ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2018.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2018/2020-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Danielem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti žalované BLOCK a. s. se sídlem ve Valašském Meziříčí, U Kasáren č. 727, IČO 18055168, zastoupené JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o 1.026.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 224/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2020, č. j. 16 Co 130/2019-103, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Matěje Brože, advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020, č. j. 16 Co 130/2019-103, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobkyni nárok na roční bonus ke mzdě za rok 2017 nevznikl, neboť nebyla splněna kritéria stanovená v manažerské smlouvě žalobkyně pro výplatu bonusu za rok 2017 (nebylo dosaženo plánovaného zisku), že z manažerské smlouvy vyplývá, že žalobkyni bude poskytnut roční bonus ke smluvní mzdě v závislosti na plnění stanovených ukazatelů, klíčovým ukazatelem je dosažení plánovaného zisku (plánovaný zisk žalované pro rok 2017 byl stanoven částkou 1.000.000,-Kč), že výsledky společnosti v roce 2017 však byly záporné (nebylo dosaženo žádného zisku), že roční bonus ke smluvní mzdě žalobkyně je nutno hodnotit jako nárokovou složku mzdy; nesouhlasí s hodnocením důkazů (že u žalované existuje mzdový předpis č. B-PR-04/V20 platný od 1. 4. 2018, v němž je uvedeno, že se vztahuje na zaměstnance společnosti s výjimkou zaměstnanců, jejichž mzdové hodnocení je stanoveno individuální smlouvou, např. dohodou s manažery, a že tento předpis kromě jiného pojednává o prémiích pro zaměstnance žalované, že jde o plnění jako tzv. 13. plat, přičemž bonus je zcela odlišný nárok, představující podíl ředitelů- managementu žalované na výsledku společnosti, že bonusy za rok 2017 managementu žalované vyplaceny nebyly vzhledem k nedosaženým plánovaným hospodářským výsledkům), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „prémie a bonus jsou pro potřeby odměňování zaměstnanců a z hlediska pracovněprávního obsahově totožné, a že soudy nesprávně vyložily projev vůle žalované tak, že se předmětný email týkal pouze zaměstnanců, kteří mají roční odměnu formálně označenou jako prémii“). Dovolatelkou označené právní otázky, které by – podle jejího názoru – měl dovolací soud řešit („zda výrazy bonus a prémie mají z hlediska pracovního práva a odměňování zaměstnanců odlišný význam“ a „ zda může skutečnost, že zaměstnavatel použil ve svém emailu ze dne 10. 4. 2018 výraz prémie, mít za následek, že zaměstnanci, kteří mají ve svých pracovních smlouvách místo prémie uvedeno bonus, o tuto roční odměnu přijdou“), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno (v tomto směru se míjejí se skutkovými závěry soudů).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že roční bonus ke smluvní mzdě žalobkyně sjednaný v manažerské smlouvě je nutno hodnotit jako nárokovou složku mzdy) je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněného pod č. 28/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 810/2010 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3167/2013, a v nich vyjádřený závěr, že tzv. nároková složka mzdy představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen uspokojit, jestliže zaměstnanec splní stanovené předpoklady a podmínky, tzv. nenároková složka mzdy poskytuje zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytnutí - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci také rozhodne].
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „nebyla poučena ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.“ a že „soudy neprovedly jí navrhované důkazy“, ale mohla by představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu