenci prvé podmínce uvedl, že tu je podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu třeba posuzovat podle subjektivního stavu obránce, a to tak, jak se mu situace jevila v době útoku. Obviněný uvedl, že se v inkriminovanou dobu nacházel v hloučku silně podnapilých osob, které jej slovně napadaly. Rovněž bylo podle něj prokázáno, že poškozený přistupoval k útoku tak, že byl srozuměn, že může obviněného vážně zranit, v důsledku čehož byly obavy obviněného o jeho život a zdraví zcela odůvodněné. Podotkl, že poškozený je upoután na invalidní vozík, avšak byl schopen se ze svého vozíku zvednout a fyzicky zaútočit na obviněného, a to se zbraní (masivními prsteny na ruce, jíž byl veden útok), což je okolnost, ke které soudy nižších stupňů zjevně nepřihlížely. Obviněný na útok poškozeného reagoval okamžitě, a to v době, kdy poškozený ještě stál na nohou, byť podle zjištění soudu prvního stupně již padal nazpět do svého invalidního vozíku. Obviněný však nemohl odhadnout dobu, po kterou se poškozený udrží na nohou a po kterou tedy může poškozený pokračovat v útoku na obviněného. Ze subjektivního pohledu obviněného byl útok poškozeného trvající, nebo přinejmenším svým trváním či pokračováním hrozící. Doplnil, že v rámci komplexního právního posouzení je také třeba zohlednit zásadu in dubio pro reo .
7. Ve vztahu k přiměřenosti obrany připomněl teoretická východiska a uvedl, že k jeho jednání došlo v důsledku útoku poškozeného, který byl veden se zbraní a který byl cílen na spánek obviněného, přičemž silnější či špatně mířený úder velkým prstenem, který měl poškozený na prostředníku pravé ruky, by mohl u kohokoliv způsobit vážné poranění. Obviněný tedy instinktivně sáhl po jediné zbrani, kterou měl po ruce, tedy po kapesním noži, jímž se snažil odvrátit útok, který mu, jak se v dané chvíli domníval, bezprostředně hrozil. Obrana obviněného proti trvajícímu či bezprostředně hrozícímu pokračování v útoku poškozeného nevybočila z mezí nutné obrany a nebyla vůči útoku poškozeného zcela zjevně nepřiměřená. Jednání obviněného tedy nebylo trestným činem.
8. Nesprávné právní posouzení obviněný dále shledal v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že nemohl mít v době spáchání skutku v důsledku epileptického záchvatu po úderu do hlavy ze strany poškozeného podstatně snížené nebo dokonce zcela vymizelé rozpoznávací a ovládací schopnosti ve smyslu §26 či §27 tr. zákoníku, ačkoliv odmítly provést důkaz znaleckým posudkem, který jediný by mohl skutečně posoudit či vyvrátit toto tvrzení. Neztotožnil se s konstatováním soudů nižších stupňů, že pro provedení takového důkazu k prokázání vzniku epileptického záchvatu není ve spise žádný podklad, naopak zastával názoru, že důvodné podezření je založeno již samotnou skutečností, že trpí epilepsií.
9. Odvolací soud podle obviněného dospěl k nesprávnému právnímu posouzení rovněž ohledně uloženého trestu a jeho výše, když trest je nepřiměřeně přísný, a rovněž k nesprávnému právnímu posouzení nároku poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny na náhradu škody. Měl za to, že s ohledem na skutečnost, že jeho jednání není trestným činem, nárok poškozené vůči obviněnému nevznikl a poškozená společnost měla být v souladu s §229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 341/2018, a též rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 1 T 135/2018, a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněný se v souladu s §226 písm. b) tr. ř. ve spojení s §29 odst. 1 tr. zákoníku zprošťuje obžaloby a poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna se podle 229 odst. 3 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 341/2018, a též rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 1 T 135/2018, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc k projednání odvolacímu soudu.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně připomněla, že obviněný v dovolání uplatnil námitky vyjádřené v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, a proto se s nimi již zabývaly soudy obou stupňů. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že obviněnému nebylo nikým z přítomných osob vyhrožováno a nikdo jej fyzicky nenapadal. Konstatovala, že odvolací soud se rovněž zabýval výpovědí svědkyně E. M., která vypověděla, že se asi čtyři osoby proti obviněnému postavily ve snaze jej odehnat pryč, ale nezaznamenala, že by došlo k jakémukoliv vyhrožování či fyzickému napadání některou z přítomných osob, včetně poškozeného, vůči obviněnému. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nejednal ve smyslu nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. K bodnutí poškozeného došlo v době, kdy tento již padal zpět dolů do invalidního vozíku a obviněný neodvracel přímo hrozící či trvající útok proti jeho osobě, naopak v jeho jednání je třeba spatřovat zpětný útok na poškozeného v úmyslu se za utrpěný úder pomstít.
12. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání, a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil alternativu druhou, jelikož měl za to, že byl v řízení předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto, naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy posoudí opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Obviněný v dovolání tvrdil, že se jednání dopustil v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, přičemž uváděl skutková zjištění odlišná od těch, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, neboť uváděl, že byl ze strany přítomných svědků slovně a fyzicky napadán, což u něj vytvořilo pocit strachu z pokračujícího či dalšího útoku poškozeného, u nějž nemohl vědět, jak dlouhou dobu se udrží na nohou mimo invalidní vozík. V tomto smyslu pak poukázal na potřebu zohlednit v rámci komplexního právního posouzení zásadu in dubio pro reo .
18. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, připouští však, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 18.–22., str. 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu, body 7.–9., str. 3 až 4 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný je z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu usvědčován především výpověďmi poškozeného L. R., svědků Z. P., D. O., T. K., L. G., M. Č., E. M. či nepřímo i S. M. Výpovědi těchto svědků spolu korespondují a tvrzení obviněného spolehlivě vyvracejí, zejména pak z výpovědi svědkyně E. M., která byla patrně jedinou střízlivou osobou přítomnou konfliktu, vyplynulo, že k žádnému napadání ze strany přítomných osob vůči obviněnému nedocházelo. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Souhrn přímých i nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
20. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná především otázka, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, jakkoliv si lze jistě představit jeho popis výstižnější a jasnější, naplňuje znaky jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Je namístě předeslat, že argumentací obviněného, kterou užil i ve svém mimořádném opravném prostředku, se soudy obou stupňů zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž reagovaly na výhrady obviněného, a potřebným způsobem se s ní v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, proč se nejednalo o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku.
22. Soud prvního stupně se zřetelem na obhajobu obviněného posuzoval všechny okolnosti, za nichž k projednávanému skutku došlo. Hodnotil tedy nejen zjištěné chování obviněného, ale také jednání ostatních osob zúčastněných na incidentu. Neopomněl, že čin obviněného byl reakcí na předchozí chování poškozeného, který obviněného udeřil pěstí, avšak současně připomněl, že poškozený je imobilní a v důsledku svých zdravotních omezení bezprostředně poté, co obviněného udeřil, upadl zpět do vozíku (či na zem). Za takových okolností nelze proto uzavřít, že by obviněný bodnutím poškozeného nožem do boční strany jeho těla v době, kdy již padal zpět dolů, odvracel přímo hrozící či trvající útok proti jeho osobě. Jednání obviněného nelze považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, soud prvního stupně jej označil za zpětný útok na poškozeného v úmyslu se za utrpěný úder pomstít (body 21.–22., str. 7 rozsudku).
23. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně akceptoval a s ohledem na výsledky provedeného dokazování zejména zdůraznil, že obviněný poškozeného napadl ve chvíli, kdy poškozený padal do svého invalidního vozíku či na zem, a nebyl tedy obviněnému již hrozbou. V jednání obviněného je i podle jeho závěrů třeba spatřovat zpětný útok na poškozeného v úmyslu se za utrpěný úder pomstít (bod 7., str. 3–4 rozsudku).
24. Nejvyšší soud se s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti ztotožňuje se závěry soudy obou stupňů a námitky dovolatele považuje za vyvrácené.
25. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
26. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
27. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70, uveřejněné pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).
28. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že okolnosti vylučující protiprávnost činu podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66, uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací. O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn. stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).
29. V projednávaném případě soudy dospěly ke správným závěrům, jestliže neposoudily jednání obviněného jako jednání za podmínek nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění, jejichž podkladem bylo provedené dokazování, vyplynulo, že v rozhodující části konfliktu poškozený vstal z vozíku, udeřil obviněného a bezprostředně poté padal zpět do vozíku, přičemž v tomto momentě obviněný bodl poškozeného svým zavíracím nožem do hrudníku, ačkoliv v této době již nebezpečí ze strany poškozeného netrvalo a nehrozilo. Argumenty obviněného, že se bránil ihned poté, co jej poškozený udeřil, a nemohl odhadnout, jak dlouho se poškozený udrží na nohou, mají zjevně skutkový charakter a nekorespondují se závěry soudů. Podle nich obviněný, ačkoliv viděl, že poškozený je osobou fyzicky znevýhodněnou, zaútočil na něj se zbraní poté, co jej poškozený udeřil pěstí a padal zpět do svého vozíku. V dané situaci s ohledem na konkrétní okolnosti, především imobilitu poškozeného, nelze přisvědčit obviněnému, ani namítá-li, že jeho útok byl přiměřený, když sám poškozený měl na ruce, kterou vůči němu útočil, masivní prsteny. Odmítnout je třeba také námitku dovolatele, že celou situaci subjektivně vnímal tak, že od poškozeného stále hrozí další či pokračující útok, a to i s ohledem na skutečnost, že se nacházel v obklopení alkoholem ovlivněných lidí, kteří mu vyhrožovali, jelikož z provedeného dokazování, především pak z výpovědi svědkyně E. M., která alkoholem ovlivněna nebyla, ale i výpovědí ostatních svědků vyplynulo, že k jakémukoliv vyhrožování či fyzickému napadání obviněného ze strany tam přítomných osob nedošlo. Pokud obviněný za takto zjištěných okolností poškozeného bodl do hrudi, neodvracel přímo hrozící či trvající útok proti jeho osobě, a nejednal tak v nutné obraně.
30. Skutečnost, že obviněný útočil nožem na poškozeného, který byl zjevně výrazně znevýhodněn na mobilitě, a to navíc v době, kdy již poškozený padal, svědčí ve prospěch závěru soudů, že jednání obviněného v této době bylo projevem msty za útok poškozeného vůči němu. Tvrzení obviněného, že na úder poškozeného reagoval okamžitě a přiměřeně v době, kdy poškozený ještě stál na nohou a nemohl vědět, jak dlouho se na nohou udrží, a že byl subjektivně přesvědčen o tom, že mu ze strany poškozeného bezprostředně hrozí pokračování v útoku, nemá žádný reálný podklad ve výsledcích dokazování. S ohledem na počátek a průběh celého incidentu Nejvyšší soud sdílí závěr soudů obou stupňů, že znaky nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny. Obviněný byl proto v souladu se zákonem uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
31. Obviněný zaměřil dovolání i proti závěrům o jeho příčetnosti v době spáchání činu. Vytkl, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly tím, zda v době spáchání činu neměl v důsledku epileptického záchvatu po úderu do hlavy ze strany poškozeného podstatně snížené nebo dokonce vymizelé rozpoznávací a ovládací schopnosti. Podle obviněného skutečnost, že trpí epilepsií, zakládá povinnost soudu prokázat, zda v době spáchání činu měl zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti ve smyslu §26, 27 tr. zákoníku, a provést důkaz znaleckým posudkem.
32. Při posuzování uvedené otázky si nelze nevšimnout, že obviněný zpočátku obhajobu stran své údajné nepříčetnosti (či zmenšené nepříčetnosti) vůbec neuplatňoval. Ve svých výpovědích učiněných v přípravném řízení, které byly za splnění podmínek podle §207 odst. 2 tr. ř. čteny v hlavním líčení, nehovořil o ničem, co by naznačovalo, že by měl po úderu poškozeným dostat epileptický záchvat. Naopak popsal, že byl udeřen nějakou osobou, kterou neviděl, zezadu, a proto se ze strachu ohnal nožem a někoho bodl. V dovolání však již uváděl, že poškozený vstal z invalidního vozíku, udeřil jej a obviněný jej v nutné obraně bodl. Následně pak uváděl, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly omezené či vymizelé z důvodu epileptického záchvatu, který u něj nastal po úderu poškozeným. Nelze tedy pominout, že obviněný si značně protiřečí, avšak z žádné jeho skutkové verze, kterou uváděl, ale ani z provedeného dokazování, zejména z výpovědí všech ostatních přítomných svědků, nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že obviněný dostal po úderu poškozeným epileptický záchvat.
33. Pokud se obviněný domáhal posouzení svého duševního stavu znalcem z oboru zdravotnictví, pak jde o požadavek, který nemá oporu v provedeném dokazování, ani v procesních předpisech. Účelem znaleckého posudku podle §105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/65, publikované pod č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Kdy bude znalec přibrán, záleží na posouzení soudu, protože je tomu tak jen „je-li to třeba“, což je tehdy, pokud jsou na základě výsledků dokazování pochybnosti o příčetnosti pachatele (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1975, sp. zn. 5 Tz 72/75, publikovaný pod č. 24/1976 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se přibere znalec z oboru psychiatrie (§116 odst. 1 tr. ř.). Z uvedeného plyne, že přibrání znalce z oboru psychiatrie je nutné tehdy, když skutečně důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není příčetný (§26 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke konkrétnímu činu. Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci obviněného, v níž obviněný sám nepříčetnost namítá, byl znalec přibírán, ale potřebu přibrání znalce je nutné vždy vázat na pochybnosti, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce proto nepostačuje pouhé zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen nebo že trpí epilepsií (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).
34. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud dále podrobněji nezkoumal duševní stav obviněného s argumentem, že po úderu poškozeným epileptický záchvat nedostal (bod 23., str. 8 rozsudku), neboť ze shora popsaných skutečností neplyne ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. byť jen náznak pochybností o nedostatku jeho rozpoznávacích či ovládacích schopností v době spáchání posuzovaného jednání.
35. V návaznosti na námitky zaměřené proti výroku o vině, když podle obviněného jeho jednání nebylo trestným činem, obviněný vytkl, že vůbec nevznikl nárok poškozené pojišťovny vůči němu, a proto měla být pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř. S ohledem na skutečnost, že se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami obviněného ve vztahu k výroku o vině a uzavřel, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nelze než považovat i námitku vůči výroku o náhradě škody za neopodstatněnou, neboť obviněný tuto svou námitku postavil pouze na argumentaci, že jeho jednání nebylo trestným činem, avšak soudy nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, jeho jednání jako trestný čin kvalifikovaly. Nevznikly tedy žádné pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a škodou způsobenou pojišťovně.
36. Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
37. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
39. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se v tomto ohledu žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (trest propadnutí věci uložený rozsudkem soudu prvního stupně zůstal nezměněn). Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let. Odvolací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, přičemž se z velké části shodl s hodnocením přitěžujících a polehčujících okolností se soudem nalézacím, který na str. 9 a 10 svého rozsudku podrobně rozvedl, jaké konkrétní okolnosti zvažoval. Odvolací soud však se soudem nalézacím nesouhlasil v hodnocení osobnosti obviněného, jeho dosavadního způsobu života a možnosti jeho nápravy. Připomněl, že obviněný se dopouští trestné činnosti již od roku 1994, přičemž doba, kterou v dospělém životě strávil ve výkonu trestu odnětí svobody, značně převyšuje dobu strávenou na svobodě, dále připomněl, že obviněný byl dne 24. 4. 2018 propuštěn z ochranného léčení, avšak v podstatě za týden se dopustil další trestné činnosti. Odvolací soud byl toho názoru, že je evidentní, že se obviněný stále nepoučil a je třeba na něj působit trestem odnětí svobody delšího trvání. Proto mu také z podnětu odvolání státního zástupce uložil přísnější nepodmíněný trest odnětí svobody, který však rozhodně nelze mít za nepřiměřeně přísný či zjevně nespravedlivý.
40. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že jsou-li relevantně uplatněné námitky zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
41. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu