ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.493.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 493/2019-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného J. F. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 28 To 35/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného XY odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 6 T 57/2018, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro zde popsaný skutek, jímž měl spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. Ch. škodu ve výši 71 000 Kč a poškozeným E. K. a V. K. škodu ve výši 54 500 Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený M. R. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně, a to proti jeho odsuzující části, podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 28 To 35/2018, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že
1/ v XY, v restauraci XY, dne 13. 6. 2016 uzavřel jako zprostředkovatel s D. S., nar. XY, a I. Š., nar. XY, jako budoucími kupujícími, smlouvu o rezervaci nemovitosti – části pozemkové parcely č. XY o celkové rozloze 13191 m², v katastrálním území XY, obec XY, kdy předmětná část pozemku byla definována zákresem do snímku katastrální mapy označené číslem 6 s budoucí výměrou 500 m² za kupní cenu ve výši 888 250 Kč, vč. dodatku ze dne 30. 8. 2016, a dne 15. 6. 2016 obdržel na bankovní účet č. XY rezervační poplatek ve výši 46 750 Kč, stanovený v článku III. rezervační smlouvy, který použil pro vlastní potřebu, a přestože nedodržel v rezervační lhůtě do 31. 10. 2016 své závazky vyplývající z článku II. rezervační smlouvy, spočívající v zahájení činnosti a jednání vedoucích k uzavření kupní smlouvy, rezervační poplatek D. S. do současné doby nevrátil, ačkoliv k tomu byl podle bodu 2 článku V. rezervační smlouvy povinen nejpozději do 10 dnů od uplynutí rezervační lhůty, čímž poškozenému D. S., nar. XY, způsobil škodu ve výši 46 750 Kč,
2/ v XY, na parkovišti u prodejny Tesco Stores ČR, a. s., dne 3. 12. 2016 uzavřel jako zprostředkovatel s E. K., nar. XY, a V. K., nar. XY, smlouvu o rezervaci nemovitosti – část pozemkové parcely č. XY o celkové rozloze 13191 m², katastrální území XY, obec XY, kdy předmětem rezervace byla část pozemku parcelní číslo XY o výměře 500 m², definovaná geometrickým plánem č. 2212-176/2016 schváleným Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY, dne 8. 10. 2016 za kupní cenu ve výši 1 035 500 Kč, a dne 7. 12. 2016 obdržel na bankovní účet č. XY rezervační poplatek ve výši 54 500 Kč, stanovený v článku III. rezervační smlouvy, který použil pro vlastní potřebu, a přestože nedodržel v rezervační lhůtě do 28. 2. 2017 své závazky vyplývající z článku II. rezervační smlouvy, spočívající v zahájení činnosti a jednání vedoucích k uzavření kupní smlouvy, rezervační poplatek E. K. a V. K. do současné doby nevrátil, ačkoliv k tomu byl podle bodu 2 článku V. rezervační smlouvy povinen nejpozději do 10 dnů od uplynutí rezervační lhůty, čímž poškozeným E. K., nar. XY, a V. K., nar. XY, způsobil škodu ve výši 54 500 Kč,
3/ v XY, v restauraci XY, dne 20. 3. 2017 uzavřel jako zprostředkovatel s J. Ch., nar. XY, smlouvu o rezervaci nemovitosti – část pozemkové parcely č. XY o celkové rozloze 12552 m², v katastrálním území XY, obec XY, kdy předmětná část pozemku byla definována zákresem do snímku katastrální mapy s budoucí výměrou 650 m², za kupní cenu ve výši 1 359 000 Kč, a dne 22. 3. 2017 obdržel na bankovní účet č. XY rezervační poplatek ve výši 71 000 Kč, stanovený v článku III. rezervační smlouvy, který použil pro vlastní potřebu, a přestože nedodržel v rezervační lhůtě do 30. 6. 2017 své závazky vyplývající z článku II. rezervační smlouvy, spočívající v zahájení činnosti a jednání vedoucích k uzavření kupní smlouvy, rezervační poplatek J. Ch do současné doby nevrátil, ačkoliv k tomu byl podle bodu 2 článku V. rezervační smlouvy povinen nejpozději do 10 dnů od uplynutí rezervační lhůty, čímž poškozenému J. Ch., nar. XY, způsobil škodu ve výši 71 000 Kč,
a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5 T 60/2012-326, v právní moci dne 28. 5. 2013, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 15 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání 3 let, a jehož výrok o trestu byl zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 7. 2014, č. j. 3 T 104/2013-356, v právní moci téhož dne, a obžalovanému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem výkonu trestu a stanovením zkušební doby v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu, který dosud nevykonal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 28 To 35/2018, podal obviněný J. F. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení.
5. Předně uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v rozporu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 11 Tdo 731/2007, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 882/2018. Konkrétně namítal, že mu bylo obžalobou kladeno za vinu, že nedodržel své závazky, spočívající v zahájení činnosti a jednání vedoucích k uzavření kupní smlouvy, přičemž nalézací soud toto tvrzení doslova převzal do svého rozhodnutí, ačkoliv z dokazování v rámci výslechu svědků při hlavním líčení, ale i z listinných důkazů vyplynulo, že tento závěr nekoresponduje s vykonanou činností, jelikož obviněný skutečně práce pro zájemce podle smluv začal konat a vykonal, ačkoliv ve většině případů je z objektivních důvodů nemohl dokončit.
6. Dále soudům nižších stupňů vytýkal, že se nesnažily o přesný výklad smluv uzavřených se zájemci o koupi, zejména pokud jde o část smlouvy týkající se naložení s rezervačním poplatkem, ač toto zjištění je podstatnou skutkovou okolností, která musí být přiléhavě hmotněprávně posouzena, a to podle občanského práva, kde jsou upraveny otázky závazkových vztahů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 11 Tdo 731/2007). Uvedl, že skutečnost, že uzavíral smlouvu o rezervaci nemovitosti, kterou lze podřadit pod zprostředkovatelskou smlouvu (neboli smlouvu o obstarání věci podle §733 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), neznamená, že by rezervační poplatek nepřešel do vlastnictví obviněného. Podle jeho názoru ze všech smluv vyplývá, že poskytnutý rezervační poplatek netvořil součást kupní ceny a měl být ve shodné výši započten do provize, a nikoliv do kupní ceny. Jiná situace by podle něj nastala, pokud by měl být rezervační poplatek použit na částečnou úhradu kupní ceny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 882/2018). Obviněný tedy měl za to, že nebyl povinen vracet rezervační poplatek, ale měl v případě nesplnění závazku podle smlouvy zaplatit smluvní pokutu ve výši odpovídající složenému rezervačnímu poplatku. Jedná se tedy o zcela odlišné právní tituly, přesto jsou zařazeny pod jedním článkem smlouvy o rezervaci nemovitosti. Upozornil, že smlouva o rezervaci jej nezavazovala k tomu, aby rezervační poplatek např. deponoval na zvláštním účtu. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že se ve všech případech od samého počátku snažil, aby došlo k realizaci příslušných smluv na prodej nemovitostí, a to jak zajišťováním geometrických plánů, územních rozhodnutí nebo dalších dokladů podle požadavku zájemců, a konal tak v souladu s §736 zákona č. 40/1964 Sb. Podle obviněného tak došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení smlouvy o rezervaci nemovitosti, respektive jejího obsahu. Rovněž uvedl, že s ohledem na skutečnost, že se jednalo o smlouvu o obstarání věci, vznikl mu nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů ve smyslu §735 věty prvé zákona č. 40/1964 Sb. Poškozeným je sice zavázán, avšak nikoliv proto, že by se vůči nim dopustil trestného činu, ale proto, že nemohl dostát svému smluvnímu závazku z objektivních důvodů (problémy související např. s územním řízením či schvalováním geometrických plánů) a ze subjektivních důvodů na straně poškozených (např. neposkytnutí předpokládaného úvěru). Navíc podle něj nebylo prokázáno, že by se jakýmkoliv způsobem snažil vyhnout závazku ze smlouvy na obstarání prodeje, když i vlastník pozemku potvrdil, že obviněný věc řešil, a to nejen v případech, za něž byl odsouzen, ale také dalším obstaráním pro pět zájemců, u nichž k uzavření kupních smluv došlo.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 28 To 35/2018, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 6 T 57/2018, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 7., 8., str. 7 až 8 rozsudku nalézacího soudu, body 7 až 11, str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. Pro úplnost lze doplnit, že rozhodně nelze souhlasit s námitkou obviněného, že nalézací soud pouze převzal tvrzení o tom, že obviněný pro poškozené nevykonal činnosti podle uzavřených smluv, z obžaloby, přestože z provedeného dokazování vyplynul opak. Není pravdou, že by nalézací soud toto tvrzení pouze převzal do popisu skutku, se shodnou námitkou obviněného se vypořádal na str. 7 pod bodem 8. rozsudku, na který lze v podrobnostech odkázat. Tvrzení obviněného, že předmětné činnosti vykonal, zůstává po provedeném dokazování osamoceno, a tato jeho obhajoba byla nalézacím soudem opodstatněně shledána nevěrohodnou. Z výpovědí poškozených vyplynulo, že těmto ze strany obviněného nebyly poskytnuty dokumenty potřebné k uzavření smlouvy. Konkrétně svědek J. Ch. v hlavním líčení dne 24. 5. 2018 uvedl, že řešili s obviněným zařízení příjezdové cesty k nabízenému pozemku, avšak obviněný mu zasílal pouze dokumenty, které se příjezdové cesty netýkaly. Dále svědek potřeboval, aby obviněný zařídil zmenšení předmětného pozemku, přičemž obviněný mu následně sdělil, že je vše vyřízené, ačkoliv svědkovi J. Ch. neposkytl žádný dokument, který by toto tvrzení potvrzoval, načež se svědek vydal na předmětný geodetický úřad, na kterém mu bylo sděleno, že obviněný tam nikdy nebyl, a tudíž ani nemohl potřebné záležitosti vyřídit. Svědek D. S. pak uvedl, že v případě jeho jednání s obviněným ohledně uzavření kupní smlouvy po uzavření smlouvy rezervační docházelo nejdříve k prodlužování rezervační smlouvy z důvodu potřeby delší doby k vyřízení podkladů pro rozdělení pozemku, následně, když stále nedošlo k vyřízení těchto podkladů a došlo již k uplynutí rezervační lhůty, chtěl svědek D. S. od obviněného předložit podklady k pozemku, které obviněný měl. Obviněný však předložil podklady, které se týkaly jiných osob a dále územní rozhodnutí, které se týkalo jiných pozemků. Svědkyně E. K. zase uvedla, že z důvodu sjednávání úvěru od banky požadovali od obviněného dokumenty potřebné pro odhad pozemku, avšak obviněný tyto podklady nebyl schopen poskytnout a uváděl, že nejsou potřeba. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ze všech těchto výpovědí vyplývá, že obviněný v žádném z dílčích útoků projednávaného přečinu neposkytoval potřebnou součinnost směřující k uzavření kupních smluv s poškozenými, a to v souladu se smlouvami o rezervaci nemovitosti, které s poškozenými uzavřel, přičemž ani z ostatních provedených důkazů nevyplývá opak.
15. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný relevantně uplatnil námitku, jejímž prostřednictvím soudům nižších stupňů vytýkal, že se dostatečně nezabývaly právní povahou smlouvy o rezervaci nemovitosti a rezervačního poplatku.
16. Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, čímž způsobí větší škodu, a byl za trestný čin popsaný v odst. 1 uvedeného ustanovení v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
17. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci nebo obdobného majetkového práva, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, ze ne 3. 6. 2004, 3 Tdo 425/2004, ze dne 9. 11. 2005, 5 Tdo 1306/2005 aj.).
18. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, se podává, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že na základě rezervačních smluv o nemovitosti obdržel na bankovní účet č. XY, rezervační poplatky, a to od poškozených D. S. a I. Š. ve výši 46 750 Kč, od poškozených E. a V. K. ve výši 54 500 Kč a od poškozeného J. Ch. ve výši 71 000 Kč, stanovené v článku III. rezervačních smluv, které použil pro vlastní potřebu, a přestože nedodržel v rezervační lhůtě své závazky vyplývající z článku II. rezervačních smluv, rezervační poplatky poškozeným nevrátil, ačkoliv k tomu byl podle bodu 2 článku V. rezervačních smluv povinen nejpozději do 10 dnů od uplynutí rezervační lhůty, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 172 250 Kč.
19. Jak ve svém dovolání uvedl i obviněný, pro posouzení otázky, zda v případě obviněného došlo z jeho strany k naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to především ve vztahu k předmětu útoku uvedeného trestného činu, tedy cizí věci, je potřeba přesného zjištění typu smlouvy a posouzení její povahy.
20. Jakkoliv lze připustit, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku zcela jasně a přesvědčivě nevypořádal s otázkou povahy tzv. rezervačního poplatku, explicitně pak s otázkou, zda rezervační poplatky zůstaly i po zaslání na bankovní účet označený obviněným vlastnictvím poškozeným, a zda tedy byly ve vztahu k obviněnému svěřenou cizí věcí (konstatoval dokonce řadu okolností nasvědčujících právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku), odvolací soud na námitku obdobné povahy v odůvodnění usnesení podrobně reagoval a důsledně se s ní vypořádal. V projednávané věci tedy s ohledem na závěry odvolacího soudu není o povaze smluv o rezervaci nemovitosti pochyb. Jak vyplynulo z výpovědí svědků, ale i z listinných důkazů, a to z jednotlivých smluv o rezervaci nemovitosti, obviněný s poškozenými uzavřel smlouvy zprostředkovatelské (ve smyslu §2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), když předmětem těchto smluv byla rezervace pozemku a závazek obviněného v podstatě zajistit podklady pro uzavření kupní smlouvy, jakož i samotné uzavření kupní smlouvy k předmětným pozemkům (čl. II předmětných smluv), neboli zprostředkování koupě nemovitosti.
21. Obviněný ve své podstatě skutečnost, že se jednalo o smlouvu zprostředkovatelskou, nikterak nezpochybňoval a naopak ji sám potvrzoval (se zřetelem k době uzavření smluv však chybně odkazoval na ustanovení §735 a 736 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Konkrétně však vytýkal, že nebyla správně posouzena část smluv týkající se rezervačního poplatku a možnosti nakládání s ním, když podle jeho názoru ze skutečnosti, že se jedná o smlouvu zprostředkovatelskou, nutně nevyplývá, že jemu svěřený poplatek nepřešel do jeho vlastnictví. Uváděl, že poskytnutý rezervační poplatek netvořil součást kupní ceny a měl být ve shodné výši započten do provize, a nikoliv do kupní ceny, přičemž jej nebyl povinen vracet, ale měl v případě nesplnění závazku podle smlouvy zaplatit smluvní pokutu ve výši odpovídající složenému rezervačnímu poplatku.
22. S tvrzením obviněného nelze souhlasit. V čl. V bodu 2. smluv o rezervaci, které jsou s výjimkou doplněných konkrétních údajů o pozemcích, poškozených, finančních částkách, apod. v případech všech poškozených totožné (viz č. l. 21 až 22, 45, 102 až 103), je explicitně mj. uvedeno, že v případě, kdy zprostředkovatel, tedy obviněný, nesplní své povinnosti podle čl. II, ruší se závazek budoucího kupujícího a zprostředkovatel je povinen vrátit složený rezervační poplatek v plné výši, a to nejpozději do 10 dnů od uplynutí rezervační lhůty. Toto ustanovení smlouvy tedy v žádném případě nemluví o zaplacení smluvní pokuty ve výši rezervačního poplatku, jak namítal obviněný, nýbrž o vrácení rezervačního poplatku samotného. Čl. III bod. 2 stanoví, že uvedený rezervační poplatek bude započten do budoucí provize pro zprostředkovatele. Z bodu 4. čl. I vyplývá, že provize pro obviněného je splatná až dnem podpisu kupní smlouvy. K podpisu kupních smluv však v žádném z případů, pro které byl obviněný odsouzen, nedošlo. Z uvedeného je bez jakýchkoliv pochybností zjevné, že rezervační poplatek byl poplatkem vratným a obviněný nebyl oprávněn jej využívat pro své osobní účely či s ním jakkoliv nakládat, naopak jej měl mít připravený k vrácení pro případ zrušení či odstoupení od smlouvy o rezervaci nemovitosti. Jelikož obviněný přijal rezervační poplatek v souvislosti s uzavřením rezervační smlouvy, ze své povahy smlouvy zprostředkovatelské (nikoliv smlouvy kupní) nebyl obviněný oprávněn zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji pro jiné či osobní účely (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003). Obviněný by mohl s předmětnými finančními prostředky poskytnutými jako rezervační poplatek nakládat až v případě, kdy by na základě uzavření kupní smlouvy došlo k vyúčtování rezervačního poplatku a jeho započtení na provizi obviněného. Jinak řečeno, i po zaslání na bankovní účet označený obviněným zůstal ve vlastnictví jednotlivých poškozených a ve vztahu k obviněnému byl cizí svěřenou věcí.
23. Pokud obviněný uváděl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v rozporu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 11 Tdo 731/2007, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 882/2018, pak lze připomenout, že Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 11 Tdo 731/2007 uvedl, že o zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného, přičemž ke shodnému závěru dospěl i ve věci sp. zn. 7 Tdo 882/2018. Z obviněným citovaných rozhodnutí vyplývá, že v případě smlouvy o obstarání věci (resp. smlouvy zprostředkovatelské) se poskytnutá záloha nestává vlastnictvím obstaratele, je proto ve vztahu k němu věcí cizí a jejím přisvojením lze spáchat trestný čin zpronevěry. Právní názor vyjádřený v těchto rozhodnutích je tak naprosto v souladu se závěry soudů nižších stupňů ve věci obviněného, které uzavřely, že smlouvy o rezervaci nemovitosti uzavřené mezi obviněným a poškozenými jsou smlouvami zprostředkovatelskými, na jejichž základě byl obviněnému jako zprostředkovateli poskytnut vratný rezervační poplatek, který nepřešel do vlastnictví obviněného a se kterým tedy obviněný nemohl volně disponovat.
24. Nejvyšší soud tedy považuje závěr nalézacího soudu a odvolacího soudu o posouzení rezervačního poplatku jako věci cizí, která na základě smlouvy o rezervaci nemovitosti nepřechází do vlastnictví obviněného, tudíž jako cizí věci obviněnému svěřené, a na základě toho o naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku za správný a odpovídající zákonu.
25. Dovolací soud konstatuje, že dovolání obviněného J. F. bylo částečně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a částečně bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu