ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.9.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 9/2019-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněné J. B. , rozené M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 157/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 118/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 T 118/2017, byla obviněná J. B. uznána vinnou pod bodem I. trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem III. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem J. A. Bati 5637, Zlín, IČO: 72052767, škodu ve výši 492 768 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 157/2018, byl napadený rozsudek soudu pvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušen. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byla obviněná při dílčí modifikaci skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívajících toliko v odlišném označení poškozeného uznána vinnou pod bodem I. výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem II. výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem III. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem J. A. Bati 5637, Zlín, IČO: 72052767, částku 492 768 Kč.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná označených trestných činů dopustila tím, že
I. dne 5. 1. 1994 ve XY při podání žádosti o přijetí do pracovního poměru občanského zaměstnance Policie České republiky úmyslně předložila jako pravé zfalšované vysvědčení o maturitní zkoušce na jméno J. M., nar. XY, číslo maturitního protokolu XY, ze Střední ekonomické školy Zlín, studijní obor všeobecná ekonomika, ze třídy čtvrtá F, školního roku 1991/1992, vydané dne 4. 6. 1992, a to s cílem, aby tímto mylně vzbudila dojem, že úspěšně složila maturitní zkoušku – s hodnocením „prospěla“, a že má tedy ukončeno středoškolské vzdělání s maturitou, a to vše s úmyslem uvést v omyl svého tehdejšího zaměstnavatele Ministerstvo vnitra, Krajský úřad vyšetřování Policie ČR Brno, čímž si hodlala zajistit své zařazení do vyšší platové třídy, než na kterou měla jako uchazeč bez maturity skutečně nárok, což se následně i stalo, když na základě tohoto zfalšovaného vysvědčení a vědomého stvrzení nepravdivých údajů obsažených v dotazníku pro občanské zaměstnance, konkrétně že má dosažené úplné středoškolské vzdělání s maturitou, byla přijata při splnění ostatních podmínek ke dni 1. 2. 1994 do pracovního poměru občanského zaměstnance Policie ČR, konkrétně jako referentka – zapisovatelka Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR ve XY, a byla tak neoprávněně zařazena do vyšší platové třídy a platového stupně, než do kterých mohla být zařazena jako zaměstnanec bez úplného středoškolského vzdělání, v důsledku čehož jí pak byla v období od února 1994 do ledna 2001 zaměstnavatelem vyplácena v pravidelných měsíčních výplatních termínech neoprávněně vyšší mzda, než na kterou měla ve skutečnosti nárok, konkrétně základní plat – hrubá mzda bez příplatků, odvodů, dávek či benefitů, a to tak, jak je specifikováno v rozsudku odvolacího soudu, celkem v uvedeném období způsobila svému zaměstnavateli – poškozenému – České republice – Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem J. A. Bati 5637, Zlín, IČO: 72052767, škodu ve výši nejméně 70 102 Kč,
II. na základě zfalšovaného vysvědčení o maturitní zkoušce na jméno J. M., nar. XY, číslo maturitního protokolu XY, ze Střední ekonomické školy Zlín, studijní obor všeobecná ekonomika, ze třídy čtvrtá F, školního roku 1991/1992, vydané dne 4. 6. 1992, a vědomě úmyslného stvrzení nepravdivých údajů obsažených v dotazníku pro občanské zaměstnance, konkrétně že má dosažené úplné středoškolské vzdělání s maturitou, pak byla po návratu z mateřské (rodičovské) dovolené přijata jako občanský zaměstnanec Policie ČR, konkrétně jako provozní technik na Oddělení hlídkové služby XY, Okresní ředitelství XY, a opět neoprávněně zařazena do vyšší platové třídy a platového stupně, než do které mohla být zařazena jako zaměstnanec bez úplného středoškolského vzdělání, v důsledku čehož jí pak byla v období od května 2003 do dubna 2011 zaměstnavatelem vyplácena v pravidelných měsíčních výplatních termínech neoprávněně vyšší mzda, než na kterou měla skutečně nárok, konkrétně základní plat – hrubá mzda bez příplatků, odvodů, dávek či benefitů, a to tak, jak je specifikováno v rozsudku odvolacího soudu, celkem v uvedeném období způsobila zaměstnavateli – poškozenému – České republice – Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem J. A. Bati 5637, Zlín, IČO: 72052767, škodu ve výši nejméně 322 971 Kč,
III. na základě zfalšovaného vysvědčení o maturitní zkoušce na jméno J. M., nar. XY, číslo maturitního protokolu XY, ze Střední ekonomické školy Zlín, studijní obor všeobecná ekonomika, ze třídy čtvrtá F, školního roku 1991/1992, vydané dne 4. 6. 1992, a vědomě mylného stvrzení nepravdivých údajů obsažených v dotazníku pro občanské zaměstnance, konkrétně že má dosažené úplné středoškolské vzdělání s maturitou, pak byla po návratu z mateřské (rodičovské) dovolené přijata jako občanský zaměstnanec Policie ČR, konkrétně jako administrativní a spisový pracovník Odboru veřejných zakázek, a opět neoprávněně zařazena do vyšší platové třídy a platového stupně, než do které mohla být zařazena jako zaměstnanec bez úplného středoškolského vzdělání, v důsledku čehož jí pak byla v období od listopadu 2014 do srpna 2016 zaměstnavatelem vyplácena v pravidelných měsíčních výplatních termínech (poslední mzda za srpen 2016 byla vyplacena 8. 9. 2016) neoprávněně vyšší mzda, než na kterou měla skutečně nárok, konkrétně základní plat – hrubá mzda bez příplatků, odvodů, dávek či benefitů, a to tak, jak je specifikováno v rozsudku odvolacího soudu, celkem v uvedeném období způsobila svému zaměstnavateli poškozenému – České republice – Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem J. A. Bati 5637, Zlín, IČO: 72052767, škodu ve výši nejméně 99 695 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 157/2018, podala obviněná J. B. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.
5. Konkrétně vytkla, že odvolací soud vynesl rozsudek obsahově shodný s rozsudkem nalézacího soudu, pouze svévolně změnil osobu poškozeného, a to bez jakéhokoliv doplnění dokazování.
6. Měla za to, že odvolací soud se s právně relevantními námitkami stran pracovního zařazení obviněné do příslušné platové třídy a tarifu po zohlednění, že ukončila čtyři roky středoškolského vzdělávání, nikoliv však zakončeného maturitní zkouškou, nevypořádal a odmítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem v tomto smyslu, čímž podle obviněné došlo k opomenutí podstatného důkazu a dále také k extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Uvedla, že pokud soudy uzavřely, že při přijímacím pohovoru k policii ve XY v roce 1994 měla podat nepravdivé informace týkající se jejího vzdělání, popř. že sama měla úmyslně předložit nepravdivé a falešné maturitní vysvědčení, pak se jedná o úvahy zcela mimo rámec dokazování, když obžaloba nepředložila žádného svědka a ani jeden ze soudů nižších stupňů nevyslechl žádnou osobu, která by tuto skutkovou verzi potvrdila. Uzavřela, že nebyl předložen žádný důkaz a označen žádný svědek, kterého by měla uvést v omyl. Rovněž uvedla, že popis skutku založený na tom, že se jednání mělo stát ve XY, je v přímém rozporu s obsahem trestního spisu a výpovědí svědkyně L. Z., která soudu tvrdila, že obviněná měla být přijímána v roce 1994 k policii v XY, obviněná však v žádné budově policie v XY nebyla. Za naprosto nepochopitelné označila, že po ní Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně chtěl, aby takového svědka k důkazu sama označila, ačkoliv to není obviněná, kdo nese důkazní břemeno. Také uvedla, že není přijatelné, aby soud ze skutečnosti, že tohoto svědka neoznačila, dovozoval její vinu. Dále v dovolání připomněla judikaturu Ústavního soudu vztahující se k pravidlu in dubio pro reo .
7. Další námitky dovolatelky směřovaly proti výroku o přiznání nároku na náhradu škody poškozenému, který neměl právní subjektivitu (Krajské ředitelství policie Zlínského kraje), a po odvolání podaném ve prospěch obviněné pak přiznání tohoto nároku novým rozsudkem řádně nepřihlášenému subjektu – České republice – Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje. Obviněná připomněla, že rozhodnutí v adhezním řízení o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem musí mít hmotněprávní podklad v příslušných ustanoveních právních předpisů upravujících náhradu škody, což v jejím případě dáno není. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1220/2013, podle něhož má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost být účastníkem mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká republika) a je-li stát účastníkem, jedná za něj příslušná organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti, je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává. Ačkoliv dal odvolací soud obviněné v tomto směru zapravdu, sám ve věci rozhodl tak, že svévolně tento subjekt zaměnil, když toto nenavrhoval ani státní zástupce. Připomněla, že podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu měl její útok směřovat proti Ministerstvu vnitra, Krajskému úřadu vyšetřování Policie ČR Brno, popř. že následně měla být zaměstnána jako zapisovatelka u Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR ve Zlíně. Ministerstvo vnitra bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, a jedná se o ústřední orgán státní správy. Podle obviněné tedy není zřejmé, proč zde vystupoval jiný subjekt, který vznikl v roce 2009 (Krajské ředitelství Policie ČR), a to jako subjekt, který nebyl právním nástupcem žádného jiného subjektu. Měla proto za to, že nárok na náhradu škody byl předně přiznán subjektu bez právní subjektivity a následně pak subjektu zcela chybnému, který ve věci neměl žalobní legitimaci, a to na základě odvolání obviněné bez jakékoliv interakce státního zástupce, tedy v rozporu se zákazem reformationis in peius.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že podle jejího názoru podal proti usnesení policejního orgánu ze dne 2. 9. 2016, č. j. GI-TC-334-27/2016, o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř. stížnost subjekt bez právní subjektivity, čímž bylo ve výsledku proti obviněné vedeno řízení v rozporu se zásadou ne bis in idem. Uvedla, že krajské ředitelství je organizační složkou státu a účetní jednotkou, jehož příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly ministerstva, jako organizační složka státu není právnickou osobou, pouze za právnickou osobu (za stát) jedná, vystupuje v právních vztazích za Českou republiku. Protože ani zákon nepřiznává krajskému ředitelství způsobilost být účastníkem řízení, nebyl způsobilým účastníkem trestního řízení jako poškozený a nemohl stížnost podávat. Česká republika nebyla policejním orgánem vedena jako poškozená, s nárokem na náhradu škody se nepřihlásila, a tudíž o nároku na náhradu škody nemohlo být rozhodováno.
9. Obviněná dodala, že napadením výroku o vině ve smyslu §256k odst. 2 tr. ř. napadla i výrok o trestu.
10. Navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. shledal podané dovolání za důvodné a aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 157/2018, a to ve všech jeho výrocích, a dále aby podle ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby tuto trestní věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněné po rekapitulaci argumentace obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tř. ř. připomněla, že usnesení o odložení věci učiněné podle §159a odst. 1 až 5 tr. ř. je rozhodnutím, které nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnutí ve smyslu §11 odst. 1 písm. f), g), a h) tr. ř. I kdyby tedy takové rozhodnutí vydané policejním orgánem státní zástupce nezrušil ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení státnímu zástupci podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. a nezrušil je ani z podnětu včas podané stížnosti osobou oprávněnou, může vydat i po uplynutí této doby pokyn k pokračování prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§157 odst. 2 věta prvá tr. ř.). Státní zástupkyně poznamenala, že výše označené usnesení policejního orgánu bylo napadeno ve smyslu §159a odst. 7 tr. ř. stížností poškozeného – Českého státu, a to prostřednictvím Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, které bylo podle §8 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, oprávněno za stát jakožto právnickou osobu jednat. Jeho procesní úkon se tak stal svými účinky naprosto způsobilým podnětem k přezkoumání jím napadeného rozhodnutí ze strany státního zástupce.
12. Ve vztahu k dovolatelkou uplatněné argumentaci podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně zdůraznila, že v rámci dovolacího přezkumu je rozhodný zjištěný skutkový stav, proto není možno s odkazem na tento dovolací důvod požadovat přezkum skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále připomněla, co se rozumí pojmem opomenuté důkazy a též závěry Ústavního soudu, z nichž lze dovodit, v jakých situacích se jedná o opomenuté důkazy. Podle státní zástupkyně však k opomenutým důkazům nedošlo a dodala, že není účelné se opakovaně zabývat touto námitkou obviněné, když se s ní již vypořádal odvolací soud, který uzavřel, že navrhované doplnění by bylo zcela nadbytečné.
13. K námitce obviněné ve vztahu k výroku o náhradě škody uvedla, že tento není poznamenán takovou vadou, která by spočívala v nesprávné aplikaci hmotněprávního předpisu (v daném případě jak zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, tak i zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) a která by se projevovala v nesprávném přiznání adhezního nároku ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. z důvodu nesplněných podmínek takového postupu podle §43 odst. 3 tr. ř. Zdůraznila, že dovolatelka byla uznána pod body I. – III. výroku o vině i kvalifikovaným podvodným jednáním ke škodě České republiky (právnická osoba v postavení poškozeného ve smyslu §6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) – Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, které má ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. jak postavení účetní jednotky (v jejíž majetkové sféře se způsobená škoda bezprostředně projevila), tak je především organizační složkou státu, jejíž jednání je podle §3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jednáním státu. Podle §7 odst. 1 téhož zákona za stát právně jedná vedoucí organizační složky, jíž se toto právní jednání týká. Podle §8 odst. 1 věta druhá zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v čele krajského ředitelství je krajský ředitel, který je také vedoucím organizační složky státu. Dostavila-li se jím zplnomocněná zmocněnkyně poškozeného subjektu K. Z. k hlavnímu líčení před Okresním soudem ve Zlíně, konaném dne 15. 8. 2018 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 118/2017 a po poučení samosoudce ve smyslu §43 odst. 1 až 4, §44 odst. 1 až 3, §46, §51a a §206 odst. 2 až 4 tr. ř. výslovně uvedla, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 492 768 Kč, pak se tak stalo při respektu k výše uvedeným hmotněprávním předpisům, upravujícím jak otázku právní subjektivity státu v právních vztazích, tak i otázku právních účinků jeho jednání prostřednictvím jeho organizačních složek, které mohou být dále z titulu jimi udělené plné moci zastupovány při právním jednání jménem státu.
14. Hmotněprávní požadavky pro vydání rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř. tak byly v posuzovaném případě splněny právě v důsledku postupu odvolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř., uskutečněného za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., pokud provedl změnu ve specifikaci poškozeného subjektu ve znění jím korigovaného popisu tzv. skutkových vět výroku o vině. Jestliže v této návaznosti také modifikoval adhezní způsob rozhodování, pak podle státní zástupkyně nepochybil.
15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
16. V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněná vyjádřila nesouhlas s názorem státní zástupkyně, že její dovolání není podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná zpochybnila prokázání zavinění ve vztahu k uvedení v omyl konkrétní osoby zastupující zaměstnavatele, tedy že měla při přijímacím pohovoru podat nepravdivé informace, popř. že sama měla úmyslně předložit nepravdivé a falešné vysvědčení. Dále namítala, že byla porušena zásada in dubio pro reo , a tím i zásada presumpce neviny. Zopakovala, že na posouzení viny má vliv zařazení obviněné do příslušné platové třídy a tarifu po zohlednění, že ukončila čtyři roky středoškolského vzdělávání, nikoliv však zakončeného maturitní zkouškou. Tato skutečnost je však podle jejího názoru právním hodnocením skutku, a proto je dovolání způsobilé přezkumu v rámci dovolacího řízení. Podle obviněné se z vyjádření státní zástupkyně nepodává žádná srozumitelná a relevantní argumentace vyvracející námitku obviněné uplatněnou v dovolání stran nesprávného právního posouzení adhezního nároku. Je toho názoru, že organizační složka státu nemá právní subjektivitu a nemůže být nositelem nároku na náhradu škody, ani subjektem adhezního řízení. Zopakovala, že Česká republika nebyla subjektem adhezního řízení, a proto jí nemohl být přiznán nárok na náhradu škody. Poukázala na skutečnost, že i státní zástupkyně uvedla, že právní účinky jednání státu prostřednictvím jeho organizačních složek jsou dány, pokud organizační složka jedná jménem státu, což se však v předmětné věci z trestního spisu nepodává. V omyl navíc měla uvést Ministerstvo vnitra, Krajský úřad vyšetřování policie ČR Brno. Nadto poukázala, že s nárokem na náhradu škody se na listině ze dne 17. 10. 2016 připojila s nárokem na náhradu škody Policie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, tedy opět bez právní subjektivity. Uzavřela, že dovolání je důvodné a že by dovolací soud měl rozhodnout tak, jak je navrhováno v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. či vyplývají z ustanovení §11a tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř.
20. Dovolatelka v posuzovaném případě namítla, že se vedlo trestní řízení, přestože bylo rozhodnuto o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř. Uvedla, že ačkoliv proti usnesení o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř. byla podána stížnost, na jejímž základě bylo usnesení o odložení věci zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, tato stížnost byla podána subjektem bez právní subjektivity. Z uvedeného důvodu je podle obviněné usnesení o odložení věci rozhodnutím pravomocným, čímž ve svém důsledku byla porušena zásada ne bis in idem . Názoru obviněné nelze přisvědčit, jí namítaná překážka ne bis in idem nemohla v daném případě vzniknout .
21. Usnesením policejního orgánu – Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Zlín, ze dne 2. 9. 2016, č. j. GI-TC-334-27/2016 (č. l. 1 až 3 spisu) bylo podle 159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o odložení věci – podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. To znamená, že trestní stíhání nebylo zastaveno, neboť k němu vůbec nedošlo (resp. nebylo ani zahájeno). Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 KZV 39/2016, bylo ke stížnosti poškozeného Krajské ředitelství Policie ČR, Zlínského kraje, označené usnesení zrušeno a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo policejnímu orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Zlín, uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. l. 72, 73). Jak správně poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněné, usnesení policejního orgánu o odložení věci učiněné podle §159a odst. 1 až 5 tr. ř. je rozhodnutím, které nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, není uvedeno ve výčtu rozhodnutí uvedených v §11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. To znamená, že i když nedojde ke zrušení usnesení o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř., je možné pokračovat v trestním řízení, aniž by došlo k porušení zásady ne bis in idem. Pokud po uplynutí lhůty 30 dnů podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., tak i lhůty k podání stížnosti poškozenému vyjdou najevo nové skutečnosti, které odůvodňují pokračovat v prověřování, vydá státní zástupce pokyn policejnímu orgánu, aby v prověřování pokračoval, anebo policejní orgán z vlastní iniciativy či na jiný podnět opět pokračuje v řízení (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2039). Z těchto důvodů obviněné nelze přisvědčit a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v posuzované věci nebyl naplněn.
22. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že shora označené usnesení policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř. bylo napadeno stížností poškozeného –Krajského ředitelství policie Zlínského kraje. Postavení poškozené osoby může mít i právnická osoba, ta však jedná prostřednictvím jiných k tomu zmocněných osob. Otázku, kdo jedná za právnickou osobu, upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle §21 tohoto zákona je stát právnickou osobou soukromého práva, a to s rovným právním postavením jako kterýkoli jiný účastník soukromoprávních vztahů, přičemž jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná. Zjednodušeně řečeno, za stát v občanskoprávních vztazích zpravidla jedná před soudem pracovník (zaměstnanec) organizační složky státu [srov. §3 odst. 1 a §51 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 219/2000 Sb.“)], jíž se věc týká (např. ministerstva, jiného správního úřadu atd.), nebo pověřený pracovník (zaměstnanec) jiné organizační složky státu, přičemž je třeba mít na paměti, že organizační složka státu není právnickou osobou (§3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.), její jednání je jednáním státu. Podle §7 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 273/2008 Sb.“), policejní prezidium a útvary policie s celostátní působností se při nakládání s majetkem České republiky a v právních vztazích považují za součást organizační složky státu a účetní jednotky ministerstvo. Podle §8 odst. 1 tohoto zákona krajské ředitelství je organizační složkou státu a účetní jednotkou, jehož příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly ministerstva. V čele krajského ředitelství je krajský ředitel, který je také vedoucím organizační složky státu. Útvary policie zřízené v rámci jeho působnosti jsou vnitřními organizačními jednotkami krajského ředitelství. Z uvedeného vyplývá, že jménem České republiky v ekonomických a jiných právních záležitostech týkajících se policie jedná Ministerstvo vnitra, resp. policejní prezidium, v rozsahu stanovené delegace od ministra, nebo organizační složka státu – krajské ředitelství, pokud jde o záležitost, která se týká jeho působnosti. Konkrétně činí právní úkony jménem státu vedoucí té organizační složky státu, jíž se dané právní úkony týkají, tedy v případě Ministerstva vnitra ministr a v případě krajského ředitelství jeho ředitel (k tomu viz VANGELI , B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 46–49). V řízení bylo jako poškozená osoba vedeno Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, které je organizační složkou státu, a jeho jednání je jednáním státu neboli České republiky. Ačkoliv měla být za poškozeného správně označena Česká republika, označení Krajského ředitelství policie Zlínského kraje jako osoby poškozené nemůže vzbudit žádné pochybnosti o tom, že Česká republika ve věci byla osobou poškozenou, za kterou v posuzované věci jednalo Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, které tak bylo oprávněno podat stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
27. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
28. Z obsahu trestního spisu, konkrétně z protokolu o veřejném zasedání o odvolání, se podává, že obviněná při veřejném zasedání dne 18. 10. 2018 navrhla doplnění znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví mzdy a účetní evidence, a to ke zohlednění čtyřletého studia obviněné na střední škole pro účely jejího zařazení do platové třídy a stupně (č. l. 738), přičemž tento návrh byl odvolacím soudem usnesením zamítnut (č. l. 738 p. v.). Odvolací soud naznal, že návrh je nadbytečný, a to s ohledem na skutečnost, že nalézací soud učinil dostatečná skutková zjištění, když doložené listiny ohledně platu obviněné a jeho změn v závislosti na jejím pracovním zařazením ve spojení s podrobným znaleckým posudkem dávají dostatečný podklad pro závěr o výši způsobené škody, tedy pro závěr o správném zařazení obviněné do platové třídy a stupně. Odvolací soud na str. 17 v bodě 10. svého rozsudku velice podrobně odůvodnil, proč návrh obviněné zamítl jako nadbytečný, proto lze na jeho odůvodnění v podrobnostech odkázat. Vzhledem k naznačeným skutečnostem je proto zjevné, že k žádnému opomenutí důkazu ve věci nedošlo. Odvolací soud o důkazním návrhu obviněné rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také logicky a v souladu s Ústavním soudem vyvozenými požadavky zdůvodnil.
29 . Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 17 až 22 rozsudku nalézacího soudu, str. 15 až 20 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Nelze souhlasit s námitkou obviněné, že nebylo prokázáno, že v roce 1994 podala nepravdivé informace stran svého vzdělání, případně že sama úmyslně předložila nepravdivé falešné maturitní vysvědčení, když nebyl předložen žádný důkaz a označen žádný svědek, kterého měla uvést v omyl, popřípadě kterému měla předložit takové vysvědčení. Je třeba zdůraznit, že s obhajobou obviněné a především i touto námitkou se již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. Jako ryze účelová se jeví výpověď obviněné, uváděla-li, že dokumenty, v nichž je uvedeno, že má úplné středoškolské vzdělání s maturitou, celé nečetla, a proto si této informace nevšimla, že žádné maturitní vysvědčení svému zaměstnavateli nepředkládala a neví, jak se do její osobní složky dostalo. Obviněná však byla z trestné činnosti, která jí byla kladena za vinu, spolehlivě usvědčena zejména výpověďmi svědků K. M., A. T. a L. Z., dále vypracovaným znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví mzdy a účetní evidence (č. l. 337 až 347), doplněným o výslech znalkyně, která znalecký posudek podávala, a dále četnými listinnými důkazy specifikovanými na str. 16 rozsudku nalézacího soudu, a to např. sdělením Obchodní akademie Tomáše Bati (č. l. 29 až 31), vysvědčením o maturitní zkoušce (č. l. 32), dotazníkem pro občanské zaměstnance MV ČR ze dne 5. 1. 1994 (č. l. 34), popisem práce ze dne 1. 1. 2009 (č. l. 38), popisem práce ze dne 19. 11. 2014 (č. l. 35) a dalšími. Provedenými důkazy je bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněná opakovaně podepisovala dokumenty, kde byla uvedena informace o ukončeném středoškolském vzdělání, případně o absolvování studia na Střední ekonomické škole Zlín. Účelovost námitek a výpovědi obviněné je pak zjevná i v případě dotazníku pro občanské zaměstnance MV ČR ze dne 5. 1. 1994, v němž obviněná k bodu školního vzdělání uvedla Střední ekonomickou školu Zlín, která byla zařazena do řádku úplného středního vzdělání s maturitou. Jak správně poukázal nalézací soud (viz str. 18, bod 12. rozsudku nalézacího soudu), dotazník na stroji vyplňovala osoba odlišná od obviněné, která si údajně takového podřazení nevšimla a dokument pak podepsala, avšak tato vyplňovala dotazník podle instrukcí obviněné, přičemž pokud by obviněná podávala pravdivé informace, nebyla by jako škola, kde bylo absolvováno nejvyšší dosažené vzdělání, vyplněna Střední ekonomická škola Zlín, ale absolvovaná škola základní. Pokud by navíc obviněná neuvedla nepravdivé informace, osoba vyplňující dotazník na stroji by neznala název střední školy, na které obviněná studovala, a proto by se v dotazníku vůbec nevyskytoval. Nalézací soud se v bodě 13. svého rozsudku následně podrobně vypořádal s tvrzením obviněné, že středoškolské vzdělání dokončila, pouze neabsolvovala maturitní zkoušku. Závěr o tom, že obviněná zaměstnavateli předložila padělané vysvědčení o maturitní zkoušce, vyplývá především ze skutečnosti, že takové padělané vysvědčení bylo založeno v její osobní složce, přičemž z dokazování nevyplynulo nic, co by svědčilo o tom, že s její osobní složkou bylo jakkoliv nezákonně manipulováno za účelem očernění obviněné, přičemž skutečnost, že takové padělané vysvědčení předložila právě obviněná je zjevná i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a to především výše uvedenými listinami. Pokud jde o námitku obviněné, že nebyl vyslechnut žádný svědek, který měl být uveden v omyl, a proto neexistuje jediný důkaz o tom, že obviněná někoho uvedla v omyl, pak je třeba opakovaně zdůraznit, že skutečnost, že obviněná uvedla svého zaměstnavatele, pod bodem I. výroku o vině Ministerstvo vnitra prostřednictvím tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR Brno, pod bodem II. a III. výroku o vině Českou republiku – Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, v omyl, zcela nepochybně vyplývá z provedených listinných důkazů. Skutečnost, že nebyl vyslechnut svědek, který měl být v přijímacím řízení uveden obviněnou v omyl, na skutkovém závěru o uvedení zaměstnavatele v omyl obviněnou stran ukončení středoškolského vzdělání úspěšným absolvováním maturitní zkoušky ničeho nemění. Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, a to mimo jiné i listiny důležité pro trestní řízení. Zákon nevyžaduje prokázání skutkových závěrů výslechem svědků, a proto je tato námitka obviněné naprosto nepřiléhavá. Nad to lze poznamenat, že je velice nepravděpodobné, že by výpověď takového blíže neoznačeného a nezjištěného svědka mohla mít v posuzované věci jakoukoliv výpovědní hodnotu, a to s ohledem na časový odstup. Rozhodně nelze souhlasit s obviněnou, když uvedla, že soudy ze skutečnosti, že neoznačila svědka, který ji do zaměstnání přijímal, vyvozoval její vinu. Vina obviněné byla prokázána řadou důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a to na základě logických úvah, jejichž součástí skutečnost, že obviněná takového svědka neoznačila, rozhodně nebyla.
31. Akceptovat nelze ani výtku obviněné, že v popisu skutku je uvedeno, že se jednání měla dopustit ve XY, ačkoliv ze spisu i z výpovědi svědkyně L. Z. vyplývá, že obviněná byla přijímána k policii v roce 1994 v XY. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 10. 2017 přitom vyplývá, že tato svědkyně na dotaz obhájce, kde byl přijímací pohovor s obviněnou veden, uvedla, že tuto skutečnost neví. V dotazníku pro občanské zaměstnance Ministerstva vnitra ČR je však uvedeno, že tento byl podepsán v XY dne 5. 1. 1994, tedy v okrese Zlín. O závěru nalézacího soudu stran místa spáchání skutku uvedeného pod bodem I. výroku o vině tak není důvod pochybovat.
32 . Dále obviněná vytkla, že nárok na náhradu škody byl přiznán jiné osobě, než která byla uvedena v omyl, tedy když ve výroku o vině pod bodem I. bylo uvedeno, že v omyl byl uveden tehdejší zaměstnavatel, a to Ministerstvo vnitra prostřednictvím Policie České republiky, avšak jako poškozená osoba byla uvedena Česká republika – Krajské ředitelství policie Zlínského kraje. Obviněné nebylo zřejmé, proč bylo jako poškozená osoba uvedeno krajské ředitelství, které nebylo právním nástupcem žádného jiného subjektu. Další námitky, kterými obviněná brojila proti výroku o náhradě škody, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nesprávného hmotněprávního posouzení se sice může týkat i výrok o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem pouze v případě, namítá-li dovolatel porušení hmotněprávního předpisu. Námitky obviněné však nesměřovaly proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení povinnosti k náhradě škody, ale byly zaměřeny výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení. Obviněná namítla, že odvolací soud svévolně zaměnil subjekt, kterému byl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok na náhradu škody, dále že krajské ředitelství nemůže v adhezním řízení vystupovat v postavení poškozeného pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení a že Česká republika nebyla v posuzované věci vedena jako poškozená osoba, a proto mělo být rozhodnuto podle §206 odst. 3 tr. ř. tak, že se jako poškozený subjekt k hlavnímu líčení nepřipouští.
33. Pokud jde o skutečnost, že podle popisu skutku pod bodem I. výroku o vině bylo v omyl uvedeno Ministerstvo vnitra, Krajský úřad vyšetřování Policie ČR Brno, avšak za poškozenou osobu byla označena Česká republika, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, pak je třeba připomenout, že podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů uvedla obviněná v omyl svého tehdejšího zaměstnavatele, kterým bylo Ministerstvo vnitra, které je organizační složkou České republiky. Škoda tedy vznikla České republice. V rozsudku odvolacího soudu byla správně za poškozenou osobu označena Česká republika a její organizační složka krajské ředitelství, nikoliv Ministerstvo vnitra, jelikož účinností zákona č. 273/2008 Sb. přešel výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky, zařazených k výkonu práv v policii – správě kraje, na krajské ředitelství, jehož územní obvod je shodný s územním obvodem policie – správy kraje, ve které byl tento zaměstnanec ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona zařazen. Práva a povinnosti České republiky vykonávaná policií – správou kraje přešly dnem nabytí účinnosti citovaného zákona na krajské ředitelství, jehož územní obvod je shodný s územním obvodem policie – správy kraje, která tato práva a povinnosti vykonávala (§119 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb.).
34. Pro úplnost lze k ostatním námitkám obviněné stran nároku na náhradu škody uvést, že v §228 odst. 2 tr. ř. jsou vymezeny obsahové požadavky na výrok, kterým soud v adhezním řízení uloží obžalovanému povinnost, aby poškozenému nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo aby mu vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Obligatorně je součástí takového výroku přesné označení osoby oprávněného (tj. poškozeného) a nároku, který mu byl přisouzen. Význam přesného označení osoby oprávněného na náhradu škody spočívá v tom, že výrok o povinnosti obviněného a nároku poškozeného musí být skutečně vykonatelný (k materiální vykonatelnosti rozhodnutí viz SVOBODA K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 1054–1057). Pro vykonatelnost výroku o náhradě škody je tak mimo jiné potřeba, aby oprávněná osoba byla dostatečně identifikována tak, aby nemohla být zaměněna (srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněnou pod č. 21/1981 Sb. rozh. obč.). Jak již bylo uvedeno pod bodem 22. tohoto usnesení Nejvyššího soudu (na nějž se v podrobnostech odkazuje), ačkoliv bylo za poškozenou osobu v přípravném řízení, jakož i v řízení před nalézacím soudem, označováno Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, jedná se o organizační složku státu, jejíž jednání je jednáním státu, tedy České republiky (§3 odst. 1, 2 a §51 zákona č. 219/2000 Sb., §7, §8 zákona č. 273/2008 Sb.). Ačkoliv tedy bylo v řízení nepřesně za poškozenou osobu označeno Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, z výše uvedených skutečností je zjevné, že krajské ředitelství nemohlo být v řízení o náhradu škody aktivně legitimovaný subjekt, jelikož není právnickou osobou, tou je však stát, za který jedná, a proto nelze mít pochybnosti o tom, že jako poškozená osoba byla v trestním řízení vedena Česká republika, za niž však Krajské ředitelství policie Zlínského kraje jednalo. Jak přiléhavě uvedla státní zástupkyně, dostavila-li se ředitelem Krajské ředitelství policie Zlínského kraje zplnomocněná zmocněnkyně poškozeného subjektu K. Z. dne 15. 8. 2018 k hlavnímu líčení před Okresním soudem ve Zlíně ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 118/2017 a po poučení samosoudce ve smyslu §43 odst. 1 až 4, §44 odst. 1 až 3, §46, §51a a §206 odst. 2 až 4 tr. ř. výslovně uvedla, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 492 768 Kč (č. l. 499), pak se tak stalo v souladu s již uvedenými předpisy (zákon č. 219/2000 Sb., zákon č. 273/2008 Sb.), upravujícími jak otázku právní subjektivity státu v právních vztazích, tak i otázku právních účinků jeho jednání prostřednictvím jeho organizačních složek, které mohou být dále z titulu jimi udělené plné moci zastupovány při právním jednání jménem státu. Dříve označenou nepřesnost a nesprávnost rozsudku nalézacího soudu v označení poškozeného napravil odvolací soud, který podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a svým rozsudkem již správně za poškozenou osobu ve všech třech skutcích a ve výroku o náhradě škody označil Českou republiku – Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem J. A. Bati 5637, 760 01 Zlín, IČO: 72052767. Taková záměna tedy nebyla svévolná, ale vyplývala ze všech provedených důkazů, přičemž odvolací soud pouze upřesnil označení poškozené osoby, jejíž totožnost však byla po celé řízení zachována, jelikož již od počátku řízení bylo zjevné, že poškozenou osobou je Česká republika, nikoliv Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, které za Českou republiku pouze jednalo. Nelze tedy souhlasit s tím, že Česká republika nebyla účastníkem adhezního řízení, jelikož jednání krajského ředitelství je České republice přičítáno.
35. S ohledem na argumentaci obviněné je rovněž nutno poznamenat, že když odvolací soud z podnětu odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozsudkem sám nově rozhodl a v tzv. skutkových větách výroku o vině a ve výroku o náhradě škody oproti zrušenému rozsudku nalézacího soudu změnil, respektive upřesnil, označení poškozené osoby, neporušil zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). Zákaz reformationis in peius totiž není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněné nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny alespoň rámcově v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tím spíš nelze mít za to, že by nebylo možno v tzv. skutkové větě či výroku o náhradě škody upřesnit osobu poškozeného, a to jeho přesným označením. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněné, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byla uznána vinnou, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
36. Třebaže obviněná napadla i výrok o trestu, žádné konkrétní výhrady vůči němu neuplatnila a dovolací soud v něm s ohledem na neopodstatněnost vad vytýkaných výroku o vině neshledal a ani nemohl shledat vady podmíněné nesprávností výroku o vině.
37. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
38. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinila podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu