ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3056.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3056/2020-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 50/2863, proti žalovaným 1) J. Č., narozené XY, bytem XY, 2) I. U., narozené XY, bytem XY, 3) J. U., narozenému XY, bytem XY, 4) P. B., narozenému XY, bytem XY, 5) obci XY, IČO XY, se sídlem XY, všem zastoupeným JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem v Kouřimi, Mírové náměstí 119, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 303/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 25 Co 154/2017-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 12 C 303/2015-134, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení práva nezbytné cesty jako pozemkové služebnosti ve prospěch pozemků žalobce parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY, a to přes pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku I tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, č. j. 22 Cdo 1758/2018-180, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 25 Co 154/2017-159) jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 25 Co 154/2017-212, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce požadoval zřízení nezbytné cesty, protože shora uvedené pozemky nejsou přístupné z veřejné komunikace, jsou určeny k zastavění a žalobce má v úmyslu na těchto pozemcích vybudovat stavby rodinných domů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce a pozemky parc. č. parc. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných jsou v současné době využívány k zemědělské činnosti jako jeden celek. Ten je přístupný z veřejné komunikace, přičemž pozemky žalobce jsou dostupné pouze přes ostatní pozemky (mimo jiné i pozemky ve vlastnictví žalovaných) tvořící tento celek. Území, ve kterém se pozemky žalobce i žalovaných nachází, je územním plánem obce XY určeno k venkovské zástavbě, avšak od schválení změny územního plánu v roce 2006 nebyla učiněna žádná další opatření umožňující jeho zástavbu.
Odvolací soud vyložil, že nelze nezbytnou cestu k výše specifikovaným pozemkům žalobce povolit, jelikož žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uzavřít, že na těchto pozemcích lze s ohledem na územní plán obce XY zřídit žalobcem navrhované stavby, že příprava staveb dosáhla určitého stupně a žalobce má vážný úmysl zastavět své pozemky v blízké budoucnosti. Žalobu je proto nutné hodnotit jako předčasnou, jelikož není možné stanovit odpovídající rozsah nezbytné cesty. Ke dni rozhodnutí soudu nelze posoudit ani to, zda škoda na nemovitých věcech žalovaných zřejmě nepřevýší výhodu nezbytné cesty, a proto nelze žalobě podle §1032 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzované věci nelze nezbytnou cestu k výše specifikovaným pozemkům žalobce povolit, jelikož žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uzavřít, že na pozemcích žalobce lze s ohledem na územní plán obce XY zřídit žalobcem navrhované stavby, že příprava staveb dosáhla určitého stupně a žalobce má vážný úmysl zastavět své pozemky těmito stavbami v blízké budoucnosti. Má za to, že soulad záměru žalobce s územním plánem obce XY plyne již ze „zastavovací studie XY“ z roku 2020. Žalobce přesto požádal dne 26. 3. 2020 Městský úřad v Říčanech, Odbor územního plánování a regionálního rozvoje, o závazné stanovisko k otázce přípustnosti stavebního záměru. I když toto závazné stanovisko měl správní orgán vydat v zákonné lhůtě jednoho měsíce, tedy do 26. 4. 2020, nebylo vydáno ani do 13. 5. 2020, kdy se konalo jednání před odvolacím soudem. Odvolací soud nevyčkal vydání stanoviska a ve věci rozhodl. Tento postup soudu považuje žalobce za porušení práva na spravedlivý proces. Je třeba zdůraznit, že žalobce v dostatečném časovém předstihu požádal příslušný správní orgán o vydání stanoviska, správní orgán lhůtu stanovenou zákonem nedodržel, a soud z důvodu absence stanoviska rozhodl v neprospěch žalobce.
Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze nezbytnou cestu povolit, protože žalobce neprokázal, že příprava staveb dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl pozemky v blízké budoucnosti zastavět. Namítá, že jakákoliv další fáze přípravy projektu staveb spočívající ve vydání příslušných správních rozhodnutí (územního rozhodnutí, stavebního povolení) je podmíněna zajištěním přístupu z veřejné cesty na pozemky, na kterých má v úmyslu stavby realizovat. Zpracování podrobnější stavební dokumentace nelze po žalobci spravedlivě požadovat, neboť je spojeno s vyššími finančními náklady, které by mohl žalobce vynaložit neefektivně, nemá-li zajištěn přístup na jeho pozemky z veřejné cesty, a tedy ani možnost realizovat plánované stavby. V této souvislosti považuje za neřešenou právní otázku, „zda fáze přípravy projektu žalobce dosáhla požadovaného stupně a zda je tento projekt dostatečně určitě definován, aby byly zřejmé parametry nezbytné cesty.“
Žalobce v dovolání napadá také rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) – 5) se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), vyložil, že je-li dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby. V rozsudku ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1758/2018, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že „pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Jinak by totiž mohlo docházet k tomu, že žalobci by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídající provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahující skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat. Má-li být nezbytná cesta takto povolena k pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, pak o úmyslu stavebníka (žalobce) svědčí i to, že řádně požádal o odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu (§9 a násl. zákona č. 34/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Žalobce též musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit; musí též prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. K tomu, stejně jako k možnému odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu, může sloužit i odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§127 odst. 1 o. s. ř.).“
K námitkám žalobce směřujícím do závěru odvolacího soudu, že neprokázal skutečnosti opodstatňující dovodit, že příprava staveb dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl realizovat tyto stavby v blízké budoucnosti:
Žalobce v souvislosti s tímto závěrem odvolacího soudu především napadá skutková zjištění odvolacího soudu a polemizuje s nimi (odvolací soud uvedl, že relevantní skutečnosti nemá za prokázané; žalobce je toho názoru, že relevantní skutečnosti prokázal).
Dovolatel tedy v souvislosti s provedeným dokazováním polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Formuluje-li žalobce v této souvislosti právní otázku, kterou považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou („zda fáze přípravy projektu žalobcem dosáhla požadovaného stupně a zda je tento projekt dostatečně určitě definován“), staví ji na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto nemůže tato námitka, která má skutkovou povahu, založit. K tomu je třeba poznamenat, že žalobce v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje relevantní závěr odvolacího soudu, že neprokázal skutečnosti svědčící o jeho vážném úmyslu realizovat stavby v blízké budoucnosti.
K námitce žalobce směřující do závěru odvolacího soudu, že žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uzavřít, že pozemky žalobce jsou územním plánem obce XY určeny k zástavbě stavbami navrhovanými žalobcem:
Závěr odvolacího soudu, že nezbytnou cestu nelze v posuzované věci povolit, je založen na dvou na sobě nezávislých důvodech: a) žalobce neprokázal skutečnosti umožňující přijmout závěr, že příprava staveb dosáhla určitého stupně a žalobce má vážný úmysl tyto stavby v blízké budoucnosti realizovat, b) žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uzavřít, že pozemky jsou územním plánem určeny k zástavbě stavbami navrhovanými žalobcem.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
Jelikož se žalobci v dovolání nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu o tom, že neprokázal skutečnosti umožňující přijmout závěr, že příprava staveb dosáhla určitého stupně a žalobce má vážný úmysl tyto stavby v blízké budoucnosti realizovat, nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalobce směřující do závěru odvolacího soudu, že žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uzavřít, že pozemky žalobce jsou územním plánem obce XY určeny k zástavbě stavbami navrhovanými žalobcem. Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
Nad rámec (a jen pro úplnost) dovolací soud poznamenává, že žalobce v souvislosti s touto námitkou nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá polemika s právním posouzením věci a procesním postupem odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3676/2019). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K návrhu žalobce na provedení důkazu – závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 13. 7. 2020 – je třeba uvést, že v dovolání nelze podle §241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalobce do rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu