ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1991.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1991/2019-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavního věřitele S a S Most, spol. s r. o. se sídlem v Mostě, Tř. Budovatelů č. 2957, IČO 47781602, zastoupeného Mgr. Markétou Hlavicovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská č. 145/13, proti zástavnímu dlužníku TERASA - CZ, s. r. o. se sídlem v Mostě, U Stadionu č. 1563, IČO 40232930, zastoupenému Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915/24, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 45/2007, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 17 Co 133/2018-400, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 17 Co 133/2018-400 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Takovou otázku dovolatel k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li, že „odvolací soud nesprávně právně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudil otázku typu novace, ke které došlo uzavřením Dohody o zaplacení dluhu 11/92/84/0120 ze dne 7. 9. 1999 a uzavřením Dohody o zaplacení dluhu 11/92/84/0119 ze dne 7. 9. 1999“. V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2352/99) není pochyb o tom, že občanský zákoník umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – §516 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Uvedená úprava se uplatní i v tzv. absolutních obchodech, neboť výslovná úprava novace v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, chybí. Z hlediska závěru o tom, kdy vznikl nárok na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, bylo v projednávané věci především významné (a soudy též posuzovaly), zda uvedenými dohodami došlo ke změně úvěrových smluv ve sjednaném termínu splatnosti dluhu (doby plnění), jejímž důsledkem v každém případě je zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit, mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 33 Odo 399/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. 23 Cdo 4035/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1285/2011); závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném obstát, proto platí pouze posledně sjednaný termín splatnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 33 Odo 566/2001). Pokud bylo nově sjednáno, že dlužník splatí svůj dluh pravidelnými splátkami tak, že první splátka je splatná dne 25. 9. 1999 a poslední splátka nejpozději dne 25. 7. 2003, mohl zástavní věřitel své právo ze zástavy uplatnit teprve dne 26. 7. 2003 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Závěr o možnosti zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy postupem podle ustanovení §165 a §165a obč. zák. a navrhnout soudní prodej zástavy je proto v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Namítá-li dále dovolatel, že zástavní právo je promlčeno, přehlíží, že odvolací soud otázku promlčení zástavního práva záměrně neřešil a jeho rozhodnutí tak na řešení otázky promlčení zástavního práva není závislé. Uvedený postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který stabilně poukazuje na to, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněném pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Tato námitka proto přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Předestírá-li dovolatel podle svého názoru „v rozhodování dovolacího soudu neřešenou“ otázku, která spočívá v tom, „zda je možné, aby odvolací soud svým rozhodnutím sice napadené usnesení potvrdil, avšak ve znění zcela a podstatně odlišném“, a namítá-li v této souvislosti, že odvolací soud „vydal rozhodnutí, které neodpovídá návrhu věřitele“ a „ani znění napadeného usnesení soudu prvého stupně“, pak přehlíží, že uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) založit jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). V této souvislosti je navíc třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší §155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; doslovným návrhem žalobce na znění výroku není vázán, avšak musí dbát, aby jeho výrok vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky – §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 659/2005).
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dovolatel uplatnil též tehdy, namítá-li, že Dohodou o zaplacení dluhu 11/92/84/0120 ze dne 7. 9. 1999 a Dohodou o zaplacení dluhu 11/92/84/0119 ze dne 7. 9. 1999 „nebyl sjednán nový termín zaplacení úvěrů“ a že „došlo toliko k dohodě o splácení již vzniklého dluhu, která neměla na původně sjednaný závazek zaplatit úvěr v původně sjednaném termínu žádný vliv“, neboť zpochybňuje jen skutkový závěr soudů o tom, že došlo ke změně úvěrových smluv ve sjednaném termínu splatnosti dluhu. Ani z tohoto vymezení tedy nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z obsahu spisu navíc nevyplývá, že by při výkladu uvedených dohod bylo postupováno v rozporu s interpretačními pravidly (zejména že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem, a že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu) vyjádřenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1842/2010 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu