ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3008.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3008/2019-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Finstrumenti, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Mojmírova 1364/9, identifikační číslo osoby 27470776, zastoupené Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Palackého 741, proti povinné M. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, pro 775 200 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 23 EXE 112/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. 20 Co 341/2018-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 10. 2018, č. j. 23 EXE 112/2017-284, tak, že se exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 EXE 112/2017-27, zastavuje (výrok I.), a oprávněné uložil k náhradě náklady řízení povinné před soudem prvního i druhého stupně (výrok II. a III.). Odvolací soud po doplněném dokazování uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná z důvodu, že oprávněná neprověřila schopnost povinné splácet dluh s tím, že ve smlouvě uvedla splátky, které by s ohledem na svůj věk povinná nebyla schopna dodržet. Dále uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná i z toho důvodu, že oprávněná prostřednictvím jednatele uvedla povinnou v omyl (neboť jí slíbila úvěr 200 000 Kč, o který povinná požádala, do smlouvy o úvěru však uvedla vyšší částku, nechala povinnou podepsat doklady o převzetí vyšší částky a tuto nyní dle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti vymáhá) a povinná z tohoto důvodu neplatnost smlouvy namítla. Oprávněná tak nemá podle hmotného práva na plnění uvedené v notářském zápisu nárok.
2. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K odchýlení podle dovolatelky došlo nerespektováním závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, podle nichž platí, že je-li stvrzeno podpisy poskytnutí půjčky, nestačí pouhé tvrzení dlužníka k vyvrácení skutečnosti, že částka byla půjčena. Dovolatelka současně namítá, že odvolací soud zjistil skutkový stav v rozporu s provedeným dokazováním, věc nesprávně kvalifikoval a dopustil se procesních pochybení (nesplnění poučovací povinnosti, nezohlednění nebo neprovedení některých důkazů, nevypořádání se se všemi námitkami, nedostatečnost, příp. nepřezkoumatelnost odůvodnění). Vytýká, že krajský soud vůbec nevedl dokazování k otázce nedostatečnosti posouzení úvěruschopnosti povinné a oprávněnou k doložení této skutečnosti nevyzval. Následně rozsáhle zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a pravdivost výpovědi povinné i svědků (K. D., Z. G., M. S., L. K.). Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení Okresního soudu v Benešově potvrzuje a povinné se ukládá nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
4. Dovolání není přípustné.
5. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vytyčené otázky hmotného nebo procesního práva odchyluje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Vymezením otázky je dovolací soud vázán. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť.
V projednávané věci odvolací soud zastavil probíhající exekuci z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž závěr o neplatnosti založil na tom, že oprávněná nedostatečně posoudila schopnost povinné splácet dluh (§9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), a dále že uvedla povinnou v omyl (§583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „NOZ“). Dovolatelka jedinou relevantní námitkou vztahující se k případnému odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, podepřenou pouze odkazem na rozsudek ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, v němž měl Nejvyšší soud dle jejího názoru přijmout závěr, že „… je-li stvrzeno podpisy poskytnutí půjčky, nestačí pouhé tvrzení dlužníka k vyvrácení skutečnosti, že částka byla půjčena…“, nezpochybnila účinně ani jeden ze dvou výše uvedených důvodů neplatnosti smlouvy o úvěru. Odkaz na uvedenou judikaturu, v níž se dovolací soud vyjadřoval k hodnotě prohlášení dlužníka, že podpisem smlouvy stvrzuje převzetí půjčky, je nepřiléhavý; v projednávané věci je situace skutkově zcela odlišná, neboť soud měl k dispozici i jiné důkazy (např. svědecké výpovědi dalších poškozených osob, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, listiny vydané v rámci trestního stíhání jednatele oprávněné) svědčící pro přijatý závěr.
8. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1052/97, uveřejněný pod číslem 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013) platí, že založil-li odvolací soud svůj závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý; uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu to nemůže mít vliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 105/2017).
9. Dovolatelka současně zpochybnila věrohodnost povinné i svědků. Vykla též, že notářský zápis je veřejnou listinou, sepsanou v přítomnosti notáře, což podle ní zcela vylučuje, že povinná mohla být uvedena v omyl. Názor dovolatelky, že soudem zjištěný skutkový stav je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, příp. že závěry odvolacího soudu jsou důkazně nepodložené a tvrzení povinné logicky rozporná, dovolací soud rozhodně nesdílí. Dovolatelkou zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu totiž odpovídají provedeným důkazům. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, skutková zjištění odvolací soud dostatečným a logickým způsobem odůvodnil. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná.
10. Zákon nepředepisuje pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
11. Odvolací soud po doplněném dokazování zjistil, že povinná v době sepisu notářského zápisu a ověření podpisu předložených listin nebyla schopna samostatně přejít 100 m do notářské kanceláře, pročež jednatel oprávněné musel objednat taxík. Povinné bylo při sepisu úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy 74 let, dluh měla splatit ve 208 splátkách po 3800 Kč, tedy za více než 17 let (tj. téměř ve svých 92 letech). Soud uvěřil povinné, že sdělila, že je již 10 let v důchodu a o svém předchozím zaměstnavateli se pouze zmínila. Soud o ní dále uvedl, že „…z celkového zdravotního stavu muselo být zřejmé, že není schopna vykonávat práci ošetřovatelky dětí. Pokud tedy podepsala nepravdivé prohlášení o svých majetkových poměrech, svědčí to o tom, že skutečně podepsala všechny listiny, které jí pan M. předložil, aniž je četla, a na listiny napsala, že je převzala dnem, který byl na nich uveden…“.
12. Soud zjistil, že všechny listiny byly podepsány dne 16. 9. 2016 v obchodním centru, že k předání peněz (podobně jako k podpisu listin potvrzujících předání peněz) nedošlo ve dnech uvedených na dokladech. Informace uvedené v prohlášení nejsou pravdivé a i bez toho by dohodnuté splátky nemohly být uhrazeny, neboť nelze předpokládat, že by povinná pracovala do svých téměř 92 let. Soud z toho dovodil, že oprávněná řádně s odbornou péčí neprověřila schopnost povinné splácet úvěr.
13. Tvrzení povinné jsou podporována i výpověďmi dalších svědků a informacemi z listin vydaných v rámci trestního stíhání jednatele oprávněné (jež si soud vyhodnotí jako jiné listinné důkazní materiály bez ohledu na případné zastavení trestního stíhání), kdy obdobným způsobem jako v projednávané věci postupoval jednatel oprávněné i v dalších případech.
14. Soud uvěřil, že povinná úvěr ve sjednané výši 700 000 Kč ani skutečně nepotřebovala, ani nepožadovala. Ze znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení soud učinil zjištění, že její úsudek je ovlivněn věkem (z důvodu věku se u ní projevují chyby v odhadu, paměti, zejména pokud je pod tlakem). Proto soud uzavřel, že povinná si při podpisu listin vůbec nemusela všimnout, že podepisuje potvrzení o převzetí finanční hotovosti ve třech různých částkách, pokud jí pan M. řekl, že potřebuje potvrzení ve třech vyhotoveních; stejná situace je i u ostatních listin.
15. Soud též uzavřel, že první dvě splátky 240 000 Kč a 260 000 Kč nebyly povinné vůbec vyplaceny, přičemž z třetí splátky 200 000 Kč (tj. částka, o niž povinná skutečně požádala) měl jednatel oprávněné částku 100 000 Kč dle přání povinné vyplatit přímo Š. na úhradu dluhu povinné, což však neučinil. S tím zcela koresponduje tvrzení, že povinná fakticky obdržela v hotovosti od pana M. pouze částku 100 000 Kč. Soud závěrem uvedl, že povinná není zcela ve věci orientovaná, pokud by nebyla zastoupena advokátem, nebyla by schopna se ani účinně bránit, a že jednatel oprávněné uvedl povinnou v omyl a zneužil její důvěřivosti k tomu, aby se obohatil.
16. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu určitá procesní pochybení (absence poučení soudem, neprovedení některých důkazů, nevypořádání se se všemi důkazy a námitkami atp.), mohlo by se jednat (pokud by skutečně existovaly) o případné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde tu totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale o otázku případné existence či neexistence té které vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018).
17. Zcela lichá je výtka dovolatelky, že dokazování nesměřovalo k prokázání nedostatečnosti posouzení úvěruschopnosti povinné, neboť povinná na okolnosti nasvědčující takovému závěru poukazovala již v odvolání (srov. jeho bod V. na čl. 297 soudního spisu), zaslaném na vědomí i právnímu zástupci oprávněné. Nadto dovolací soud připomíná, že k porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že určité tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet ), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, uveřejněné pod č. C 15 707 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck); taková situace však v projednávané věci nenastala.
18. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu