ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1180.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1180/2019-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného T. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 166/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 T 7/2019, byl obviněný T. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let; podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 166/2019, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil označených trestných činů tím, že dne 18. 6. 2018 v době od 17:25 hod. do 17:45 hod. v XY na ulici XY v prostoru garáží Obchodního centra C. jako řidič vozidla Škoda Octavia, šedé barvy, RZ: XY, napadl verbálně i fyzicky poškozeného zaměstnance ostrahy obchodního centra M. M., nar. XY, a to tím způsobem, že poté, co jej poškozený upozornil, aby vrátil odkopnuté kužely na místo, jej nejprve verbálně napadl slovy: „dědku, s tebou se nebudu bavit, hoďte to do prdele“ a kužely odhodil do prostoru pro zaparkovaná kola, v čemž mu chtěl poškozený zabránit, šel k němu, přičemž ho obviněný kopnul nohou do stehna levé nohy a po další hádce s poškozeným, který mu bránil v odjezdu vozidla, najel svým vozidlem do levého kolena poškozeného, poté vystoupil z vozidla a se slovy: „dědku, máš štěstí, že seš tak starej“ jej chytl levou rukou pod krkem, natlačil ke zdi a pravou rukou naznačoval úder, kdy dalšímu napadání poškozeného M. M. zabránil až příchod dalšího člena ostrahy, po kterém pachatel nasedl do auta a z místa odjel, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému M. M. zlomeninu horní části kosti holenní vlevo, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a které poškozeného citelně omezilo v obvyklém způsobu života v délce 5 týdnů, kdy byl omezen v důsledku nutnosti dodržovat klidový režim a chůzi jen o francouzských holích, přičemž vzhledem ke způsobu útoku hrozilo velmi reálně způsobení zranění závažnějšího, a to rozsáhlejší zlomeniny a poranění vazů, u nichž by předpokládaná délka citelného omezení v obvyklém způsobu života poškozeného spojeného s jeho léčbou a stabilizací zdravotního stavu překročila dobu 6 týdnů, k němuž nedošlo pouze shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného, přičemž svým jednáním způsobil škodu ve výši 4 923 Kč Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, kterou následně zdravotní pojišťovně uhradil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 166/2019, podal obviněný T. S. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný, který výslovně uvedl, že nemá výhrady proti právnímu posouzení jednání též jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. ř., konkrétně vytkl, že zjištěné jednání nelze hmotněprávně posoudit jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo dovozeno prvostupňovým a následně i odvolacím soudem, nýbrž jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že při právním posuzování jednání pachatele, jímž bylo zasaženo proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k celkovým okolnostem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Z hlediska hrozícího těžšího následku u pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku nejsou podstatná jednotlivá zranění, ale především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. V předmětné věci ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jana Krajsy, Ph.D. (pozn.: ve spisovém materiálu se vyskytuje i podoba jména „MUDr. Karel Krajsa, Ph.D.“, avšak znalec jako zpracovatel se označil jménem „Jan“ a použil razítko se jménem MUDr. Jan Krajsa, Ph.D.), vyplývá, že zjištěná zranění byla způsobena silou „malé až střední intenzity“, dále je ve znaleckém posudku zkonstatováno, že k vážnějšímu následku nedošlo především z důvodu nedostatečné intenzity nárazu. O tom, že se ve vztahu k zranění poškozeného nejednalo o zranění extrémně vážná, svědčí i skutečnost, že na místě činu poškozený nežádal žádnou pomoc od ostatních osob, neprojevoval, že je vážně poraněn (křik apod.), ale i to, že sám došel do Fakultní nemocnice Brno-Bohunice za účelem ošetření. Dále je podle jeho názoru nutné zohlednit, že vozidlo obviněného se dalo do pohybu samovolně bez aktivity obviněného. Ke střetu vozidla s poškozeným došlo, aniž by obviněný samotný náraz vozidla z pozice řidiče vůbec nezaznamenal, zjistil to až následně poté, co z vozidla vystoupil. Pokud odvolací soud argumentuje tím, že se o této skutečnosti obviněný nezmínil v rámci své prvotní výpovědi v přípravném řízení, tak tato skutečnost je zcela irelevantní, protože se jej na tuto skutečnost nikdo neptal. Navíc je toto jeho tvrzení částečně dokládáno i poškozeným, který v hlavním líčení tuto verzi připustil a potvrdil i možnost samovolného rozjetí auta bez iniciativy řidiče, protože je v inkriminovaném místě mírný sklon z kopce. Výklad nalézacího i odvolacího soudu o úmyslném jednání obviněného se v tomto směru dovolateli jeví jako nelogický, jejich skutkové závěry se opíraly o spekulace. Stran existence zranění poškozeného obviněný poukázal na celkový nepříliš dobrý zdravotní stav poškozeného v době inkriminované události, přičemž je podle jeho názoru zcela zřejmé, že k takovému poranění u poškozeného by nedošlo, pokud by se jednalo o zcela zdravého člověka. O nepříliš dobrém zdravotním stavu poškozeného však obviněný neměl povědomí. Nelze tudíž souhlasit s konstatováním soudu, že u dovolatele neakceptuje nedbalostní jednání.
6. Nad rámec výše uvedeného obviněný dodal, že skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví nebyla naplněna ani z toho pohledu, že nebylo shledáno soudní praxí požadované minimální omezení v obvyklém způsobu života po dobu šesti týdnů, v důsledku čehož nebyl naplněn zákonný znak „delší dobu trvající poruchy zdraví“. S touto námitkou se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádal.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 166/2019, a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že část výhrad dovolatele nelze pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Pokud totiž obviněný tvrdil, že samotného jednání se nedopustil úmyslně, neboť vozidlo se rozjelo samovolně a bez jeho přičinění, jde o tvrzení neodpovídající skutkovým zjištěním, proto nemá opodstatnění ani požadavek dovolatele kvalifikovat stíhané jednání – vedle přečinu výtržnictví – jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobnou povahu má i jeho vyjádření, že k samotnému škodlivému následku na zdraví došlo právě v důsledku nepříliš dobrého zdravotního stavu poškozeného. Podle znalce se totiž žádný z chorobných stavů poškozeného na vzniku zlomeniny nepodílel. Nadto by taková námitka byla bezpředmětná již proto, že u osob vyššího věku – seniorů – lze zhoršený zdravotní stav očekávat (míněno v porovnání s osobami mladšího či středního věku). Státní zástupce měl tedy za to, že naznačené námitky, v jejichž rámci dovolatel v podstatě jen vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, tedy stojí mimo rámec uplatněného i jakéhokoli jiného dovolacího důvodu.
9. Pod vytýkaný dovolací důvod však lze podřadit námitky obviněného zpochybňující objektivní a subjektivní stránku pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, tyto však státní zástupce považuje za neopodstatněné. Podle skutkových zjištění agresivní dovolatel verbálně a fyzicky napadl poškozeného osmašedesátiletého M. M., přičemž vyjma slovních urážek, kopu do nohy, chycení pod krkem a natlačení na zeď do něj najel svým automobilem, narazil mu do kolena levé nohy a způsobil mu zranění, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu zhruba pěti týdnů. Útoku se dopustil automobilem, tedy se zbraní (§118 tr. zákoníku). Upozornil, že tvrdil-li obviněný, že i podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., byl útok veden jen silou malé až střední intenzity, a proto nemohlo dojít k závažnějšímu následku, nebere v potaz další závěry znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., který v posudku a v rámci svého výslechu doplnil, že následek mohl být závažnější (např. pokud by narazil do tzv. stojné nohy poškozeného, nebo v případě pádu poškozeného na zem), přičemž jím předestřené eventuality představují reálné možnosti průběhu skutkového děje, které obviněný nemohl ovlivnit, a tyto nenastaly jen shodou příznivých okolností nezávislých na jeho vůli. Závažnější následek představovaný některou z alternativ těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku [přinejmenším tou, která je vymezena v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] tak skutečně hrozil. Pokud tedy obviněný uvedl záměrně do pohybu své motorové vozidlo o hmotnosti převyšující jednu tunu, a to proti tělu osmašedesátiletého poškozeného, musel být podle státního zástupce přinejmenším srozuměn s tím, že takto vedeným útokem může způsobit závažné zranění. K tomu není třeba žádného odborného vzdělání či speciálních znalostí. Státní zástupce je tedy toho názoru, že je namístě ve vztahu k hrozící těžké újmě na zdraví dovozovat úmyslné zavinění podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a obviněným nabízená kvalifikace jednání „pouze“ jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v úvahu nepřichází.
10. Za bezpředmětnou považoval námitku obviněného, poukazoval-li na absenci minimálně šestitýdenní doby omezení v obvyklém způsobu života poškozeného, jelikož právě proto, že poškozený byl omezen po dobu pěti týdnů, bylo jednání obviněného posouzeno jako pokus, nikoliv jako dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 16., 17., str. 6 rozsudku nalézacího soudu, bod 6., str. 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný byl z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu usvědčován zejména výpovědí poškozeného M. M., výpověďmi svědků M. Ch. a B. M., kamerovým a zvukovým záznamem, jakož i soudem prvního stupně označenými listinami, ale především také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 50 až 68), doplněného výslechem znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., který znalecký posudek zpracoval. Soudy, především pak explicitně odvolací soud, vyloučily věrohodnost tvrzení obviněného, že vozidlo obviněného se dalo do pohybu samovolně bez jakékoliv aktivity a přičinění obviněného. Odvolací soud v této souvislosti přesvědčivě argumentoval výpovědí svědků M. Ch. a B. M., podle nichž obviněný s vozidlem popojel a narazil do nohy poškozeného, jejich výpovědi korespondují i s kamerovým záznamem, z něhož je patrné, že obviněný se pomalu rozjel, a přestože poškozený stál před vozidlem, obviněný do něj narazil. Odvolací soud také zrekapituloval postupně učiněné výpovědi obviněného a akcentoval především jeho prvotní výpověď z přípravného řízení, v níž o samovolném rozjetí vozidla vůbec nehovořil, naopak vypověděl, že se pomalu rozjel proti poškozenému a očekával, že uhne, což se však nestalo; přestože údajně šlápl na brzdu, k mírnému nárazu došlo (bod 6., str. 3 usnesení). Rovněž nelze opomenout, že obviněný viděl, že vozovka je mírně svažována, a proto mu jako řidiči muselo být zřejmé, že se vozidlo při vyřazení rychlosti rozjede. Nelze tudíž přisvědčit obviněnému, že soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění na spekulativních závěrech. Je naopak zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
17. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněného a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní otázka, zda byla jednáním obviněného naplněna skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně zda byla naplněna objektivní a subjektivní stránka pokusu skutkové podstaty uvedeného zločinu.
19. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)].
20. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
21. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
22. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
23. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku toho i rozdíl mezi přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966, aj.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
24. Je třeba souhlasit s obviněným, že při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
25. Pokud jde o rozdíl mezi přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, ten spočívá nejen v objektivní stránce (viz „porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona“ podle §148 odst. 1 tr. zákoníku), ale i (a to především) v subjektivní stránce. Přečin podle §146 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přečin podle §148 tr. zákoníku je trestným činem nedbalostním.
26. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
27. Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
28. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud shledal naplněné vedle znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, což obviněný nezpochybnil, též znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených trestných činů, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu nalézacímu ani odvolacímu soudu ničeho vytknout.
29. Jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Obviněný po slovním incidentu s poškozeným jej kopnul nohou do stehna levé nohy a po další hádce s poškozeným, který chtěl obviněnému zabránit v odjezdu vozidla, najel svým vozidlem do levého kolena poškozeného, poté z vozidla vystoupil z vozidla a se slovy „dědku, máš štěstí, že seš tak starej“ jej chytl levou rukou pod krkem, natlačil ke zdi a pravou rukou naznačoval úder, čímž poškozenému způsobil zlomeninu horní části kosti holenní vlevo, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a které poškozeného omezilo v obvyklém způsobu života v délce pěti týdnů, kdy byl omezen v důsledku nutnosti dodržovat klidový režim a chůzi jen o francouzských holích, přičemž vzhledem ke způsobu útoku hrozilo velmi reálně způsobení zranění závažnějšího, a to rozsáhlejší zlomeniny a poranění vazů, u nichž by předpokládaná délka citelného omezení v obvyklém způsobu života poškozeného spojeného s jeho léčbou a stabilizací zdravotního stavu překročila dobu šesti týdnů, k němuž nedošlou pouze shodou okolností nezávislých na vůli obviněného.
30. Žádné pochybnosti nevznikají ohledně naplnění zákonných znaků vztahujících se k objektivní stránce zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v dovolání uvedl, že skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nebyla naplněna ani z toho pohledu, že ze skutkových zjištění nevyplývá minimální omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu šesti týdnů, tedy nebyl naplněn znak těžké újmy na zdraví.
31. K uvedené námitce obviněného je třeba připomenout, že obviněný nebyl uznán vinným dokonaným zločinem těžkého ublížení na zdraví, nýbrž zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku právě pro nedostatek následku v podobě těžké újmy na zdraví, k němuž však nedošlo pouhou shodou okolností nezávislých na vůli obviněného, bylo však prokázáno, že jednání obviněného ke způsobení těžké újmy směřovalo. Tato námitka obviněného je tedy zcela bezpředmětná.
32. Obviněný zpochybnil naplnění skutkové podstaty předmětného zločinu také námitkou, že příčinou vzniku poranění poškozeného nebylo jeho jednání, nýbrž zdravotní stav poškozeného.
33. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Tato příčinná souvislost by byla přerušena pouze tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
34. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem) v kontextu s tvrzením obviněného, že je zcela zřejmé, že k poranění zjištěnému u poškozeného by nedošlo, pokud by se jednalo o zcela zdravého člověka, pak je třeba opětovně připomenout závěry znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, doplněného výslechem znalce vyplynulo, že poranění kolenního kloubu poškozeného je typickým poraněním při nárazu vozidla přední částí do stojící osoby a že poranění vzniklo v přímé souvislosti s šetřenou událostí. Znalec se rovněž věnoval otázce, zda měly na způsobení poranění vliv i další okolnosti, jako je zdravotní stav poškozeného, přičemž dospěl k odbornému závěru, že zdravotní stav poškozeného, byť nebyl perfektní, se na způsobení poranění nepodílel (č. l. 124). Z uvedeného je třeba učinit závěr, že jedinou příčinou popsaného následku bylo jednání obviněného. Jinak řečeno, bez jeho jednání, které spočívalo v tom, že vozidlem najel do stojícího poškozeného, by nedošlo k následku v podobě újmy na zdraví poškozeného.
35. Upozorňoval-li obviněný, že i podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., byl útok veden jen silou malé až střední intenzity, čímž zpochybnil možnost vzniku závažnějšího následku, nutno v kontextu s hrozbou způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví soustředit pozornost k těm závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., podle nichž následek mohl být závažnější, poněvadž vzhledem ke způsobu útoku ze strany obviněného v podobě nárazu osobním vozidlem do dolní končetiny stojící osoby hrozilo velmi reálně zejména vážné poranění v oblasti kolenního kloubu (např. poranění vazů, závažnější zlomenina), které by vedlo k citelnému omezení výrazně překračujícímu dobu 6 týdnů, a uvažovat by bylo možné i o vzniku vážných poranění různých částí těla po případném pádu sražené osoby na zem (č. l. 67, 124 a verte). Jak správně poznamenal státní zástupce, tyto eventuality představují reálné možnosti průběhu skutkového děje, které obviněný nemohl ovlivnit, a tyto nenastaly jen shodou příznivých okolností nezávislých na jeho vůli. Závažnější následek představovaný některou z alternativ těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku [přinejmenším tou, která je vymezena v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] tak skutečně hrozil.
36. K naplnění subjektivní stránky a zavinění je třeba se zřetelem k popsanému jednání obviněného akcentovat, že obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že uvede-li záměrně do pohybu motorové vozidlo o hmotnosti převyšující jednu tunu, a to proti tělu osmašedesátiletého poškozeného, může poškozenému způsobit závažné zranění. Obviněný po tomto útoku proti tělu poškozeného, v jehož rámci použil automobil jako zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, namísto snahy o zjištění, zda je poškozený v pořádku, případně snahy pomoci mu, chytil poškozeného pod krkem a natlačil ke zdi. K úsudku, že útok spočívající v použití vozidla jako zbraně vůči tělu poškozeného může vést ke způsobení vážné poruchy zdraví, není třeba žádného odborného vzdělání či speciálních znalostí, obviněný je navíc osobou vysokoškolsky vzdělanou. Již z těchto důvodů je právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku vyloučeno. Nejvyšší soud proto sdílí názor soudů nižších stupňů, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že svým motorovým vozidlem může poškozenému způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Že k takovému následku nakonec nedošlo, bylo otázkou pouhé náhody a shody příznivých okolností.
37. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem evidentně nemohl obstát požadavek dovolatele na právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak na podkladě všech těchto zjištění je zcela správným závěr obou soudů, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu