ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1407.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1407/2019-1372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného Z. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 31 To 197/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 107/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 3 T 107/2015, uznal obviněného Z. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1. dne 22. 11. 2014 v době kolem 09,00 hodin do 14,00 hodin v areálu společnosti P. O., v ulici XY, okres Jablonec nad Nisou, vnikl po vyražení předních dveří do laboratoře a blíže nezjištěným způsobem vnikl do uzamčeného trezoru, ze kterého odcizil platinu o hmotnosti 625,3396 gramu a dále poškodil zadní vchodové dveře do laboratoře, poté poškodil skleněnou výplň zadních vchodových dveří u budovy mlýnu na dolomit, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti P. O., IČ: XY, se sídlem XY, škodu na odcizené platině ve výši dle odborného vyjádření 632 470 Kč a na zařízení další škodu ve výši 5 810 Kč,
2. dne 2. 1. 2015 v době od 20,15 hodin do 22,15 hodin před domem na adrese XY, okres Jablonec nad Nisou, odklopil kovovou mříž u šachty vedoucí ke sklepnímu oknu, které nebylo pravděpodobně zajištěno, okno vytlačil dovnitř a tímto otvorem vnikl do prostor sklepa, ten prošel, v kotelně vzal páčidlo, s kterým pokračoval po schodišti do přízemí budovy, kdy na konci schodiště za pomoci páčidla vypáčil kovovou petlici u zajištěných dveří, následně měl volný pohyb po budově, v kuchyni odcizil krabičku s cigaretami zn. Router 66 a plynový zapalovač, z obývacího pokoje odcizil mobilní telefon zn. NOKIA 5140i IMEI XY se SIM kartou nezjištěného účastnického čísla a mobilní telefon zn. NOKIA 3720, IMEI XY, se SIM kartou účastnického čísla XY, z ložnice, ve které v tu chvíli spal poškozený J. M., odcizil další mobilní telefon zn. NOKIA 6230i se SIM kartou účastnického čísla XY a následně z domu odešel přes kotelnu ve sklepním prostoru, kde si otevřel okno do zahrady, a svým jednáním způsobil na odcizených věcech škodu ve výši 5 640 Kč a na zařízení způsobil škodu ve výši 50 Kč, vše ke škodě poškozeného J. M., nar. XY,
3. dne 6. 1. 2015 v době od 15,00 hodin do 20,30 hodin vnikl na adrese XY č. p. XY, okres Jablonec nad Nisou, nezajištěným sklepním okénkem do prostoru sklepa, který prohledal a nic zde neodcizil, poté u dveří do kotelny poškodil dřevěnou lištu tím, že ji vytrhl, následně vytrhl garážová vrata a z garáže měl již volný průchod do domu, kde odcizil z kuchyňské linky mobilní telefon zn. ALIGATOR, model A360, IMEI XY, bez SIM karty a mobilní telefon zn. Nokia, nezjištěného typu bez SIM karty, a tímto jednáním způsobil na odcizených věcech škodu ve výši 1 200 Kč a na zařízení způsobil další škodu ve výši 500 Kč, vše ke škodě poškozené V. Š., nar. XY,
a tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 1. 2013, č. j. 4 T 114/2009-1452, který nabyl právní moci dne 10. 1. 2013, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dnem 8. 5. 2013,
a výše uvedeným jednáním způsobil obviněný celkovou škodu na odcizených věcech ve výši 639 310 Kč a celkovou škodu na poškozených věcech ve výši 6 360 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného pod body 1., 2., 3. soud právně kvalifikoval jednak jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a pod body 2., 3. též jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 7. 2016, č. j. 1 T 17/2016-446, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 9. 2016, č. j. 55 To 344/2016-507, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 4. 2018, č. j. 3 T 147/2015-284, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2018, č. j. 55 To 282/2018-333, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 10. 2018, č. j. 3 T 107/2015-1225, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Tímto rozsudkem soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému rovněž povinnost zaplatit poškozené Generali Pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, IČO: 61859869, náhradu škody ve výši 200 724 Kč, poškozené P. O., se sídlem č. p. XY, IČO: XY, náhradu škody ve výši 299 548 Kč, a poškozené V. Š., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou V. Š., nar. XY, bytem XY, a poškozenou P. O., se sídlem č. p. XY, IČO: XY, se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti citovanému odsuzujícímu rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 31 To 197/2019, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Čaňka dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podrobnostech dovolatel nejprve rozvedl své námitky k právnímu posouzení skutku uvedeného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že odvolací soud se nevypořádal s rozpory, které plynou z provedeného dokazování, což mělo za následek nesprávnou kvalifikaci předmětného skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Zdůraznil, že výpověď svědkyně M. F. je zcela osamocená a s ohledem na osobní antipatie této svědkyně k němu i zcela nevěrohodná. Ve vztahu k výpovědi svého bratra, svědka R. P., vytkl odvolacímu soudu, že tuto hodnotil jako nevěrohodnou na základě pouhých úvah o tom, zda se s ním bavil či nebavil o stíhání za poměrně závažnou trestnou činnost. Další vadu spatřoval v pochybnostech vzniklých dosavadním dokazováním o celém tomto skutku včetně doby jeho spáchání a vniknutí do samotného trezoru, přičemž vyjádřil svůj nesouhlas s pouhým přesunutím doby spáchání skutku na dobu pozdější stejně jako s použitím úvahy soudu o jakémsi „přípravku“, za pomoci kterého měl být trezor otevřen, bez provedení dalšího dokazování k těmto skutečnostem. Vytkl odvolacímu soudu i to, že zcela přehlížel jeho argumentaci spočívající v tom, že se pohybuje v závadovém prostředí, kde je páchána trestná činnost daleko častěji než kdekoli jinde, a proto se nedá vyloučit, že skutečný pachatel si „zapůjčil“ boty a rukavice odsouzeného, a tak došlo k přenosu jak pachové, tak trasologické stopy, jež jsou jedinými důkazy směřujícími k jeho osobě. Poukázal na to, že k jeho tíži tak svědčí pouze skutečnost, že u něho byly nalezeny věci odcizené v objektech č. p. XY a č. p. XY ve XY, jak jsou specifikovány u skutků pod body 2. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K těmto doznal, že je zakoupil od třetí osoby, a tudíž soud mohl a měl uvedené skutky posoudit pouze jako trestný čin podílnictví, nikoli krádeže.
7. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyslovil názor, že odvolací soud tak použil nesprávnou právní kvalifikaci u všech tří skutků jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když nebyly prokázány všechny znaky daného trestného činu, resp. to, že tyto skutky spáchal on, tj. že si přisvojil cizí věci tím, že se jich zmocnil, a takových činů se dopustil vloupáním, a ani to, že by svým jednáním způsobil značnou škodu; stejně tak nebylo prokázáno, že by vnikl do rodinných domů obývaných poškozenými a současně tak naplnil znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že soud hodnotil provedené důkazy výhradně k jeho tíži, přihlížel k jeho trestní minulosti a nepřistupoval k hodnocení důkazů s náležitým odstupem za důsledného použití zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
8. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství svým přípisem ze dne 30. 10. 2019 sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, když směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, pokud jednak ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně označil výpověď svědkyně M. F. za zcela osamocenou a z důvodu antipatií vůči jeho osobě za zcela nevěrohodnou, a naopak brojil proti hodnocení výpovědi svědka R. P. (jeho bratra) soudy jako nevěrohodné, a dále, jestliže poukazoval na to, že na podkladě provedeného dokazování vznikly pochybnosti o celém tomto skutku včetně doby jeho spáchání a způsobu, jakým byl otevřen předmětný trezor s tím, že skutkové závěry soudů obou stupňů v tomto směru považoval za nesprávné, resp. důkazně nepodložené. Stejný charakter pak měly rovněž jeho výhrady vztahující se ke skutkům popsaným pod body 2. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ohledně nichž doznal jen tolik, že předmětné odcizené věci, které u něho byly nalezeny, zakoupil od třetí osoby, a pokud šlo o jejich odcizení tvrdil, že tak neučinil, přičemž argumentoval tím, že se pohybuje v závadovém prostředí, kde je páchána trestná činnost, a proto se nedá vyloučit, že skutečný pachatel si „zapůjčil“ jeho boty a rukavice (zde je vhodné poukázat na to, že takovou argumentaci přitom poprvé uplatnil až ve svém odvolání a nyní ji opakuje i v dovolání, přičemž v průběhu celého předchozího trestního řízení namítal na svou obhajobu skutečnosti jiné, a to, že předmětnou obuv nalezl a vyměnil v nějakém domě, jak to běžně dělává), a tak došlo k přenosu jak pachové, tak trasologické stopy na daná místa, jež jsou jedinými důkazy směřujícími k jeho osobě; současně pak namítal, že nebylo prokázáno, že by vnikl do rodinných domů obývaných poškozenými. Z těchto důvodů vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud se nevypořádal s rozpory, které plynou z provedeného dokazování, hodnotil provedené důkazy výhradně k jeho tíži, přihlížel k jeho trestní minulosti a nepřistupoval k hodnocení důkazů s náležitým odstupem za důsledného použití zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, což mělo za následek nesprávnou právní kvalifikaci předmětných skutků (dílčích útoků) jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (skutky pod body 1., 2., 3. rozsudku soudu prvního stupně), resp. jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutky pod body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně).
14. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků (dílčích útoků), jimiž byl uznán vinným.
15. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
16. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. zejména jeho strany 4 až 6) přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž si byl vědom toho, že závěr o vině obviněného, jenž spáchání všech tří skutků popíral, mohl opřít pouze o důkazy nepřímé. Již proto se hodnocení provedených důkazů věnoval velmi pečlivě, tyto hodnotil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, když se ve vztahu jednak k trasologickým stopám zanechaným na místě činu obuví obviněného v případě skutku pod bodem 1. rozsudku, zabýval případnou možností, zda si předmětné boty neopatřil náhodně od skutečného pachatele poté, co se tento pachatel dopustil (dne 22. 11. 2014) dané trestné činnosti, jak tvrdil v rámci své obhajoby v řízení před tímto soudem (poukázal přitom správně na to, že uvedenými botami obviněný disponoval již o rok dříve a vydal je orgánům činným v trestním řízení v souvislosti s jinou jeho trestnou činností, aby mu následně dne 17. 1. 2014 byly vráceny, a tedy neexistuje žádné logické odůvodnění, jak by tyto boty, které užíval již dlouho před spácháním dané trestné činnosti, mohl mít v době jejího spáchání na nohou někdo jiný, avšak následně by se během šesti dnů opět dostaly do dispozice obviněného, který je pak dne 28. 11. 2014 vydal policii tentokrát v souvislosti s danou trestnou činností); ve vzájemné souvislosti s trasologickými stopami pak hodnotil i pachové stopy nalezené na místě daného činu, jež pak spolu s výpovědí svědkyně M. F. tvořily ucelený řetězec nepřímých důkazů, jenž vedl ke spolehlivému závěru o vině obviněného. Obdobně soud prvního stupně postupoval i v případě skutků pod body 2. a 3. rozsudku, kdy se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, zejména přesvědčivě vysvětlil, proč shledal výpověď obviněného nevěrohodnou (obviněný se k tomu, jak se předmětné odcizené věci dostaly do jeho dispozice, vyjadřoval rozporně, a nevysvětlil ani to, jak se jeho pachové stopy dostaly na místa daných činů), a na podkladě jakých důkazů dospěl k závěru o tom, že se obviněný dopustil i této trestné činnosti, přičemž jeho skutková zjištění v tomto směru jsou logická, zcela odpovídající provedeným důkazům a vycházejí z jejich hodnocení zejména ve vzájemné souvislosti.
18. S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými závěry i právním posouzením se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž i tento soud se opětovně na provedené nepřímé důkazy podrobně zaměřil, a řádně se zabýval i odvolacími námitkami obviněného, včetně těch, které obviněný v odvolání uplatnil nově a v rozporu s jeho dosavadní obhajobou; to se týkalo jeho odvolací výhrady ke skutku pod bodem 1. spočívající v tvrzení, že předmětné boty, které měly vytvořit trasologické stopy na místě činu, sice byly jeho, avšak někdo – skutečný pachatel – si tyto boty (včetně rukavic) od něho „zapůjčil“, čímž došlo k přenosu též pachové stopy. Zcela přesvědčivě pak konstatoval, že nalézací soud své skutkové závěry rozhodně nevystavěl na nějakých pravděpodobnostech, nýbrž na podkladě uceleného okruhu (byť nepřímých) důkazů, z nichž při respektování zásad formální logiky nepochybně vyplývá, že pachatelem všech předmětných dílčích útoků je právě obviněný (srov. jeho strany 6 až 9). Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům nižších instancí v tomto směru mohl vytknout, a s jejich úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje.
19. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho odvolacích námitek, jimiž se soud druhého stupně řádně zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu