ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2872.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2872/2019-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce H. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského 4, proti žalovanému I. B. , narozenému XY, bytem XY, o zdržení se zásahů do vlastnického práva žalobce, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 253/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2019, č. j. 13 Co 43/2019-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal odstranění „zakrytování studny“ nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY.
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 11 C 253/2016-165, žalobu pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 13 Co 43/2019-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly z toho, že studna je nyní ve vlastnictví žalobce, leží však na pozemku žalovaného, který ji též užívá a zakryl ji krytem. Tato studna nebyla jen opomenutím uvedena v kupní smlouvě, kterou žalovaný v roce 1996 nabyl pozemek do vlastnictví, účastníci smlouvy ji převést chtěli (ostatně nebyl tu žádný rozumný a hospodářsky účelný důvod pro převod pozemku bez studny, k němu došlo zjevně jen omylem a díky přetrvání právní úpravy nerespektující zásadu, že stavby jsou součástí pozemku). V roce 2006 pak původní vlastník (předchůdce žalovaného) studnu daroval žalující obci; strany darovací smlouvy musely vědět, že ke studni není zajištěn přístup a ostatně vzhledem k relativní neobvyklosti právní situace by při zachování obvyklé opatrnosti bylo namístě zajímat se o to, proč byl pozemek převeden bez studny, pokud žalující obci nebylo zjevné, že se tak stalo omylem (viz bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Žalovaný studnu užívá a odmítá ji zpřístupnit žalobkyni (vlastnictví ani užívání studny nebylo předmětem tohoto sporu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost vymezuje podle §237 o. s. ř. tak, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, resp. je v rozporu s judikaturou dovolacího a Ústavního soudu, pokud jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolatel se snaží vymezit přípustnost dovolání tak, že dovolací soud dosud neřešil aplikaci ustanovení zakazujících použití právního předpisu, a tedy i výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zakazující zneužití práva (§2 odst. 3, §8 o. z.) v konkrétních poměrech této věci, a odkazuje na údajný rozpor s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Tyto důvody přípustnosti dovolání však nejsou dány.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Ustanovení zakazující výklad a použití právního předpisu, tedy i výkon práva v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu“ (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, a řadu dalších rozhodnutí).
Úsudek soudu o rozporu výkonu práva s dobrými mravy musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práva odporuje dobrým mravům, dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014).
Z těchto hledisek je třeba pohlížet nejen na otázku, zda lze vytýčit přípustnost dovolání kvůli poměřování výkonu práva v konkrétní věci s dobrými mravy jen proto, že v určitých konkrétních skutkových poměrech nebyla věc v judikatuře dovolacího soud dosud řešena, ale i na tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu. Každá věc má totiž své specifické rysy a skutkový stav se vždy nějak liší; tím je limitována přípustnost dovolání pro to, že jde v souvislosti s dobrými mravy o dosud neřešenou otázku. Ani judikatura, byť i obsahuje obecně formulované věty, nemůže postihnout individuální rysy každé věci; to se projevuje v tom, že i takto formulované závěry nejsou kategorické, a obsahují obraty jako „připadá výjimečně do úvahy“ nebo „zpravidla“, „zjevně nepřiměřené“ apod.
Lze uzavřít, že posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je odvislé od specifických skutkových zjištění a je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, a řadu dalších rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019).
Úvaha soudů v nalézacím řízení o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy není zjevně nepřiměřená. Obec se sice podle zjištění odvolacího soudu snaží zajistit užívání studny manželům XY, ovšem touto negatorní žalobou se k tomuto cíli nemůže ani přiblížit. Obec odstraněním poklopu na studni nic nezíská; to, že do nezakryté studny mohou padat nečistoty, mohou se tam dostat různí živočichové a dokonce může představovat nebezpečí pro lidi, je zcela zjevné. Nelze tedy tvrdit, že vyhověním žalobě by žalovaný neutrpěl újmu. Za této situace není úvaha o rozporu výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy zjevně nepřiměřená.
Pokud pak dovolatel tvrdí, že je významné, že se ochrany vlastnického práva domáhá subjekt veřejného práva – obec, nezbývá než odkázat na zjevnou skutečnost, že účastníci občanskoprávních vztahů včetně obcí mají rovné postavení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009).
Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tak nejsou dány; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu