ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.555.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 555/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněné D. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 404/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 106/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 2 T 106/2018, byla obviněná D. P. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, za což byla podle §208 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Označené rozhodnutí napadla obviněná odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 404/2018, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku dopustila tím, že přestože věděla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, č. j. 8 C 474/2015-33, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2018, jí byla uložena povinnost do 15 dnů po právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat poškozenému L. V. bytovou jednotku č. XY o velikosti 2 + k.k. na adrese XY, byt ve stanovené lhůtě nevyklidila, ani jej neodevzdala poškozenému a neoprávněně se v něm zdržovala do 20:00 hodin dne 20. 6. 2018, kdy byla zadržena hlídkou Policie České republiky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 404/2018, podala obviněná D. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkla, že nalézací soud ve svém rozhodnutí sice připomněl nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, pouze lakonicky však konstatoval, že takový postup není namístě. Podle názoru obviněné došlo ke zneužití trestní represe ve prospěch vztahů, které lze řešit soukromoprávní cestou, neboť její věc byla předmětem exekučního řízení. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1570/2008, a poznamenala, že byť to zákon nezdůrazňuje, podle právní nauky není protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného tak závažné jako protiprávní obsazení takových objektů. Pokud občan tyto objekty předtím užíval po právu, měl by být zvážen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V její trestní věci se měly soudy zásadou subsidiarity trestní represe zabývat proto, že protiprávní jednání trvalo pouhé tři měsíce (právní moc rozsudku o vyklizení a odevzdání bytu až konání hlavního líčení), resp. jeden měsíc (vyrozumění o zahájení exekuce až konání hlavního líčení).
6. Dále upozornila, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nemá náležitosti uvedené v §125 odst. 1 tr. ř., když soud pouze konstatuje obsah provedených důkazů bez jejich bližšího hodnocení. V tomto směru se podle ní jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením.
7. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 404/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 2 T 106/2018, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit námitku dovolatelky, jejímž prostřednictvím vytýká nedostatečné odůvodnění odsuzujícího rozsudku, a to zejména pokud jde o absenci podrobné argumentace vztahující se k hodnocení provedených důkazů. Tuto výhradu navíc považoval za bezpředmětnou, neboť i když připustil stručnost odsuzujícího rozsudku i usnesení o zamítnutí odvolání, usoudil, že náležitosti vyžadované zákonem (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.) obě rozhodnutí obsahují.
9. Naproti tomu stěžejní námitku obviněné týkající se pominutí zásady subsidiarity trestní represe označil za pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou. Shledal ji však zjevně neopodstatněnou. Upozornil, že princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio, nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, pokud se pachatel sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem. Sama její existence totiž ještě nezakládá nutnost postupovat s odkazem na citovanou zásadu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Podle státního zástupce je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace uvedené zásady je proto namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (srov. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, a další). Za takový případ však trestní věc obviněné nepovažoval, třebaže připustil, že si je vědom skutečnosti, že samotné období, jež uplynulo od okamžiku, kdy se měla podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 8 C 474/2015, z bytu vystěhovat, nebylo nikterak dlouhé. Zbylé okolnosti totiž podle jeho mínění svědčí závěru, že jde naopak o dostatečně společensky škodlivý případ přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, a uplatnění trestní odpovědnosti je tudíž namístě.
10. Připomněl, že zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 nabyl právní moci dnem 21. 5. 2018, přičemž obviněná měla povinnost byt vyklidit a odevzdat ho poškozenému do 15 dní. Tuto povinnost však nesplnila a v bytě setrvávala i nadále – ostatně tak jako i v předchozích letech. Své povinnosti si přitom byla velmi dobře vědoma, neboť poškozenému L. V., který se stal majitelem bytu na základě dražby ze dne 3. 12. 2015, již v únoru 2016 přislíbila, že se vystěhuje do března 2016. Poté tak neučinila a tvrdila, že si raději počká až na výsledek soudního jednání. Toho se nakonec nezúčastnila, v bytě přebývala i nadále, a to ještě i v době, kdy v této trestní věci probíhalo hlavní líčení a exekuční řízení ohledně vyklizení, jež bylo právě důsledkem nerespektování shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 8 C 474/2015, z její strany. Poškozenému přitom za užívání bytu ničeho neplatila a naopak on sám musel jako vlastník hradit nájemné a platby s tím spojené. Chování dovolatelky vůči poškozenému tedy vzhledem k nastalé situaci zjevně postrádalo jakýkoliv respekt a elementární znaky slušnosti. I k těmto skutečnostem soudy důvodně přihlédly při posouzení závažnosti jejího jednání v souvislosti s hodnocením kritéria společenské škodlivosti.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a v důsledku toho mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí nepřisvědčily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Dovolací soud vnímá, že obě napadená rozhodnutí jsou poměrně stručná, nicméně v dané trestní věci, která není důkazně nikterak složitá, nepovažuje označenou stručnost za chybnou a mající za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ve shodě se státním zástupcem je toho názoru, že jak rozsudek nalézacího soudu, tak usnesení odvolacího soudu splňují náležitosti vyžadované zákonem (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.) a jsou způsobilé být relevantním podkladem pro přezkum dovolacím soudem.
17. S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázka, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio .
18. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech státním zástupcem citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
19. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
20. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
21. Podle skutkových zjištění soudů se obviněná přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku dopustila tím, že přestože věděla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, č. j. 8 C 474/2015-33, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2018, jí byla uložena povinnost do 15 dnů po právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat poškozenému L. V. bytovou jednotku, byt ve stanovené lhůtě nevyklidila, ani jej poškozenému neodevzdala, a neoprávněně se v něm zdržovala do 20:00 hodin dne 20. 6. 2018, kdy byla zadržena hlídkou Policie České republiky.
22. Shora popsané jednání obviněné zákonné znaky označeného přečinu nese; v tomto ohledu ostatně obviněná žádnou relevantní námitku ani neuplatnila.
23. Přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchá, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná neoprávněně bránila oprávněné osobě v užívání bytu.
24. Obviněná tím, že byt, který si poškozený L. V. řádně vydražil, a k němuž tak v důsledku toho pozbyla vlastnické právo, i navzdory pravomocnému rozsudku soudu, jímž jí byla uložena povinnost tento byt ve lhůtě 15 dnů od právní moci vyklidit a poškozenému odevzdat, ve stanovené lhůtě neopustila, poškozenému jakožto vlastníkovi bytu, a tedy oprávněné osobě, neoprávněně bránila v užívání bytu. Obviněná si byla vědoma toho, že počínaje 3. 12. 2015, kdy poškozený její byt vydražil, fakticky obývá cizí prostory a odpírá jejich skutečnému majiteli řádný výkon jeho vlastnického práva. Byla seznámena i s pravomocným rozsudkem soudu o vyklizení bytu, uvedeného však nedbala, tudíž je zřejmé, že jednala v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kdy způsob jejího chování svědčí o tom, že chtěla porušit zájem na ochraně nerušeného užívání bytu poškozeným.
25. Dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že v posuzované věci nepostačuje uplatnění občanskoprávní odpovědnosti, tj. odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněné nutno považovat za zcela typický, běžný případ přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Poukaz na údajně krátkou dobu neoprávněného bránění oprávněné osobě v užívání bytu nemůže obstát. Nelze totiž přehlédnout, že byť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 8 C 474/2015, kterým byla obviněné uložena povinnost poškozenému byt do 15 dnů po právní moci vyklidit a odevzdat, nabyl právní moci až dne 21. 5. 2018, a obviněná tak v bytě v rozporu s citovaným pravomocným rozsudkem setrvávala do 20. 6. 2018, kdy byla zadržena hlídkou Policie České republiky (č. listu 3), tj. toliko několik dnů, její společensky škodlivé jednání spočívající v neoprávněném setrvání v cizím bytě a v bránění jeho majiteli řádně byt užívat trvalo již předtím více než dva roky a neskončilo v návaznosti na uvedené policejní zadržení. Jak bylo shora naznačeno, poškozený se stal majitelem bytu na základě dražby ze dne 3. 12. 2015. Již v průběhu února 2016 mu obviněná slíbila, že se z bytu vystěhuje, a to do konce března 2016. Nicméně tak neučinila, což poškozeného vedlo k tomu, že se svého práva byl nucen dovolávat v občanskoprávním řízení. Na tuto skutečnost obviněná reagovala vyjádřením, že si počká na výsledek sporu. Na předmětné jednání se však nedostavila, tudíž byl vydán rozsudek pro zmeškání – výše zmiňovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 8 C 474/2015, který obviněná ignorovala a povinnosti v něm pravomocně uložené dobrovolně nesplnila, což poškozeného vedlo k nutnosti domoci se svého práva v exekučním řízení. Ani zahájení exekučního řízení, ani probíhající trestní řízení však obviněnou nepřinutily k opuštění bytu, což svědčí o naprosté absenci respektu nejen vůči úředně stanoveným povinnostem, ale i vůči právům druhého. V této souvislosti lze poukázat na přiléhavou poznámku státního zástupce, který konstatoval, že obviněná nejenže poškozenému bránila v užívání jeho bytu, ale navíc mu za z její strany neoprávněné užívání bytu nic neplatila, on sám jí naopak musel jako vlastník bytu hradit nájemné a platby s tím spojené, čímž mu v důsledku vznikly nemalé finanční náklady (č. listu 97–106). I vzhledem k této skutečnosti tudíž nutno uzavřít, že jednání obviněné se vymykalo běžnému a ve společnosti akceptovatelnému chování, a proto na ně bylo nezbytné reagovat prostředky trestního práva. Tvrzení, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem, není v daném případě namístě.
26. Pro úplnost je vhodné doplnit, že poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1570/2008, nelze označit za přiléhavý. Podle uvedeného rozhodnutí formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. (§208 odst. 1 tr. zákoníku) může naplnit i ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá takový nebytový prostor, k jehož vybudování nebo užívání nebylo vydáno potřebné rozhodnutí příslušného státního orgánu (stavebního úřadu), např. jde-li o tzv. nezkolaudovanou garáž. V tomto případě je však třeba zvlášť pečlivě posuzovat, zda vlastník (nebo jiný uživatel) uvedeného nebytového prostoru byl oprávněn ho užívat a k jakému účelu, zda vůbec mohlo dojít k zásahu do práv vlastníka (uživatele) takového nebytového prostoru jeho svévolným obsazením nebo užíváním jinou osobou a zda jednání této osoby bylo možné řešit mimotrestními právními prostředky.
27. V posuzované věci obviněná nebyla uznána vinnou tím, že protiprávně obsadila nebo užívala byt poškozeného (viz samostatná skutková podstata podle §208 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž tím, že poškozenému v užívání bytu neoprávněně bránila (viz skutková podstata podle §208 odst. 2 tr. zákoníku). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1570/2008, navíc dopadá na situaci, kdy je protiprávně obsazen nebo užíván takový nebytový prostor, k jehož vybudování nebo užívání nebylo vydáno potřebné rozhodnutí příslušného státního orgánu, tedy na situaci, která v daném případě evidentně nenastala. Obviněná poškozenému bránila v užívání bytu, nikoliv nebytového prostoru, nadto bytu, ve vztahu k němuž nepanovaly pochybnosti o tom, zda bylo k jeho vybudování nebo užívání vydáno potřebné rozhodnutí stavebního úřadu.
28. Argumentace, že podle právní nauky není protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného tak závažné jako protiprávní obsazení takových objektů, a že pokud občan tyto objekty předtím užíval po právu, měl by být zvážen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, taktéž neobstojí. Jednak nelze než zopakovat, že obviněná nebyla uznána vinnou tím, že byt poškozeného protiprávně užívala (viz samostatná skutková podstata podle §208 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž tím, že poškozenému v užívání bytu neoprávněné bránila (viz samostatná skutková podstata podle §208 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž na rozdíl od protiprávního užívání, kterým se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu, se v případě neoprávněného bránění v užívání bytu jedná o jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tedy o situaci v zásadě opačnou; jednak nutno upozornit, že v posuzované věci byla dána existence takových okolností (celková délka neoprávněného bránění v užívání bytu, absence sebereflexe poškozené, nerespektování výsledků soudního řízení, ignorování pravomocně uložené povinnosti, nedostatek patřičné reakce na zahájené exekučního řízení a velké finanční náklady, jež poškozenému v důsledků jednání obviněné vznikly), které úvahy o absenci potřebné společenské škodlivosti vylučovaly.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu