ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1544.2018.3
8 Tdo 1544/2018-I.-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněného F. V. , nar. XY, trvale bytem a pro doručování XY, fakticky bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 151/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 156/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 151/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 T 156/2017, byl obviněný F. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 25. 11. 2017 v době od 10.40 do 10.50 hodin řídil z XY do XY, s úmyslem řídit i na zpáteční cestě, osobní motorové vozidlo výrobní značky Seat Toledo hnědé barvy, r. z. XY,
dne 26. 11. 2017 v době od 11.00 do 11.20 hodin řídil z XY do XY, odtud zpět přes XY, část XY, s úmyslem pokračovat v řízení vozidla až do XY, osobní motorové vozidlo výrobní značky Mercedes Benz, červené metalízy r. z. XY,
přestože mu byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 37 T 29/2017, pravomocným dnem 28. 4. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání šestnácti měsíců.
2. Za tento přečin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 1 T 58/2017, byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 1 T 58/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Praze jakou soud odvolací usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 151/2018, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání, neboť došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání [viz článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „Listina“)].
5. Uvedenou vadu obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud veřejné zasedání 31. 5. 2018 konal bez jeho účasti, což trestní řád v §234 odst. 2 tr. ř. zásadně připouští, avšak pouze v případě, že obviněného v souladu s §233 odst. 1 tr. ř. řádně předvolal, případně ho vyrozuměl. Zdůraznil podmínky doručování podle §64 odst. 1, 2 tr. ř. a ocitoval též §46a odst. 1 o. s. ř., podle kterého se adresátu doručuje na adresu pro doručování, ale lze mu doručit rovněž na kterémkoli jiném místě, na němž je zastižen.
6. Výhrady obviněný vznesl proti tomu, že mu nebylo doručováno na adresu, kterou určil k doručování, a i přesto odvolací soud pro konání veřejného zasedání učinil závěr o doručení fikcí, čímž nerespektoval, že obviněný v této trestní věci při svém prvním výslechu v postavení podezřelého dne 26. 11. 2017 nahlásil jako doručovací adresu „XY“, přičemž zásilky zasílané na tuto adresu byly ukládány do pro ni zřízeného P. O. Boxu. I přesto však soud doručoval předvolání (správně má být „vyrozumění“ – pozn. Nejvyššího soudu ) k veřejnému zasedání na adresu „XY“, pro niž byla zásilka uložena na poště od 7. 5. 2018 do 22. 5. 2018, kdy byla vhozena do poštovní schránky.
7. K tomu obviněný namítl, že i když mu bylo možné doručovat kamkoli, kde by byl zastižen, fikce doručení mohla nastat toliko v případě, že bylo doručováno na adresu, kterou pro tento účel nahlásil. Doručení na jiné adresy by bylo účinné pouze tehdy, pokud by tam zásilku převzal. Protože však v této věci mu vyrozumění o veřejném zasedání nebylo Krajským soudem v Praze doručováno na jím uvedenou adresu pro doručování, nemohla nastat fikce doručení. Veřejné zasedání proto nemělo být pro nesplnění podmínek §233 odst. 2 tr. ř. v jeho nepřítomnosti konáno. Kromě uvedeného byl postup odvolacího soudu nesprávný i proto, že sám podal toliko bianco odvolání a obhájce mu ustanovený pouze pro odůvodnění odvolání toto zdůvodnil jen do výroku o trestu, ačkoli obviněný zamýšlel podat odvolání do všech výroků. Tento nedostatek nemohl napravit, když se veřejného zasedání neúčastnil sám a obhájce již pro tento účel neměl. Odvolací soud si měl dotazem na obviněného ověřit a upřesnit, zda postup obhájce byl souladný s jeho úmyslem při podání blanketního odvolání. Tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny, neboť byla podstatně zkrácena jeho obhajovací práva být o úkonech trestního řízení řádně vyrozuměn. Přičemž z jeho strany bylo učiněno vše pro to, aby mu mohlo být řádně doručováno, když sdělil orgánům činným v trestním řízení doručovací adresu.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro úplnost zmínil, že poté, co došlo k zamítnutí odvolání, byl dodán do výkonu trestu, aniž by obdržel výzvu k jeho nástupu, neboť mu bylo opět doručováno na jinou než na jím uvedenou doručovací adresu, a to i v jiných případech (např. rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci sp. zn. 0 PP 77/2012).
9. Přestože opis dovolání obviněného byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zaslán a dne 26. 11. 2018 doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to se k němu do konání neveřejného zasedání o dovolání Nejvyšším soudem písemně nevyjádřilo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obviněný svými námitkami obsahově naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkumu.
11. Z obsahu dovolání plyne, že obviněný jej opírá pouze o důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Dopadá na případy, když bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
12. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného, které byly uplatněny v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a protože neshledal důvod k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
IV. K okolnostem, za nichž bylo obviněnému doručováno
13. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 98) bylo toto konáno dne 31. 5. 2018 v nepřítomnosti obviněného, přičemž v protokolu je uvedeno, že „doručení je vykázáno uložením řádně a včas“. Rovněž je z tohoto protokolu patrné, že obviněný nebyl zastoupen obhájcem. O tomto veřejném zasedání odvolací soud obviněného vyrozuměl vzorem č. 7a tr. ř. (vyrozumění o veřejném zasedání) na adresu XY. Na této adrese si obviněný obsílku nevyzvedl, a proto byla uložena na příslušné poště a obviněnému o tomto postupu byla zanechána zpráva. Toto vyrozumění obviněnému bylo uloženo dne 7. 5. 2018, a to až do 22. 5. 2018, kdy bylo vhozeno do jím užívané domovní schránky (viz „doručenka do vlastních rukou“ připojená u č. l. 96).
14. Podle obsahu spisu je dále zjevné, že obviněný již při prvním kontaktu s policejním orgánem v této trestní věci dne 25. 11. 2017 do „Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení“ (č. l. 3) uvedl adresu trvalého bydliště „XY“, kterou označil za adresu pro doručování s tím, že je zde P. O. BOX. Shodně tutéž adresu uvedl pro doručování i při dalších svých výsleších, jednak do protokolu o výslechu osoby podezřelé podle §179b odst. 3 tr. ř. (č. l. 8), kde za další adresu, nikoliv však pro doručování, na níž se zdržuje, označil „XY“ Na těchto sděleních setrval i v dalším výslechu dne 26. 11. 2017 (č. l. 13). V průběhu trestního řízení tento svůj postoj nezměnil, což potvrdil i tím, že sám na všech svých podáních adresovaných soudům nižších stupňů vždy uváděl jako zpáteční adresu odesílatele „XY“, tedy tu, kterou určil pro doručování (viz č. l. 44, 45, 55, 76, 78, aj.).
15. Jen pro úplnost lze rovněž z obsahu spisu konstatovat, že na těchto faktech nic nemění zjištění, že orgány činnými v trestním řízení tento požadavek obviněného neakceptovaly, neboť opakovaně (a nesprávně) mu různá podání zasílaly na adresu XY, tzn. na adresu jeho faktického pobytu, a nikoliv na adresu určenou pro doručování. Je přitom nerozhodné, že i na zmíněné druhé adrese poštovní zásilky obviněný přebíral (viz např. č. l. 42, 56 verte, 61 verte, 69 verte, 100 verte, aj.).
16. Z uvedeného je zřejmé, že pokud bylo vyrozumění o veřejném zasedání konaném Krajským soudem v Praze dne 31. 5. 2018 obviněnému zasláno na adresu XY, jednalo se o adresu, která nebyla obviněným určena pro doručování.
V. K zásadám doručování
17. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná zásady platné pro konání veřejného zasedání, neboť přítomnost osob při něm obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje, a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
18. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
19. Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, tedy nevyžaduje se jeho předvolání. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.
20. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu. Z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
21. Podle §64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §64 odst. 2 tr. ř. nelze takto uložit doručovanou zásilku, jestliže se doručuje-li obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Nelze takto doručit ani jinou písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Ze smyslu těchto ustanovení vyplývá, že uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání [srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 3 To 709/2001 (uveřejněné pod č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.)].
22. Podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze za adresu uvedenou obviněným pro účely doručování považovat jakoukoli adresu, kterou obviněný v rámci protokolu o úkonu trestního řízení takto označí. Jde zásadně o součást sepisovaného protokolu, ale může být uvedena i při jiných úkonech, např. v žádosti, v návrhu či jiném podání obviněného, jež bylo učiněno vůči orgánům činným v trestním řízení. Proto tak obviněný může učinit např. i v písemném slibu nahrazujícím vazbu podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., aj. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 p. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 34, roč. 2007, č. T 983).
23. V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. Teprve v případě, že taková adresa za podmínek §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda adresa, na níž se obviněnému doručuje, je tou, u které obviněný může předpokládat a předpokládá, že mu na ni bude doručováno [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 458/2009 (publikované pod č. 18/2010 Sb. rozh. tr.)].
VI. Zjištění a závěry Nejvyššího soudu
24. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci má povahu adresy určené pro doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. adresa „XY“. Obviněný postoj k ní nezměnil, a na tom, že na ni mu mají být zásilky doručovány, setrval po celé trestní řízení. Skutečnost, že uvedená adresa fakticky existuje, vyplývá i z č. l. 24, kde Městský úřad XY sděluje, že obviněný má uvedenou adresu XY (sídlo Městského úřadu XY) vedenu jako trvalé bydliště. Ačkoli ustanovení §63 odst. 2 tr. ř. nestaví obligatorně, aby obviněnému bylo doručováno výhradně na adresu, kterou určí pro účely doručování, stanoví, že tak má být „především“, není vyloučeno obviněnému doručovat i na jiné adresy [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 458/2009 (uveřejněné pod č. 18/2010 Sb. rozh. tr.)], avšak to jen pro případ, že se neužije tzv. fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., pro niž má doručovací adresa uvedená obviněným zásadně přednost. Pokud tedy za situace, kdy obviněný výslovně zvolil a orgánům činným v trestním řízení určil adresu, na kterou mu má být v trestním řízení doručováno, byly tyto povinny jeho vůli respektovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 3 Tdo 482/2018).
25. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že adresa „XY“ byla určena nejen jako úřední adresa trvalého bydliště obviněného, ale byla i místem, kam obviněný předpokládal, že mu budou zásilky doručovány, neboť jako adresu pro doručování ji sám vymezil a měl zde zřízen P. O. BOX. Byla proto jedinou adresou, kterou obviněný mohl považovat za tu, kam mu boudou obsílky zasílány, a to bez ohledu na to, že i na druhé z uvedených adres, na které jej soudy obesílaly, poštovní zásilky přebíral. Vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání, pokud měla být využita fikce doručení, nemohlo být doručováno tak, jak zvolil odvolací soud, tedy na adresu „XY“, ale toliko na adresu „XY“ neboť jen ve vztahu k ní bylo možné využít tzv. fikci doručení ve smyslu ustanovení §64 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. ř. Pokud tak odvolací soud nepostupoval, porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
26. Kromě uvedeného je vhodné též zmínit, že obviněný neměl po celé trestní řízení obhájce, vyjma obhájce ustanoveného ad hoc pro odůvodnění odvolání (č. l. 84). On sám se z hlavního líčení před soudem prvního stupně, k němuž byl rovněž předvolán obesláním na adresu XY, nedostavil ani neomluvil. Důvodem byla mimo jiné jím doložená pracovní neschopnost, která sama o sobě sice nebyla důvodem pro to, aby bylo hlavní líčení odročováno, ale faktem zůstává, že obviněný před soudem nebyl ohledně své trestné činnosti vyslechnut [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva věci A. proti Spojenému Království , rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2011, stížnost č. 26766/05, S. proti Německu, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015, stížnost č. 9154/10, R. proti České republice, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 19. 9. 2017, stížnost č. 35289/11, aj.]. Pokud mu vlivem nesprávného obesílání na veřejné zasedání bylo znemožněno se zúčastnit veřejného zasedání, když obhájce pro toto řízení fakticky neměl, nebyla jeho práva dostatečně respektována, protože se fakticky neměl v rámci řízení před soudem ke své trestné činnosti vyjádřit.
27. Za této situace nebyla splněna rovněž podmínka vyplývající ze zásady kontradiktornosti řízení, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu stěžovatelem dovolávaného článku 36 odst. 1 Listiny [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431), či ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 927/06, aj.]. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo porušeno. Obviněný byl zkrácen na právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, jakož i nabízet odpovídající důkazy ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), ze dne 10. 2 2015, sp. zn. I. ÚS 2826/13 (N 29/76 SbNU 383), a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16 (N 138/82 SbNU 215)].
28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud pochybil, jestliže zásilku obsahující vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání považoval za doručenou tzv. fikcí [§64 odst. 2, 3 písm. c), odst. 4 tr. ř.] na jinou adresu, než kterou obviněný pro doručování určil, a poté veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti.
VII. Závěr
29. Ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 151/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze pak Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. Na odvolacím soudu bude, aby nyní doručoval postupem podle §63 odst. 2 tr. ř., tedy na adresu uvedenou obviněným pro účely doručování. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu