ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.220.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 220/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Městského úřadu v Táboře, se sídlem v Táboře, Žižkovo nám. 2, identifikační číslo osoby 00253014, proti povinným 1) J. K. , narozenému dne XY, 2) L. K. , narozené dne XY, a 3) J. K. , narozenému dne XY, všem bytem XY, povinným 2) a 3) zastoupeným obecným zmocněncem - povinným 1) - J. K., pro nepeněžité plnění provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 EXE 1186/2016, o dovolání všech povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2019, č. j. 24 Co 1629/2018-100, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 48 EXE 1186/2016-58, zamítl návrh všech povinných na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Predragem Kohoutkem, Exekutorský úřad Tábor, pod sp. zn. 152 EX 93/16, podle rozhodnutí Městského úřadu v Táboře, stavebního úřadu, ze dne 20. 6. 2014, č. j. METAB 26169/2014/SÚ/nsva (dále jen „exekuční titul“) za účelem uspokojení práva na nepeněžité plnění, a to provedením v exekučním titulu specifikovaných udržovacích prací na opěrné zdi v ulici XY na pozemku parc. XY v katastrálním území XY. Soud prvního stupně důvod pro povinnými navrhované zastavení exekuce nenalezl, neboť námitkami v exekučním řízení nelze zpochybnit „vlastní závěry správního orgánu“, který vydal řádný exekuční titul (§40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ex. řád“). Rovněž námitky procesního rázu měli povinní uplatnit v předchozím správním řízení.
2/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. ledna 2019, č. j. 24 Co 1629/2018-100, k odvolání všech povinných usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k povinným 1) a 2) potvrdil (výrok I.), ve vztahu k povinnému 3) usnesení změnil tak, že se exekuce zastavuje (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně ohledně povinných 1) a 2) aproboval a zdůraznil, že aktivní legitimace Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu, vyplývá z ustanovení §105 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2014 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. řád“), neboť se jedná o orgán, který exekuční titul vydal v prvním stupni a jehož pravomoc byla vyřešena v předcházejícím (správním) řízení (s odkazem na §15 odst. 3 a §139 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů - dále „stavební zákon“). Odvolací soud rovněž připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, podle něhož je - v souladu s §105 odst. 1 písm. b) spr. řádu - aktivní legitimace dána i osobě oprávněné z exekučního titulu, tj. obci, kterou je v tomto případě město XY. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uznal námitku povinného 3), který již od listopadu 2015 (tj. po vydání exekučního titulu) není spoluvlastníkem nemovitých věcí, jichž se vymáhané práce a výkony týkají, takže je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
3/ Usnesení odvolacího soudu napadli všichni povinní dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 „o. s. ř.“ vymezili tak, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4450/2018. Oprávněný - Městský úřad v Táboře, stavební úřad – podle názoru dovolatelů nedisponuje právní subjektivitou, neboť k podání předmětného návrhu na nařízení exekuce je aktivně legitimována pouze obec - město XY. Exekuce je vedena nezákonným způsobem, a to i vzhledem k tomu, že se soudy nezabývaly tím, zda je v „zákonném rozsahu“, zda je „přiměřená“, zda není „prima facie šikanózní“, zda řízení netrvá dlouho a nevěnovaly pozornost otázce náhrady nákladů řízení. Správní orgány města XY nedodržely zákonný postup podle §103 až §129 spr. řádu, a to se zřetelem ke specifikům exekuce správního rozhodnutí, konkrétně k povaze vymáhané povinnosti (zde na nepeněžité plnění), k náležitostem výroku správního rozhodnutí, jakož i k vykonatelnosti a proveditelnosti exekuce. Zohledněn nebyl ani režim veřejného prostranství a jeho veřejnoprávní regulace (včetně práva povinných jakožto vlastníků na vydání bezdůvodného obohacení). Dovolatelé navrhli zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také z důvodu věcné nepříslušnosti stavebního úřadu podle §13 stavebního zákona, jestliže správní orgán „musel vědět, že postupuje v rozporu“ s §35 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), který určuje, že věcně příslušným správním úřadem je silniční správní úřad [s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545)]. Nelze připustit vedení exekuce k vymožení pohledávky z exekučního titulu, který si oprávněný Městský úřad v Táboře, stavební úřad, „sám vědomě protizákonně vydal“. Na základě toho povinní dovodili porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 (dále ve spojení s články 38 odst. 2 a 11 odst. 4) Listiny základních práv a svobod. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a zároveň usnesení soudu prvního stupně zrušil „v plném rozsahu pro nezákonnost“.
4/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníky exekučního řízení (viz §36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (viz především §237 o. s. ř.).
5/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
6/ Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
7/ Podle §105 odst. 1 spr. řádu exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje a) správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo b) osoba oprávněná z exekučního titulu.
8/ V otázce povinnými zvoleného hlediska přípustnosti dovolání, tj. zda usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně jsou v kontradikci s dovolateli oznámenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, je podstatné zjištění, že v uvedené judikatuře Nejvyšší soud otázku legitimace správního orgánu řešil na základě interpretace ustanovení §105 odst. 1 písm. b) spr. řádu, podle kterého exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje osoba oprávněná z exekučního titulu. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto ohledu dovodila, že je to také obec, která má právo na základě exekučního titulu, vydaného jejím orgánem v rámci přenesené působnosti, domáhat se nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), a to jako osoba oprávněná z exekučního titulu ve smyslu §105 odst. 1 písm. b) spr. řádu; je přitom bez významu, zda je předmětem výkonu rozhodnutí (exekuce) peněžité či nepeněžité plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4450/2018). Legitimaci v posuzované věci oprávněného Městského úřadu v Táboře, stavebního úřadu, tj. správního orgánu vykonávajícího správu v přenesené působnosti, však odvolací soud nedovozoval výkladem §105 odst. 1 písm. b) spr. řádu, ale přímo z ustanovení §105 odst. 1 písm. a) spr. řádu, podle kterého je exekuční titul rovněž oprávněn uplatnit správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír. Je tak zřejmé, že dovolatelé v otázce legitimace oprávněného nevystihli zvolené kritérium přípustnosti dovolání, vyšel-li odvolací soud (a soud prvního stupně) ze znění zákona, nadto ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018; nemohl se proto dostat do jakéhokoli rozporu s judikaturou dovolacího soudu, o níž se dovolatelé argumentačně opírají.
9/ Některé další dovolací námitky - zjevně založené na témže předpokladu přípustnosti dovolání - rovněž nemohou obstát, nutno-li zdůraznit, že dovolatelé jakékoli odlišné hledisko přípustnosti ve vztahu k (jiným) rozhodným otázkám nenabízejí. Zároveň platí, že námitky ohledně nepřiměřenosti rozsahu vedené exekuce, délky řízení, náhrady nákladů předcházejícího řízení či týkající se režimu veřejného prostranství nebyly - se zřetelem k obsahu odvolání dovolatelů a k průběhu řízení před soudy obou stupňů - v předchozím řízení uplatněny, takže by dovolací soud k těmto nově uplatněným námitkám beztak nepřihlédl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3226/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2191/2018, popř. Občanský soudní řád /§1 až 250l/: Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-986-1., k ustanovení §241a odst. 1).
10/ K námitce nedostatku pravomoci stavebního úřadu v předcházejícím řízení dovolatelé explicitně nepřiřadili jakékoli ze čtyř zákonných hledisek přípustnosti dovolání. Opětovně je tak nutné dovozovat, že otázka pravomoci správního orgánu, kterou dovolatelé ostatně oznámili již ve správním řízení (věc rovněž řešil jako odvolací správní orgán Krajský úřad – Jihočeský kraj, odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic) a kterou se neopomenul zabývat odvolací soud, má být podle obsahu dovolání založena na rozporu s judikaturou dovolacího soudu, demonstrovanou dovolateli v podobě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4450/2018. Jak bylo shora předznamenáno, specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila otázku legitimace oprávněného podle §105 odst. 1 spr. řádu, tedy otázku odlišnou od pravomoci správního orgánu (zde stavebního úřadu), takže se odvolací soud od uvedené rozhodovací praxe odchýlit nemohl.
11/ Námitky označující vady předcházejícího (zde správního) řízení (délka řízení, hospodárnost řízení, nedodržení zákonného postupu, opomenutí režimu „veřejného prostranství“ apod.) nejsou relevantní, protože takové vady - byť by existovaly - se do exekučního řízení nepřenášejí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007, srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06).
12/ Otázkou nákladů exekučního řízení - dovolateli rovněž vyslovenou - se dovolací soud nemůže zabývat pro specifickou nepřípustnost (viz §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13/ S odkazem na shora uvedené důvody není opodstatněná argumentace dovolatelů ohledně porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, jestliže se zřetelem k průběhu exekučního řízení a k obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů nelze nalézt jakékoli prvky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19).
14/ Nejvyšší soud proto dovolání bez nařízení jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15/ Povinný 3), ve vztahu k němuž byla exekuce zastavena napadeným usnesením odvolacího soudu, v důsledku uvedeného a jemu prospívajícímu výsledku řízení pozbyl legitimaci podat dovolání; jestliže tak přesto učinil, je v tomto rozsahu dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto podle 243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.
16/ Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami exekučního řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř); označení takových vad ostatně dovolání expressis verbis nezahrnovalo vůbec či v podobě velmi obecné (nezákonnost, délka řízení).
17/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu