ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3286.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3286/2019-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného L. Ch. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti povinné HPQ – Plast, s. r. o., se sídlem v Českém Dubu, Český Dub III, Husova 52/4, identifikační číslo osoby 25038842, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, pro 92 422,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 73 EXE 59267/2018, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 5. 2019, č. j. 83 Co 42/2019-124, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 12. 2018, č. j. 73 EXE 59267/2018-89, tak, že se exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 2. 2018, č. j. 73 EXE 59267/2018-15, nezastavuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekučním titulem bylo povinné uloženo zaplatit oprávněnému 259 400 Kč s úroky z prodlení. Z odůvodnění exekučního titulu vyplývá, že předmětem řízení byl nárok žalobce (oprávněného) na náhradu mzdy a na náhradu odstupného ve výši trojnásobku měsíční mzdy, a to na zaplacení tzv. „čisté“ mzdy, která byla žalobci také přiznán. Při určení výše žalobou uplatněného nároku vyšel nalézací soud ze znaleckého posudku. Odvolací soud na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu konstatoval, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a exekuční soud je jeho obsahem vázán a je povinen z něho vycházet. Proto, je-li exekučním titulem oprávněnému nesprávně přiznáno právo na zaplacení „čisté“ mzdy, není důvod pro zastavení exekuce. Zákonné srážky měly být povinnou provedeny a odvedeny příslušným orgánům vedle plnění přiznaného oprávněnému.
Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Je toho názoru, že předmětná právní otázka má být posouzena Nejvyšším soudem jinak a že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005. Dále odkazuje na zákoník práce, který stejně tak v souvislosti s náhradou mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dle §69 odst. 1 ZP operuje s náhradou mzdy v „hrubé výši“ (viz §351 a 352 ZP). Namítá, že nesprávnost odůvodnění exekučního titulu nemůže jít k její tíži. Dále se domnívá, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada dvojinstančnosti řízení, neboť jí byla odňata možnost nechat exekuční titul soudu prvého stupně přezkoumat. Výrok exekučního titulu je tedy třeba interpretovat tak, že se jedná o přiznání nároku na náhradu mzdy v „hrubé“ výši. Dále upozorňuje na skutečnost, že odvolací soud postupoval v rozporu s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §6 o. s. ř., kdy rozhodl zcela opačně, než Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v téměř totožné věci mezi shodnými účastníky, a zasáhl tak do právní jistoty účastníků a předvídatelnosti rozhodování soudů. S ohledem na výše uvedené povinná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se usnesení odvolacího soudu mění tak, že usnesení soudu I. stupně se potvrzuje a oprávněný je povinen nahradit k rukám právního zástupce povinné náklady odvolacího a dovolacího řízení, in eventum aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání sděluje, že dovolání povinné míří proti takovým skutečnostem, proti kterým bylo legitimní brojit v rámci nalézacího řízení. Podkladové rozhodnutí napadla žalovaná (zde povinná) odvoláním, které neodůvodnila a které vzala v plném rozsahu zpět. Rozhodnutí dovolacího soudu, na něž povinná poukazuje, se dle oprávněného vykonávacího řízení vůbec nedotýká. Námitky povinné nemohou založit přípustnost dovolání, proto oprávněný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a uložil povinné zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí, jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). V nyní řešené věci měla dovolatelka možnost zpochybnit věcnou správnost či zákonnost exekučního titulu v nalézacím řízení. Pakliže však podkladové rozhodnutí (exekuční titul) nebylo pro nezákonnost (věcnou nesprávnost) zrušeno, nelze se (až na zcela výjimečné případy) domáhat konstatování jeho nezákonnosti či věcné nesprávnosti v exekučním řízení a následného zastavení exekuce. Takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1308/16). Je nepochybné, že předmětné rozhodnutí zrušeno nebylo a stalo se vykonatelným exekučním titulem. Tvrzení dovolatelky o věcné nesprávnosti exekučního titulu proto není pro zastavení exekuce relevantní.
Dovolatelka ve svém dovolání na podporu svých tvrzení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005, které stanoví, že výši náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnanci od 1. 1. 1993 soud ve svém rozhodnutí stanoví v „hrubé“ výši. Uváděná judikatura se však týká nalézacího řízení, nikoliv exekučního. Nejvyšší soud si je vědom také svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2844/2007, kde dochází k závěrům, že provede-li plátce daně (pojistného) stanovené srážky z plnění, které má podle exekučního titulu vyplatit oprávněnému, a odvede-li sražené částky příslušným orgánům, může se domáhat zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém rozsahu, v jakém byl povinen z pohledávky, tvořící základ pro stanovení zálohy na daň (nedoplatku daně, pojistného), tyto srážky provést. Je však nutno uvést, že v citovaném rozhodnutí soud v exekučním titulu stanovil mzdu v „hrubé“ výši. Z toho důvodu zmiňovaná judikatura na nyní řešený případ nedopadá.
Jelikož z exekučního titulu vyplývá, že oprávněnému byla přiznána částka v „čisté“ výši, bylo na povinné, aby příslušné srážky dle zvláštních právních předpisů vypočetla (z dovolání je zřejmé, že částka v „hrubé“ výši je povinné známa) a tyto srážky provedla a odvedla příslušným orgánům vedle oprávněnému přiznaného plnění tak, aby výše plnění přiznaná oprávněnému v „čisté“ výši těmto zákonným srážkám odpovídala. Pokud tedy bylo oprávněnému v pravomocném exekučním titulu přiznáno plnění „v čistém“, pak měla být celá tato částka zaplacena oprávněnému a povinná neměla právo z této částky provádět žádné zákonné srážky. Nejvyšší soud tedy souhlasí se závěry odvolacího soudu, který neshledal důvod pro zastavení exekuce.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatelka v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, tento požadavek, aby dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku „jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4604/2018, 33 Cdo 1960/2018 nebo ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1960/2018). Tento požadavek tak není způsobilý založit přípustnost dovolání.
Namítá-li pak dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada dvojinstančnosti, právní jistoty, předvídatelnosti práva a právo na spravedlivý proces, je potřeba uvést, že prostřednictvím daných námitek vytýká vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito námitkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu