ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2725.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2725/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CORINT, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. č. 1079/5b, identifikační číslo osoby 61502219, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, proti povinným 1) J. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, a 2) S. Z. , narozené dne XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným Mgr. et Mgr. Renátou Benetkovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská č. 988/35, za účasti vydražitele M. C., narozeného dne XY, bytem XY, o udělení příklepu, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 67 EX 3948/12, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2020, sp. zn. 20 Co 157/2020, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, usnesením ze dne 23. 4. 2020, č. j. 67 EX 3948/12-1143, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2020, č. j. 67 EX 3948/12-1146, udělil příklep vydražiteli M. C., narozenému dne XY, bytem XY, na vydražený spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku tohoto usnesení.
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2020, sp. zn. 20 Co 157/2020, odmítl odvolání povinného 1) proti usnesení soudního exekutora (výrok I.), a k odvolání povinné 2) usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok II.). Uvedl, že i když byla exekuční řízení proti oběma povinným spojena ke společnému projednání, neznamená to, že by se stal povinný 1) účastníkem řízení o prodeji nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví povinné 2). Vzhledem k tomu není povinný 1) osobou oprávněnou k podání odvolání a jeho odvolání tak bylo podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto. Dále se odvolací soud v souladu s ustanovením §212a odst. 1 o. s. ř. zabýval zákonností udělení příklepu a to nejen z důvodů uplatněných povinnou 2) v odvolání, ale i z hlediska splnění všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho udělení, a uzavřel, že všechny formální předpoklady pro nařízení dražebního jednání a pro provedení dražby byly splněny. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 776/2018) uvedl, že samotné podání návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit vždy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví. Z obsahu návrhu na odklad a zastavení exekuce, který povinná 2) podala před konáním dražby, bylo zjištěno, že jediným důvodem, pro který byl návrh podán, byla námitka povinné, že v předmětném exekučním řízení není v postavení povinné, nýbrž v postavení manželky povinného, a proto nemůže být dražen její výlučný majetek. Po provedené dražbě a udělení příklepu však povinná 2) svůj návrh na odklad a zastavení exekuce doplnila o další důvody. Odvolací soud dospěl k závěru, že soudní exekutor před provedením dražby zcela správně posoudil návrh povinné 2) jako zjevně bezúspěšné uplatnění práva, neboť povinná 2) v tomto řízení není „pouze“ v postavení manželky povinného, přičemž tato otázka již v řízení byla několikrát řešena. Připustil, že z hlediska judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze za určitých mimořádných okolností přezkoumat rozhodnutí nalézacího soudu, nicméně přezkum exekučního titulu exekučním soudem má být pouze výjimečný a musí k němu být dány mimořádné důvody. V projednávané věci se však o takovou situaci nejedná. Řízení před nalézacím soudem trvalo více jak 5 let, z obsahu exekučního titulu (rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 7. 2000, č. j. 3 C 2/97-266) vyplývá, že soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování a věc byla přezkoumána i odvolacím soudem. Proto odvolací soud uzavřel, že ani doplněný návrh povinné 2) na odklad a zastavení exekuce, nemohl vést k zastavení exekuce a soudní exekutor nepostupoval v rozporu se zákonem.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání. Namítají, že v předmětném řízení je povinný 1) účastníkem řízení a byl tak subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení soudního exekutora o příklepu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014). Dotčené usnesení bylo navíc povinnému 1) soudním exekutorem doručeno s poučením o možnosti podat odvolání, čehož oprávněně využil. Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018), když dospěl k závěru, že postup soudního exekutora v průběhu nařízení a provedení dražby odpovídal zákonu a když svůj úsudek o „zjevné nedůvodnosti“ podaného návrhu na zastavení exekuce bez dalšího založil na skutkovém a právním posouzení předběžné otázky a nevyčkal, až bude o předmětném návrhu na zastavení exekuce pravomocně rozhodnuto. Za situace, kdy nebylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce, soudní exekutor neměl v žádném případě přistoupit k provedení dražby. Povinná ve svém návrhu na zastavení exekuce ze dne 20. 4. 2020 ve znění jeho doplnění ze dne 27. 4. 2020 namítala nesprávnost exekučního titulu, který neměl být vydán vůči její osobě, neboť vymáhaná pohledávka je výlučným dluhem povinného 1) a exekuce tak proti ní neměla být nařízena a vedena. Odvolací soud se však důvody uplatněnými povinnou pro zastavení exekuce vůbec nezabýval a namítanou vadnost exekučního titulu neřešil. Dle dovolatelů jsou v dané věci dány důvody pro přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu a odvolací soud se tak odchýlil i od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3194/18. Soudní exekutor i přes podaný návrh na zastavení exekuce přistoupil k provedení dražby, a to pouhý den před nabytím účinnosti zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení. Dovolatelům je známo, že uvedený zákon formálně nedopadá na dražbu spoluvlastnického podílu nemovitostí povinné 2), ale dle jejich názoru exekutor měl zohlednit (stejně jako odvolací soud) tuto výjimečnou situaci, společně se špatným zdravotním stavem povinné 2). Protože k tomu nedošlo, bylo porušeno ustanovení §1 o. s. ř., čímž nebyla zajištěna spravedlivá ochranu práv a oprávněných zájmů povinné 2).
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
5. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
6. Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
7. Dovolání povinného 1) proti výroku I. usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci bylo odvolání povinného 1) proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 23. 4. 2020, č. j. 67 EX 3948/12-1143, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2020, č. j. 67 EX 3948/12-1146 (dále jen „usnesení soudního exekutora“), odvolacím soudem odmítnuto. Z citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání povinného 1) proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, protože je lze napadnout právě žalobou pro zmatečnost.
8. Taktéž dovolání povinného 1) proti výroku II. odvolacího soudu, jímž bylo k odvolání povinné 2) potvrzeno usnesení soudního exekutora, Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť k podání dovolání proti tomuto výroku, není povinný 1) subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. V této věci však bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno pouze ve vztahu k povinné 2), neboť odvolání povinného 1) bylo v celém rozsahu pravomocně odmítnuto. Odvolací soud proto nerozhodoval o právech a povinnostech povinného 1) a jeho dovolání proti tomuto výroku je tudíž subjektivně nepřípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3703/2016, či ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4762/2017).
9. Dovolání povinné 2) proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného 1) proti usnesení soudního exekutora, Nejvyšší soud taktéž neshledal přípustným. Povinná 2) není v projednávané věci v postavení tzv. nerozlučného procesního společníka povinného 1), když exekuce, jež vůči povinné 2) a povinnému 1) původně byly vedeny samostatně, sice byly spojeny ke společnému projednání, ale po každém z nich se vymáhá částka ve výši původně 75 012 000 Kč zvlášť. Jde tedy o dvě různé exekučně vymáhané povinnosti, byť jsou vymáhány v rámci formálně jediné exekuce. Proto nejen v nalézacím, ale i v exekučním řízení platí, že samostatné procesní společenství na straně odpůrčí (tedy na straně žalovaných, v exekučním řízení povinných), nezakládá právo jednoho samostatného společníka napadnout opravným prostředkem výrok, jenž byl učiněn v neprospěch jiného samostatného procesního společníka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2069/98, uveřejněném pod č. 38/1999 v časopise Soudní judikatura, ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, uveřejněné pod č. 18/2000 v časopise Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015). Poukazují-li povinný 1) a povinná 2) v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž dovozují, že dovolání může kterýkoliv ze samostatných povinných podat i do výroků, které se jej nedotýkají (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014), odkazují na judikaturu, která se vůbec nezabývá situací, kdy dochází k pluralitě účastníků na straně povinné. Závěr odvolacího soudu o tom, že povinná 2) a povinný 1) jsou samostatnými procesními společníky, je zajisté správný, jestliže se exekuce vede pro exekuční titul ve formě rozsudku (rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 7. 2000, č. j. 3 C 2/97-266, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č. j. 23 Co 31/2002-308), jenž každému z povinných ukládá samostatnou povinnost zaplatit oprávněnému polovinu z částky 150.024.000,- Kč, tedy 75 012 000 Kč (k tomu srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 41/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1990, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5367/2008). Vzhledem k tomu i dovolání povinné 2) proti výroku I. odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Zbývá tedy posoudit dovolání povinné 2) proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora.
11. Tvrdí-li povinná, že se odvolací soud vůbec nezabýval hlavním důvodem, pro který navrhla zastavení exekuce, jímž má být „nesprávnost exekučního titulu, kterým je rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 7. 2000, č. j. 3 C 2/97-266, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č. j. 23 Co 31/2002-308, vydaný chybně vůči ní jako osobě povinné“, odvolací soud v odst. 26 – 28 napadeného usnesení vysvětlil, proč je povinná v exekuci pasivně legitimována. Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že založil-li exekuční titul povinnost k zaplacení částky 75 012 000 Kč přímo povinné, je v poměrech vykonávacího řízení založena i její pasivní legitimace. Ve vykonávacím řízení se přitom zásadně nezkoumá hmotněprávní korektnost exekučního titulu ve formě soudního rozhodnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5692/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 2467/18).
12. Vycházel-li odvolací soud z právě uvedeného, nelze pokládat za nesprávný jeho závěr, že návrh povinné na odklad a na zastavení exekuce opřený o to, že povinná není v exekuci pasivně legitimována, je zjevně, již na základě obsahu spisu a tedy bez pochyb, bezúspěšný. Proto existence těchto návrhů nebyla důvodem pro neudělení příklepu (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 601/2018, vůči němuž byla ústavní odmítnuta stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12., sp. zn. I. ÚS 3932/18).
13. Povinná 2) konečně v dovolání argumentuje tím, že exekutor dražbu neměl provést vzhledem k dražbě předcházející hospitalizaci a vážnému zdravotnímu stavu povinné 2) a i vzhledem k tíživým osobním poměrům povinné 2), povinného 1) i jejich dcery. Odvolací soud však tento fakt nereflektoval a ani nepřihlédl k „obecnému zájmu společnosti na přechodné výluce vedení exekucí prodejem movitých a nemovitých věcí za účelem snížení dopadu epidemie koronaviru SARS CoV-2.“. Povinná 2) však ve vztahu k těmto okolnostem nijak nevymezuje ani předpoklad přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ani žádný dovolací důvod (právní otázku), kterou by měl dovolací soud řešit. Z tvrzení povinné 2) uvedených v dovolání se přitom nepodává, proč by uskutečnění dražby za okolností zjištěných odvolacím soudem mělo zasahovat do práva povinné na spravedlivý proces a proč by udělení příklepu mělo být vůči povinné zcela zjevnou nespravedlností. Odvolací soud přitom zjistil, že povinné 2) bylo usnesení o dražebním jednání doručeno vhozením do domovní schránky dne 24. 3. 2020, povinná 2) se o dražbě dozvěděla po návratu z nemocnice nejpozději dne 6. 4. 2020 a ještě před uskutečněním dražby podala dne 20. 4. 2020 návrh na odklad exekuce a na její zastavení. Dražba se přitom uskutečnila elektronicky v době, kdy povinná již byla schopna činit procesní podání (která ostatně uskutečnila), takže jí nic z toho, co uvádí, nebránilo účastnit se elektronické dražby a v jejím průběhu naplnit svá procesní práva. Zbývá dodat, že názor povinné, že v průběhu epidemie koronaviru SARS CoV-2 je obecně nepřípustné realizovat exekuční titul dražbou nemovitých věcí, je příliš paušální a nemá oporu v zákoně.
14. Vzhledem k výše uvedenému, není dovolání povinné 2) proti výroku II. usnesení odvolacího soudu přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Dovolatelé v dovolání navrhují odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinných na odklad právní moci usnesení odvolacího soudu.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu