ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3221.2020.1
4
5
sp. zn. 20 Cdo 3221/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ČEZ Prodej, a.s. , se sídlem v Praze 4, Duhová č. 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 74/2, proti povinnému MUZEUM LUŽE se sídlen v Luži, Husova č. 75, identifikační číslo osoby 27006344, zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí č. 205/1, za účasti vydražitelky MI Estate s. r. o. se sídlem v Praze 3, Roháčova č. 188/37, identifikační číslo osoby 08294208, pro 105 828 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 3882/12, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. června 2020, č. j. 27 Co 57/2020-151, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání povinného usnesením ze dne 3. 6. 2020, č. j. 27 Co 57/2020-151, potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 30. 1. 2020, č. j. 167 EX 3882/12-127, kterým soudní exekutor udělil vydražitelce MI Estate s. r. o. příklep na vydražené nemovité věci, a to pozemku parc. č. 22/1, jehož součástí je stavba č. p. 75, vše zapsáno na LV č. 292 v katastru nemovitostí pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Chrudim, okres Chrudim, obec Luže, katastrální území Luže, včetně příslušenství, za nejvyšší podání 390 000 Kč; odvolací soud dále rozhodl, že povinný je povinen nahradit vydražitelce náklady odvolacího řízení ve výši 7 350 Kč. Odvolací soud zjistil, že soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 167 EX 3882/12-34, rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovité věci ve vlastnictví povinného, jejíž výslednou cenu stanovil na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu Znalecká společnost s. r. o. ze dne 9. 4. 2019, že výsledná cena byla usnesením soudního exekutora ze dne 16. 4. 2019, č. j. 167 EX 3882/12-50, určena po odečtení práv a závad spojených s nemovitou věcí ve výši 780 000 Kč a že soudní exekutor následně v průběhu dražebního jednání dne 30. 1. 2020 udělil vydražiteli na vydražené nemovité věci příklep. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Usnesení o ceně bylo v projednávané věci vydáno v souladu se zákonem, na základě znaleckého posudku a výsledná cena nemovité věci byla stanovena podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Povinný proti usnesení o ceně nepodal odvolání a předcházející fáze exekučního řízení tak byly pravomocně skončeny. Při nařízení dražebního jednání rovněž nedošlo k porušení zákona, neboť usnesení o nařízení dražby bylo vydáno dne 10. 12. 2019 a dražební jednání proběhlo až po uplynutí třicetidenní lhůty dne 30. 1. 2020. Odvolací soud nezjistil, že by byl dán důvod pro odročení dražebního jednání nařízeného na den 30. 1. 2020 z důvodu žádosti povinného, když povinný žádal pouze dne 23. 8. 2019 o odklad dražebního jednání konaného již dne 3. 9. 2019, a to z důvodu, že je schopen uhradit dlužnou částku do konce roku 2020.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení právní otázky, která podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dostatečně jednoznačně vyřešena, zda lze považovat za porušení zákona při provádění dražby a udělení příklepu v rozporu se zákonem situaci, kdy podkladem pro dražební vyhlášku, následnou dražbu a rozhodnutí byl nesprávně vypracovaný znalecký posudek a u jeho vyhotovení došlo k porušení zákona. Namítá, že znalecký posudek, který byl podkladem pro určení ceny nemovitosti, vyhodnotil cenu nemovitosti v rozporu se skutečností, když pominul, že jde o památkově chráněnou nemovitost, kterou nelze zatížit, a tato skutečnost vlastníka nemovitosti při dispozici s nemovitostí značně omezuje. Na tuto skutečnost byl znalec a soudní exekutor upozorněn dopisem ze dne 23. 8. 2019, na nějž však soudní exekutor nereagoval. Soudní znalec rovněž nezohlednil rozsah věcných břemen, které na nemovitosti váznou, ani skutečnost, že nemovitost není připojena a ani nemá možnost připojení na elektrické, plynové, vodovodní či odpadní sítě. Dále pominul, že nemovitost se nachází v záplavové a povodňové oblasti, proto je v tomto směru nepojistitelná, a že má nainstalována nová okna. Z těchto důvodů je cena stanovená znalcem v rozporu se skutečností a tato pochybení způsobují neplatnost znaleckého posudku, dražební vyhlášky i následné dražby a uděleného příklepu. Povinný dále namítá rozpor provedené dražby s ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, podle kterého nelze sbírku zapsanou v centrální evidenci ani její jednotlivé sbírkové předměty zastavit nebo zatížit jinými věcnými právy, proto úkony, které zatěžují nemovitost včetně sepisu dražební vyhlášky či zřízení exekutorského zástavního práva, jsou neplatné. Povinný konečně namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil dodržení lhůty pro zveřejnění vyhlášky a žádost povinného o odklad dražebního jednání z důvodu, že je ochoten částku uhradit. Podle povinného není dostačující odůvodnění odvolacího soudu, že povinný žádal o odklad dražby pouze k prvnímu jednání, neboť na tuto jeho žádost nebylo do doby konání druhé dražby reagováno a nebylo tak kvalifikovaně rozhodnuto ani v prvním případě a „prvostupňový orgán nemohl tuto skutečnost přejít nečinností“. Dražební jednání tak bylo nicotné, když povinnému nebylo doručeno žádné rozhodnutí o jeho žádosti či návrhu, nebylo řádně odůvodněno a je tedy nepřezkoumatelné, zda šlo o postup v souladu s právem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudního exekutora ruší, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu a soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
4. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, zdůraznil, že porušením zákona při nařízení dražebního jednání ve smyslu ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 se rozumí kromě případů, kdy dražební vyhláška byla vydána před právní mocí usnesení o výsledné ceně (§336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012) nebo kdy neobsahovala všechny výroky předepsané ustanovením §336b odst. 2 o. s. ř., také případy, kdy některý z výroků byl v dražební vyhlášce uveden v rozporu se zákonem, případně s faktickým či právním stavem, avšak jen tehdy, když nepříznivé důsledky „výroků v rozporu se zákonem“ nebylo možno odstranit jinak, tedy jestliže takový výrok v rozporu se zákonem vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva. Tak tomu však není, jestliže výrokem v rozporu se zákonem by měl být výrok o výsledné ceně nemovitostí, který je součástí dražební vyhlášky a jenž nemůže být zpochybněn ve fázi vlastní dražby věci (zde v odvolání do usnesení o příklepu). Odvolací soud v posuzovaném případě respektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že zpochybnění ceny dražených nemovitostí nemůže vést ke zpochybnění usnesení o udělení příklepu. Nejvyšší soud přitom již v řadě rozhodnutí vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2522/2017), že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitosti [stanovené ve smyslu §336a odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání (§336 o. s. ř.)] a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen - kromě jiného - výslednou cenu nemovitosti uvést [§336b odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. V projednávané věci byla cena nemovitosti určena rozhodnutím soudního exekutora ze dne 16. 4. 2019, č. j. 167 EX 3882/12-50, proti němuž žádný z účastníků odvolání nepodal a toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 5. 2019.
5. Z uvedeného vyplývá, že nabylo-li usnesení o výsledné ceně nemovitosti právní moci dne 22. 5. 2019, je soudní exekutor při rozhodování o příklepu tímto pravomocným usnesením určujícím výslednou cenu nemovitostí vázán, a proto mu již v této fázi exekučního řízení nepřísluší takto stanovenou výslednou cenu přezkoumávat (srov. dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4138/2017). O situaci, že by došlo k podstatné změně poměrů (např. k podstatnému znehodnocení stavby živelní pohromou), v dané věci nejde. V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
6. Namítá-li dovolatel rozpor provedené dražby s ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, podle kterého nelze sbírku zapsanou v centrální evidenci ani její jednotlivé sbírkové předměty zastavit nebo zatížit jinými věcnými právy, nevymezuje v této souvislosti řádně předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přičemž tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel v dovolání sice přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezuje, avšak toliko ve vztahu ke shora uvedené námitce nesprávnosti znaleckého posudku. Dovolatel je přitom povinen
v dovolání vymezit, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, a toto vymezení je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 496/2018, proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2085/18]. Dovolatel při odkazu na ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 122/2000 Sb. uvádí, že „dle §9 odst. 2 citovaného zákona nelze sbírku zapsanou v centrální evidenci ani její jednotlivé sbírkové předměty nelze zastavit nebo zatížit jinými věcnými právy. Úkony, kterými je tento zákaz porušen, jsou od samého počátku neplatné.“ Dovolatel však již nijak nevysvětluje, proč by zápověď směřující k zastavení a zatížení nemovitosti věcnými právy podle §9 odst. 2 zákona č. 122/2000 Sb. měla být důvodem pro neuskutečnění prodeje předmětné nemovité věci v exekuční dražbě. Za takových okolností není řádně vymezen nejen předpoklad přípustnosti, ale ani dovolací důvod v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř., tak, aby bylo zřejmé, proč by dovolací soud měl dané ustanovení interpretovat zjevně nad gramatickou dikci právní normy, o kterou dovolatel své dovolání opírá.
7. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil dodržení lhůty pro zveřejnění vyhlášky a žádost povinného o odklad dražebního jednání z důvodu, že je ochoten částku uhradit, neboť na žádost o odklad dražby ze dne 23. 8. 2019 (a která se konala dne 3. 9. 2019) soudní exekutor nijak nereagoval (a dražbu konal, avšak nemovitost nebyla vydražena) a následně bylo nařízeno další dražební jednání, které se konalo dne 30. 1. 2020. V tomto směru bylo zjištěno, že dražební vyhláška ze dne 10. 9. 2019, č. j. 167 EX 3882/12-104, byla vyvěšena dne 11. 12. 2019 (srov. č. l. 128 spisu) a dražba se konala dne 30. 1. 2020. Odvolací soud tedy správně dovodil, že dražební jednání proběhlo až po uplynutí třicetidenní lhůty podle ustanovení §336d odst. 2 o. s. ř. Namítá-li povinný, že dražba (která se konala dne 3. 9. 2019 a v níž nebyl udělen příklep) měla být odročena a o žádosti o odročení mělo být rozhodnuto, je mu nezbytné přisvědčit potud, že neodročení dražebního jednání za určitých okolností může být porušením zákona při provedení dražby ve smyslu ustanovení §336k odst. 4 o. s. ř. a může vést ke změně usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Tato námitka však nemůže být úspěšná za situace, kdy dovolatel brojí proti dražební vyhlášce a dražbě, která nebyla podkladem pro napadené usnesení o příklepu v projednávané věci, když v rámci dražebního jednání (o jehož odročení povinný žádal) konajícího se dne 3. 9. 2019 příklep na nemovitosti udělen nebyl, a příklep byl udělen až v rámci dražebního jednání, které se konalo dne 30. 1. 2020, a o jehož odklad povinný nežádal. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že provedení dražby žádost povinného o odklad dražebního jednání nebránila.
8. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soudu, že povinným uváděný důvod pro odklad dražebního jednání konaného dne 3. 9. 2019, že „je schopen uhradit dlužnou částku do konce roku 2020“, není důležitým důvodem pro odklad dražebního jednání, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010), podle které je soudní exekutor povinen odročit dražební jednání pouze v případě, že je před zahájením dražby prokázáno, že byla podána (odůvodněná) žaloba na vyloučení nemovitosti z dražby, případně že v řízení bylo prokázáno, že povinný vymáhanou pohledávku zaplatil a z tohoto důvodu podal návrh na zastavení exekuce (z literatury srov. JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 552).
9. Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu