ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1509.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1509/2019-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. S., nar. XY v XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 4 To 156/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 162/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 25 T 162/2017, byl obviněný A. S. uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
v přesně nezjištěné době od jara roku 2013 do července 2013 v XY, okr. Chomutov, na čerpacích stanicích B. nebo Ö. v XY, případně před svým bydlištěm v ulici XY prodal J. H. (jehož totožnost je podle §55 odst. 2 tr. ř. utajena) neoprávněně nejméně ve 20 případech celkem 20 g heroinu za celkovou částku 20.000,- Kč a dále od jara roku 2016 do konce léta 2016 nejméně ve 40 případech mu prodal celkem 40 g heroinu za 40.000,- Kč,
v přesně nezjištěné době roku 2014, na přesně nezjištěném místě v XY prodal K. K., nar. XY, minimálně ve dvou případech celkem 2 g heroinu za celkovou částku 2.400,- Kč,
v přesně nezjištěné době roku 2014, v jednom případě na benzinové stanici v XY a v jednom případě na nezjištěném místě, prodal R. D., nar. XY, minimálně ve dvou případech celkem 2 g heroinu za celkovou částku 2.400,- Kč,
přičemž heroin je omamnou látkou uvedenou v seznamu č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a zařazenou do seznamu vyhlášky č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách, když k zacházení s omamnými a psychotropními látkami obvinění neměli povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.
2. Za toto jednání byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, kdy výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen při stanovení zkušební doby v trvání dvou a půl roku.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 4 To 156/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
4. Obviněný dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce napadl v celém rozsahu výše specifikované usnesení odvolacího soudu. Dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obviněný rovněž namítl existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
5. Obviněný nižším soudům vytkl, že zatížily svá rozhodnutí vadou extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by obviněným prodaný prášek skutečně obsahoval účinnou látku. Na podporu své argumentace poukázal na výpovědi svědků K. a K., které soudy nesprávně vyhodnotily. Podle obviněného tak došlo ke vzniku tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, což ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Další námitku obviněný směřoval do nesplnění procesních podmínek pro výslech osoby vystupující pod jménem J. H., který měl v rámci trestního řízení pozici utajeného svědka ve smyslu §55 odst. 2 tr. ř. Současně zpochybnil i pravdivost výpovědi tohoto svědka. Obviněný poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména na rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011, č. 26766/05, Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, a rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10, Schatschaschwili proti Německu, týkající se problematiky důkazní použitelnosti výpovědí tzv. nepřítomných svědků, a dále na rozsudek ze dne 23. 4. 1997, Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, a rozsudek ze dne 26. 3. 1996, Doorson proti Nizozemsku, č. 20524/92, z nichž vyplývá, že svědků s utajenou totožností, resp. anonymních svědků může být využíváno ve spojení s dalšími důkazy opatřenými ve věci jen ve zcela nezbytné míře a při zajištění dostatečné kompenzace překážek, na které naráží obhajoba při použití anonymních svědectví. Pro utajení osoby svědka je nutné splnit přesně stanovené podmínky, kdy svědkovi nebo osobě jemu blízké hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv. K závěru o tom, že hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné porušení základních práv, postačí vzhledem k dikci zákona vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být zjištěnými konkrétními okolnostmi dostatečně odůvodněn. Tyto podmínky podle obviněného nebyly splněny. Své závěry obviněný opřel o nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, v němž jsou uvedena tři kritéria, podle nichž je nutné posoudit otázku, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky. Obviněný vyhodnotil, že orgány činné v trestním řízení v testu splnění předmětných kritérií plynoucím z citovaného nálezu Ústavního soudu neuspěly ani v jednom z nich.
7. Obviněný namítl, že mu bylo znemožněno slyšet svědka H. tváří v tvář, čímž byl zbaven svých práv klást vyslýchanému svědkovi otázky, které by jeho vinu vyvrátily či zeslabily. V řízení tak došlo k porušení práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s právem vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a soud prvého stupně se navíc ani nevypořádal s tímto důkazním návrhem. Výše uvedeným postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 4 To 156/2019, rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 25 T 162/2017, a stejně tak zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného
9. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejprve shrnul námitky uvedené v dovolání obviněného. Ve svém vyjádření státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje s argumentací soudů a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.
10. Státní zástupce ve svém vyjádření pak uvedl, že dovolání obviněného je v podstatě jen opakováním jeho obhajoby uplatněné zčásti před soudem prvého stupně a zejména pak v odvolacím řízení. Z hlediska samotného dovolání státní zástupce považoval za podstatné, že obviněným vznesené námitky neodpovídají uplatněným, ani jiným dovolacím důvodům.
11. Obviněný v dovolání nenamítl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Námitky obviněného jsou výlučně skutkové a procesní povahy, kdy jsou založené na nesouhlasu s rozsahem vykonaného dokazování a hodnocením provedených důkazů soudy. Námitku tzv. extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění obviněný v podstatě směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Státní zástupce ve shodě s odvolacím soudem uvedl, že nalézací soud realizoval dokazování způsobem odpovídajícím požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř., když jej provedl v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, důkazy řádně vyhodnotil a v rozsudku vcelku srozumitelně vymezil ty, které obviněného usvědčují a jež odůvodňují naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu. Zamítnutí důkazních návrhů obviněného pro nadbytečnost či rozpor se zákonem soud řádně odůvodnil. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem výhradám. Obecné soudy při rozhodování nepřihlédly pouze k výpovědi svědka J. H., nýbrž i k výpovědím svědků K. a K., k protokolu o domovní prohlídce, jakož i ke zprávě o finančním šetření. Státní zástupce rovněž uvedl, že kvalita heroinu nemůže změnit závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Účinná látka v prodávaném prášku musela být obsažena, neboť svědci od obviněného či zprostředkovaně nakupovali heroin opakovaně.
12. Námitka obviněného založená na zpochybnění procesní použitelnosti a věrohodnosti výpovědi utajeného svědka J. H. rovněž stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a touto námitkou se vcelku pečlivě vypořádaly soudy obou stupňů.
13. Konečně státní zástupce připomenul, že sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím odvolání není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vzhledem k provedeným důkazům vadná, natož extrémně nesouladná a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a právo obviněného na spravedlivý proces.
14. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně byl vyjádřen výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Podle obviněného byl totiž v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). K této problematice též srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanoviska pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
V.
Důvodnost dovolání
22. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný ve svém dovolání formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, avšak jeho shora rozvedené námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění a procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Námitky obviněného jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, a nezakládají tak přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
23. Nejvyšší soud rovněž již na tomto místě konstatuje, že v postupu nalézacího a odvolacího soudu neshledal porušení zásad trestního řízení či taková pochybení, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces, a z tohoto pohledu ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů.
24. Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Nalézací soud postavil své závěry o vině obviněného nejen na výpovědi utajeného svědka J. H., ale zároveň i na výpovědích svědků K. K. a J. K., jakož i na protokolu o domovní prohlídce a dalších důkazech. Skutkový stav byl nalézacím soudem zjišťován v souladu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se rovněž nezpronevěřil svým povinnostem, když náležitě přezkoumal odvolání obviněného a ke všem jeho výhradám se řádně vyjádřil.
25. Námitku obviněného ohledně obsahu účinné látky v prodávaném prášku je nutné odmítnout, neboť tato nemá oporu v provedeném dokazování. Navíc ani případný nízký obsah účinné látky nemá vliv na naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Jak navíc správně podotkl státní zástupce, prodávaný prášek zřejmě obsahoval účinnou látku, když jej svědci od obviněného nakupovali opakovaně. Nejvyšší soud neshledal mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními žádný, natož extrémní rozpor, kterým by došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. K námitce obviněného směřující do procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. H., jehož totožnost byla v rámci trestního řízení utajena ve smyslu §55 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud předně uvádí, že ani tato námitka není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku procesní povahy. Podle §55 odst. 2 tr. ř. platí, že pokud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědkovi hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jeho základních práv, a nelze-li svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka. Ze spisového materiálu se podává, že utajení svědka J. H. bylo provedeno zcela v souladu s citovaným ustanovením a postupu orgánů činných v trestním řízení v tomto směru nelze ničeho vytknout. Svědek před svým výslechem uvedl důvody, pro které se cítí být ze strany obviněného ohrožen na zdraví, zejména vzhledem k charakteru trestné činnosti páchané obviněným, vazbou obviněného na podsvětí a zejména z důvodu, že mu sám obviněný sdělil, že vlastní zbraň. K samotnému výslechu svědka J. H. Nejvyšší soud podotýká, že obviněným citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, resp. Ústavního soudu není přiléhavá. V daném případě se nejednalo o situaci tzv. nepřítomného svědka. Obviněný měl možnost svědka J. H. vyslechnout v rámci dokazování před soudem a pokládat mu otázky, což také činil, byť velmi sporadicky. Soudy nadto nezaložily své rozhodnutí pouze či z významné části na výpovědi tohoto „utajeného svědka“, nýbrž své závěry opřely i o jiné, výše již označené důkazy. Výslech svědka J. H. byl tudíž proveden v souladu s §55 odst. 2 tr. ř. a tímto postupem nedošlo ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces.
27. Nalézací soud se ve svém odůvodnění také vypořádal se zamítnutím důkazního návrhu obhajoby na provedení konfrontace mezi obžalovaným a svědkem J. H., neboť provedení tohoto důkazu by bylo v příkrém rozporu s §104a odst. 5 tr. ř., když není možné postavit tváří v tvář obviněného a svědka, jehož totožnost je utajena z důvodů uvedených v §55 odst. 2 tr. ř.
28. Nadto Nejvyšší soud dodává, že obviněný založil své dovolání v zásadě na totožných, dříve již vznesených námitkách, když jeho dovolací námitky byly uplatněny v průběhu nalézacího a odvolacího řízení. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s argumentací a odůvodněním nižších soudů ke shodným námitkám, a proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chomutově (str. 6–9 rozsudku) a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (bod 9.–12.), v nichž se soudy obou stupňů vyčerpávajícím způsobem s námitkami obviněného vypořádaly.
29. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného A. S. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu