ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2527.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2527/2018-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. D. KUKA a. s. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1789/40, IČO: 25767593, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, proti žalované M. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 752/10, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně V. M., narozeného XY a J. Č., narozeného XY, oběma bytem v XY, zastoupených JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 13, o uvedení domu v předešlý stav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 261/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 20 Co 434/2017-535, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Petra Mimochodka.
III. Ve vztahu mezi žalovanou a vedlejšími účastníky na straně žalobkyně nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Žalobkyně se jako vlastnice domu v k. ú. XY, obci XY, jež sousedí s domem ve vlastnictví žalované (obě nemovitosti jsou zapsány v ústředním seznamu kulturních památek), domáhá ochrany vlastnického práva proti stavebním zásahům žalované tím, že požaduje uvedení domu žalované do určitého stavu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 25 C 261/2012-425, ve výroku I. zamítl žalobu, „aby žalovaná byla povinna uvést dům č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zapsaný na LV č. XY ve stav, kdy bude zachován původní objem a hmota domu č. p. XY, a to zejména tak, aby byl zachován původní stav sedla střech a původní sklon střech; zachována původní výška hřebene střech, a to tak, že uliční štít domu č. p. XY nepřevýší ve svém nejvyšším bodě kótu 15,01 m a výška hřebene střechy v uliční části domu nepřevýší 14,55 m, ve středové části 14,63 m a v dvorní části 14,59 m, výška spodního límce pozednic a vaznic v uliční části na kótě 11,94 m, ve střední části na kótě 12,05 m, krovová konstrukce bude dřevěná, spodní okraj střechy ve střední uliční části na kótě 12,1 m a v dvorní části na kótě 10,16 m; zachována původní výška odvodňovacích žlabů střech na kótě od cca 12,50 m v uliční části u domu č. p. XY a svažující se ke střešní části na úroveň 10,50 m při ústí do dešťového svodu domu č. p. XY; zachována původní hmota uličního a dvorního štítu; zachováno původní půdorysné uspořádání vodorovných nosných konstrukcí a jejich umístění v původních kapsách ve štítových zdech sousedních objektů č. p. XY, pod adresou XY a č. p. XY pod adresou XY; zachováno původní dispoziční řešení domu, tj. zejména zachováno původní půdorysné upořádání svislých nosných konstrukcí včetně zachování původního zatížení od svislých konstrukcí tak, že budou obnoveny původní hrázděné zdi v 4. NP v původní velikosti a umístění; zachováno původní zatížení od vodorovných konstrukcí, které jsou uloženy do zdí tak, že zůstanou klasické trámové konstrukce s dřevěným podbitím a omítkou, na horním líci se záklopem a násypem, do kterého je uložena konstrukce podlahy; zachován původní počet, tvar a velikost vikýřů, a to tak, že vikýře budou konstrukčně provedeny na krokve, nebo mezi krokve v rozměru původního krovu, jejichž šířka bude tedy cca 9 m, v uliční hmotě objektu budou ve střeše dva vikýře, jeden na západ a jeden na východ, ve dvorní části objektu bude jeden vikýř na východní straně střechy; zachován tvar, výška a hmota původního klasicistního štítu do ulice, a to tak, že kóta západního okraje na kótě +13,70 m, kóta východního okraje na kótě + 13,50 m, kóta vrcholu štítu na kótě + 15,01 m, zachování římsy nad 4. NP na úrovni 12,0 m; zachována výšková úroveň jednotlivých podlaží tak, že výšková úroveň čisté podlahy 1. NP u vstupu bude na úrovni přilehlého chodníku, tedy na kótě cca 0 m, výšková úroveň čisté podlahy v uliční části objektu bude na kótě + 0,60 m, podlaha ve dvorní části objektu na kótě cca + 1,5 m, výšková úroveň čisté podlahy 2. NP v uliční části objektu bude na kótě cca + 3,52 m, podlaha ve dvorní části objektu na kótě cca + 4,03 m, výšková úroveň čisté podlahy 3. NP v uliční části objektu bude na kótě cca + 6,61 m, podlaha ve dvorní části objektu na kótě cca + 7,25 m, resp. v části + 7,22 m, výšková úroveň čisté podlahy 4. NP v uliční části objektu bude na kótě cca + 9,65 m, podlaha půdy ve dvorní části objektu na kótě cca + 10,34 m; zachován dvůr ve dvorní části objektu v původní výměře a tvaru; odstraněna vyzdívka štítové zdi mezi domy č. p. XY a č. p. XY novými materiály a její nahrazení opukovým kamenem a odstraněním základových pásů zasahujících do této zdi; odstraněna hydroizolace ze štítové zdi mezi domy č. p. XY a č. p. XY a přerušena hydroizolace v podlaze 1. NP domu č. p. XY tak, aby byla ukončena nejméně 5 cm od štítové zdi mezi domy č. p. XY a č. p. XY a odstraněním hydroizolace v podlaze 3. NP ve dvorní části; obnoven původní rozsah odvodnění podzemní a srážkové vody z nemovitosti č. p. XY podle plánů z roku 1907.“ Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 56 265 Kč a ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše a splatnost bude určena samostatným rozhodnutím.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a vedlejších účastníků na straně žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 20 Co 434/2017-535, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že povinnost zaplatit žalované náklady řízení uložil žalobkyni a vedlejším účastníkům, jinak jej potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyni a vedlejším účastníkům uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, resp. vyřešení věci v rozporu s judikaturou v otázkách: „nároku vlastníka nemovitosti domáhat se odstranění zásahů a změn provedených na jeho nemovitosti bez jeho souhlasu třetí osobou; vážnosti ohrožení, které žalobkyni hrozí v důsledku žalovanou provedených stavebních prací na nemovitosti žalované a v důsledku neoprávněného zásahu do nemovitosti ve vlastnictví žalované; formulace žalobního petitu.“ Podle dovolatelky nebyl vyčerpán celý předmět sporu, neboť odvolací soud se zabýval pouze žalobními námitkami ohledně vážného ohrožení domu žalobkyně, aniž by se vypořádal s tvrzením o přímém zásahu žalované do domu žalobkyně bez jejího souhlasu ve smyslu §1042 o. z., potažmo §126 obč. zák. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2339/2000 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 61/2013 a sp. zn. 4 As 27/2003. Dále namítá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že stavební činností žalované na domě č. p. XY nepochybně došlo k zásahu do sousedního domu žalobkyně č. p. XY s možnými následky pro statiku obou domů v budoucnu, měl přijmout opatření směřující k odvrácení hrozící škody ve smyslu §2903 o. z., zejména měl nechat vyhotovit další znalecký posudek, který by pro odvrácení hrozící škody zjistil nejvhodnější opatření. Protože tak neučinil, rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1650/2014, sp. zn. 25 Cdo 3164/2011, ale i Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3258/2012. Odkazuje rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1507/2017 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva rozhodnutí Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00. Odvolacímu soudu rovněž vyčítá, že převzal doslovně její žalobní petit, aniž by se blíže zabýval předmětem sporu, tedy tím, čeho se podanou žalobou domáhá, tedy odstranění příčin poškození domu sousední nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Obdobné závěry přitom platí i pro ochranu poskytovanou podle §2903 odst. 2 o. z., dříve §417 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“) – [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a předčasný, neboť nebyl vyčerpán celý předmět sporu, konkrétně se odvolací soud nevypořádal s jejím tvrzením o přímém zásahu žalované do domu žalobkyně bez jejího souhlasu ve smyslu §1042 o. z., potažmo §126 obč. zák. Soud rovněž podle žalobkyně převzal doslovně žalobní petit, aniž by se blíže zabýval předmětem sporu, tedy odstraněním příčin poškození její nemovitosti nemovitostí žalované.
V posuzované věci nalézací soudy správně vycházely z obsahu podané žaloby, jíž se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva, k jehož omezení mělo dojít stavebními zásahy žalované do nemovitosti žalobkyně. Žalobní petit přitom žalobkyně formulovala tak, že se domáhá, aby žalovaná uvedla svůj dům (nikoli dům žalobkyně) do stavu, kdy bude zachován původní objem a hmota domu.
Podle §1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
Podle §126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle §1040 odst. 1 a §1042 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o. z.“ (dříve §126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) je – vedle prokázání skutečností, na které právo váže nabytí vlastnického práva (oprávněné držby) žalobkyně – též prokázání skutečnosti, že žalovaná neoprávněně do výkonu jejího vlastnického práva zasahuje.
Dovolací soud odkazuje na konstantní judikaturu, podle které platí: „Vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého stavu, popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do předešlého stavu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02). Nejvyšší soud zde přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „domáhá-li se vlastník uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §442 odst. 2 obč. zák.“. S výslovným odkazem na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), formuloval závěr, že skutečnou škodou v této souvislosti je třeba rozumět majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení do předešlého stavu.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že z ustanovení §442 odst. 2 obč. zák. vyplývá priorita náhrady škody v penězích; pouze tehdy, požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do původního stavu.
Uvedené závěry ohledně vztahu požadavku na ochranu vlastnického práva a náhrady škody uvedením do původního stavu byly již do poměrů žádané ochrany vlastnického práva podle o. z. rozvedeny a vysvětleny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 9, str. 335), v němž Nejvyšší soud dovodil: „Při posuzování žádosti vlastníka vzniklých v důsledku neoprávněného zásahu do jeho vlastnického práva je nutné posoudit trvání protiprávního činu, kterým byl zásah do vlastnického práva vyvolán. Je nezbytné rozlišovat, zda se jedná o zásah jednorázový, či trvající. Zásahem jednorázovým je rušení spočívající v jediném, krátkou dobu trvajícím aktu, a to i v případě, že rušitel sice vyvolal trvalé změny na věci, ale další trvání protiprávního stavu (tj. věci ve stavu vyvolané zásahem) již není důsledkem pokračování v rušení či aktivního udržování stavu způsobeného rušením. Trvajícím je takový zásah do vlastnického práva, při kterém rušitel vyvolá stav zasahující do vlastnického práva jiného a pak jej udržuje, přičemž tento zásah trvá do odstranění rušitelem udržovaného protiprávního stavu (srov. obdobně NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VADUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné. Obecná část. Codex Praha 1997, 3. vydání, s. 63 a násl.). Příkladem jednorázového zásahu je rozbití okna, příkladem zásahu trvajícího je složení panelů na pozemek ve vlastnictví jiného. Vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. V souvislosti s narušením vlastnického práva vzniká řada práv relativních, např. vlastníkovi vzniká právo domáhat se vůči rušiteli vydání věci či žádat, aby rušitel od zásahu do vlastnického práva upustil (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196, či LAZAR, Ján a kol. Občianské právo hmotné. 3. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2006, díl I., s. 186). Poruší-li někdo povinnost nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva tím, že do jeho práva zasáhne, vznikne mezi ním a vlastníkem relativní právní vztah, jehož subjekty jsou individualizovány a jehož obsah je jiný než obsah absolutního vlastnického práva (obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva)… Rušenému vlastníkovi je na základě §1042 o. z. přiznána jen blíže neurčená ‚ochrana‘ vlastnického práva, avšak toto ustanovení nevylučuje, aby další ustanovení o. z. obsahovala konkrétní formy této ochrany. Tak např. podle §1000 o. z. nepoctivý držitel nahradí škodu, která vzešla z jeho držby, a to především formou naturální restituce (§2951 odst. 1 o. z.). Zasáhne-li rušitel do vlastnického práva tak, že nelze uvažovat o držbě (byť nepoctivé) práva zásah umožňujícího, lze ustanovení o neoprávněné držbě aplikovat přinejmenším analogicky. Není důvod pro to, aby postavení tohoto rušitele bylo jiné než toho, kdo se ve zlé víře a vědomě protiprávně chová způsobem, který by mohl tvořit obsah nějakého práva, jehož je držitelem.
V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již do práva vlastníka aktivně nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda, upravují ustanovení o vztahu držitele a vlastníka, a z §1042 o. z. není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody (v tomto smyslu je možné dále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001). V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztah vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle §1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku. Umístí-li rušitel na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím pozemku a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny. Shora uvedené se projeví při posuzování promlčení práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu do vlastnického práva, příp. zdržení se rušení. Jedná-li se o zásah jednorázový, který již skončil, začne promlčecí doba práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu běžet v okamžiku vzniku škody (tedy v okamžiku ukončení jednorázového zásahu). V případě trvajícího zásahu se může vlastník domáhat podle §1042 o. z., aby se rušitel dalšího rušení zdržel (např. žalobou na vyklizení pozemku), a po dobu trvání rušení promlčení nepřichází vůbec do úvahy.“
Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016.
Potud lze judikaturu Nejvyššího soudu v současné době považovat již za ustálenou a jednoznačně konkretizovanou z hlediska povahy zásahů do vlastnického práva formou zásahů jednorázových a trvalých a možné obrany proti takovým zásahům.
Nejvyšší soud tak zobecňuje, že neplatí zásada, že všude tam, kde se lze domáhat uvedení věci do původního stavu, je nezbytné uplatnit nikoliv nárok negatorní, nýbrž nárok na náhradu škody, s tím že ona škoda by spočívala v nákladech na uvedení do původního stavu. Nejvyšší soud tak považuje za podstatné stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, a na něj navazujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, při správné kvalifikaci nároku rozlišovat, zdali se jedná o zásah do vlastnického práva svou povahou jednorázový, či trvající (opakující se či znovu hrozící).
Tomuto postupu však v poměrech souzené věci brání dvě skutečnosti. Jednak se žalobkyně podanou žalobou nedomáhala zásahu napravujícího negativní dopady přímo na poškozené věci, tedy domu žalobkyně, do něhož mělo být stavebními úpravami na domě žalované zasaženo, a dále se žalobkyně v tomto řízení ani nedomáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout neoprávněným zásahem do jejího vlastnického práva.
Dovolací soud proto shledal přiměřeným postup nalézacích soudů, které posoudily negatorní žalobu jako nedůvodnou, neboť dospěly k závěru, že byť se lze v jejím rámci domáhat zásahu napravujícího negativní dopady přímo na dotčené věci, žalobkyně se toho nedomáhá, neboť žádá, aby žalovaná uvedla do původního stavu svoji vlastní nemovitost, nikoli nemovitost žalobkyně, do níž bylo stavebními úpravami na domě žalované zasaženo.
Rovněž jestliže žalobkyně namítá, že v důsledku stavební činnosti na domě ve vlastnictví žalované bylo zasaženo do jejího vlastnického práva (čímž jí vznikla škoda), mohla se domáhat náhrady škody podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nikoli vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci v předešlý stav, popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do předešlého stavu. Ani to však žalobkyně v tomto řízení neučinila a soud nemůže žalobkyni instruovat v tom směru, jaký typ žaloby je k ochraně jejích zájmů nejvhodnější.
Tyto námitky navíc dovolatelka uplatnila již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal. Uvedl, že soud prvního stupně rozhodl o žalobním návrhu tak, jak jej žalobkyně poslední připuštěnou změnou žaloby vymezila v podání ze dne 30. 4. 2015. Soud sice není vázán slovní formulací žalobního návrhu, nelze však z toho usuzovat, že by měl z obsahu žalobního podání vyvodit další žalobní nárok. Soud je v intencích §153 odst. 2 o. s. ř. žalobním návrhem vázán do té míry, že nemůže domýšlet, zda měla žalobkyně v úmyslu požadovat také něco jiného, než uvedla v žalobním petitu. Soud prvního stupně účastníkům ozřejmil jako zásadní otázky řízení okolnost, zda bylo stavební činností žalované zasaženo do nemovitosti žalobkyně, zda aktuální stav nemovitosti žalované poškozuje nemovitost žalobkyně, a zda lze nápravu zjednat žalobkyní požadovaným způsobem, a takto vymezeného okruhu významných skutečností se i přidržel.
Odvolací soud poté, co vyloučil možnost věc posoudit podle §1042 o. z., dříve §126 odst. 1 obč. zák., posoudil nárok žalobkyně podle §2903 odst. 2 o. z., jako žalobu na odvrácení hrozící vážné újmy.
Dovolatelka v tomto směru namítá, že dospěl-li k závěru, že stavební činností žalované nepochybně došlo k zásahu do sousedního domu žalobkyně s možnými následky pro statiku obou domů v budoucnu, měl přijmout opatření směřující k odvrácení hrozící škody ve smyslu §2903 o. z., zejména měl nechat vyhotovit další znalecký posudek, který by pro odvrácení hrozící škody zjistil nejvhodnější opatření. Protože tak neučinil, rozhodl v rozporu s judikaturou.
Podle §2903 odst. 2 o. z. při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.
Z judikatury dovolacího soudu k §417 obč. zák., která je přiměřeně aplikovatelná i v režimu §2903 odst. 2 o. z., se podává, že žalobě opřené o §417 obč. zák. nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou [viz též rozbor a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)]. Musí jít o ohrožení vážné, aktuální a skutečně hrozící. Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím řízení na základě volné úvahy, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010 (dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění a zejména znaleckého posudku ing. Kameníkové k závěru, že stavební činností žalované na domě č. p. XY nepochybně došlo k zásahu do sousedního domu č. p. XY v majetku žalobkyně (přetížení štítové zdi s možnými následky pro statiku obou domů v budoucnu, zvýšení vlhkosti domu provedenou hydroizolací, případně zaslepením odvodňovací štoly). Škodné následky však již nastaly a vážné ohrožení majetku žalobkyně, pro které by bylo nutno učinit žalobním návrhem požadovaná opatření k odvrácení vzniku škody ve smyslu §2903 odst. 2 o. z., aktuálně není dáno. Stávající stav domu č. p. XY dům žalobkyně bezprostředně neohrožuje a jakkoliv je zřejmé, že do budoucna je nutno postupovat při stavebních úpravách tak, aby byla zajištěna zejména statika obou domů a řešena zvýšená vlhkost domu č. p. XY, není požadavek žalobkyně na obnovu původního stavu domu č. p. XY před provedenými stavebními úpravami v míře zásahu do jejího majetku přiměřený. Odstranění stavebních úprav by problémy nevyřešilo a není rozumným požadavkem, neboť by mohlo stav sousedních domů naopak zhoršit, například vznikem dalších trhlin ve zdi při bouracích pracích. Dovolací soud přezkoumal argumentaci odvolacího soudu, načež dospěl k závěru, že není zjevně nepřiměřená, jestliže shledal, že za tohoto stavu žalobkyni nehrozí žádná vážná škoda, a není proto důvod ukládat žalované povinnost, aby učinila opatření k zabránění vzniku takové škody.
Rovněž je třeba k námitkám žalobkyně připomenout, že jestliže odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, z nichž soudy učinily závěr, že vážná škoda žalobkyni nehrozí, je těmito skutkovými zjištěními dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )].
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud při posuzování otázek vymezených dovolatelkou nijak nepochybil a rozhodl zcela v intencích §1042 o. z., a §2903 odst. 2 o. z.
Dovolací soud rovněž poukazuje na skutečnost, že odvolací soud apeloval na obě strany sporu, aby se soustředily na dokončení stavebních prací na domě č. p. XY takovým způsobem, který odstraní i závady vzniklé na domě č. p. XY s tím, že soudem ustanovená znalkyně ing. Kameníková naznačila, jakým směrem by se tyto úpravy měly ubírat. Zejména jde o komplexní statické a hydroizolační řešení společné štítové zdi.
Protože dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se náhrady nákladů řízení, a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 1. 2018, není dovolání proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu