ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.287.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 287/2019-1181
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 dovolání obviněných L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, a J. V. , nar. XY, trvale bytem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 143/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, v části týkající se obviněných L. K. a J. V. zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněných L. K. a J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 2 T 143/2014, byli obvinění L. K. a J. V. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli podle §210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněného M. K.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obvinění L. K. a J. V. a rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, a to v neprospěch obviněných L. K., J. V. i M. K. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části ohledně obviněných L. K. a J. V. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obvinění L. K. a J. V. byli uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byli podle §210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných L. K. a J. V. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch spoluobviněného M. K. zamítnuta.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obvinění L. K. a J. V. dopustili pokusu přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tím, že dne 25. 9. 2012 úmyslně zinscenovali jako nahodilou událost střet vozidel, k němuž mělo podle nich dojít tak, že dne 25. 9. 2012 v 14:45 hod. na silnici II/102 v k. o. XY, okr. Praha-západ, ve směru jízdy od obce XY obec XY, řídil J. V. vozidlo tovární značky Audi A6, registrační značky XY, po projetí levotočivé zatáčky na rovném úseku začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo tovární značky Audi Q7, registrační značky XY, při předjíždění se v protisměru na horizontu objevilo osobní vozidlo, z tohoto důvodu se řidič J. V. ve snaze zabránit čelnímu střetu snažil zařadit zpět k pravému okraji vozovky a došlo ke střetu pravé boční části vozidla Audi A6 s levou boční částí předjížděného vozidla Audi Q7, které řídil L. K., po střetu vyjelo vozidlo Audi Q7 vpravo mimo komunikaci, kde následně zavadilo pravou boční částí o listnatý strom a poté přední částí narazilo do dalšího listnatého stromu, přičemž spolujedoucí na předním sedadle z vozidla Audi Q7 M. K. utrpěl zranění spočívající ve vymknutí pravého loketního kloubu, tržné rány pravého předloktí a tržné rány pravého kolene; 26. 9. 2012 tuto událost nahlásil ČSOB pojišťovně obviněný J. V. jako údajný viník nehody a následně uplatnil J. H., jednatel společnosti H., u ČSOB Pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění za škodu na vozidle Audi Q7 z titulu pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 15547628, uzavřené na vozidlo Audi A6, likvidátor pojišťovny vyčíslil škodu na vozidle ve výši 408 100 Kč, ale pojistné plnění vyplaceno nebylo.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že shora citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla prvními rozhodnutími ve věci. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 2 T 143/2014, byli spoluobvinění M. K., L. K. a J. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokus přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 10 To 437/2016, byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 2 T 143/2014, byli spoluobvinění M. K., L. K. a J. V. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byli podle §210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 10 To 348/2017, byl posledně citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř byla věc vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, podali obvinění L. K. a J. V. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že je dán extrémní rozpor mezi konečnými skutkovými a právními závěry, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a že některý výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný.
6. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shodně uvedli, že skutková podstata přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvoláním (nebo předstíráním) události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. Samotné vyvolání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, bez úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, znaky označené skutkové podstaty nenaplňuje. Z provedeného dokazování a v návaznosti na to z popisu skutku nevyplývá jejich podvodný úmysl spočívající v úmyslném zinscenování události jako nahodilé, jakož ani jejich úmysl tuto událost vyvolat s úmyslem opatřit sobě nebo někomu jinému prospěch. Soud se tímto dalším znakem skutkové podstaty trestného činu nezabýval. Prospěch jim ostatně pojistným plněním nemohl být opatřen proto, že obviněný J. V. se při nahlášení pojistné události označil za viníka nehody a obviněný L. K. nebyl vlastníkem poškozeného vozidla. Z popisu skutku taktéž nevyplývá, jakou měli způsobit škodu, na čím majetku a v jaké výši. Bylo na soudu, aby prokázal, že jednali ve spolupachatelství, kteréžto by mělo mít dopad na výrok o trestu (soud přihlédne k tomu, jakou měrou přispělo jednání každého ze spolupachatelů ke spáchání trestného činu).
7. Zdůraznili, že se vzájemně neznali, a to ani prostřednictvím třetí osoby, a ani jeden z nich nebyl vlastníkem vozidla. Obviněný L. K. dokonce nebyl osobou, která by si vozidlo zapůjčila. Vozidlo řídil na základě vzájemné momentální dohody se svým spolujezdcem, založené na zcela náhodných okolnostech jako je únava či nechuť řídit (výměna na místo řidiče mezi ním a jeho spolujezdcem byla prokázána, stejně jako byla prokázána skutečnost, že oba cestovali ze Slovenska na XY), přičemž nemohl vědět, zda vozidlo, které ho předjelo a jehož řidič způsobil nehodu, je pojištěné a zda má uhrazené tzv. povinné ručení. Stejně tak mu nemohl být znám vlastnický vztah druhého řidiče k vozidlu. Závěr o zinscenování nehody je v rozporu s provedenými důkazy. Znalecké posudky se k otázce, zda se jednalo o záměrně vyvolaný střet s cílem vyvolat nehodu, nevyjadřovaly. Revizní znalecký posudek, z něhož jako jediného soud čerpá, odpovídá (a nutno podotknout, že nezřetelně) na otázku, zda nehoda mohla proběhnout podle podaných vysvětlení obviněných a zda se mohlo jednat o událost nahodilou. Znalec se odpovědi na nahodilost události vyhnul a jasně neodpověděl. Při výslechu potvrdil, že s ohledem na stav vozidel mohlo k nehodě dojít. Rozpor však shledával v otázce popisu nehody ze strany obviněných. Podle obviněných prosté konstatování znalce o záměrně vyvolaném střetu není způsobilé prokázat úmysl pojistného podvodu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80).
8. Vytkli, že soud nezdůvodnil výši škody a způsob jejího určení, škodu dokonce vůbec nespecifikoval. Právě takové zjištění je však pro odůvodnění kvalifikované skutkové podstaty podle §210 odst. 4 tr. zákoníku podstatné. Jestliže měli mít úmysl spáchat tvrzený čin, pak prokázání takového úmyslu musí korespondovat s jejich motivací, tj. s prokázáním výše obohacení či prospěchu, pro které měla být událost vyvolána či předstírána. V této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, podle něhož škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Podle citovaného rozhodnutí za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal.
9. Část mimořádného opravného prostředku vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavřeli konstatováním, že soud věc nesprávně hmotněprávně posoudil, když nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu a jeho kvalifikovaných znaků. Jelikož nebyly naplněny znaky přečinu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, není skutek trestným činem.
10. Co se týče námitky extrémního nesouladu mezi konečnými skutkovými a právními závěry, resp. námitky porušení práva na spravedlivý proces, poznamenali, že skutková zjištění soudu vycházejí z podkladů, které jsou bez jejich souhlasu nepovolené. Událost popsali v rámci podání vysvětlení pro Policii České republiky, přičemž pouze obviněný J. V. ji nahlásil pojišťovně. Uvedená podání vysvětlení (a podání vysvětlení třetího účastníka nehody), která nebyla provedena jako důkaz, přitom byla podkladem pro revizní znalecký posudek, což je nepřípustné. S ohledem na §211 odst. 6 tr. ř. a judikaturu nelze podání vysvětlení bez souhlasu obviněných použít, a to bez ohledu na způsob použití (například nepřímo přes revizní posudek). Nepoužitelnost podání vysvětlení obhájce v průběhu řízení opakovaně namítal (viz například protokol z hlavního líčení ze dne 19. 7. 2017), přičemž soud se s jeho námitkou v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. nijak nevypořádal . Soud se rovněž nevypořádal se závěry znaleckých posudků jimi předložených, které byly odlišné od závěrů revizního znaleckého posudku, a nerespektoval tak princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Nalézací soud i přes jejich opakované žádosti nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem znalce Ing. Jana Tyla. Odvolací soud tento postup sice shledal nesprávným a učiněným v jejich neprospěch a zavázal nalézací soud k tomu, aby uvedený důkaz provedl, nicméně v mezidobí bylo znalci pozastaveno jeho oprávnění, a podle soudu jej proto již vyslechnout nelze. V důsledku průtahů soudního řízení a chyb na straně soudu byla obviněným znemožněna jejich řádná obhajoba.
11. Obviněný L. K. opakovaně upozornil, že okolnosti nehody uváděl vždy tak, jak je vnímal a jak si je pamatoval. Nevyloučil, že si je nepamatoval úplně přesně, nevyloučil ani možnost, že jej policisté svými dotazy a úvahami nepřímo obeznámili s verzí, která se jim zdála pravděpodobná, resp. s verzí, kterou vypověděli ostatní obvinění, a že se této verzi přizpůsobil. Netuší, jestli to, co policisté zapsali, odpovídá tomu, co vypověděl. Rozhodně však neměl žádný (přímý či nepřímý) úmysl spáchat nějaký trestný čin.
12. Oba obvinění závěrem vyjádřili přesvědčení, že překvalifikace skutku nebyla podložena provedenými důkazy a nebyla řádně zdůvodněna. Podle jejich mínění nebylo řádně zdůvodněno celé napadené rozhodnutí, rozsudek odvolacího soudu považují za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, když soud ignoroval námitky a návrhy obhajoby.
13. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedli, že výrok napadeného rozsudku je neúplný, když není uveden popis skutkových okolností, o něž lze opřít výrok o vině. Z popisu skutkových okolností není možné dovodit jejich vinu a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku.
14. Oba dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, zrušil a jejich trestní stíhání zastavil, in eventum věc vrátil k novému řízení.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného J. V. uvedl, že pokud dovolatel poukazuje na procesní pochybení, považuje z hlediska dovolání za podstatné, že tvrzený ani jiný dovolací důvod nemůže být naplněn pochybeními při dokazování a zejména ne ani samotným porušením zásady in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Naproti tomu za klíčové označil námitky dovolatele, podle nichž z popisu skutku vůbec nevyplývá podvodný úmysl opatřit sobě nebo někomu jinému prospěch, a podle nichž se soud tímto dalším znakem skutkové podstaty předmětného přečinu nezabýval. V této části shledal dovolání důvodným. Podle něj v popisu skutku rozsudku odvolacího soudu skutečně nejsou uvedeny žádné okolnosti, které by mohly být podkladem pro závěr o tom, že dovolatel jednal v tzv. „druhém úmyslu“ opatřit sobě nebo jinému prospěch. Není zde uvedeno, jaký prospěch a jakému subjektu dovolatel přivodit chtěl nebo s ním byl alespoň srozuměn. Druhý úmysl, který přesahuje objektivní stránku trestného činu a je nutnou podmínkou pro předmětnou právní kvalifikaci, není popsán ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Jestliže popis skutku neobsahuje nic, z čeho by bylo možno dovodit druhý úmysl, který je jedním ze znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, právní posouzení skutku není správné a byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., poznamenal, že argumentace, že z popisu skutkových okolností nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, se jeví spíše jen jako shrnutí předchozího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozpor mezi popisem skutku a jeho právním posouzením naplňuje právě tento dovolací důvod. Dovolatel ovšem nenamítl, že shora zmíněný druhý úmysl chybí nejenom ve větě skutkové, ale i ve větě právní. Odvolací soud totiž ani v právní větě svého rozsudku neuvedl, že by snad dovolatel jednal „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch“. Státní zástupce měl tedy za to, že s jistou tolerancí lze přijmout i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., aniž by dovolací soud postupoval „v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13. Jak bylo totiž shora naznačeno, dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku mimo jiné vytkl, že odvolací soud se oním druhým úmyslem opatřit sobě nebo jinému prospěch „nezabýval“ jakožto dalším znakem skutkové podstaty předmětného přečinu. Toto „nezabývání se“ se pak zjevně projevilo nejen tím, že skutkový základ druhého úmyslu není uveden v popisu skutku, ale i tím, že druhý úmysl byl odvolacím soudem pominut při sestavování právní věty.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obecně spočívá v tom, že ve výroku rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle nauky je neúplným takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu [viz §120 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Státní zástupce byl tak přesvědčen, že neúplnou právní větou byl naplněn i tento dovolací důvod.
18. Uzavřel, že uvedené důvody prospívají rovněž spoluobviněnému L. K. Podle něj by proto za přiměřeného užití §261 tr. ř. mělo být napadené rozhodnutí zrušeno i ohledně něj. Tím by byla zachována právní moc té části rozhodnutí, která se týká zproštěného obviněného M. K.
19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se dovolatele zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. za užití §261 tr. ř. zrušil i dovoláním nenapadenou část rozsudku týkající se obviněného L. K., aby současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. V následném vyjádření k dovolání obviněného L. K. státní zástupce uvedl, že mimořádný opravný prostředek tohoto dovolatele je obsahově zcela totožný s tím předloženým obviněným J. V., k němuž se již podrobně vyjádřil, a na který tak může plně odkázat. Upravil pouze svůj závěrečný návrh, v němž již není třeba poukazovat na beneficium cohaesionis ve prospěch obviněného L. K., a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se obou dovolatelů zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Výtce, že podkladem pro revizní znalecký posudek (č. listu 918) byla procesně nepoužitelná podání vysvětlení obviněných, která měla za následek procesní nepoužitelnost samotného revizního znaleckého posudku, nepřisvědčil. I kdyby připustil procesní nepoužitelnosti té části znaleckého posudku, která vychází z uvedených podaných vysvětlení, jež nebyla v hlavním líčení podle §211 odst. 6 tr. ř. přečtena, nedospěl by k závěru o procesně nepoužitelném znaleckém posudku jako celku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 215/05). Nutno totiž upozornit, že z hlediska posuzované trestní věci zásadní závěry označeného znaleckého posudku – že střet vozidel nebyl nahodilou událostí, nýbrž že se jednalo o nehodu zinscenovanou – byly dovozeny především z rozporu stop a odřenin zanechaných na obou vozidlech. Pokud jde o výhradu, že se soud nevypořádal se závěry znaleckých posudků obviněnými předložených, které byly odlišné od závěrů revizního znaleckého posudku, ani tu nepovažoval dovolací soud za relevantní. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 8 jeho rozsudku) naopak vyplývá, že soud námitku obviněných řádně reflektoval, když uvedl, že na rozdíl od revizního znaleckého posudku se obviněným přibraný znalec Ing. Jan Tyl a stejně tak znalecký ústav Dekra nezabývali otázkou, zda šlo o děj nahodilý a neočekávaný. Podotkl, že vozidlo Volvo je v posudku obsaženo pouze na fotografiích znázorňujících výsledky tzv. crash testů jako vozidlo srovnatelné s Audi Q7, přičemž za pomoci těchto fotografií je pouze příkladmo demonstrováno, k jakým poškozením při střetech obecně dochází. K pochybení nalézacího soudu, který se nepokusil odstranit rozpory ve znaleckých posudcích Ing. Jana Tyla a Ing. Libora Kopala za pomoci výslechů obou znalců, pak odvolací soud správně poznamenal zejména to, že Ing. Jan Tyl má v současné době pozastavenu znaleckou činnost, a tudíž jeho výslech v postavení znalce již nepřichází v úvahu. Přesvědčivě zdůvodnil, že se nalézací soud s nastalou situací vypořádal jediným možným způsobem, a to tak, že posudek Ing. Jana Tyla v hlavním líčení přečetl. V tomto kontextu poukázal na skutečnost, že vyčkávat výsledku trestního stíhání, které je proti znalci vedeno, a tím dále prodlužovat stávající již tak neúměrně dlouhé trestní řízení, by jistě nebylo akceptovatelné.
27. Nejvyšší soud dále nesdílí přesvědčení dovolatelů o tzv. extrémním rozporu, pokud jde o závěr, že nehodu tzv. zinscenovali. Má za to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 16 a 17 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu), v zásadě vyplývá přesvědčivý vztah mezi ve vztahu k této okolnosti učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
28. Jak výše naznačeno, Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkami obviněných majícími procesní charakter, potažmo charakter skutkový (námitky, jimiž brojili proti závěru o zinscenování dopravní nehody). Ztotožnil se však s jejich výhradami hmotněprávními, resp. s těmi, prostřednictvím kterých vytýkají, že v popisu skutku rozsudku odvolacího soudu nejsou uvedeny žádné okolnosti, které by mohly být podkladem pro závěr o tom, že jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. Shodně se státním zástupcem se domnívá, že v důsledku pochybení odvolacího soudu došlo k naplnění nejen dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž i důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V posuzované věci přitom v tzv. právní větě výroku o vině absentuje formulace skutkové podstaty přečinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, a to konkrétně slovní vyjádření, podle něhož obvinění jednali „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch“. Nelze než zopakovat, že neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu [viz §120 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
29. Obvinění byli uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství. Přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku přitom spáchá, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky potřebné pro naplnění objektivní stránky přečinu. Úmysl zde však přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu (též tzv. obmysl, dolus coloratus) opatřit sobě nebo jinému prospěch. K naplnění tohoto znaku se nevyžaduje skutečné získání prospěchu, ale postačí, když pachatel s možností vzniku prospěchu počítá a je s tím srozuměn, tedy postačuje zde nepřímý úmysl (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.).
30. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obvinění L. K. a J. V. dne 25. 9. 2012 úmyslně zinscenovali jako nahodilou událost střet vozidel, k němuž mělo podle nich dojít tak, že dne 25. 9. 2012 v 14:45 hod. na silnici II/102 v k. o. XY, okr. Praha-západ, ve směru jízdy od obce XY na obec XY, řídil J. V. vozidlo tovární značky Audi A6, registrační značky XY, po projetí levotočivé zatáčky na rovném úseku začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo tovární značky Audi Q7, registrační značky XY, při předjíždění se v protisměru na horizontu objevilo osobní vozidlo, z tohoto důvodu se řidič J. V. ve snaze zabránit čelnímu střetu snažil zařadit zpět k pravému okraji vozovky a došlo ke střetu pravé boční části vozidla Audi A6 s levou boční částí předjížděného vozidla Audi Q7, které řídil L. K., po střetu vyjelo vozidlo Audi Q7 vpravo mimo komunikaci, kde následně zavadilo pravou boční částí o listnatý strom a poté přední částí narazilo do dalšího listnatého stromu, přičemž spolujedoucí na předním sedadle z vozidla Audi Q7 M. K. utrpěl zranění spočívající ve vymknutí pravého loketního kloubu, tržné rány pravého předloktí a tržné rány pravého kolene; 26. 9. 2012 tuto událost nahlásil ČSOB pojišťovně obviněný J. V. jako údajný viník nehody a následně uplatnil J. H., jednatel společnosti H., u ČSOB Pojišťovny, a.s., nárok na pojistné plnění za škodu na vozidle Audi Q7 z titulu pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 15547628, uzavřené na vozidlo Audi A6, likvidátor pojišťovny vyčíslil škodu na vozidle ve výši 408 100 Kč, ale pojistné plnění vyplaceno nebylo.
31. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obvinění společným jednáním vyvolali událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a toto jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení větší škody, a to v úmyslu trestný čin spáchat, ale k jeho dokonání nedošlo.
32. Nejvyšší soud stejně jako státní zástupce a ve shodě s ním konstatuje, že ze shora citované skutkové věty nevyplývá naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku spočívajících v tom, že obvinění jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. V této skutkové větě není uvedeno, jakému subjektu a jaký prospěch chtěli opatřit, popřípadě s opatřením jakého prospěchu jakému subjektu byli srozuměni. Ani samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí se těmito otázkami blíže nezabývá. V této souvislosti je nezbytné zopakovat, že v případě skutkové podstaty přečinu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku úmysl přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. Zákon zde nespecifikuje povahu prospěchu, a proto může jít o prospěch majetkový i nemajetkový. V praxi však vzhledem k tomu, že jde o pojistný podvod, půjde především o majetkový prospěch ve formě plnění z pojištění nebo jiného obdobného plnění, a to ať už pro pachatele nebo jinou osobu.
33. Podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
34. V obecné rovině je vhodné připomenout, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Pokud jde o znaky subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a dále v těch případech, kdy pohnutka (motiv) je relevantním rozlišujícím znakem, i tyto. Nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. spočívající v absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. V projednávané věci nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. odůvodněním rozsudku ani právní větou nahrazeno nebylo. Pochybení odvolacího soudu, který stran úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch neučinil žádná relevantní skutková zjištění, jež v návaznosti na to ani neučinil součástí tzv. skutkové věty, se taktéž promítlo do tzv. právní věty, která, jak výše zmíněno, postrádá slovní formulaci, že obvinění jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch.
35. Za této situace nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, v části týkající se obviněných L. K. a J. V. zrušit a věc tomuto soudu přikázat k novému projednání a rozhodnutí. Na Krajském soudu v Praze, kam se věc po zrušení dovolacím soudem vrací, bude, aby se důsledně zabýval otázkou, zda obvinění L. K. a J. V. jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, a vypořádal se tak s námitkami uplatněnými dovolateli. V případě, že na základě skutkových zjištění učiněných po provedeném či nově doplněném dokazování dospěje k závěru, že tomu tak bylo a že obvinění jednali jako spolupachatelé, aby v návaznosti na toto skutkové zjištění odpovídajícím způsobem upravil tzv. skutkovou větu výroku o vině a svůj závěr promítl i do tzv. právní věty.
36. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, v části týkající se obviněných L. K. a J. V. zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc těchto obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu