ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2693.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2693/2020-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. A. , narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému GRANSON s. r. o. se sídlem v Litoměřicích-Předměstí, U Stadionu č. 272/7, IČO 25042726, zastoupenému Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 540/7, o 585 958 Kč s příslušenstvím, za účasti obecného zmocněnce P. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 205/25, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 138/2016, o dovolání obecného zmocněnce P. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2019 č. j. 11 Co 106/2019-451, takto:
I. Dovolání obecného zmocněnce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání obecného zmocněnce P. R. [který - je-li rozhodováno podle ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. - se pro tento úsek řízení stává jeho účastníkem a je tedy osobou oprávněnou podat dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, uveřejněné pod č. 97 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, nebo v něm citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 832/2001)] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 11 Co 106/2019-451, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2019 č. j. 7 C 138/2016-372 o jeho nepřipuštění jako obecného zmocněnce žalobce, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že je „dán důvod pro nepřipuštění P. R. k dalšímu zastupování žalobce z důvodu opětovného zastupování v různých soudních věcech“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K vymezení kritéria pro rozhodování o přípustnosti zastupování účastníka obecným zmocněncem podle ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2642/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2281/2014 a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého okolnost, zda obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně, závisí na posouzení konkrétního případu; takovým vystupováním lze zpravidla rozumět zastupování více než dvou účastníků ve věcech, které spolu skutkově nesouvisí, zastupování stejného účastníka ve více než dvou věcech skutkově spolu nesouvisejících apod., přičemž mezi jednotlivými případy je taková časová souvislost, která odůvodňuje závěr, že nejde o činnost jen ojedinělou nebo jednorázovou. Není rozhodné, zda obecný zmocněnec vystupuje jako zástupce u jednoho nebo u více soudů. Soud při rozhodování podle §27 odst. 2 in fine o. s. ř. posuzuje pouze otázku opakovanosti (opětovnosti) zastupování obecným zmocněncem v různých věcech, nikoliv již otázku úplatnosti či morální závadnosti takového zastupování. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, uveřejněném pod č. 97 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, byl přijat závěr, že při výkladu pojmu „opětovnosti“ zastupování zvoleného zmocněnce je významný objektivní stav, nikoliv subjektivní vztah účastníka ke zvolenému zástupci sám o sobě.
V projednávané věci odvolací soud – plně v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – uzavřel, že zástupce žalobce P. R. vystupuje jako zástupce (obecný zmocněnec) v různých věcech různých účastníků opětovně (ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 272/2011, pod sp. zn. 13 P a Nc 321/2011, pod sp. zn. 6 Nc 657/2012, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 14/2016, ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 0 Nc 2807/2014 a ve věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 27/2013 a pod sp. zn. 103 C 89/2012), přičemž jeho činnost vykazuje znaky opakovatelnosti a soustavnosti, a že pro právní posouzení věci není významné, že k rozhodnutí o nepřipuštění zastoupení žalobce P. R. přistoupil soud prvního stupně po téměř třech letech od zahájení řízení (zákon pro takové rozhodnutí žádnou lhůtu nestanoví), že tak učinil na podnět žalovaného učiněný při jednání konaném dne 3. 4. 2019 a že osoby, které dovolatel zastupuje (zastupoval) v jiných řízeních, mají blízký (rodinný či přátelský) vztah k žalobci či jeho zástupci (dovolateli).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř nemohou založit dovolatelem předestřené právní otázky, „zda lze obecnému zmocněnci nepřipustit zastoupení žalobce na základě in mala fides podnětu o §27 OSŘ ze dne 3. 4. 2019 stran žalovaného a zda je povinen soud takovému podnětu vyhovět“ a „zda bylo povinností soudu prvního stupně zaznamenat veškeré přednesy při ústním jednání před soudem dne 3. 4. 2019, a zejména přednes žalovaného o §27 OSŘ a zaznamenat je v napadeném rozhodnutí soudu I. stupně č. j. 7 C 182/2016-730“, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že P. R. vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně (§27 odst. 2 o. s. ř.).
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají
ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (uplatňuje-li tzv. jinou vadu řízení spočívající v tom, že rozhodnutí soudů jsou „překvapivými, formalistickými a vnitřně rozporuplnými“ a označuje-li rozhodnutí odvolacího soudu za „nepřezkoumatelné“). K tzv. jiné vadě řízení může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obecného zmocněnce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu