ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1218.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1218/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2019 o dovolání obviněného E. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 6 To 84/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 30/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný E. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 5 T 30/2017, uznán vinným, že
dne 8. června 2016 ve 14:56 hodin v XY, v ulici XY, řídil ve směru od ulice XY k ulici XY osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu Škoda Octavia, RZ XY, přičemž v místech u Národního domu, v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vjel na vyznačený přechod pro chodce v době, kdy krátce předtím k přechodu přišel chodec poškozený M. H., narozen XY, který hodlal přecházet komunikaci, řádně se rozhlédl oběma směry a poté, aby nezdržoval provoz, pomalým během začal přebíhat komunikaci, v důsledku čehož obviněný přední částí svého vozidla do poškozeného narazil, poté došlo ke zborcení těla poškozeného na kapotu a k pádu poškozeného na vozovku, přičemž poškozený utrpěl zranění spočívající v pohmoždění týlu, provázené oděrkou kůže, pohmoždění levého zápěstí s průvodním otokem a bolestivostí, pohmoždění pravé paty rovněž provázené místní bolestivostí a pohmoždění levého kolene s bolestivostí a pohmatovou citlivostí na vnitřní straně kolenní štěrbiny, kdy v důsledku těchto zranění byl poškozený omezen v běžných denních úkonech sádrovou dlahou, kterou měl přiloženu po dobu dvou týdnů na levé horní končetině a po dobu šesti týdnů trpěl při zátěži bolestmi levého kolene.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení, za užití §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku, peněžitý trest v počtu osmdesáti denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč s tím, že podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku může být zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 4 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti dvou měsíců. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41 19 75 18, škodu ve výši 3 462 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozeného M. H., nar. XY, bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 6 To 84/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným přečinem jako soud prvního stupně a uložil mu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, shodný peněžitý trest v počtu osmdesáti denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč s tím, že podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku může být peněžitý trest zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 4 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stejně jako soud prvního stupně dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti dvou měsíců. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41 19 75 18, škodu ve výši 3 462 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozeného M. H., nar. XY, bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Bartoše podal proti němu dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále proto, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius a uložil mu takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Z hlediska prvně citovaného dovolacího důvodu dovolatel rozvedl následující argumentaci. Předně vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nevyvinuly dostatečné úsilí k řádnému zjištění skutkového stavu tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Konkrétně vytkl odvolacímu soudu, že zcela nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by je podrobil jakémukoliv přezkumu, přičemž se žádným způsobem nevypořádal s jeho námitkou, že ze strany nalézacího soudu došlo k hodnocení důkazů v rozporu se zákonem, když tento soud účelově vytrhával z kontextu části výpovědí svědků, a jiné jejich části, jež jeho obhajobu potvrzovaly, vůbec nezohlednil. Zásadní pochybení spatřoval ve skutečnosti, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zásadě absolutní přednosti chodce na přechodu, která se však v českém právním prostředí neuplatňuje, je zcela chybná, a tudíž nesprávné pak bylo i právní posouzení otázky zavinění. V tomto směru vyslovil názor, že závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti je neudržitelný, neboť soudy nezohlednily dostatečně, resp. se vůbec nezabývaly chováním poškozeného chodce M. H. (dále převážně jen „poškozený“), zejména porušením jeho povinnosti nevstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu – dále jen „zákon o silničním provozu“), a opominuly otázku jeho případného zavinění, tedy vůbec nevzaly v potaz, zda to nebyl právě chodec, kdo vznik dopravní nehody zavinil (v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018). Tvrdil, že poškozený mu vběhl (nikoliv pomalým během, jak uvádějí soudy) před jedoucí vozidlo, čímž mu vytvořil náhlou překážku, a v důsledku toho (jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Tyla) již nemohl střetu zabránit, přestože se pohyboval rychlostí nižší, než je maximální povolená rychlost v daném místě.
6. Dovolatel dále vytkl oběma soudům, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo posoudily postavení dvou dalších vozidel, když z provedených důkazů selektovaly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch a odmítly provést další dokazování potřebné pro objektivní zjištění postavení těchto vozidel. Za nesprávné hmotněprávní posouzení označil závěr soudů, že vozidlo Renault Kangoo bylo postaveno na hlavní silnici a dávalo přednost chodci na přechodu, a trval na tom, že situaci vnímal tak, že toto vozidlo jedoucí z vedlejší silnice mu jakožto jedoucímu po silnici hlavní dávalo přednost tak, jak mu ukládá zákon, přičemž není rozhodné, zda zastavilo přesně na hranici křižovatky nebo najelo tzv. do výhledu a hranici křižovatky mírně přejelo bez najetí do jeho jízdního pruhu. K druhému vozidlu jedoucímu v protisměru uvedl, že toto nevnímal v souvislosti s blížícím se přechodem, neboť začalo brzdit ve vzdálenosti asi padesát metrů před přechodem a zastavilo asi dvacet metrů před přechodem. K závěru soudů, že s ohledem na chování řidičů obou zmíněných vozidel měl chodce předpokládat, podotkl, že o tom, jak tito dopravní situaci vnímali, se dozvěděl až v rámci trestního řízení. Oběma soudům nižších instancí vytkl i to, že vyhodnocení zjištěných skutečností týkajících se postavení vozidel považovaly za otázku právní, ačkoli jde o otázku ryze odbornou, k níž měly provést důkaz znaleckým posudkem a rekonstrukcí nehodového děje.
7. Naplnění druhého z deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval obviněný v postupu odvolacího soudu, jenž poté, co správně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jímž mu byl nezákonně, podle právní normy, která v daných souvislostech uložení takového trestu neumožňuje [podle §148 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], uložen peněžitý trest, nově rozhodl tak, že mu uložil tento trest podle §148 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 433/2014, a ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15), že za situace, kdy ze strany státního zastupitelství nebylo podáno odvolání v jeho neprospěch a kdy se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal výlučně on, nebyl odvolací soud oprávněn nově rozhodnout o uložení peněžitého trestu, neboť tím změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch a porušil zásadu zákazu reformace in peius, a pak i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, stejně jako čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
8. Z těchto důvodů dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a případně též rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal k novému rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, resp. před jiným samosoudcem, když postup soudů z důvodů rozvedených shora považoval za protiprávní a porušující jeho ústavně zaručená práva, jenž snižuje záruku spravedlivého projednání a rozhodnutí věci.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu uvedl, že dovolací argumentaci obviněného lze rozdělit do dvou skupin, přičemž první je tvořena výhradami, které nelze podřadit pod žádný z jím označených dovolacích důvodů. Takovými byly zejména jeho námitky, podle kterých krajský soud nekriticky převzal závěry soudu okresního, došlo k vytrhávání částí svědeckých výpovědí z kontextu, nebyly zohledněny ospravedlňující části svědectví, důkazy byly hodnoceny v rozporu se zákonem jen k tíži obviněného, soudy porušily zásadu in dubio pro reo, nezohlednily dostatečně přednehodové postavení dalších vozidel a zvláště to, že poškozený mu vběhl před jedoucí vozidlo, čímž vytvořil náhlou překážku a on již nemohl střetu zabránit, a rovněž jeho výhrada, že soudy se též nepřípadně vyjadřovaly k otázkám odborným, k jejichž hodnocení měly provést důkaz znaleckým posudkem a rekonstrukcí nehodového děje. Státní zástupce zdůraznil, že zmíněnými výhradami obviněný ve zřejmém rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně necílil do oblasti hmotněprávního posouzení, nýbrž do oblasti hodnocení důkazů, resp. skutkových zjištění; do těchto by však bylo možné zasáhnout pouze v případě extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí či v případě vady opomenutých důkazů. Vyjádřil přesvědčení, že taková situace v dané věci nenastala, neboť skutková zjištění mají pevnou oporu v provedených důkazech, mají na ně logickou vazbu a lze je z provedených důkazů dovodit (v tomto směru poukázal zejména na výpovědi svědků M. H., T. P., J. G. a J. B., na závěry znaleckého posudku Ing. Jana Tyla či na objektivní kamerový záznam), přičemž není dána ani vada opomenutých důkazů, neboť soudy řádně vysvětlily, proč neakceptovaly důkazní návrhy obviněného. Jako bezpředmětnou tedy současně odmítl klíčovou skutkovou výhradu obviněného, že poškozený vběhl před jedoucí vozidlo a tak vytvořil náhlou překážku, když tato verze skutkového děje prosazovaná obviněným byla spolehlivě vyvrácena v podstatě všemi ve věci provedenými důkazy, ze kterých naopak vyplývá, že poškozený si počínal přiměřeně opatrně. Zároveň nepřisvědčil obviněnému v tom, že by soudy řešily otázky, jejichž řešení spadá výlučně do kompetence znalců, neboť jak zavinění, tak i příčinný vztah, tedy momenty klíčové z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného, jsou pojmy právními, a tudíž je věcí soudu je hodnotit (v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k tomu, že jak zavinění, tak otázka předvídatelnosti v dopravním provozu jsou otázkami právní kvalifikace).
10. Ke druhé skupině námitek obviněného, jež pod uplatněné dovolací důvody podřadit lze, byť s tím, že i tyto do jisté míry vycházejí z jiných než soudy učiněných skutkových zjištění, státní zástupce přiřadil jednak námitku nedostatku nedbalostního zavinění, v jejímž rámci dovolatel v podstatě svaluje vinu na poškozeného, který měl celou nehodu zavinit, a tvrdí, že soudy vybudovaly závěr o jeho vině na základě principu absolutní přednosti chodce. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a v nich provedený rozbor dopravní situace panující v době nehody se ztotožnil s jejich závěrem, že obviněný jednal nedbale a že naopak poškozený žádné své povinnosti neporušil, a tudíž nehodu nezavinil. Poukázal na to, že z provedených důkazů (výpovědí svědků, kamerového záznamu) totiž nevyplývá, že by poškozený v pozici chodce porušil své povinnosti nebo že by si počínal neopatrně; byl to obviněný, který nerespektoval §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu. Státní zástupce navíc zdůraznil, že o nedbalosti obviněného velice dobře svědčí jednání dalších účastníků provozu, tj. řidičů, kteří poškozeného chodce respektovali, neohrozili ho ani neomezili. Pokud tito řidiči mohli dostát svým povinnostem, přičemž nezpozorovali nic, co by svědčilo o rizikovém jednání poškozeného, mohl i obviněný při vynaložení dostatečné míry opatrnosti sražení poškozeného předejít. K přesvědčení obviněného, že poškozený pro něj vytvořil náhlou překážku, a proto nemohl střetu zabránit, uvedl, že poškozený by takovou překážkou pro něj nebyl, pokud by se choval dostatečně obezřetně tak, jako se v místě nehody chovali ostatní řidiči, a tudíž to byl sám obviněný, kdo si (výlučně) svým ne zcela opatrným jednáním vytvořil nebezpečnou situaci, při které již nemohl střet odvrátit, nikoli poškozený, jenž si počínal přiměřeně. Rovněž tak se neztotožnil s tvrzením obviněného, že soudy vycházely z principu absolutní přednosti chodce; soudy žádný takový princip neprosazovaly a nedbalost obviněného konstatovaly až po komplexním rozboru situace v místě a čase nehody a po zvážení chování všech účastníků provozu v daném místě a čase, přičemž správně vyzdvihly tu okolnost, že obviněný věděl, že projíždí místem, kde je hojně využívaný přechod pro chodce, a viděl, že ostatní řidiči osobních automobilů v místě přechodu zastavují, avšak těmto okolnostem svou jízdu nepřizpůsobil, ačkoliv vzhledem k nim byl při vynaložení náležité míry opatrnosti výskyt chodce dobře předvídatelný. V tom je jeho nedbalost, nikoli v principu absolutní přednosti chodce, jak nesprávně usuzuje.
11. Ve vztahu k další relevantní námitce obviněného o absenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a škodlivým následkem státní zástupce konstatoval, že tento vztah je nepochybně dán, když je zřejmé, že mezi jeho nedbalou jízdou a škodlivým následkem na zdraví poškozeného existuje. Pokud by si totiž obviněný nepočínal ledabyle, a naopak by adekvátně reagoval na vyvíjející se situaci v dopravě, k dopravní nehodě a újmě na zdraví poškozeného by nikdy nedošlo.
12. Jestliže pak dovolatel namítl, že v jeho věci došlo k porušení zákazu reformace in peius, státní zástupce vyslovil názor, že se mýlí, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo v žádném ohledu ke zhoršení jeho situace, a to ani co do výroku o trestu, který nebyl zpřísněn co do druhu ani výměry.
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 2. 10. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. Jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření již státní zástupce, z tohoto pohledu část námitek, jež dovolatel ve svém podání uplatnil, není pod uvedený dovolací důvod (a ani pod žádný jiný důvod dovolání) podřaditelná. Jednalo se o výhrady, kterými vytkl jednak odvolacímu soudu, že zcela nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, přestože tento soud hodnotil provedené důkazy v rozporu se zákonem, když účelově vytrhával z kontextu části výpovědí svědků, aniž zohlednil jiné jejich části, jež potvrzovaly jeho obhajobu, a dále soudům obou stupňů, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo posoudily postavení obou dalších vozidel, když z provedených důkazů selektovaly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch a odmítly provést další dokazování potřebné pro objektivní zjištění postavení těchto vozidel, přičemž jim vytkl to, že vyhodnocení zjištěných skutečností týkajících se postavení vozidel považovaly za otázku právní, ačkoli jde o otázku ryze odbornou, k níž měly provést důkaz znaleckým posudkem a rekonstrukcí nehodového děje, a zejména pak to, že vůbec nezohlednily jednání chodce – poškozeného, který mu vběhl (nikoli pomalým během, jak uvedly) před jedoucí vozidlo.
20. Takové námitky obviněného nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nevyvinuly dostatečné úsilí k řádnému zjištění skutkového stavu tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti). Je tudíž zřejmé, že obviněný v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
21. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (rovněž ve shodě s vyjádřením státního zástupce) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů (zejména kamerového záznamu dopravní nehody, výpovědí poškozeného, svědků J. B., T. P. a J. G. a znaleckého posudku znalce Ing. Jana Tyla a jeho výpovědi u hlavního líčení) učinil (srov. zejména strany 6 a 7 odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho strany 4 až 6). Nejvyšší soud nemá nic zásadního, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl. K tomu je zapotřebí dodat, že v dané věci není dána ani vada spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť jestliže soud prvního stupně neprovedl obviněným navrhované důkazy (vypracování nového znaleckého posudku, výslech dalšího svědka), řádně a dostatečně vysvětlil, proč takové návrhy na doplnění dokazování považoval za nedůvodné (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku), s čímž se ztotožnil i soud odvolací (srov. strany 4 a 6 odůvodnění jeho rozsudku).
24. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Dovolatel k citovanému dovolacímu důvodu rozvedl i další argumentaci spočívající na tvrzení, že v dané věci soudy zcela nesprávně právně posoudily jednak otázku jeho zavinění, neboť svůj závěr o tom, že jednal ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, chybně založily na zásadě absolutní přednosti chodce, aniž se dostatečně, resp. jakkoli zabývaly chováním poškozeného a otázkou jeho případného zavinění, a rovněž příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a škodlivým následkem.
26. Takové výhrady obviněného sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné (i když s určitou mírou tolerance, neboť i v rámci těchto námitek obviněný z větší části vycházel z vlastních tvrzení odlišných od soudy učiněných skutkových zjištění, a to zejména pokud šlo o způsob jeho jízdy a jeho reakci na nastalou dopravní situaci, jednání dalších řidičů v dané situaci, a též chování poškozeného v pozici chodce, jehož v podstatě činí odpovědným za vznik předmětné dopravní nehody s ohledem na způsob jeho pohybu na přechodu, jímž mu měl vytvořit náhlou překážku tak, že on nemohl střetu zabránit), Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Učinil tak přitom ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce, a proto postačí (již z důvodu procesní ekonomie) v dalším textu jen shrnout či zdůraznit následující skutečnosti.
27. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné předně připomenout, že přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona . Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto přečinu vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., a v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 279, dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1577).
28. Spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
29. Zákony o bezpečnosti dopravy jsou, pokud jde o silniční dopravu, zejména již výše citovaný zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, dále zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) ve znění zákona č. 307/1999 Sb., zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a zákon č. 111/ 1994 Sb., o silniční dopravě.
30. Podle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.
31. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu (Nejvyšší soud k tomu dodává, že se sám seznámil i s kamerovým záznamem zachycujícím jak dopravní situaci v daném místě a čase, tak vlastní střet vozidla obviněného s tělem poškozeného) je mimo jakoukoliv pochybnost, že (stručně shrnuto) obviněný řídil osobní motorové vozidlo, přičemž v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu vjel na vyznačený přechod pro chodce v době, kdy krátce předtím k přechodu přišel chodec poškozený M. H., který hodlal přecházet komunikaci, před přechodem se zastavil, řádně se rozhlédl oběma směry, a teprve poté, aby nezdržoval provoz, pomalým během začal přebíhat komunikaci, v důsledku čehož obviněný přední částí svého vozidla do poškozeného narazil. Poté došlo ke zborcení těla poškozeného na kapotu vozidla a k jeho pádu na vozovku, přičemž utrpěl zranění spočívající v pohmoždění týlu, provázené oděrkou kůže, pohmoždění levého zápěstí s průvodním otokem a bolestivostí, pohmoždění pravé paty rovněž provázené místní bolestivostí a pohmoždění levého kolene s bolestivostí a pohmatovou citlivostí na vnitřní straně kolenní štěrbiny, kdy v důsledku těchto zranění byl omezen v běžných denních úkonech sádrovou dlahou, kterou měl přiloženu po dobu dvou týdnů na levé horní končetině a po dobu šesti týdnů trpěl při zátěži bolestmi levého kolene.
32. Popsaný rozsah a charakter zranění poškozeného vyhodnotil již soud prvního stupně jako tzv. prostou újmu na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. odst. 27. na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku). Jelikož obviněný takové zjištění nezpochybnil ani v podaném dovolání, není zapotřebí věnovat této otázce více pozornosti.
33. Pokud jde o otázku zavinění obviněného na tomto následku, je třeba připomenout, že podle zjištěného skutkového stavu v posuzované věci obviněný řídil osobní motorové vozidlo v XY po ulici XY a přibližoval se – jak sám protokolárně vypověděl – rychlostí 45 km/hod. k přechodu pro chodce u Národního domu, o němž věděl, že se v daném místě nachází a že je hojně chodci užívaný (sám rovněž vypověděl, že tímto místem projíždí asi dvakrát týdně a je mu známo, že jde o frekventovaný přechod pro chodce), přičemž měl ničím nerušený výhled před sebe i do protisměru (jel za jasného počasí v odpoledních hodinách v pozdně jarním období, tj. za výborné viditelnosti). Za těchto okolností tedy musel vidět dopravní situaci na místě, kdy na pravé straně v jeho směru jízdy stálo před přechodem pro chodce vozidlo Renault Kangoo (řízené svědkem T. P.), které již z větší části najelo do hlavní silnice (byť toto najetí nijak nebránilo obviněnému jedoucímu po hlavní silnici v průjezdu kolem tohoto vozidla), a v protisměru před přechodem zastavovalo vozidlo VW Passat (řízené svědkem J. B.). Obviněný sice ve chvíli, kdy přijížděl k přechodu pro chodce, poškozeného neviděl a přes vozidlo Renault Kangoo zřejmě ani vidět nemohl, ovšem vzhledem k tomu, že viděl vozidlo stojící před přechodem pro chodce ve směru své jízdy, a při náležité pozornosti mohl vidět i vozidlo zastavující před přechodem pro chodce v protisměru jeho jízdy, mohl a měl předpokládat, že na přechodu pro chodce se může chodec nacházet, a že předmětná vozidla stojí, resp. zastavují právě proto, že tomuto chodci dávají přednost.
34. Již nalézací soud v odst. 3. na str. 3 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě poukázal na mimořádně významný důkaz v podobě kamerového záznamu posuzované dopravní nehody a z něho zjištěných časových údajů. Aniž by bylo zapotřebí všechny zjištěné časové údaje na tomto místě znovu zopakovat, stačí jen zdůraznit, že poškozený chodec zastavil před přechodem pro chodce v čase 14:56:47, rozhlížel se na obě strany a teprve poté, co navázal vizuální kontakt s oběma řidiči stojících, resp. zastavujících osobních vozidel, v čase 14:56:54 (tedy po celých sedmi vteřinách!) se pomalu rozeběhl po přechodu pro chodce. Vedle toho je vhodné akcentovat, že svědek T. P. jako řidič vozidla Renault Kangoo po najetí přední částí vozidla z vedlejší silnice na hlavní ulici XY zastavil před přechodem pro chodce v čase 14:56:53, přičemž tak učinil jen proto, aby poškozenému umožnil po přechodu pro chodce bezpečně přejít (sám vypověděl, že zleva, tedy ze směru, z něhož k místu dopravní nehody přijížděl po hlavní silnici obviněný, žádné vozidlo neviděl, z čehož lze usuzovat, že pohyb vozidla obviněného důvodem pro jeho zastavení nebyl). Jestliže ke střetu vozidla obviněného došlo v čase 14:56:57, je zjevné, že řidič T. P. stál na uvedeném místě před přechodem pro chodce celé čtyři vteřiny. To však současně znamená, že obviněný, blížil-li se k přechodu pro chodce výše uvedenou rychlostí 45 km/hod., ujel za 1 vteřinu 12,5 metru, tedy za uvedené 4 vteřiny 50 metrů. Minimálně po celou tuto dobu a vzdálenost tedy musel – pokud věnoval situaci v silničním provozu náležitou pozornost – před přechodem pro chodce stojící vozidlo Renault Kangoo vidět a úměrně tomu měl situaci vyhodnotit.
35. Pokud za uvedených okolností obviněný vyhodnotil popsanou situaci tak, že vozidlo Renault Kangoo zastavilo jen proto, že mu (resp. jeho vozidlu) dává přednost v jízdě, přičemž nevnímal, že v protisměru jedoucí vozidlo VW Passat zastavuje před přechodem pro chodce z důvodu dání přednosti chodci v chůzi, pak na nastalou dopravní situaci reagoval z řidičského hlediska naprosto nesprávně. Pokračoval-li za takové situace v jízdě, aniž by před přechodem pro chodce snížil rychlost svého vozidla a připravil se na možný pohyb chodců po přechodu, pak je třeba přisvědčit názoru obou soudů nižších instancí, že svou jízdu nepřizpůsobil zmíněným okolnostem, ačkoliv vzhledem k nim byl schopen tak učinit, tj. vynaložit potřebnou míru opatrnosti a předvídat výskyt chodců na přechodu a při přecházení je neohrozit a neomezit stejně, jako tak učinili i řidiči dalších dvou vozidel.
36. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že poškozený žádnou povinnost v silničním provozu neporušil. Jako chodec se naopak choval řádně a opatrně, neboť předtím, než započal přecházet přes přechod, se zastavil, rozhlížel se na obě strany (činil tak výše uvedených 7 vteřin) a teprve když z chování řidičů stojících, resp. zastavujících se svými vozidly před přechodem pro chodce nabyl přesvědčení, že mu dávají přednost a umožňují mu jeho bezpečné přejití, rozhodl se pro pohyb po něm. Při vlastním přecházení se choval způsobem, v němž nelze spatřovat ani jeho případné spoluzavinění na způsobeném následku. Pokud totiž začal za popsané situace po přechodu pro chodce pomalým během přebíhat (rozhodně nesprintoval), lze v tom spatřovat jednak snahu bezdůvodně se na něm nezdržovat (srov. §54 odst. 3 zákona o silničním provozu), jednak výraz poděkování řidičům, kteří před přechodem pro chodce buď zcela zastavili, nebo zastavovali.
37. V žádném případě proto nelze přisvědčit obviněnému, jestliže tvrdil, že poškozený mu vytvořil náhlou překážku, čímž zapříčinil předmětnou dopravní nehodu, které nemohl – přes včasnou reakci – zabránit. Stalo se tak naopak pouze v důsledku pochybení obviněného jako řidiče, jenž nesprávně vyhodnotil nastalou dopravní situaci, nepřizpůsobil jí svou jízdu, tj. nejel tak, aby byl schopen v případě potřeby před přechodem zastavit, přestože věděl, že po přechodu se může pohybovat chodec, a tedy i to, že jej může svým vozidlem srazit. Pokud za zjištěné situace pokračoval v nezměněné rychlosti v jízdě, pak věděl, že ke střetu s chodcem přecházejícím po přechodu může dojít, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému střetu nedojde. Nemůže tak být pochyb o jeho zavinění z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak oba nižší soudy správně dovodily (srov. odst. 27. na str. 7 rozsudku nalézacího soudu a odst. 11. na str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
38. Stejně tak je třeba odmítnout obhajobu obviněného, že se soudy vůbec nezabývaly chováním poškozeného a svá rozhodnutí založily na absolutní přednosti chodce na přechodu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí je naopak zřejmé, že se pečlivě zabývaly všemi významnými okolnostmi posuzované dopravní nehody, hodnotily jednání všech na ní zúčastněných osob včetně chování poškozeného a vyjádřily se i k jeho možnému spoluzavinění s ohledem na jeho přebíhání přes přechod. Teprve na základě provedeného komplexního rozboru dané dopravní situace dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného naplnilo subjektivní stránku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Obdobně pak není pochyb ani o tom, že zjištěné jednání obviněného je rovněž v příčinné souvislosti s následkem, který nastal v podobě zranění poškozeného. Nelze v žádném případě přisvědčit dovolateli, jestliže zpochybňoval naplnění objektivní stránky daného trestného činu a namítal nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě vzniku nehody a újmy na zdraví poškozeného z důvodu jeho zavinění. V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k jednoznačnému zjištění, že výše popsané zranění poškozeného vzniklo v důsledku nehody zaviněné pouze obviněným, když jeho jednání spočívající v nedbalé jízdě bylo příčinou újmy na zdraví poškozeného.
40. Vzhledem ke shora zmíněným skutkovým zjištěním a při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek dopadajících na posuzovaný skutek Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace zjištěného skutku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná, neboť jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu, včetně subjektivní stránky, objektivní stránky, resp. příčinné souvislosti a porušení důležité povinnosti uložené mu podle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu.
41. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost ani výhradě obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že za situace, kdy ze strany státního zastupitelství nebylo podáno odvolání v jeho neprospěch a kdy se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal výlučně on, nebyl odvolací soud oprávněn nově rozhodnout o uložení peněžitého trestu, neboť tím změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch a porušil zásadu zákazu reformace in peius.
42. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce shledal, že odvolací soud svým rozhodnutím situaci obviněného nijak nezhoršil, neboť mu uložil shodný druh trestu (peněžitý trest), který zákon za přečin, jímž byl uznán vinným, připouští podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a ve stejné výměře. V rozsudku soudu prvního stupně šlo jen o nepřesnou citaci písmene jinak správně použitého zákonného ustanovení (tato – patrně písařská nepřesnost – vznikla již v okamžiku vydání trestního příkazu v této věci a opakovala se jak v předchozím rozsudku, posléze zrušeným odvolacím soudem, tak v rozsudku nynějším). Tím, že odvolací soud totožný peněžitý trest obviněnému uložil pouze podle přesného zákonného ustanovení, napravil tím jen formální pochybení soudu prvního stupně ve výroku rozsudku, avšak nijak tento trest nezpřísnil. Jestliže obviněný vyslovil přesvědčení, že odvolací soud k takovému rozhodnutí nebyl oprávněn, neboť (za situace, kdy podal odvolání jen on, nikoliv státní zástupce) jím změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, nemohl Nevyšší soud takové argumentaci s ohledem na výše uvedené skutečnosti přisvědčit, přičemž dodává, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř.
43. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Proto jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Jan Bláha předseda senátu