Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.06.2019, sp. zn. 8 Tdo 437/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.437.2019.1

sp. zn. 8 Tdo 437/2019-10139 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 76/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 2 T 76/2012, byl obviněný L. K. uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c), §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákona č. 140/1969 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za to byl podle §158 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odložen na zkušební dobu v trvání 3 tří let a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce učitele autoškoly na dobu čtyř let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných T. B. a L. I. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění L. K. a L. I. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou. Obvinění napadli výroky o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, byla všechna odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. 3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byli obvinění L. K., T. B. a L. I. uznáni vinnými tím, že: v době nejméně od 11. 5. 2007 do 29. 12. 2009 ve XY, okr. Žďár nad Sázavou, obviněný T. B. jako zaměstnanec Městského úřadu XY– obecního úřadu obce s rozšířenou působností, zařazený na odboru dopravy a silničního hospodářství na pozici zkušební komisař, který vykonává souhrnné práce a kontrolu při zajišťování výkonu státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v tehdy platném znění, byl povinen podle §33 odst. 1 a §53 odst. 2 písm. c) tohoto zákona zajišťovat řádný průběh zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění ve vztahu k žadatelům o získání řidičského oprávnění po ukončení výuky a výcviku žadatelů v autoškolách podle §32 zákona č. 247/2000 Sb. a dále zajišťovat přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel podle §45 zákona č. 247/2000 Sb. ve vztahu k žadatelům o vrácení řidičského oprávnění, jako zkušební komisař určený k provádění zkoušek obecním úřadem obce s rozšířenou působností podle §33 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., ačkoli věděl, jaké jsou jeho povinnosti vyplývající ze svěřené pravomoci zkušebního komisaře, neboť prošel množstvím školení a byl mu vydán certifikát o absolvování školení pro zkušební komisaře, na jehož základě vykonal zkoušku z odborné způsobilosti pro činnost zkušebního komisaře a byl mu vydán průkaz zkušebního komisaře řidičů evidenční číslo XY a razítko se státním znakem evidenční číslo XY, tak i přesto ve zkušební místnosti zkušebního komisaře na Městském úřadě XY, na XY č. XY, okr. Žďár nad Sázavou, po předchozí dohodě a ve vzájemné spolupráci buď s obviněným L. I.– učitelem Autoškoly K. N., se sídlem XY, tehdejší pobočka XY (dále jen „AŠ N.“) či s obviněným L. K. – učitelem a majitelem Autoškoly L. K. se sídlem XY (dále jen „AŠ K.“) při konání zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění nebo přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, jejichž úspěšné složení je jednou ze základních podmínek pro získání, rozšíření nebo vrácení řidičského oprávnění pro různé skupiny a podskupiny řidičských oprávnění, úmyslně a vědomě za účelem a pod podmínkou získání majetkových či jiných osobních výhod v nejméně 166 případech neprovedl a nezabezpečil řádně a v souladu s platnou právní úpravou podle §32 a násl. zákona č. 247/2000 Sb., v tehdy platném znění, průběh zkoušky nebo přezkoušení osob žadatelů o řidičské oprávnění a neověřil podle platné právní úpravy požadované znalosti zkoušených žadatelů, konkrétně znalosti z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy (neprovedl v celkem 134 případech), nebo znalosti ovládání a údržby vozidla (neprovedl v celkem 13 případech) nebo znalosti praktické jízdy s výcvikovým vozidlem (neprovedl v celkem 19 případech) –znalosti ověřované podle §39 zákona č. 247/2000 Sb. formou zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, dále formou zkoušky ze znalostí ovládání a údržby vozidla a formou zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem, když konkrétně obviněný T. B. ve spolupráci buď s obviněným L. I. či s obviněným L. K.: a) vědomě připustil v celkem 15 případech, aby žadatelé o získání, rozšíření či vrácení řidičského oprávnění při zkoušce z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, která se podle §40 zákona č. 247/2000 Sb. provádí testem pomocí výpočetní techniky (v případě Městského úřadu XY výpočetní techniky umístěné v místnosti zkušebního komisaře), v průběhu vyplňování testových odpovědí volně komunikovali s příslušným učitelem své autoškoly, kteří jsou oprávněni být výkonu zkoušky nebo přezkoušení pouze přítomni, ačkoli byl obviněný T. B. přítomen ve zkušební místnosti, tak nezasáhl, a připustil tak, aby učitelé žadatelům pomáhali při testu radou, či utvrzením o správné odpovědi a nebo připustil, aby učitelé žadatelům pomáhali při testu upozorněním na chyby v testech, konkrétně v 11 případech toto připustil u učitele obviněného L. I., který tak radil či utvrdil žadatele (žadatel M. M. bod 17., J. Ž. bod 21., F. R. bod 39., Z. H. bod 40., R. K. bod 56., V. Š. bod 60., M. K. bod 63., M. T. bod 65., J. S. bod 94., J. S. bod 95. a R. V. bod 96.) o správné testové odpovědi, dále toto připustil ve 4 případech u učitele obviněného L. K., který tak radil či utvrdil žadatele (L. B. bod 49., D. P. bod 69., J. K. bod 87. a O. Z. bod 97.) o správné testové odpovědi, a b) vědomě připustil v celkem 29 případech, aby učitelé obvinění L. I. a L. K. pomáhali žadatelům při testu tak, že za přítomné žadatele část nebo celý test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyplnili, přičemž byl tomuto přítomen a nezasáhl, ačkoli viděl, že učitelé ovládají pomocí myši nebo klávesnice počítače žadatelů v průběhu vyplňování testových odpovědí, kdy konkrétně toto v 27 případech připustil u obviněného L. I., který takto jako učitel autoškoly vyplňoval či pomáhal vyplňovat test za přítomné žadatele (žadatelé J. D. bod 35., L. D. bod 36., J. N. bod 37., P. T. bod 38., L. K. bod 52., B. B. bod 55., V. F. bod 61., M. S. bod 64., R. S. bod 68., P. S. bod 88., M. O. bod 89., J. M. bod 90., P. B. bod 91., Z. V. bod 101., J. B. bod 102., P. B. bod 103., P. V. bod 104., P. A. bod 109., P. L. bod 110., L. P. bod 111., I. B. bod 112., J. M. bod 113., D. L. bod 114., K. V. bod 115., F. M. bod 116., Z. Š. bod 117. a J. B. bod 118.), dále toto připustil ve 2 případech u obviněného L. K., který takto jako učitel autoškoly vyplňoval test za přítomné žadatele (žadatelé P. Z. bod 1. a Z. S. bod 70.), a c) vědomě v celkem 39 případech zcela opustil v průběhu výkonu testů z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy žadatelů místnost zkušebního komisaře, přitom úmyslně nezajistil za sebe na dobu své nepřítomnosti náhradu v podobě jiného zaměstnance z oboru dopravy a zanechal v místnosti žadatele samotné s učitelem obviněným L. I. za účelem umožnění pomoci učitele žadatelům při testech z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, a tak úmyslně připustil, aby učitel obviněný L. I. v těchto 39 případech přítomným žadatelům pomohl při testu tak, že jim v nepřítomnosti zkušebního komisaře buď radil či utvrdil správnou testovou odpověď – takto obviněný L. I. učinil v 19 případech (žadatel L. J. bod 7., M. K. bod 9., J. B. bod 12., F. K. bod 13., K. K. bod 14., P. P. bod 15., P. S. bod 19., M. T. bod 24., J. M. bod 25., L. P. bod 51., J. V. bod 57., J. Š. bod 59., J. H. bod 72., M. J. bod 73., P. J. bod 99., V. T. bod 100., M. K. bod 105., A. N. bod 106. a P. B. bod 107.) nebo aby za přítomné žadatele část nebo celý test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyplnil – takto obviněný L. I. učinil ve 20 případech (žadatelka M. U. bod 2., Z. M. bod 6., J. M. bod 8., J. Č. bod 10., K. D. bod 11., J. H. bod 18., J. K. bod 20., M. Z. bod 22., S. B. bod 23., R. Ch. bod 26., M. S. bod 27., V. S. bod 28., K. D. bod 53., L. Š. bod 54., M. Z. bod 74., F. V. bod 75., M. P. bod 76., L. B. bod 77., R. K. bod 78. a E. M. bod 108.), a d) ve 2 případech pomohl žadatelům při testu tak, že přímo sám vyplnil test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy za přítomné žadatele (J. M. bod 50. a P. K. bod 71.), přičemž tomu byl v těchto dvou případech přítomen obviněný L. K. (u J. M. bod 50. a P. K. bod 71.), a e) ve 12 případech obviněný T. B. přímo sám radil či utvrzoval o správné odpovědi při vyplňování testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy přítomným žadatelům (žadatelka D. S. bod 3., M. V. bod 48., V. Š. bod 60., J. K. bod 62., L. V. bod 67., D. P. bod 69., A. P. bod 82., Z. K. bod 83., T. S. bod 98., P. B. bod 107., D. L. bod 114. a A. N. bod 119.), přičemž tomuto byl přítomen obviněný L. I. nejméně ve 2 případech (žadatel P. B. bod 107. a D. L. bod 114.), dále tomuto byl přítomen obviněný L. K. nejméně ve 3 případech (žadatel M. V. bod 48., D. P. bod 69. a T. S. bod 98.), a f) v celkem 24 případech vyplnil testy z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy za nepřítomné žadatele, tj. za žadatele, kteří nebyli vůbec osobně přítomni ve zkušební místnosti v době konání své zkoušky a v době konání svého testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, přičemž nejméně v 18 případech vyplnil jejich testy zcela (žadatelé P. K. bod 5., M. K.-Z. bod 29., L. V. bod 31., P. P. bod 34., M. K. bod 41., J. M. bod 42., J. Ž. bod č. 43., L. V. bod č. 44., F. Č. bod 45., J. V. bod 46., J. H. bod 66., L. P. bod 79., J. Š. bod 80., M. T. bod 84., L. V. bod 85., M. K. bod 86., F. R. bod 92. a Z. H. bod 93.) a nejméně v 6 případech vyplnil jejich testy zčásti (žadatelé M. K. bod 4., M. K. bod 30., K. B. bod 32., J. D. bod 33., E. K. bod 58. a A. P. bod 81.), přičemž ho o toto v nejméně 14 případech (u žadatele M. K. bod 4, P. K. bod 5, M. K.-Z. bod 29., L. V. bod 31., P. P. bod 34., M. K. bod 41., J. M. bod 42., J. Ž. bod č. 43., L. V. bod č. 44., F. Č. bod 45., J. V. bod 46., J. H. bod 66., L. P. bod 79. a J. Š. bod 80.) požádal obviněný L. I., který byl nejméně v 8 případech přítomen u toho, když obviněný T. B. vyplňoval zcela testy za nepřítomné žadatele (žadatele P. K. bod 5., M. K.-Z. bod 29., L. V. bod 31., J. H. bod 66., L. P. bod 79., J. Š. bod 80., F. R. bod 92. a Z. H. bod 93.), a obviněný L. I. byl také přítomen v případě 6 testů nepřítomných žadatelů, které nejprve vyplnil obviněný T. B. zčásti (M. K. - bod 4., M. K. bod 30., K. B. bod 32., J. D. bod 33., E. K. bod 58. a A. P. bod 81.), a obviněný L. I. doplnil za nepřítomné žadatele zbytek těchto testů, a dále g) obviněný T. B. v 1 případě (žadatel R. J. bod 16.) umožnil a připustil, aby obviněný L. I. vyplnil zcela test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy za žadatele, který nebyl vůbec osobně přítomen ve zkušební místnosti v době konání své zkoušky a svého testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, a h) obviněný T. B. v dalších 16 případech (žadatel J. V. bod 47., Z. S. bod 121. a bod 122., J. U. bod 124., P. C. bod 125., K. S. bod 126., K. T. bod 128., W. V. bod 130. a 131., Z. S. bod 132., M. M. bod 133., T. M. bod 134. a 135., M. M. bod 136., P. K. bod 138. a K. M. bod 141.) vykázal v dokumentaci o zkouškách (v protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a v záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti) provedení testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy s hodnocením PROSPĚL osobám žadatelů, kteří nebyli vůbec přítomni ve zkušební místnosti v době konání své zkoušky a v době konání svého testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy (přičemž v těchto 16 případech nebylo dosud přesně zjištěno, kdo konkrétní za tyto osoby jejich testy na výpočetní technice vyplnil – kamerové záznamy průběhu testů nejsou k dispozici), a poté i) dále obviněný T. B. jako zkušební komisař v dokumentaci o vykonaných zkouškách – do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla všech těchto žadatelů vykazoval fiktivní či nepřesné údaje, konkrétně: ia) do části týkající se zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti vědomě v rozporu se skutečností a tedy zcela nepravdivě zapsal - ve 109 případech, že žadatel úspěšně vykonal zkoušku z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy – konkrétně zapsal hodnocení PROSPĚL, a - v 25 případech, že žadatel nevykonal úspěšně zkoušku z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy – konkrétně zapsal hodnocení NEPROSPĚL, přičemž správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, na provedené testy z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyhotovil protokoly o testech, které potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, ačkoli ve skutečnosti znalosti žadatelů z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy nebyly zákonným způsobem v těchto případech ověřeny, neboť testy těchto žadatelů nebyly vyplněny žadateli nebo nebyly vyplněny žadateli samostatně, ib) nejméně v 13 případech vykázal v dokumentaci o provedených zkouškách provedení zkoušky znalosti ovládání a údržby vozidla, která ve skutečnosti nebyla s žadateli provedena, konkrétně: žadatelům o řidičské oprávnění do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, do části týkající se zkoušky znalosti ovládání a údržby vozidla a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti zapsal jako zkušební komisař v 10 případech (žadatel R. J. bod 16., J. V. bod 47., J. H. bod 66., P. S. bod 123., K. T. bod 129., W. V. bod 130., Z. S. bod 132., M. M. bod 133., M. N. 139. a R. Š. 144.), že žadatel úspěšně vykonal zkoušku – hodnocení PROSPĚL, a v 3 případech (žadatel M. J. bod 73., K. T. bod 128. a K. M. bod 141.), že žadatel nevykonal úspěšně zkoušku - hodnocení NEPROSPĚL, správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, ačkoli věděl, že zkoušku s žadateli neprovedl a že ve skutečnosti nebyly znalosti ovládání a údržby vozidla u žadatelů žádným zákonným způsobem ověřeny, ic) nejméně v 19 případech (žadatel M. K. bod 9., R. J. bod 16., M. M. bod 17., Z. H. bod 40., J. Ž. bod 43., J. V. bod 47., J. H. bod 66., M. J. bod 73., Z. S. bod 120., P. K. bod 127., K. T. bod 128., T. M. bod 134., M. M. bod 136., V. L. bod 140., K. M. bod 141., V. K. bod 142., V. S. bod 143., Z. S. bod 145. A V. Ch. bod 146.) vykázal v dokumentaci o provedených zkouškách provedení zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem, která ve skutečnosti nebyla s těmito žadateli vůbec provedena, konkrétně: žadatelům o řidičské oprávnění do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, konkrétně do části týkající se zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti zapsal jako zkušební komisař, že žadatel úspěšně vykonal zkoušku z praktické jízdy – hodnocení PROSPĚL, ačkoli věděl, že s žadateli praktickou jízdu s výcvikovým vozidlem nejel a že znalost praktické jízdy nebyla u nich z jeho strany ověřena v souladu s právní úpravou, správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, id) dále obviněný T. B. v 1 případě (žadatel L. S. bod 137.) vykázal do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, konkrétně do části týkající se zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti jako zkušební komisař splnění testu žadateli, který ve skutečnosti v testu neprospěl, neboť v testu nedosáhl potřebný počet bodů, přesto obviněný T. B. zapsal hodnocení PROSPĚL, správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, konkrétně tak nebyli řádně přezkoušeni žadatelé specifikovaní v bodech 1.–146. výroku o vině, a to v rozsahu popsaném u každého z nich, - celkem tak nejméně ve 115 případech obviněný T. B. neoprávněně potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře na žádostech o řidičské oprávnění, že žadatelé o řidičské oprávnění splnili podmínky odborné způsobilosti k získání nebo vrácení řidičského oprávnění tím, že prospěli ze všech tří částí zkoušky, ačkoli hodnocení PROSPĚL z testu (v 109 případech), nebo ze zkoušky znalostí ovládání a údržby vozidla (v 2 případech bod 123 a 139) nebo zkoušky praktické jízdy (v 4 případech bod 127, 140, 142 a 143) bylo ze strany zkušebního komisaře obviněného T. B. uděleno v rozporu s platnou právní úpravou, neboť tito žadatelé neoprávněně prospěli, přestože nebyli řádně přezkoušeni z testu, nebo z praktické jízdy nebo ovládání a údržby vozidla, a ve skutečnosti tak nesplnili podmínky odborné způsobilosti nutné pro získání řidičského oprávnění, přičemž nejméně 3 z uvedených žadatelů (M. K. bod 9. a 30., R. J. bod 16. A L. Š. bod 54.) zaplatili za zajištění získání řidičského oprávnění bez výuky a výcviku včetně jistého výkonu zkoušek (M. K. a R. J.) a za usnadnění při přezkoušení (L. Š.) obviněnému L. I. úplatek, přičemž obviněný L. I. část peněz či jinou věcnou protislužbu předal obviněnému T. B. jako odměnu za umožnění nezákonného usnadnění zkoušky M. K., R. J. a přezkoušení L. Š. a zbytek peněz si ponechal jako svoji odměnu za zprostředkování této možnosti výkonu autoškoly, zkoušky a přezkoušení, když konkrétně - dne 21. 9. 2009 obviněný L. I. poté, co převzal v červnu 2009 v hotovosti částku 5 000 Kč od žadatele R. J. za zajištění rozšíření řidičského oprávnění a toto zajistil bez výuky a výcviku včetně výkonu zkoušky bez nutnosti dostavit se ke zkoušce (viz výše bod 16.), část těchto prostředků v dosud nezjištěné výši předal obviněný L. I. po nezákonném provedení zkoušky žadatele R. J. obviněnému T. B. jako odměnu za usnadnění získání řidičského oprávnění pro R. J., - dne 25. 9. 2009 obviněný L. I. poté, co převzal postupně ve dnech 17. 6. 2009 a 15. 9. 2006 v hotovosti částku 6 000 Kč od žadatele M. K. za zajištění získání řidičského oprávnění bez výuky a výcviku včetně jistého výkonu zkoušky (viz výše bod č. 30), část těchto prostředků v dosud nezjištěné výši předal obviněný L. I. po nezákonném provedení opravného testu žadatele M. K. obviněnému T. B. jako odměnu za usnadnění získání řidičského oprávnění pro M. K., - dne 20. 10. 2009 obviněný L. I. poté, co převzal v hotovosti částku 5 000 Kč od žadatele L. Š. za usnadnění průběhu přezkoušení (viz výše bod č. 54.), část těchto prostředků předal obviněný L. I. po nezákonném provedení přezkoušení žadatele L. Š. obviněnému T. B. jako odměnu za usnadnění získání řidičského oprávnění, když předtím dne 19. 10. 2009 obviněný L. I. obviněnému T. B. poskytnutí odměny přislíbil v odeslané SMS (SMS dne 19. 10. 2009 v 8:08:04 hod.), přičemž obviněný L. I. a obviněný L. K. platili či jinak věcně odměňovali obviněného T. B. za usnadnění zkoušek nebo přezkoušení všech shora popsaných žadatelů, a to formou dosud přesně nezjištěné částky, řádově ve výši tisíců Kč za jednoho žadatele, přičemž výše částek odpovídala vždy konkrétnímu rozsahu usnadnění spočívajícímu v porušení zákona upravujícího výkon zkoušek ve vztahu k jednotlivým částem zkoušek (usnadnění testu, nebo zkoušky znalostí ovládání a údržby vozidla nebo praktické jízdy), neboť bylo dále ve vztahu k obviněnému L. I. z pořízených audiovizuálních záznamů podle §158d odst. 2 trestního řádu zjištěno, že - dne 15. 9. 2009 v 11:28 hod. – obviněný T. B. sdělil v kanceláři zkušebního komisaře obviněnému L. I., že 2 žadatelé, které vybrali mezi několika dalšími, a za které provedou obviněný T. B. a obviněný L. I. jejich opravné testy v nepřítomnosti (viz výše bod č. 4 K. a bod č. 5 K.), "zaplatí pak", - dne 15. 9. 2009 v 11:53 hod. – obviněný L. I. vybral v místnosti zkušebního komisaře od 4 přítomných žadatelů (M., J., M. a K.) v průběhu jejich testů částku 1 000 Kč od každého s odůvodněním "na poplatky", - dne 15. 9. 2009 v 12:15 hod. – obviněný T. B. se ptal obviněného L. I. v místnosti zkušebního komisaře, "jak dnes jízdy?", obviněný L. I. odpověděl, že "zkusí M. na jízdy" - dne 18. 9. 2009 v 11:22 hod. – obviněný L. I. vybral v místnosti zkušebního komisaře od 6 přítomných žadatelů (Č., D., B., K., K. a P.) peníze v hotovosti v dosud nezjištěné výši, - dne 18. 9. 2009 v 11:28 hod. – obviněný L. I. sdělil obviněnému T. B., který vyplňoval dokumentaci o zkouškách žadatele J. Č., že žadatel Č. "si zaplatí" - dne 18. 9. 2009 v 11:33 hod. – obviněný L. I. v kanceláři zkušebního komisaře, po skončení testů 6 žadatelů, které byly vykonány v rozporu se zákonem (viz výše body č. 10.–15. – Č., D., B., K., K. a P.), po odchodu žadatelů z místnosti předal obviněnému T. B. dosud přesně nezjištěnou částku v hotovosti za umožnění nezákonného výkonu zkoušek žadatelů, - dne 21. 9. 2009 v 08:47 hod. – žadatel H. se ptal po nezákonném výkonu svého testu (viz výše bod č. 18.) v místnosti zkušebního komisaře obviněného L. I. před obviněným T. B. "kolik to bude stát?, že má jen 6 a na poště ráno nebyli", obviněný L. I. ho poslal na poštu pro více peněz a popsal mu cestu, - dne 25. 9. 2009 v 07:52 hod. – blíže neustanovený muž v místnosti zkušebního komisaře řešil s obviněným T. B. před zahájením zkoušek několika žadatelů výši poplatků a dále se neustanovený muž ptal obviněného T. B., zda žadatelka Ch. (viz výše bod č. 26.) musí na jízdu?, na to obviněný T. B. sdělil muži, že "to si musí říct L., až přijede, ať se L. rozhodne", neustanovený muž řekl: "ona ten litr dá", obviněný T. B. řekl: "jde o to, aby nikde nežvanila, víš co", - dne 25. 9. 2009 v 08:25 hod. – obviněný L. I. v místnosti zkušebního komisaře sdělil neustanovenému muži, že když má 3 lidi a je to 3 za každýho, takže to má za devět, v 08:31 hod. neustanovený muž předal L. I. přesně nezjištěnou částku v řádu několika tisíc Kč, obviněný L. I. si peníze převzal, - dne 25. 9. 2009 v 09:01 hod. – v místnosti zkušebního komisaře před obviněným T. B. 5 přítomných žadatelů (viz výše bod č. 24.–28. T., M., Ch., M. S., V. S.) předalo obviněnému L. I. každý 1 000 Kč v hotovosti "na poplatek", obviněný L. I. žadatelům sdělil, že je to "poplatek 700 Kč plus 300 Kč na repro, to se musí", - dne 12. 10. 2009 v 08:37 hod. – v místnosti zkušebního komisaře před obžalovaným T. B. 6 přítomných žadatelů (viz výše bod č. 35.–40. D., D., N., T., R. a H.) po skončení nezákonného průběhu testů zaplatilo obviněnému L. I. v hotovosti peníze, - dne 22. 10. 2009 v 09:54 hod. – žadatelka Š. (viz výše bod č. 59.) předala v místnosti zkušebního komisaře v průběhu svého testu obviněnému L. I. hotovost v dosud nezjištěné výši, - dne 4. 11. 2009 v 10:25 hod. – obviněný L. I. v místnosti zkušebního komisaře předal obviněnému T. B. v průběhu vyplňování testů za nepřítomné žadatele P., Š. a P. (viz výše bod č. 79.–81.) peníze v hotovosti v dosud nezjištěné výši, převyšující však částku 1 000 Kč, - dne 12. 11. 2009 v 08:51 hod. – obviněný L. I. v místnosti zkušebního komisaře před obviněným T. B. přebírá peníze v hotovosti od 3 žadatelů (S., S. a V., bod č. 94.–96.), - a z provedeného odposlechu a pořízených záznamů telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu bylo ve vztahu k obviněnému L. I. dále zjištěno, že tento obviněnému T. B. v souvislosti s umožněním nezákonného průběhu zkoušek a přezkoušení jako odměnu za toto umožnění obstaral a zajistil zdarma následující záležitosti a služby: - dne 25. 9. 2009, 7. 10. 2009, 22. 10. 2009, 27. 10. 2009, 4. 11. 2009, 12. 11. 2009 a 30. 11. 2009 – vždy v ranních hodinách odvoz z místa bydliště obviněného T. B., ze XY, do zaměstnání, do XY, vozidlem autoškoly K. N. (vozidlo řídil P. Z., nar. XY), - dne 3. 10. 2009 6 kilogramů masa nezjištěného druhu v dosud přesně nezjištěné hodnotě, - dne 22. 10. 2009 a 4. 11. 2009 po ukončení zkoušek občerstvení (jídlo a pití včetně alkoholických nápojů) v dosud přesně nezjištěné hodnotě, - dne 22. 10. 2009 a 25. 11. 2009 dosud přesně neobjasněnou dámskou společnost, - dne 22. 10. 2009 převoz nepojízdného motorového vozidla obviněného T. B. (Renault 19) ze XY do XY (dne 22. 10. 2009 v ranních hodinách) a následně v době do 28. 10. 2009 opravu tohoto motorového vozidla v podobě výměny prasklé hadičky chladiče a poté zajištění převozu vozidla k prodeji do autobazaru S., R., - dne 30. 10. 2009 zapůjčení dodávky Ford Tranzit obviněnému T. B. (až do 4. 11. 2009) pro potřebu stěhování věcí z garáže obviněného T. B., - dne 19. 11. 2009 přibližně 10 litrů přesně nezjištěného alkoholického nápoje (zřejmě ovocné pálenky) v dosud nezjištěné hodnotě, - dne 3. 10. 2009 cca 1/2 nádrže pohonných hmot do osobního motorového vozidla obviněného T. B. v dosud nezjištěné hodnotě, - dne 16. 10. 2009 celou nádrž pohonných hmot do osobního motorového vozidla obviněného T. B. v dosud nezjištěné hodnotě, - a z provedeného odposlechu a pořízených záznamů telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k obviněnému L. K. bylo zjištěno, že tento obviněnému T. B. v souvislosti s umožněním nezákonného průběhu zkoušek a přezkoušení jako odměnu za toto umožnění obstaral a zajistil zdarma následující záležitosti a služby: - dne 14. 11. 2009 dovezl obviněný L. K. obviněnému T. B. na chalupu do XY 2 kapry v dosud nezjištěné hodnotě, - dne 19. 11. 2009 dovezl obviněný L. K. obviněnému T. B. do XY dosud nezjištěné množství masa nezjištěného druhu v dosud přesně nezjištěné hodnotě, čímž obvinění T. B., L. I. a L. K. způsobili, že celkem 73 žadatelů získalo řidičská oprávnění různých skupin a podskupin (konkrétně A1, A18, A21, B, B+E, C, C+E, T) v rozporu s podmínkami pro jejich získání, v rozporu se zněním zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v tehdy platném znění, neboť těchto 73 žadatelů u svých místně příslušných městských úřadů díky protiprávnímu jednání obžalovaných, doložilo údajné splnění odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla, když konkrétně žadatelé předložili své žádosti o vydání řidičského oprávnění obsahující potvrzení o splnění podmínek odborné způsobilosti a záznamy o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti včetně vyhotovených protokolů o zkoušce z testu (potvrzené ve všech případech v rozporu se skutečností obviněným T. B. jako zkušebním komisařem jeho podpisem a razítkem zkušebního komisaře), s tím, že žadatelé požádali o udělení nebo rozšíření řidičského oprávnění a o vydání řidičských průkazů, řidičská oprávnění jim byla udělena a řidičské průkazy jim byly skutečně vydány, a to ve vztahu k jednotlivým skupinám řidičských oprávnění takto: - 2 žadatelé skupinu A1 (bod 23. a 43.), - 4 žadatelé skupinu A 18 (bod 22., 82., 84. a 122.), - 27 žadatelů skupinu A21 (bod 3., 6., 7., 8., 11., 12., 13., 14., 16., 26., 27., 29., 30., 34., 36., 38., 41., 42., 56., 60., 66., 68., 77., 78., 92., 126., 138.), - 22 žadatelů skupinu B (bod 1., 2., 22., 28., 33., 44., 71., 75., 82., 83., 86., 87., 95., 97., 108., 119., 122., 124., 125., 126., 127., 138.), - 1 žadatel skupinu B+E (bod 112.), - 7 žadatelů skupinu C (bod 38., 41., 45., 98., 103., 123., 128.), - 14 žadatelů skupinu C+E (bod 4., 17., 32., 37., 49., 50., 61., 74., 78., 91., 96., 104., 139., 140.) a - 6 žadatelů skupinu T (bod 19., 20., 35., 42., 69., 75.) a dále obvinění T. B., L. I. a L. K. způsobili, že celkem 11 žadatelům o vrácení řidičského oprávnění bylo vráceno řidičské oprávnění v rozporu s podmínkami pro jejich vrácení, stanovenými shora uvedenou příslušnou právní úpravou, neboť těchto 11 žadatelů předložilo na svých místně příslušných městských úřadech obviněným T. B. vyhotovené listiny dokládající splnění odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla, konkrétně předložili své žádosti o vrácení řidičského oprávnění obsahující obviněným T. B. vyhotovené záznamy o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti a dále protokoly o zkoušce z testu, jejichž správnost potvrdil v rozporu se skutečností obviněný T. B. svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, požádali o vrácení řidičského oprávnění a řidičská oprávnění jim byla následně skutečně vrácena, řidičské průkazy vráceny nebo vydány (žadatelé J. Č. bod 10., M. V. bod 48., L. K. bod 52., K. D. bod 53., L. Š. bod 54., Z. S. bod 70., M. P. bod 76., A. P. bod 81., P. J. bod 99., V. T. bod 100. a P. A. bod 109.), v důsledku shora uvedeného protiprávního jednání obviněných T. B., L. I. a L. K. Městský úřad ve XY, jakožto obecní úřad obce s rozšířenou působností, odbor dopravy a silničního hospodářství, minimálně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 zcela neplnil svoji přenesenou působnost státní správy na úseku zajišťování výkonu státní správy při získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, byla tak porušována více jak stoletá tradice státního dozoru zkoušení žadatelů o vydání řidičského oprávnění, neboť tím, že obviněný T. B. zde působil jako hlavní zkušební komisař a v součinnosti s obviněnými L. I. a L. K. porušoval shora uvedené právní předpisy, tak vědomě ochromili funkci tohoto úřadu, neboť odbornou způsobilost a tím i řidičská oprávnění získávali žadatelé, kteří ve skutečnosti nesplnili všechny zákonné předpoklady pro udělení řidičského oprávnění a kteří by jej za normálního zákonného průběhu zkoušek nikdy shora popsaným způsobem nezískali, když konkrétně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 tímto svým jednáním způsobili, že z celkového počtu 307 konaných zkoušek na splnění odborné způsobilosti celkem 102 žadatelů získalo neoprávněně a nezákonně tuto odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, podal obviněný L. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Vytkl, že v případě spoluobviněného L. I. došlo k porušení práva na řádnou obhajobu a že se soudy nižších stupňů dopustily nesprávného právního posouzení celé trestní kauzy. Je si vědom, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. neumožňují domáhat se změny skutkových zjištění soudů, poukázal však na skutečnost, že mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry není jednoznačný soulad. 5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., vytkl, že bylo porušeno právo o přítomnosti spoluobviněného L. I. u veřejného zasedání konaného o odvolání a tím také právo na řádnou obhajobu spoluobviněného. V důsledku této skutečnosti bylo zasaženo i do aktivní obhajoby samotného dovolatele. V rámci jednoho z veřejných zasedání jednal odvolací soud přesto, že jmenovaný spoluobviněný nebyl u veřejného zasedání přítomen, nebylo mu předvolání k tomuto veřejnému zasedání řádně doručeno do vlastních rukou a s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nedal souhlas. 6. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl za to, že jednání, jímž byl uznán vinným, nelze hmotněprávně podřadit pod trestný čin. Skutková podstata uvedená v §158 tr. zák. vyžaduje úmyslné jednání, přičemž obviněný je přesvědčen, že žádný úmysl u něj nebyl prokázán. O existenci úmyslu neexistuje žádný přímý důkaz a ani ucelený řetězec důkazů nepřímých. Pokud se spoluobviněný T. B. nějakého trestněprávního či přestupkového jednání dopouštěl, obviněný o tom neměl povědomí. Příčinná souvislosti mezi jeho jednáním, jednáním spoluobviněného T. B. a údajným neoprávněným prospěchem (který v souvislosti s částí skutkového děje vztahujícího se k jeho osobě taktéž nebyl prokázán) tudíž není dána. Obviněný rozporuje, že by vyplňoval nějaké testy nebo radil při jejich vyplňování přímé odpovědi žadatelům o řidičské oprávnění, stejně tak jako neví nic o tom, že by takto v jeho přítomnosti činil spoluobviněný T. B. Taktéž nelze v žádném směru dovodit, že by byl naplněn znak vážné poruchy v činnosti podniku nebo organizace. Podmínkou v tomto směru je, aby mezi jednáním pachatele a následkem byla příčinná souvislost. Navíc ani údajná délka inkriminovaného období, které mělo trvat pouze několik měsíců, nemůže stav vážné poruchy v činnosti organizace navodit. Nic z toho nebylo naplněno, resp. z důkazní situace nevyplývá. 7. Ani pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neexistuje v souvislosti s jednáním obviněného jediný přímý či nepřímý důkaz. Soud prvního stupně se snaží naplnění této skutkové podstaty obhájit pomocí zcela vágního a důkazně nepodloženého tvrzení, které by ani v případě, že by odráželo skutečný stav věci, nemohlo naplnění znaku trestného činu podplácení zdůvodnit (načerpání nádrže, zaplacení oběda). Soud v tomto směru totiž zcela ignoruje přátelské rodinné vazby mezi spoluobviněnými. 8. Obviněný odmítl závěr, že na činnost zkušebního komisaře nelze uplatňovat zásadu „je dovoleno vše, co není zákonem stanoveno“. Je přesvědčen, že zkušební komisař může činit vše, co nezakazuje zákon č. 247/2000 Sb. Poukázal na ustanovení §38 odst. 3 citovaného zákona, v němž není konkretizováno chování při závěrečných zkouškách žadatelů o řidičské oprávnění, a proto nechápe, čeho nezákonného se měl dopustit. O tom, že k uchazečům/žákům přistupoval naprosto svědomitě, svědčí například výpověď svědka Z. D., zkušebního komisaře, který uvedl, že s obviněným neměl nikdy žádné problémy a že jeho žáci byli vždy dobře připraveni. Svědek taktéž potvrdil, že učitel autoškoly může být závěrečné zkoušce přítomen a že není upraveno, co může a nemůže dělat. 9. Veškeré shora popsané argumenty uplatnil i ve svém odvolání, nicméně odvolací soud pouze obecně odkázal na to, že důkazní situaci řešil soud prvního stupně, on je tímto hodnocením vázán a ztotožňuje se s ním. K určitým námitkám se vůbec nevyjádřil a nijak se s nimi nevypořádal (nařízení odposlechů či proč u některých útoků vystupují autoškoly, jejichž majitelé nejsou v okruhu osob obžalovaných, atd.). Takto odůvodněné usnesení odvolacího soudu nesplňuje zákonné náležitosti na řádné odůvodnění, a jeví se tudíž jako nepřezkoumatelné. 10. Pokud jde o jednotlivé dílčí útoky týkající se jeho osoby, zopakoval svou argumentaci uplatněnou v odvolání, prostřednictvím které zdůvodnil nemožnost naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů. K bodu 1.: svědek P. Z. jasně uvedl, že obviněný mu (ani nikomu jinému) nepomáhal a že on obviněnému nedal žádný úplatek. K bodu 48.: svědek M. V. sice potvrdil, že mu spoluobviněný T. B. potichu řekl 3 odpovědi, pokud tomu tak ale opravdu bylo, obviněný o tom neměl povědomí. K bodu 49.: svědek L. B. potvrdil problémy s počítačem a sdělil, že mu v tomto směru obviněný pomohl. Z jeho neurčitého vyjádření, že mu také „možná“ poradil jednu či dvě správné odpovědi, však nelze dovodit, že by tomu tak skutečně bylo. Tento svědek dále uvedl, že nikomu žádnou výhodu neposkytl a jen normálně zaplatil autoškolu; k bodu 50.: svědek J. M. vypověděl, že si nebyl úplně jist a zkušební komisař k němu asi 2x přistoupil a naznačil mu správnou odpověď a asi 2/3 trestu mu prošel a zkontroloval. Zkušebním komisařem však byl spoluobviněný T. B., tudíž vedle toho, že naznačené jednání není podle názoru obviněného trestné (možná by se mohlo jednat o případné přestupkové jednání), tak o něm obviněný ani nevěděl. K bodu 69.: svědek D. P. potvrdil, že mu s testem nikdo nepomáhal. K bodu 70.: svědek Z. S. v přípravném řízení uvedl, že test vyplňoval sám a nikdo mu nepomáhal. U hlavního líčení pak vypověděl, že si na zkoušku moc nepamatuje, možná, že mu pomáhal obviněný. Tvrzení obviněného, že ani tomuto svědkovi nijak nepomáhal, tedy nebylo jednoznačně vyvráceno. K bodu 71.: svědek P. K. potvrdil, že u testu mu nikdo nepomáhal. K bodu 87.: svědkyně J. K. sdělila, že s testem jí nikdo nepomáhal, nikdo jí neradil a nic neplatila navíc. K bodu 97.: svědek O. Z. potvrdil, že u testu mu nikdo nepomáhal, obviněný mu maximálně na jeho požádání vysvětlil zadání. K bodu 98.: i svědek T. S. uvedl, že mu s testem nikdo nepomáhal. 11. Obviněný zdůraznil, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a důkazy nehodnotily tak, aby na jejich základě učinily logická a důsledná skutková zjištění. V hodnocení důkazů jsou podstatné vnitřní rozpory mající dopad na logiku skutkových zjištění soudů. Jedná se přitom o stav, který s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vybočuje z obvyklých mezí. Vytkl, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo . 12. Dále konstatoval, že podmínky trestnosti činu je nutné interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří mj. zásada subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. V daných souvislostech vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější trestněprávní úpravy. Jeho jednání nedosahovalo ani potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění případné trestní odpovědnosti. Na posuzovaný případ by dopadal princip ultima ratio . 13. Uzavřel, že soudy nerespektovaly Listinu základních práv a svobod a Ústavu České republiky. Jejich rozhodnutí se jeví v rozporu s čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z dosavadního soudního řízení se mu této právní ochrany nedostalo. 14. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 2 T 76/2012, a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou na podkladě podaného dovolání a obsahu spisu navrhl Nejvyššímu soudu odklad či přerušení výkonu rozhodnutí (§265h odst. 3 tr. ř.). 15. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný jej nijak blíže nespecifikoval. Jestliže však námitku o tom, že jím poukazovaným postupem došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by konkrétně vyložil, proč se domnívá, že došlo k zásahu do jeho obhajoby, tak podmínkám tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu nedostál. Upozornila, že v dovolacím řízení není možné domýšlet, čím případně chtěl dovolatel argumentovat, a dotvářet tak za něj obsah jeho dovolání. Podle jejího mínění zůstaly námitky obviněného v rovině pouhého prohlášení, tudíž na ně nebylo možné jakkoliv kvalifikovaně reagovat. Doplnila, že se nebylo možné vyjadřovat k tomu, zda byl uplatněný dovolací důvod naplněn ve vztahu ke spoluobviněnému L. I., který dovolání nepodal. 16. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podrobně vysvětlila, proč je dovolání určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a proč není Nejvyšší soud běžnou třetí soudní instancí, která by přezkoumávala i skutková zjištění soudů nižších stupňů. V návaznosti na to, poznamenala, že obviněný zčásti napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud rozporuje, že vyplňoval nebo radil při vyplňování testů žadatelům o řidičské oprávnění, a pokud namítá, že neví o tom, že by tak činil spoluobviněný T. B. Domáhá se tak přezkumu skutkových zjištění, kdy žádá aplikovat normy hmotného práva na jiný než soudy zjištěný skutek, a to v závislosti na jiném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakuje své námitky, které uplatnil již před soudy nižších stupňů. Dovolává se aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, přestože se soudy přiklonily k verzi odlišné, kterou ve svých rozhodnutích podrobně a přesvědčivě zdůvodnily. V takovém případě ale dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn být nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Státní zástupkyně připustila, že určitou výjimku z pravidla, že dovolací soud nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů a nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tvoří případ tzv. extrémního rozporu. Nicméně konstatovala, že byť obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními namítl, v posuzované trestní věci jej zaznamenat nelze. Podle ní se soudy nižších stupňů věcí zabývaly řádně a dokazování provedly v potřebném rozsahu, přičemž toto nebylo vyčerpáno pouze několika málo důkazními prostředky, nýbrž vina obviněných byla dovozena ze širšího spektra důkazů tak, aby na základě dokazování mohly být učiněny skutkové závěry, které byly poté shrnuty ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Takto zjištěný skutek byl také správně kvalifikován. Zdůraznila, že nejde o porušení zásad dokazování, jestliže zejména soud prvního stupně na základě bezprostřední reakce na provedené důkazy tyto vyhodnotil jako odpovídající realitě a jiné nikoliv a své hodnocení náležitě odůvodnil, jako tomu bylo i v tomto případě. Doplnila, že ve věci obviněného nebyl dán žádný prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo . S odkazem na tuto zásadu navíc obviněný vytkl vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení. 17. K tvrzení obviněného, že svým jednáním nenaplnil požadovanou subjektivní stránku účasti na trestném činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., uvedla, že účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., tedy úmyslná forma účasti jednající osoby na trestném činu jiného pachatele, je podle §89 odst. 1 tr. zák. postavena naroveň trestného činu. Trestní zákon rozlišuje účastenství v podobě organizátorství, návodu a pomoci [§10 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák.]. Trestnost účastenství je podmíněna alespoň pokusem o trestný čin, takže hlavní pachatel, na jehož trestné činnosti se účastník podílí, musí v rámci svého jednání dosáhnout nejméně tohoto vývojového stadia, z čehož vyplývá, že se uplatňuje princip akcesority účastenství. Účastenství je možné pouze v úmyslné formě a pouze ve vztahu k úmyslným trestným činům hlavním, což znamená, že se vyžaduje úmysl jednající osoby směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu jiné osoby. Uvedené závěry v návaznosti na pravidla obsažená v §120 odst. 3 tr. ř. zakládají povinnost soudu rozhodujícího ve věci rozsudkem, aby do výroku o vině zahrnul popis všech právně významných skutkových okolností jednak hlavního trestného činu spáchaného jinou osobou a následně i popis skutkových okolností jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako organizátora, návodce nebo pomocníka. 18. V posuzované věci spáchal hlavní pachatel trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Zmíněného činu se dopustí ten veřejný činitel, který v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a způsobil tak svým činem vážnou poruchu v činnosti organizace. Obviněný L. K. byl uznán vinným pomocí k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., takže podle právní věty výroku o vině poskytnul jinému pomoc k tomu, aby jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti organizace. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že pachatel hlavního trestného činu T. B. byl v pozici veřejného činitele, neboť byl zaměstnancem Městského úřadu XY zařazeným na odboru dopravy a silničního hospodářství na pozici zkušebního komisaře, který měl zajišťovat výkon státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti v řízení motorových vozidel podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, přičemž uvedený zákon mu ve svých jednotlivých ustanoveních ukládal, že má zajišťovat řádný průběh zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění ve vztahu k žadatelům o získání řidičského oprávnění po ukončení výuky a výcviku žadatelů v autoškolách, stejně tak jako zajišťovat přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel ve vztahu k žadatelům o vrácení řidičského oprávnění. Uvedené zjevně nerespektoval, neboť u vybraných žadatelů, o nichž byl zpraven spoluobviněnými L. I. a L. K., majiteli autoškol, tak nečinil, takže v konečném důsledku došlo k tomu, že v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 získala jedna třetina žadatelů tuto odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění neoprávněně a nezákonně. Podle názoru státní zástupkyně tak byly bez jakýchkoliv pochybností vymezeny všechny znaky skutkové podstaty hlavního trestného činu, a proto mohlo být posouzeno i jejich pokrytí zaviněním účastníka, tedy naplněním subjektivní stránky jeho jednání. V naznačených souvislostech bylo možné zvažovat přímý úmysl dovolatele podle §4 písm. a) tr. zák., neboť ten zjevně věděl, že spoluobviněný T. B. je zkušebním komisařem, a zjevně z tohoto důvodu s ním navázal spolupráci spočívající v tom, že za odměnu vyhověl jeho požadavkům na usnadnění průběhu zkoušek nebo přezkoušení osob žadatele o řidičské oprávnění, takže nedošlo k řádnému ověření požadovaných znalostí, v důsledku čehož Městský úřad ve XY, odbor dopravy a silničního hospodářství, ve vyznačeném období neplnil svoji přenesenou působnost stání správy na úseku zajišťování výkonu státní správy při získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Obviněný tedy kalkuloval s rozhodnými skutkovými okolnostmi trestné činnosti spoluobviněného T. B. a zcela vědomě na ní participoval. Není pochyb ani o tom, že hlavní pachatel způsobil vážnou poruchu v činnosti organizace, neboť zmařil řádný výkon státní správy na daném úseku. 19. Státní zástupkyně odmítla přesvědčení obviněného, že nemůže být stíhán, pokud nepřekročil meze zákonných oprávnění daných mu §38 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb. Konstatovala, že předmětné zákonné ustanovení hovoří pouze o tom, že ke zkoušce doprovází žadatele o řidičské oprávnění držitel příslušného profesního osvědčení. Skutečnost, že v uvedeném ustanovení není stanoveno, jakým způsobem se má provozovatel autoškoly, který zajišťoval výuku a výcvik žadatele, u zkoušky chovat, ještě neznamená, že by tento provozovatel mohl zcela žadatelům s testy odborné způsobilosti libovolně pomáhat, případně jiným způsobem do průběhu zkoušky zasahovat. Akcentovala, že účelem zákona č. 247/2000 Sb. je to, aby se všem uchazečům dostalo kvalitní výuky, aby prokázali své znalosti a zkušenosti v rámci zkušebních testů a aby teprve takto připraveni se stali účastníky silničního provozu. V takovém procesu není prostor pro jakékoliv komerční cíle nebo pro to, aby někteří uchazeči byli zvýhodňováni, neboť je tím popírán účel dozoru státní správy nad tímto procesem. 20. Dále připomněla, že trestní zákon č. 140/1961 Sb. v §3 stanoví, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (odst. 1). Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (odst. 2). Trestní zákon konkretizuje formální kritéria, jímž má být společenská nebezpečnost hodnocena (odst. 4). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Jde o kritéria převážně právní, která se kryjí se znaky skutkové podstaty trestného činu. Ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám, resp. okolnostem podmiňujícím vyšší trestní sazby, je korektiv zakotven v §88 tr. zák. Pokud jde o posuzovanou trestní věc, uvedla, že čin obviněného měl všechny formální znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, stejně tak jako navíc i společenskou nebezpečnost a protiprávnost (obecné znaky trestného činu). Míra pomoci obviněného hlavnímu pachateli nabyla takového rozsahu, že na ni bylo nutné reagovat prostředky trestního práva. 21. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 23. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný L. K. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. 24. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ( čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obviněný tvrdí, že v rámci jednoho z veřejných zasedání konaných o odvolání jednal odvolací soud přesto, že spoluobviněný L. I. nebyl u veřejného zasedání přítomen, nebylo mu předvolání k tomuto veřejnému zasedání řádně doručeno do vlastních rukou a s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nedal souhlas. Tím bylo podle něj porušeno právo o přítomnosti spoluobviněného u veřejného zasedání a také právo spoluobviněného na řádnou obhajobu. Je přesvědčen, že v důsledku této skutečnosti bylo zasaženo i do aktivní obhajoby jeho samotného. Dovolací soud však konstatuje, že popsaná argumentace obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naprosto míjí. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat porušení ustanovení o přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, k němuž mělo dojít u osoby od dovolatele odlišné. Nejvyšší soud se proto případným naplněním citovaného dovolacího důvodu ve vztahu k osobě jmenovaného spoluobviněného nezabýval (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011, uveřejněné pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.) a nebyl ani žádný věcný důvod zabývat se důsledky nepřítomnosti spoluobviněného L. I. ve veřejném zasedání pro obhajobu dovolatele. 25. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 27. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). 28. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Ve věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 46 až 145 jeho rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil (str. 5 až 7 jeho usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Odvolací soud se v odůvodnění usnesení zabýval výhradami vůči správnosti skutkových zjištění pod body 1., 48., 49., 50., 69., 70., 71., 87., 97. a 98., jež se týkaly dovolatele, a jeho hodnotícím úvahám nelze ničeho relevantně vytknout (str. 5, 6 usnesení). Reagoval na námitky obdobné či stejné povahy, jaké byly uplatněny i v dovolání, a opakování jeho správných a přiléhavých závěrů by bylo nadbytečné a nefunkční. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 29. Byť jsou námitky, jimiž obviněný brojí proti naplnění znaků trestného činu, z převážné většiny skutkového charakteru, dovolací soud se právním posouzením skutku zabýval. Dospěl přitom k závěru, že názor soudů nižších stupňů týkající se právní kvalifikace lze akceptovat. 30. Obviněný byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c), §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. 31. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a takovým činem způsobí vážnou poruchu v činnosti podniku nebo organizace. Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). 32. Trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, a takový čin spáchá vůči veřejnému činiteli. 33. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný poskytl jinému pomoc k tomu, aby jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti organizace, a současně jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl a slíbil úplatek a spáchal takový čin vůči veřejnému činiteli. 34. Pokud jde o pomoc k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c), §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., obviněný tvrdí, že o případném trestněprávním či přestupkovém jednání spoluobviněného T. B. neměl povědomí a že o existenci jeho úmyslu neexistuje žádný důkaz. V kontextu jeho námitky nutno připomenout, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. 35. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.) či odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.). Za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen. 36. V posuzované věci spoluobviněný T. B., hlavní pachatel, působící na Městském úřadu XY, odboru dopravy a silničního hospodářství, jako zkušební komisař, tj. veřejný činitel (89 odst. 9 tr. zák.), tím, že při testech odcházel ze zkušební místnosti, aby tak umožnil spoluobviněným L. K. a L. I. vyplnit test za žadatele o řidičské oprávnění, radit žadatelům správné odpovědi, odsouhlasit zvolené odpovědi nebo jim jakýmkoliv jiným způsobem při vyplňování testu pomoci, že umožňoval, aby někteří žadatelé o řidičské oprávnění nemuseli absolvovat celou část zkoušky, a že sám k žádosti obviněného L. I. vyplňoval za nepřítomné žadatele testy, vykonával svou pravomoc v rozporu s jeho povinnostmi zkušebního komisaře, stanovenými především zákony č. 247/2000 Sb. a č. 361/2000 Sb., s cílem sobě, oběma spoluobviněným a rovněž jednotlivým uchazečům o získání řidičského oprávnění opatřit majetkový i osobní prospěch (nalézací soud relevantně zmínil, že v případě spoluobviněných se jednalo zejména o vidinu finančních odměn či odměn v podobě naturálního plnění či nejrůznějších služeb, přičemž v případě uchazečů o řidičské oprávnění byl cílem zisk řidičského oprávnění, jeho rozšíření či vrácení). Takovým jednáním přitom spoluobviněný T. B. způsobil vážnou poruchu v činnosti organizace, tj. Městského úřadu XY, odboru dopravy a silničního hospodářství, jehož úkolem byl výkon státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti v řízení motorových vozidel, neboť řidičská oprávnění získávali žadatelé, kteří ve skutečnosti nesplnili všechny zákonné předpoklady pro udělení řidičského oprávnění a kteří by je za normálního zákonného průběhu zkoušek nikdy ani nezískali, či řidičská oprávnění byla žadatelům vrácena v rozporu s podmínkami pro jejich vrácení. Vážná porucha v činnosti organizace, kterou může představovat i orgán veřejné moci, byla způsobena konkrétně tím, že obviněný T. B. jako hlavní zkušební komisař v součinnosti s obviněnými L. I. a L. K. porušováním relevantních ustanovení zákona č. 247/2000 Sb. vědomě ochromili funkci Městského úřadu XY, odboru dopravy a silničního hospodářství, když konkrétně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 způsobili, že z celkového počtu 307 konaných zkoušek na splnění odborné způsobilosti celkem 102 žadatelů získalo neoprávněně a nezákonně odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění. Charakter poruchy v činnosti úřadu jako poruchy vážné je dán nejen délkou období, ale především počtem žadatelů, kteří získali neoprávněně odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění, jakož i poměrem celkového počtu konaných zkoušek z odborné způsobilosti a žadatelů, kteří odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění získali v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami. 37. Obviněný L. K. k naplnění znaků trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. bezprostředně přispěl, a to podle zjištění soudů po vzájemné dohodě spoluobviněných (viz str. 48, bod 17. rozsudku soudu prvního stupně). Spoluobviněnému T. B. spáchání činu úmyslně umožnil tím, že jej předem informoval o tom, který z žadatelů má podle předchozí dohody splnit odbornou způsobilost pro zisk řidičského oprávnění, jeho rozšíření či vrácení „snazší cestou“, a že za žadatele o řidičské oprávnění vyplňoval testy, radil jim správné odpovědi a odsouhlasil ty jimi zvolené. Obviněný tedy věděl o úmyslu obviněného udělit některým žadatelům o řidičské oprávnění uvedené oprávnění neoprávněně a sám jednal tak, aby byl tento jemu známý úmysl spoluobviněného uskutečněn. Jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť si byl vědom, že spoluobviněný je zkušebním komisařem – osobou, jež disponuje pravomocemi na úseku zajišťování výkonu státní správy při získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, a, jak správně uvedla státní zástupkyně, zjevně z toho důvodu s ním navázal spolupráci spočívající v tom, že za odměnu vyhověl jeho požadavkům na usnadnění průběhu zkoušek nebo přezkoušení osob žadatele o řidičské oprávnění, takže nedošlo k řádnému ověření požadovaných znalostí. 38. Co se týče trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ani tady nelze soudům nižších stupňů ničeho vytknout, neboť z jejich skutkových zjištění je zjevné, že spoluobviněný T. B., veřejný činitel, postupoval shora naznačeným způsobem proto, že mu bylo ze strany obviněného L. K. (a spoluobviněného L. I.) slíbeno poskytování úplatků v nejrůznějších formách a že mu takové úplatky také poskytovány byly. Podle skutkové věty výroku o vině obviněný L. K. se spoluobviněným L. I. spoluobviněného T. B. platili či jinak jej věcně odměňovali za usnadnění zkoušek nebo přezkoušení žadatelů v této skutkové větě specifikovaných, a to formou dosud přesně nezjištěné částky, řádově ve výši tisíců korun českých za jednoho žadatele, přičemž výše částek odpovídala vždy konkrétnímu rozsahu usnadnění spočívajícímu v porušení zákona upravujícího výkon zkoušek ve vztahu k jednotlivým částem zkoušek (usnadnění testu nebo zkoušky znalostí ovládání a údržby vozidla nebo praktické jízdy). Pokud jde o výtku, prostřednictvím které obviněný zpochybňuje relevantnost věcné formy úplatku, nutno zdůraznit, že úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou nemá nárok (§162a odst. 1 tr. zák.). Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují stupeň nebezpečnosti tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (srov. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci nelze poskytování naturálních plnění zdůvodnit přátelskými či rodinnými vazbami proto, že tato sloužila výlučně jako odměna za dohodnuté či již zrealizované nezákonné protislužby. Jednalo se o úplatky, které nejsou v oblasti výkonu státní moci a správy v žádném případě přípustné. Jen pro úplnost je třeba k výhradě dovolatele, že nebyl opatřen žádný důkaz k prokázání tohoto trestného činu, upozornit na odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. a protokol o něm (č. listu 1250, 1253), z něhož se nepřímo podávají poznatky o dovozu kaprů, jakož i přesně nezjištěného množství masa. 39. K výtce obviněného, že zkušební komisař může činit vše, co nezakazuje zákon č. 247/2000 Sb., podpořené poukazem na ustanovení §38 odst. 3 citovaného zákona, v němž je toliko stanoveno, že ke zkoušce doprovází žadatele o řidičské oprávnění držitel příslušného profesního osvědčení, je třeba upozornit na význam postavení zkušebního komisaře coby veřejného činitele, což samo o sobě implikuje potřebu opačného výkladu, než jaký zastává dovolatel s odkazem na normy občanského a tedy soukromého práva. Pro oblast veřejného práva, o kterou zde jde, platí naopak zásada, že orgán veřejné moci může při výkonu veřejné moci činit toliko to, co mu zákon dovoluje. Ve shodě se státní zástupkyní lze pouze doplnit, že skutečnost, že v uvedeném ustanovení není stanoveno, jakým způsobem se má provozovatel autoškoly, který zajištoval výuku a výcvik žadatele, u zkoušky chovat, ještě neznamená, že by tento provozovatel mohl žadatelům s testy odborné způsobilosti libovolně pomáhat, případně jiným způsobem do průběhu zkoušky zasahovat. Zřetelně se takový názor podává i ze smyslu slovesa „doprovází“, jehož význam nelze vyložit jako aktivní zásah do procesu zkoušky žadatele o řidičské oprávnění. Opačný výklad by znamenal popírání účelu zákona č. 247/2000 Sb. a smyslu procesu, jehož cílem je získání řidičského oprávnění či jeho rozšíření. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu nově postavený systém celkového vzdělávání uchazečů o řidičská oprávnění a řidičů, kteří již držiteli těchto oprávnění jsou, je koncipován tak, aby výsledkem byl řidič, který nejen zná předpisy provozu na pozemních komunikacích, ale získá jisté znalosti, dovednosti a návyky potřebné pro účast v provozu na pozemních komunikacích a ohleduplné chování v něm. 40. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení obviněného, že jeho jednání nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti. Neshoduje se s jeho názorem, že na jeho případ nutno aplikovat princip ultima ratio . 41. Podle §3 odst. 1 tr. zák. trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Z demonstrativního výčtu okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mimo jiné vyplývá, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě lze stanovit odpovědně až po objektivním zhodnocení všech zde uvedených hledisek (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich). Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. má význam nejen pro úvahy, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby tak představuje znak skutkové podstaty, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány materiálně, tedy aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 642 až 644). 42. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (popř. malý u mladistvých), nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (popř. malý u mladistvých). Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V §3 odst. 4 tr. zák. jsou uvedeny příkladmo okolnosti (kritéria) spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Prakticky však tento výčet, vzhledem k tomu, že některé z okolností jsou uvedeny velmi obecně, kryje v podstatě všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí. 43. V projednávané věci považuje Nejvyšší soud úvahy o absenci materiálního znaku trestného činu za vyloučené. Třebaže míra účasti dovolatele na společném jednání byla nejmenší, ani v případě pomoci k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, ani v případě trestného činu podplácení nelze konstatovat, že jednání obviněného neodpovídalo těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty. Jestliže obviněný spoluobviněného T. B., zkušebního komisaře, opakovaně zpravoval o tom, který z žadatelů má splnit odbornou způsobilost pro zisk řidičského oprávnění, jeho rozšíření či vrácení „snazší cestou“, jestliže za žadatele o řidičské oprávnění vyplňoval testy, radil jim správné odpovědi a odsouhlasil ty jimi zvolené a jestliže spoluobviněnému T. B. poskytoval úplatky za účelem usnadnění zkoušek žadatelů nebo přezkoušení žadatelů, čímž v souhrnu výrazně přispěl k tomu, že řidičská oprávnění získalo velké množství žadatelů, kteří ve skutečnosti nesplnili všechny zákonné předpoklady pro udělení řidičského oprávnění a kteří by je za normálního zákonného průběhu zkoušek nikdy ani nezískali, či že řidičská oprávnění byla velkému množství žadatelů vrácena v rozporu s podmínkami pro jejich vrácení, je zjevné, že materiální podmínku trestnosti bezpochyby splnil. 44. Pro úplnost je vhodné doplnit, že na rozdíl od minulé právní úpravy (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009), současná právní úprava (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010) je založena na formálním pojetí trestného činu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Formální pojetí trestného činu je však doplněno zásadou subsidiarity trestní represe, tzv. materiálním (hmotněprávním) korektivem. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jinak řečeno (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a za jeho spáchání je třeba vyvodit trestní odpovědnost. Neboť je takový protiprávní čin současně činem společensky škodlivým, u běžně se vyskytujících trestných činů, u typických jednání příznačných té které skutkové podstatě, není nutné se zaobírat společenskou škodlivostí a jejími kritérii podle §39 odst. 2 tr. zákoníku. Zvažováním případné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku by se orgán činný v trestním řízení neměl zabývat bez rozdílu v každém případě, nýbrž tehdy, neodpovídá-li posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, jedná-li se o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti. Pro odlišný, opačný názor na posuzování společenské škodlivosti posuzovaného případu zjevně nejsou dány předpoklady. 45. Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 46. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 6. 2019 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu