ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.60.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 60/2019-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného P. A. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 5 To 22/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 2 T 7/2017, byl obviněný P. A. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
v době od jara roku 2014 do 15. 8. 2014 v XY, v restauraci XY i jinde, s úmyslem se obohatit, prostřednictvím M. R., nar. XY, a následně i osobně přesvědčil poškozeného R. M., nar. XY, že má možnost výhodné koupě pozemků od města XY, a jejich následného výhodného prodeje se ziskem s tím, že zájemce o tyto pozemky již má, ač věděl, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť město XY s ním o prodeji pozemků nikdy nejednalo, pod touto legendou a pod příslibem vysokého výnosu vylákal od poškozeného R. M. celkovou částku ve výši 8 000 000 Kč, kdy na účet číslo XY, který k tomuto účelu R. M. poskytl s tím, že se jedná o jeho účet, ač jde o účet společnosti A. G., v níž P. A. figuruje jako jediný jednatel a 50% společník, byla dne 3. 7. 2014 z účtu D. M., švagrové R. M., číslo XY zaslána částka ve výši 5 000 000 Kč a dne 15. 8. 2014 z účtu R. M. číslo XY částka 3 000 000 Kč, přičemž ke slibovanému obchodu nedošlo, ani dojít nemělo a P. A. si takto vylákané peníze ponechal pro vlastní potřebu, čímž poškozenému R. M., nar. XY, způsobil škodu ve výši 8 000 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. M., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 8 000 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 5 To 22/2018 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ing. Kateřiny Šilerové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
5. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného do ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka jednání, z jehož spáchání byl uznán vinným. Předmětný skutek tudíž, podle jeho přesvědčení, není trestným činem. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 4 Tdo 8/2009, podle kterého úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu předpokládá, že si je pachatel alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností, patřících pod zákonné znaky daného trestného činu . V návaznosti na to podotkl, že je mu v podstatě kladena za vinu neschopnost dostát svým finančním závazkům, které vznikly v režimu občanského práva, jež byly navíc zajištěny směnkami. V době, kdy uzavřel předmětné půjčky, nemohl vědět, že jeho zdravotní stav se zhorší natolik, že bude muset významně omezit svou pracovní činnost. Rovněž doufal (byť možná naivně), že se mu podaří uzavřít obchod, z jehož provize nabude finanční prostředky k úhradě svých závazků. Škoda, která měla být poškozenému způsobena, je z hlediska občanského práva nesplněným závazkem. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, vyjádřil nesouhlas s tím, že by jednal v úmyslu přímém či jen nepřímém. Kriminalizace nesplnění závazku v režimu občanského práva pak zcela odporuje zásadám subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Odvolacímu soudu v této souvislosti také vyčetl, že se nijak nezabýval argumenty nesplnění závazků z důvodu zhoršeného zdravotního stavu, přičemž k důkazu neprovedl ani obhajobou navrhovaný znalecký posudek.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Již před soudem prvního stupně namítal narušení nezbytné důvěry mezi ním, ustanovenou obhájkyní a obhájkyní in substitio. Dne 1. 12. 2017, několik dní před konáním hlavního líčení, podala obhájkyně návrh na zrušení opatření o ustanovení obhájce, a to z důvodu, že na poradě z téhož dne klient vyjadřoval své pochyby o správnosti způsobu vedení obhajoby. Obhájkyně sice učinila vše, aby zajistila obhajobu prostřednictvím sebe nebo svých substitutů, kdy se všichni shodli na dosavadním způsobu jejího vedení, on však (jako klient) stále nebyl spokojen. Speciálně v rámci trestního řízení je důvěra mezi obhájcem a klientem velice důležitou a citlivou záležitostí. Proto bylo povinností obhájkyně jednat v zájmu klienta a podat výše uvedený návrh. Soud prvního stupně mu ovšem nevyhověl, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí bylo nepřiléhavé, neboť on jako obviněný se nijak nesnažil mařit trestní řízení. O odročení hlavního líčení (ze dne 25. 10. 2017) žádal pouze jednou ze zdravotních důvodů, konkrétně závažného onemocnění srdce. Přitom již v rámci přípravného řízení vložil do spisu svou zdravotní dokumentaci. Soud nicméně jeho omluvu bez dalšího vyhodnotil jako maření konání hlavního líčení a další nařídil hned na 22. 11. 2017. Toho se již účastnil, ačkoliv mu nebylo dobře a byl lékařem uznán pracovně neschopným. Od počátku řízení obhajoba navrhovala vypracování znaleckého posudku k prokázání jeho zdravotního stavu, který se měl od roku 2015 výrazně zhoršit tak, že nebyl schopen se řádně věnovat jakékoliv výdělečné činnosti, a také že stres z trestního řízení může mít fatální důsledky na jeho zdravotní stav. Soud se tímto návrhem bez náležitého odůvodnění odmítl zabývat. Pokud následně návrh na zproštění obhajoby vyhodnotil jako další obstrukční jednání, byl jeho postup vadný. Hlavní líčení bylo i přes složitost celé kauzy ukončeno po dvou měsících, což nesvědčí o tom, že by se jej jako obviněný snažil jakkoliv mařit (naopak od počátku s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval). V návaznosti na to položil otázku, jaký jiný důvod než zdravotní je tedy legitimní? A sám si odpověděl, že nevyhovění danému návrhu lze považovat za nezákonné.
7. Odvolací soud neshledal v tomto postupu žádné vady, kterými by byl narušen spravedlivý proces. Obhajoba nesouhlasí, že nedokázala dostatečně přesně specifikovat, v čem mělo narušení důvěry spočívat. Naopak uvedla, že se jednalo o neshody o způsobu vedení obhajoby, kdy důvěra klienta ve správné vedení jeho obhajoby je v trestním řízení naprosto klíčová. Jednotlivé neshody pak nemohly být obhájkyní zcela konkretizovány s ohledem na její povinnost mlčenlivosti i povinnost postupovat v zájmu klienta. Nelze považovat za správný závěr, že se jednalo pouze o snahu prodlužovat trestní řízení a oddálit meritorní rozhodnutí; tomu žádné skutečnosti nenasvědčovaly. Na porušení práva dovolatele na obhajobu nemůže nic změnit ani fakt, že obhájkyně vykonávala obhajobu v souladu s trestním řádem i stavovskými předpisy a způsobem zákonem předpokládaným, když mezi ní a klientem nepanovala ani základní důvěra.
8. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 5 To 22/2018, a podle §265k odst. 2 zrušil všechna další na předmětné rozhodnutí navazující rozhodnutí, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
9. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem poznamenal, že dovolatel opakuje ve svém podání obhajobu, kterou uplatňoval od samého počátku svého trestního stíhání a posléze zejména v „doplnění odvolání“ ze dne 17. 4. 2018. S jeho námitkami se tedy oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Státní zástupce se plně ztotožnil především s argumentací soudu odvolacího, a proto na ni pro stručnost odkázal. Z hlediska dovolání konstatoval, že výhrady proti správnosti provedeného dokazování nespadají pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Ohledně práva na obhajobu v rámci §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť k žádnému porušení v tomto smyslu nedošlo, jak přiléhavě rozvedl odvolací soud. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla odpovídat námitka vztahující se k naplnění subjektivní stránky jednání obviněného. Ovšem již odvolací soud obsáhle a přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění a úvah dovodil na straně obviněného úmysl přímý.
10. Podrobněji se státní zástupce věnoval pouze argumentu, že je kriminalizováno nesplnění závazku v režimu občanského práva, což odporuje zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Připomněl, že soud druhého stupně neshledal na jednání dovolatele nic natolik výjimečného, čím by mohl odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku. Je tedy zjevné, že nemohou existovat ani okolnosti postačující k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, které by musely být ještě mimořádnější. Též zdůraznil, že existence občanskoprávního závazku nepostačuje k tomu, aby byla vyloučena i trestní odpovědnost pachatele souvisejícího trestného činu. Následně v detailech rozebral celou řadu rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu vztahujících se k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, aby tímto podepřel závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti ve smyslu daného zákonného ustanovení může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být naprosto mimořádné a zákonodárcem při formulování skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládané. Čin obviněného, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné výjimečné znaky nemá. Za výjimečnou lze považovat výši škody výrazně přesahující hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Ani sám dovolatel ve svém podání neuvedl, že by předmětný skutek byl nějakým způsobem neobvyklý či výjimečný. Soud prvního stupně proto neužil ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku zcela důvodně.
11. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce zaslal soud prvního stupně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 18. 1. 2019). Její případnou repliku neměl Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Z tohoto pohledu je zjevné, že některé argumenty, které obviněný s odkazem na tento dovolací důvod vznesl, se jeho výše popsanému, zákonem stanovenému rámci vymykají. Byť dovolatel v daném směru namítal nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, což by pod „nesprávné právní posouzení skutku“ v obecné rovině spadalo, nelze přehlédnout, že své závěry opíral o vlastní verzi skutkového děje, kterou ovšem soudy nižších instancí hodnocením provedených důkazů odmítly. Primárně tedy obviněný zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, požadoval jejich změnu ve svůj prospěch, a teprve na základě toho, tj. až sekundárně, se domáhal jiného (pro něj příznivějšího) právního posouzení jeho jednání. Shora však bylo výslovně uvedeno, že takto zvolená argumentace uplatněný dovolací důvod (stejně jako žádný jiný podle §265b tr. ř.) nenaplňuje, a nezakládá tudíž povinnost Nejvyššího soudu konkrétní výhrady po věcné stránce přezkoumat.
17. Již nad rámec tohoto rozhodnutí je možno ve stručnosti zmínit, že soudy obou stupňů pečlivým a logickým hodnocením důkazů spolehlivě vyvrátily obhajobu obviněného v tom směru, že doufal v uzavření obchodu, z jehož provize se mu podaří svůj závazek splatit. Je totiž zřejmé, že žádný takový (reálný) projekt v podstatě neexistoval, ať se již jedná o údajný podnikatelský záměr týkající se pozemků letiště XY či jakýsi mediální „start-up“ projekt, na které však neměl potřebné finance a nesehnal ani žádného investora. Již vůbec takovým obchodem nebyla výhodná koupě a ještě výhodnější prodej pozemků města XY, kdy se prokazatelně jednalo o pouhou nepravdivou legendu a záminku k vylákání finančních prostředků od poškozeného. Jak totiž soudy zjistily, obviněný nikdy s městem XY o odkupu jeho pozemků nejednal, získanou částku použil výhradně pro svou potřebu, a nikoliv na jím deklarovaný účel, což je doloženo z výpisů účtů jeho obchodních společností. Taktéž neměl možnost částku 8 milionů Kč vrátit z jiných zdrojů, jelikož se nacházel v dlouhodobě velice nepříznivé finanční situaci, přičemž z jeho následného jednání (opakovaných slibů, výmluv a nabídek nových „projektů“) je zjevné, že tak ani učinit nehodlal. Odvolací soud se přiléhavě vypořádal také s námitkou obviněného, že mu ve výdělečné činnosti zabránilo zhoršení jeho zdravotního stavu, když z lékařských zpráv dovodil, že jeho onemocnění srdce je dlouhodobé (chronické), a určité, byť nijak dramatické zhoršení, nastalo až v době po spáchání předmětného skutku, kdy již byl velmi výrazně zadlužen. Ani zdravotní problémy tedy nemohly být příčinou nesplacení jeho závazku vůči poškozenému.
18. K nastíněným skutkovým závěrům nižší soudy dospěly po provedení všech pro danou věc relevantních důkazů a jejich správném hodnocení s tím, že jejich postup (v tomto ohledu především soudu nalézacího) plně odpovídal požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nijak se nevychýlil ani od základních požadavků spravedlivého procesu. Za tohoto stavu není Nejvyšší soud oprávněn do učiněných skutkových zjištění jakkoliv zasahovat a nějakým způsobem je měnit. Proto ani nepovažuje za potřebné ani vhodné obsáhle příslušné hodnotící úvahy opakovat, naopak postačuje v podrobnostech odkázat na odůvodnění obou dovoláním napadených rozhodnutí (srov. strany 16 až 20 rozsudku soudu nalézacího a strany 5 až 9 usnesení soudu odvolacího).
19. Do určité míry skutkovou, a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s nemalou mírou tolerance podřaditelnou, lze hodnotit také námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. I v tomto ohledu totiž obviněný prezentoval spíše svou vlastní verzi skutkového děje, když na svou obhajobu uváděl, že je kriminalizováno nesplnění závazku v režimu občanského práva. Toto tvrzení ovšem není zrovna přiléhavé. Skutečností je, že v posuzovaném případě je kriminalizováno jednání spočívající v podvodném vylákání uzavření občanskoprávního kontraktu s poškozeným (na základě uvedení jiného v omyl), a to s počátečním záměrem svůj závazek z toho plynoucí nesplnit, tj. nevrátit částku 8 000 000 Kč, o tuto sebe obohatit a svému smluvnímu partnerovi způsobit škodu v uvedené výši. Byť se tedy na jedné straně jednalo o soukromoprávní vztah mezi dovolatelem a poškozeným, na straně druhé byl daný vztah založen na jednání jedné ze smluvních stran naplňujícím všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
20. Pokud tedy podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu , je nutno shledat předmětnou námitku obhajoby zjevně neopodstatněnou. Z formulace citovaného ustanovení je patrné, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to minimální, příp. žádná společenská škodlivost činu, a současně možnost účinného využití právních předpisů jiných odvětví k ochraně dotčených zájmů a hodnot proti útokům určitého konkrétního charakteru. Druhá podmínka tak rozhodně neznamená, že pouhá existence jiného právního předpisu, na základě kterého by oprávněné osoby mohly také hájit své legitimní zájmy, automaticky vylučuje uplatnění trestní odpovědnosti pachatele. V této souvislosti ostatně i státní zástupce ve svém vyjádření odkázal na celou řadu rozhodnutí, které hovoří přesně v tomto duchu. Za všechny lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, podle něhož „ sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, … nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena “.
21. Lze proto shrnout, že v této trestní věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť dovolatel bezezbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž společenská škodlivost jeho konání byla při způsobené škodě ve výši 8 000 000 Kč poměrně vysoká. Dále je nutno konstatovat, že podvodné jednání spočívající ve vylákání finančních prostředků s příslibem určitého protiplnění, které však pachatel poskytnout nehodlá, je v českém prostředí častým jevem, a to i ve formě vylákání peněz pod legendou jejich (obvykle vysokého) zhodnocení a vrácení takto navýšené částky poškozenému. Nezřídka se navíc jedná o poměrně sofistikovanou trestnou činnost, jíž se dopouštějí i organizované skupiny. Pokud by jedinou ochranou proti takovým útokům bylo pouze civilní řízení, které je zahajováno návrhem jedné ze stran (nikoliv z úřední povinnosti) a v němž leží důkazní břemeno na procesních stranách (a nikoliv na orgánech činných v trestním řízení), stát by tím zcela rezignoval na ochranu majetkových práv osob (fyzických i právnických), zaručených ústavním pořádkem České republiky.
22. Další své námitky uplatnil obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , který se vztahuje na případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl . Pod citované zákonné ustanovení v prvé řadě spadají případy porušení ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě, ovšem mohou pod něj být podřaditelná i jiná pochybení tohoto druhu, neboť čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručují každému obviněnému právo na obhajobu.
23. Dovolatel v této souvislosti hovořil o porušení svého práva na obhajobu z důvodu, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu jeho obhájkyně Mgr. Ing. Kateřiny Šilerové učiněnému na základě §20 odst. 2 zákona. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), na zrušení jejího ustanovení podle §40 tr. ř. Tímto způsobem formulovaná námitka po formální stránce pod citovaný dovolací důvod bezpochyby spadá, v tomto konkrétním případě ovšem není opodstatněná. Především je potřeba konstatovat, že oba soudy nižších stupňů se s danou otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a po věcné stránce bezchybně vypořádaly. V daném ohledu nemá Nejvyšší soud vůči jejich postupu jakýchkoli výhrad, proto považuje za vhodné na příslušné pasáže napadených rozhodnutí odkázat (srov. strany 22 a 23 rozsudku soudu nalézacího a strany 4 a 5 usnesení soudu odvolacího).
24. Dále není od věci připomenout, že podle §40 tr. ř. je ustanovený obhájce povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce . Z právě uvedeného je zřejmé, že nezbytnou podmínkou tohoto postupu je jednak žádost obviněného nebo obhájce a rovněž (což je v posuzovaném případě podstatné) existence důležitých důvodů – ty jsou zakotveny zejména v §19 a §20 zákona o advokacii. Aby tedy bylo možno rozhodnout o zrušení ustanovení obhájce je nutno existenci některého z důležitých důvodů prokázat, tj. doložit jej konkrétními skutečnostmi.
25. Pokud oba soudy v předmětné trestní věci konstatovaly, že tvrzení obviněného i jeho obhájkyň o narušení nezbytné důvěry pramenící z jeho (blíže nespecifikované) nespokojenosti se způsobem vedení obhajoby je příliš obecné a nepodložené konkrétními fakty, a z tohoto důvodu neshledaly existenci důležitého důvodu pro postup podle §40 tr. ř., učinily tak zcela správně a hlavně v souladu se zákonem i ustálenou soudní praxí. Trefně přitom poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013, podrobně rozvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. stranu 23 jeho odůvodnění). V této souvislosti Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel si ani přes jeho (údajnou) nespokojenost s vedením obhajoby sám žádného jiného obhájce nezvolil, a to ani v následných fázích řízení, včetně celého řízení odvolacího i dovolacího, přestože mu v tom nic nebránilo. Ve prospěch zákonnosti postupu nalézacího soudu je rovněž vhodné připomenout poslední větu §40 tr. ř., která kompetenci k posouzení, zda byly požadované podmínky splněny, svěřuje předsedovi senátu, příp. soudci. Tomu se pak detailněji věnuje odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1401/2007, podle něhož: Důležitými důvody, které ve smyslu §40 tr. ř. opodstatňují rozhodnutí o zproštění ustanoveného obhájce jeho povinnosti obhajovat obviněného, jsou především důvody uvedené v ustanoveních §19 a §20 zákona o advokacii. Je však na úvaze předsedy senátu (soudce), aby učinil závěr, zda důvody obsažené v žádosti ustanoveného obhájce o zproštění povinnosti obhajování naplňují předpoklady pro takové rozhodnutí .
26. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu