ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3450.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3450/2019-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinným 1) V. P. , narozené dne XY, bytem XY, 2) L. P. , narozené dne XY, bytem XY, a 3) B. N. , narozenému dne XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, pro 126 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 Nc 3384/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 10. dubna 2019, č. j. 27 Co 23/2019-315, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud ve Svitavách (dále rovněž „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 12. 2018, č. j. 3 Nc 3384/2004-283, (částečně) zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 17706/15 na majetek všech povinných „v rozsahu úroků, jejichž splatnost nastala po právní moci exekučního titulu, tedy po 17. květnu 1994“.
2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je platební rozkaz Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 4. 1994, č. j. Ro 228/94-7 (dále „exekuční titul“), jímž byla všem povinným uložena povinnost zaplatit České spořitelně, a. s., částku 126 020 Kč (z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 6. 1990) s úrokem z prodlení ve výši 11 % od 17. 2. 1994 do zaplacení a povinnost k náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že právní moc exekučního titulu nastala dne 17. 5. 1994, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno dne 4. 5. 2004, soud prvního stupně exekuci částečně (tj. v rozsahu úroků, jejichž splatnost nastala po právní moci exekučního titulu) zastavil z důvodu promlčení práva. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále rovněž „R 70/2013“), podle něhož uplyne-li doba tří let od právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění byly přiznány, promlčí se celý nárok na úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění, která se jako nárok promlčují a jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí.
3/ Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 27 Co 23/2019-315, potvrdil. Dospěl k závěru, že soudem prvního stupně stanovený běh promlčecí lhůty je především v souladu s dikcí ustanovení §110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a rovněž vychází z rozhodovací praxe dovolacího soudu (R 70/2013). Argument překvapivosti judikatorního závěru neobstojí, neboť promlčování úroků splatných po právní moci rozhodnutí, jímž byl přiznán nárok na zaplacení jistiny, vyplývá přímo ze zákona. Povinnými vznesená námitka promlčení není současně v rozporu s dobrými mravy, neboť takovému závěru žádné skutkové okolnosti případu nepřisvědčují.
4/ Oprávněná proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak, že usnesení odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly řešeny “. V této souvislosti dovolatelka ohlásila dvě otázky; k první z nich „zda je přípustná aplikace judikatorního závěru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR na exekuční titul vydaný 19 let před tímto rozhodnutím, pokud je tímto požadována konkrétní procesní aktivita věřitele v období tří let po vydání exekučního titulu“, odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373), ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673), a ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10 (N 148/66 SbNU 245). Podle názoru dovolatelky nelze na exekuční titul vydaný před R 70/2013 dovolacím soudem přijaté závěry aplikovat, byla-li provedena „esenciální judikatorní změna“, podle které „příslušenství pohledávky sdílí s jistinou právní osud pouze z části“, přičemž běžný věřitel v letech 1994 až 1996 „nepochyboval o tom, že by část úroků z prodlení měla sdílet jiný osud než jistina pohledávky“. Rovněž dovolatelka byla „v souladu s oprávněnou důvěrou ve stav právní praxe i vědy přesvědčena, že pokud návrh na provedení výkonu rozhodnutí podá více než tři roky po právní moci exekučního titulu, nemůže být příslušenství pohledávky v jakékoli části promlčeno, jelikož osud jistiny sdílet musí.“ Druhou otázkou je, zda námitka promlčení v důsledku aplikace R 70/2013 na exekuční titul vydaný 19 let před napadeným usnesením odvolacího soudu je či není v souladu s dobrými mravy ; dovolatelka se domnívá, že retrospektivní aplikace R 70/2013 rozpor s dobrými mravy zakládá (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10 /N 148/66 SbNU 245/ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009).
5/ Povinní 1) až 3) ve společném vyjádření s argumentací dovolatelky nesouhlasili a usnesení odvolacího soudu označili za věcně správné, neodporující rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhli, aby podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, příp. zamítl.
6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
7/ Obě dovolatelkou předestřené otázky spolu úzce souvisí a shodně směřují k problematice posuzování intertemporálního účinku vývoje judikatury, konkrétně změny judikatury a jejího vlivu na jiná již probíhající řízení, která byla zahájena v době před změnou judikatury. Nejvyšší soud již ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí coby východisko tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu; výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních případů zakládajících intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů ve stabilitu právního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019, sp. zn. 23 Cdo 2829/2019, srovnej dále Kühn, Z. in: Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 149-162).
8/ O situaci vyžadující výjimečné řešení oproti judikaturou přijatému principu se v posuzované věci nejedná, neboť již ze samotné dikce ustanovení §110 odst. 3 obč. zák., v rozhodném znění do 31. 12. 1991 (tj. v době uzavření smlouvy o půjčce, na základě které vymáhaný dluh vznikl), bylo zřejmé (a je tomu tak ostatně doposud), že úroky a opětující se plnění nesdílí bez dalšího osud jistiny, ale promlčují se ve třech letech (u práv pravomocně přiznaných nebo písemně uznaných, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání). Ze znění obč. zák. vycházela soudobá rozhodovací praxe soudů (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 10. února 1971, sp. zn. 6 Cz 145/70, uveřejněný pod číslem 42/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i odborná literatura (k §103 odst. 3 srov. např. Občanský zákoník: komentář . I. díl, /§1 až 487/, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, Kodex, ISBN 978-80-7357-395-9).
9/ Dovolatelka se tedy mýlí ve výchozím předpokladu, že došlo ke změně (vývoji) soudní rozhodovací praxe v otázce, zda se úroky z prodlení promlčují ve stejném režimu jako jistina, když samotné znění zákona (v podobě všech následných novelizací) kontinuálně stanovilo shodné a judikaturou aprobované právní pravidlo, tj. že úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech. Nastala-li právní moc exekučního titulu dne 17. 5. 1994, nemohlo být pro dovolatelku za této situace nijak překvapivé, že v určitém rozsahu budou úroky z prodlení promlčeny, jestliže návrh na zahájení exekuce podala až dne 4. 5. 2004. Dovolatelkou rozporované (a odvolacím soudem odkazované) R 70/2013 pouze završilo předchozí konformní rozhodovací praxi dovolacího soudu závěrem, že po uplynutí doby tří let od právní moci rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, jímž úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění byly přiznány, promlčí se celý nárok na úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění, která se jako nárok promlčují a jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí.
10/ Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu - výjimky z výše uvedeného principu incidentní retrospektivity mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne 13. 1. 2015). Ona "výjimečnost" situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu a nemohou zmíněnou výjimečnost samy o sobě založit. V případě soukromoprávního vztahu zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15 /N 208/79 SbNU 373/).
11/ V posuzované věci je třeba zdůraznit, že v řešené otázce promlčení úroků a jistiny nenastala situace judikaturou dovolacího soudu nově přijatého názoru či odklonu od předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, čímž je ještě zřetelněji oslabena pozice adresáta právních norem a jeho legitimního očekávání. Netvrdila-li dovolatelka žádné specifické okolnosti, jež by odůvodnily „výjimečnost“ situace vedoucí k aplikaci jiné (než aktuální a ustálené) rozhodovací praxe soudů, nemůže hlediskem přípustnosti dovolání obstát ani její námitka založená na rozporu řešené otázky s dobrými mravy.
12/ Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit (a primárně se nejedná o otázky neřešené ve smyslu dovolatelkou oznámeného hlediska přípustnosti dovolání), přičemž dovolatelka v dovolání nevymezila jiné (další) okolnosti, jež by přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založily, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl.
13/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu