ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.814.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 814/2019-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného E. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY (u F. F.), proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 5 To 253/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 174/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 29 T 174/2012, byl obviněný E. F. uznán vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1) skutkové věty výroku o vině], ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 2) skutkové věty výroku o vině], vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 3) skutkové věty výroku o vině], za což byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Označené rozhodnutí napadl obviněný odvoláním zaměřeným proti výrokům o vině a trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 5 To 253/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1)], ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 2)], vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 3)] dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2010 v SMS zaslaných na mobilní telefon poškozené J. R., nar. XY, a dne 9. 12. 2010 telefonátem na mobilní telefon poškozené J. R., nar. XY, a jejího manžela V. R., nar. XY, požadoval po poškozené zaplacení dlužné částky ve výši 100 000 Kč s tím, že pokud poškozená sumu nezaplatí, nechá ji „zlikvidovat“ Ukrajinci, může jim shořet automobil, zahrada,
2) dne 23. 3. 2011 okolo 09:30 hodin v Chomutově, ul. XY, poté, co v protijedoucím vozidle zaregistroval poškozenou J. R., blikáním světel automobilu a gestikulací rukama naznačoval, aby poškozená zastavila, a když tak učinila a přišla k automobilu obviněného, obviněný přes stažené okénko u řidiče na poškozenou křikl „Ty svině, já to z tebe dostanu“ a udeřil poškozenou pod pravé oko, v důsledku čehož poškozená upadla na zem a utrpěla neúplnou nedislokovanou zlomeninu dolního okraje pravé očnice, otok a hematom pravé tváře, otok a hematom horního a dolního víčka pravého oka se zarudnutím spojivky s dobou léčení od 23. 3. 2011 do 18. 5. 2011, přičemž poškozená byla kvůli výskytu otoků, hematomů a rozostřenému vidění po dobu asi 2 týdnů omezena v obvyklém způsobu života a současně poškozené vznikla materiální škoda nižší než 5 000 Kč tím, že si při pádu na zem roztrhla kalhoty a rozbila dioptrické brýle,
3) dne 5. 9. 2011 okolo 11:08 hodin u obce XY, okres Chomutov, telefonátem na mobilní telefon poškozeného J. K., nar. XY, vyzval poškozeného, jenž jel ve svém automobilu, aby zastavil, jelikož „to pro něj bude lepší“, a když poškozený zastavil na autobusové zastávce u silnice č. 7 ve směru z Chomutova na Prahu za křižovatkou na obec XY naproti motorestu „N. S.“, přistoupil obžalovaný k vozidlu poškozeného, otevřel dveře u řidiče, kde seděl poškozený, zakřičel na něj „Vystup, ty černá svině!“ a současně se jej snažil vytáhnout z vozidla, což se mu nepodařilo, protože byl poškozený připoután bezpečnostním pásem, pak obžalovaný zavřel dveře vozidla a přes stažené okénko u řidiče třikrát až čtyřikrát udeřil poškozeného J. K. pěstí na levou stranu hlavy, vytáhl klíče ze startéru a se slovy „Já si něco vezmu“ vozidlo poškozeného prohledal, a když ve vozidle nic nenašel, hodil klíče poškozenému do obličeje, a bezprostředně nato jel za poškozeným J. K. do obce XY, okres Chomutov, kde měl poškozený vyzvednout přívěsný vozík, a u autoservisu M. okolo 11:21 hodin požadoval po poškozeném, aby mu do tří hodin vydal přívěsný vozík a do pátku 100 000 Kč, jinak poškozeného sváže do „kozelce“ a zapálí jej v autě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 5 To 253/2017, podal obviněný E. F. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání.
5. Vytkl tzv. extrémní rozpor a opomenuté důkazy. Pokud jde o jednání pod bodem 1) výroku o vině, byť k němu mělo dojít prostředky komunikace na dálku, nebyl zajištěn jediný důkazní prostředek, kterým by bylo uvedené prokázáno. Orgány činné v trestním řízení přitom nepochybně mohly vyžádat výpis telekomunikačního provozu, z něhož by jednoznačně vyplynulo, že v listopadu 2010 nedošlo mezi ním a poškozenou k žádnému telefonickému kontaktu a že poškozené nezaslal ani žádnou SMS. Žádný objektivní důkazní prostředek nebyl orgány činnými v trestním řízení zajištěn zjevně z důvodu účelového jednání poškozené, která jistě věděla (její manžel je civilním zaměstnancem Policie České republiky), že vyžádat údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu je možné pouze ve lhůtě do 6 měsíců od jejich uskutečnění. V době, kdy bylo podáváno trestní oznámení, si tedy byla jista, že její lež nemůže být prokázána. Upozornil, že podle konstantní judikatury se obsah sdělení poškozeného považuje za věrohodný, jen je-li jeho věrohodnost přezkoumána dalšími věrohodnými důkazy (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1968-III Sb. rozh. tr.).
6. Pokud jde o body 1) a 2) skutkové věty výroku o vině, za nelogickou považoval úvahu soudu, že motivem jeho jednání byla skutečnost, že proti poškozené vedl soudní řízení o vymožení peněžitého plnění. Podle něj by mohl být každý věřitel, který vede soudní řízení proti svému dlužníku, nařknut z vydírání, eventuálně ublížení na zdraví. On sám neměl důvod poškozenou jakkoliv kontaktovat. Měl k dispozici exekuční titul a poškozená měla dostatek majetku k tomu, aby byl dluh uhrazen. O nevěrohodnosti poškozené svědčí mimo jiné fakt, že opakovaně lhala před soudem v incidenčním sporu. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
7. Co se týče samotného bodu 2) skutkové věty výroku o vině, namítl, že do obžaloby nebyl převzat popis skutku ve znění opravy usnesení o zahájení trestního stíhání , tj. s časovým údajem „ mezi 21:30 a 22:00 hod “ . S ou d prvního stupně, vědom si takového závažného pochybení , vadu procesně nezhojil a vydal odsuzující rozsudek se skutkovou větou upravenou v neprospěch obviněného , a to při vědomí, že by se obviněný s ohledem na výpověď jeho advokáta V. N. nebyl schopen nacházet na jiném místě. Zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědků K. F. a S. Z., kteří se s obviněným v době soudem tvrzené nacházeli v restauračním zařízení v XY . Stejně tak zamítl návrh na čtení úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené, která v něm dobu „mezi 21:30 a 22:00 hod“ – shodně jako v protokolu o trestním oznámení – uváděla (obviněný s poukazem na konstantní judikaturu podotkl, že pro posouzení věrohodnosti svědka je možné použít i záznam o podaném vysvětlení, obsahuje-li skutečnosti, které mají o této věrohodnosti vypovídací hodnotu). Obviněný v daných souvislostech poznamenal, že jedině přesný a výstižný popis skutku korespondující s právní větou má mimořádný význam pro zákonnost rozhodování v trestních věcech. Uvedené má totiž garantovat totožnost skutku, což je princip důležitý pro individualizaci trestného činu, pro předmět a rozsah dokazování, pro stabilitu rozhodování (respektování zásady ne bis in idem), pro transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování. Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž tyto meze nesmí překročit. Rozhodl-li by o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, porušil by tím ustanovení §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1966-I. Sb. rozh. tr.), což je vadou rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvodem pro jeho zrušení. Stejným způsobem se uplatní totožnost skutku mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem, pro který byla podána obžaloba.
8. Uzavřel, že rozhodnutí nyní napadané není v intencích pravidla in dubio pro reo , neboť je to stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoli pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného.
9. Dále měl za to, že v průběhu řízení došlo k porušení jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro zcela nestandardní postup předsedkyně senátu odvolacího soudu vznesl námitku podjatosti. O té bylo pravomocně rozhodnuto až poté, co nabylo právní moci dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom platí, že v případě námitky podjatosti je věc předložena nadřízenému soudu, přičemž v řízení lze zatím činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. V posuzované věci nebyly zásady práva procesního respektovány, neboť soudci, kteří byli dovolatelem označeni za podjaté, v řízení pokračovali a bez řádného vypořádání se s námitkou zjištění skutkového stavu prostého pochyb odvolání zamítli. Napadené usnesení odvolacího soudu navíc bylo vyhotovováno a doručováno takřka po jednom roce a třech měsících, což samo o sobě svědčí o „podivném způsobu rozhodování“, když je pominut fakt chybného vyznačení doložky právní moci, neboť ani obhájce, ani dovolatel se vyhlášení předem známého rozhodnutí neúčastnili.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 5 To 253/2017, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 29 T 174/2012, zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
15. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
16. V posuzované věci výhrada, že senát 5 To, jenž měl rozhodovat o řádném opravném prostředku obviněného proti rozsudku nalézacího soudu, byl podjatý a měl by být z projednávání věci obviněného vyloučen, byla v předchozím řízení již namítnuta, a to v průběhu odvolacího řízení, poté, co bylo veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněného, opakovaně odročeno (č. listu 509) a na obviněného byl vydán příkaz k zatčení (č. listu 510). V tomto směru tedy formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny.
17. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř.
18. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
19. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu.
20. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 374-376).
21. Dále je vhodné upozornit, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
22. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva a ve shodě s ní i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/2013) . Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).
23. Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).
24. V posuzované věci o námitce podjatosti vznesené obviněným rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017, a to tak, že podle §31 odst. 1, §30 odst. 1 tr. ř. není senát Krajského soudu v Ústí nad Labem ve složení předsedkyně senátu JUDr. Jany Kurešové a soudců JUDr. Milana Kohoutka a Mgr. Blanky Šišové vyloučen z úkonů trestního řízení ve věci obviněného E. F. vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 To 253/2017 (viz č. listu 518, 522–523). Z protokolu o veřejném zasedání, jehož se neúčastnili ani obviněný, ani jeho obhájce, byť termín konání veřejného zasedání vzali oba na vědomí, se podává, že státní zástupce se na místě vzdal práva stížnosti proti uvedenému rozhodnutí (č. listu 518). Následná stížnost obviněného (č. listu 547) pak byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 2 To 22/2019, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. listu 554–555).
25. Za této situace by bylo úkolem dovolacího soudu posoudit, zda závěr soudů, že senát Krajského soudu v Ústí nad Labem ve složení předsedkyně senátu JUDr. Jany Kurešové a soudců JUDr. Milana Kohoutka a Mgr. Blanky Šišové není vyloučen z úkonů trestního řízení ve věci obviněného E. F. vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 To 253/2017, byl správný. Nicméně v projednávaném případě dovolací námitky proti závěru soudů o nepodjatosti příslušného senátu ve skutečnosti nesměřovaly. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku toliko namítal, že o námitce podjatosti bylo pravomocně rozhodnuto až poté, co nabylo právní moci dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a že tedy soudy nerespektovaly procesní pravidlo, že v případě námitky podjatosti je věc předložena nadřízenému soudu, přičemž v řízení lze zatím činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Vytýká, že soudci, kteří jím byli označeni za podjaté, v řízení pokračovali a jeho odvolání zamítli.
26. Podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. O vyloučení soudce Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení proti rozhodnutí podle odstavce 1 vět první a druhé je přípustná stížnost. Podle odst. 3 citovaného ustanovení o stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.
27. Z komentářové literatury vyplývá, že vzhledem k tomu, že stížnost nemá odkladný účinek, nebrání její podání dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení (např. v přípravném řízení výslechu obviněného, svědka, provedení rekonstrukce apod.; v řízení před soudem hlavního líčení či veřejného zasedání atd.), samozřejmě za podmínky, že nebude shledán důvod podle §30 tr. ř. pro vyloučení. Zákon totiž výslovně stanoví, že úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení (§30 odst. 1 poslední věta tr. ř.). Orgán rozhodující o námitce podjatosti musí proto odpovědně zvažovat, zda zde není některý z důvodů pro jeho vyloučení ve smyslu §30, neboť pokud by později ke stížnosti oprávněné osoby bezprostředně nadřízený orgán zaujal opačný názor a rozhodl o vyloučení, vedlo by to k absolutní neúčinnosti důkazu či důkazů v rámci úkonů provedených a k celému úkonu (např. hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání) by nebylo možno pro podstatnou vadu řízení přihlížet a nebylo by ho možno vzít za podklad rozhodnutí.
28. V projednávané věci bylo rozhodnutí o námitce podjatosti učiněno příslušným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem v rámci veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněného, a to předtím, než bylo rozhodnuto o samotném odvolání obviněného (viz protokol o veřejném zasedání na č. listu 518–519). Je tudíž zřejmé, že žádná procesní pravidla nebyla v tomto směru porušena, neboť jak se podává z výše naznačeného, ani případné podání stížnosti nebrání dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení, resp. v konkrétním případě dokončení odvolacího řízení. Zákonné ustanovení, podle něhož k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu, přičemž v řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu, vyplývá z občanského soudního řádu, tj. procesního předpisu, který se v daném případě neuplatní.
29. S ohledem na skutečnost, že Vrchní soud v Praze jakožto stížnostní soud řádný opravný prostředek obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o námitce podjatosti zamítl, nutno považovat rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o zamítnutí odvolání obviněného za rozhodnutí zákonné. Fakt, že rozhodnutí o zamítnutí odvolání nabylo právní moci dříve než rozhodnutí o námitce podjatosti, je přirozeným důsledkem skutečnosti, že proti usnesení odvolacího soudu – na rozdíl od usnesení o námitce podjatosti – zákon nepřipouští stížnost [§140 odst. 1 písm. a) tr. ř.], tudíž uvedené nabývá právní moci jeho vyhlášením (srov. §135 tr. ř.). V konkrétním případě tedy usnesení o zamítnutí odvolání nabylo právní moci stejného dne, kdy se konalo veřejné zasedání, v němž bylo vyhlášeno, přičemž usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti, nabylo právní moci až v návaznosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rozhodujícího o stížnosti obviněného proti usnesení o námitce podjatosti. Pokud jde o prodlevu mezi vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání obviněného a doručením tohoto rozhodnutí procesním stranám, z obsahu předloženého trestního spisu se podává, že tato byla patrně způsobena zapůjčením spisu Ministerstvu spravedlnosti v souvislosti s žádostí o odškodnění a rovněž Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jenž projednával žalobu obviněného proti Ministerstvu spravedlnosti (srov. č. listu 529, 530, 531, 532, 533, 534).
30. Nejvyšší soud uzavírá, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nedošlo.
31. Obviněný v dovolání dále odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jakkoliv obviněný nevěcně zpochybnil splnění procesních podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu, v souladu s požadavky uvedenými v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
34. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
35. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
36. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
37. Obviněný vytkl, že nalézací soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědků K. F. a S. Z., kteří se s ním v době soudem tvrzené nacházeli v restauračním zařízení v XY, jako že zamítl i návrh na čtení úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené, která v tomto úředním záznamu uváděla, že k jednání došlo „mezi 21:30 a 22:00 hod“. Pokud jde o svědky K. F. a S. Z., z obsahu trestního spisu vyplývá, že oba byli před soudem prvního stupně vyslechnuti, jmenovaná svědkyně byla vyslechnuta v hlavním líčení konaném dne 28. 1. 2015 (č. listu 299–300), jmenovaný svědek pak v hlavním líčení konaném dne 27. 9. 2016 (č. listu 415–416), přičemž nalézací soud následně v hlavním líčení konaném dne 14. 2. 2017 nevyhověl požadavku obhajoby na jejich opětovný výslech a podle §216 odst. 1 tr. ř. usnesením rozhodl, že další dokazování nebude prováděno z důvodu, že věc je již náležitě objasněna (č. listu 456). Stejným způsobem a ze stejného důvodu nevyhověl ani návrhu na čtení úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené (č. listu 456). K zamítnutí návrhu na opětovný výslech svědků K. F. a S. Z. se soud také blíže vyjádřil, když uvedl, že jejich výslech k přítomnosti obviněného v předmětnou dobu na místě nepovažoval za přínosný, když žádný z nich při osobním slyšení v hlavním líčení a po seznámení se s obsahem stíhaných skutků skutečnost hovořící ve prospěch obviněného [pozn.: že se s ním v době spáchání skutku popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině nacházeli v restauračním zařízení v XY] nezmínil, přičemž tuto žádný z nich nezmínil ani v přípravném řízení (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Co se týče návrhu na čtení úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené, neakceptaci požadavku obhajoby nalézací soud ve svém rozsudku podrobněji nerozvedl, nicméně dovolací soud se domnívá, že z hlediska práva na spravedlivý proces je argumentace soudu obsažená v protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 2. 2017, tj. že další dokazování nebude prováděno proto, že věc je již náležitě objasněna, způsobilá obstát. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud se podstatou předmětné námitky obviněného – že poškozená v dotčeném úředním záznamu o podání vysvětlení zmiňovala odlišný čas spáchání skutku, než byl posléze vtělen do obžaloby – pečlivě zabýval na str. 6 svého usnesení. Existenci odlišně uváděných časů spáchání skutku, kterou chtěl obviněný na základě čtení úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené prokázat, tedy odvolací soud řádně reflektoval. V projednávaném případě tedy nelze žádné opomenutí důkazů konstatovat.
38. Stejně tak nelze konstatovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 12 až 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
39. Nad rámec výše uvedeného lze přesto poznamenat, že obviněný je z jednání popsaného pod body 1) a 2) výroku o vině, proti nimž zaměřil své dovolací výtky, usvědčován podrobnou a přesvědčivou výpovědí poškozené J. R. (č. listu 277–278) korespondující s výpověďmi svědků V. R. (č. listu 279-280) a M. K. (č. listu 333), dále kopií směnky (č. listu 152), směnečným platebním rozkazem (č. listu 13) a dalšími listinami prokazujícími, že obviněný po poškozené požadoval zaplacení vysoké finanční částky, lékařskými zprávami (č. listu 142, 144) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaným znalcem MUDr. Jiřím Závodským (č. listu 361–370). Nejvyšší soud nepovažuje úvahu soudů nižších stupňů, že obviněný měl ke svému jednání motiv v podobě záměru domoci se svých finančních prostředků, za nelogickou. Odvolací soud relevantně poukázal na skutečnost, že v době, kdy se obviněný dopustil skutku pod bodem 1), nebylo o jeho návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (č. listu 154–155) ještě vůbec rozhodnuto, a že skutek pod bodem 2) spáchal bezprostředně poté, co poškozená podala proti již vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky (č. listu 12). Je tedy evidentní, že nedisponoval žádným exekučním titulem, který by mu jakožto věřiteli poskytoval pocit jistoty, že se svého nároku bez obtíží domůže. Pokud jde o otázku času spáchání skutku pod bodem 2) a s tím souvisejících rozporů mezi trestním oznámením poškozené ze dne 10. 5. 2011 (č. listu 65–68), úředním záznamem o podání vysvětlení poškozené ze dne 30. 6. 2011 (č. listu 105–108) a usnesením o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 4. 10. 2011 (č. listu 2–6), ze dne 5. 1. 2012 (č. listu 21–26) a následně usnesením policejního orgánu ze dne 10. 2. 2012 (č. listu 27–28), resp. návrhem na podání obžaloby ze dne 20. 6. 2012 (č. listu 238–240) a obžalobou ze dne 5. 9. 2012 (č. listu 241–243), nutno poukázat na protokol o výpovědi poškozené ze dne 23. 4. 2012 (č. listu 112–119), v němž poškozená k dotazu, zda by mohla vysvětlit, proč v trestním oznámení a podání vysvětlení tvrdila, že ke skutku došlo v době mezi 21:30 hod. až 22:00 hod., sdělila, že došlo k chybné protokolaci, neboť v obou případech uváděla, že to bylo kolem půl desáté, přičemž policejní orgán mylně zaprotokoloval večerní čas, namísto času dopoledního. Výhradě obviněného, že mu prospívá výpověď svědkaV. N., dovolací soud nepřisvědčil, neboť již nalézací soud správně upozornil, že svědek obviněného viděl v restauraci předtím, než byl skutek pod bodem 2) spáchán, a následně až po jeho spáchání (srov. výpověď svědka na č. listu 454–456).
40. K obviněným akcentované totožnosti skutku se již dostatečně vyjádřil odvolací soud na str. 6 svého unesení. Dovolací soud shledává nadbytečným jeho veskrze správnou argumentaci opakovat, proto na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje a pouze pro úplnost doplňuje, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoliv ohledně popisu skutku.
41. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
42. Z tohoto pohledu jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že „dne 23. 3. 2011 okolo 09:30 hodin v Chomutově, ul. XY, poté, co v protijedoucím vozidle zaregistroval poškozenou J. R., nar. XY, blikáním světel automobilu a gestikulací rukama naznačoval, aby poškozená zastavila, a když tak učinila a přišla k automobilu obviněného, obviněný přes stažené okénko u řidiče na poškozenou křikl „Ty svině, já to z tebe dostanu“ a udeřil poškozenou pod pravé oko, v důsledku čehož poškozená upadla na zem a utrpěla neúplnou nedislokovanou zlomeninu dolního okraje pravé očnice, otok a hematom pravé tváře, otok a hematom horního a dolního víčka pravého oka se zarudnutím spojivky s dobou léčení od 23. 3. 2011 do 18. 5. 2011, přičemž poškozená byla kvůli výskytu otoků, hematomů a rozostřenému vidění po dobu asi 2 týdnů omezena v obvyklém způsobu života a současně poškozené vznikla materiální škoda nižší než 5.000 Kč tím, že si při pádu na zem roztrhla kalhoty a rozbila dioptrické brýle“, evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě. Zjevně nepředstavuje ani jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v usneseních o zahájení trestního stíhání a v návrhu na podání obžaloby. Totožnost jednání a totožnost následku zůstaly zachovány. Obviněným vytýkaný čas spáchání skutku, který byl na počátku trestního řízení v důsledku pochybení policejního orgánu nesprávně zaprotokolován, byl konečným způsobem upraven v návaznosti na výpověď poškozené a posléze již konstantně uváděn jak v návrhu na podání obžaloby, tak v obžalobě a rozsudku nalézacího soudu.
43. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř. naplněny nebyly. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu