ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.606.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 606/2019-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 9 To 43/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 1. 2019, sp. zn. 11 T 7/2019, uznal obviněného F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10 T 84/2015, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2015, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zkušební dobou 4 roky, jehož výkon byl následně nařízen do věznice s ostrahou a který vykonal ke dni 11. 2. 2018,
a dále byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 90 T 19/2016, který nabyl právní moci téhož dne, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2016, sp. zn. 89 T 32/2016, který nabyl právní moci téhož dne, pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal ke dni 12. 4. 2017,
tak přesto dne 3. 1. 2019 v 14:20 hodin v XY, na ul. XY před domem č. XY, zatímco pomáhal vstát poškozenému J. V., nar. XY, jemuž se při chůzi na kluzkém chodníku podlomila kolena, který však jeho pomoc odmítal, vytáhl z kapsy kabátu poškozeného koženou peněženku černé barvy v hodnotě 300 Kč, v níž byla finanční hotovost ve výši 18 154 Kč, dále občanský průkaz, 2 věrnostní karty, stvrzenka z České pošty, s. p., a 2 fotografie, a poté se snažil z místa odejít, ale byl zadržen na místě přítomnými osobami a při příchodu hlídky Policie ČR odhodil peněženku pod zaparkované vozidlo, čímž způsobil J. V. škodu v celkové výši 18 454 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako krádež podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jímž napadl pouze výrok o trestu s tím, že soud prvního stupně nezohlednil významné polehčující okolnosti na jeho straně, zejména jeho doznání a upřímnou lítost. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a buď věc vrátil soudu prvního stupně, nebo sám uložil výrazně mírnější trest.
4. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 9 To 43/2019, o tomto odvolání obviněného rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný neztotožnil, a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Rybnikáře dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně právně posoudil otázku, zda lze doznání obviněného a jeho projevenou lítost považovat za polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. l) a n) tr. zákoníku, a tudíž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V dalším textu svého podání dovolatel rozvedl (z převážné části shodně jako již ve svém odvolání), že jeho výpověď v kombinaci s jeho procesním postupem u hlavního líčení lze bezesporu považovat za doznání, kterým napomohl orgánům činným v trestním řízení náležitě objasnit svou trestnou činnost. Zdůraznil, že ve své výpovědi popsal své jednání tak, že naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, nikterak se nesnažil popsat událost způsobem, aby se vyhnul trestní odpovědnosti, přestože řada okolností týkajících se předmětného skutku nebyla zcela jednoznačně objasněna dalšími důkazy, a netrval na výslechu poškozeného ani svědků M. Š. a J. Š. před soudem prvního stupně, ačkoliv mezi jejich výpověďmi jsou rozpory přinejmenším ohledně toho, zda poškozený byl schopen na zledovatělém povrchu sám jít a zda při předmětné události upadl. S poukazem na části výpovědí poškozeného a jmenovaných svědků týkající se těchto skutečností vyslovil názor, že mu nelze vytýkat, že situaci popsal tak, že poškozený upadl na zem. Uzavřel, že za zmíněného důkazního stavu nalézací soud pochybil, pokud nepovažoval jeho výpověď za doznání a nepřihlédl k němu jako k významné polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. l) tr. zákoníku. Upozornil navíc na to, že citované zákonné ustanovení ani nevyžaduje, aby polehčující okolností bylo pouze takové doznání, které by představovalo jediný usvědčující důkaz, nýbrž za polehčující okolnost označuje takové jednání pachatele, kterým při objasňování své trestné činnosti alespoň napomáhal.
7. Dále obviněný vytkl soudům obou stupňů, že jako polehčující okolnost vůbec nezohlednily jím projevenou lítost. V tomto směru zdůraznil, že nejenže projevil svou upřímnou lítost ve své výpovědi u hlavního líčení, ale také zaslal poškozenému dopis, ve kterém se mu za své jednání omluvil, jak doložil u veřejného zasedání odvolacímu soudu.
8. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 9 To 43/2019, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován §254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání , i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání .
12. V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal pouze obviněný, a to výhradně do výroku o trestu . Odvolací soud tedy napadený výrok ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, aniž bylo nutné, aby se věcně zabýval jiným výrokem (postupem podle §254 odst. 2 tr. ř.), a pouze o něm také svým rozsudkem rozhodl.
13. S ohledem na znění §254 odst. 1 tr. ř. a hlavně §265a odst. 1 tr. ř. je tudíž zřejmé, že dovolání podané obviněným v této věci sice je přípustné [podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], ovšem jedině proti výroku o trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
14. Pouze pro úplnost nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že část dovolacích námitek obviněného spočívající na tvrzení jednak o rozporech ve výpovědích poškozeného a svědků přinejmenším ohledně toho, zda poškozený při předmětné události upadl či zda byl schopen sám jít, a dále o tom, že řada okolností týkajících se předmětného skutku nebyla zcela jednoznačně objasněna dalšími důkazy, jsou výhradami skutkovými, směřujícími proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezakládají ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
15. Za konkrétní přípustnou námitku lze považovat tudíž jen dovolatelovu výhradu nesprávného posouzení otázky, zda jeho doznání a projevenou lítost lze považovat za polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. l) a n) tr. zákoníku, jež soud prvního stupně v důsledku pochybení v tomto hodnocení nevzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu.
16. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., Zprávu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení, vydanou trestním kolegiem Nejvyššího soudu dne 29. 9. 2004 pod sp. zn. Ts 42/2003 a publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
17. Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby]. Pro úplnost je vhodné dodat, že trest uložený obviněnému přitom v žádném případě nelze považovat za nepřiměřený. Jak na to správně poukázaly oba soudy nižších instancí, obviněný je speciálním recidivistou, byl již čtrnáctkrát soudně trestán, z toho dvanáctkrát pro krádež, jednou pro podvod, tedy téměř vždy pro majetkovou trestnou činnost. Dané trestné činnosti se dopustil zcela plánovitě a se zištným záměrem, kdy se již opětovně zaměřil na okradení osoby vysokého věku (ročník 1932).
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu