ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3479.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3479/2019-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce LTC PRAHA, spolek , se sídlem v Praze 7, Letenské sady č. ev. 32, IČO 49277596, zastoupeného Mgr. Ladislavem Proškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, za účasti vedlejší účastnice LTC 1904, o. s. , se sídlem v Praze 2, Gorazdova 1996/13, IČO 22747231, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 21/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2019, č. j. 11 Co 320/2018-339, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2019, č. j. 11 Co 320/2018-339, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 6 C 21/2004-288, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem stavby č. 32 – nouz. na parcele č. 2117 v k. ú. Holešovice, obci Praha (dále jen „předmětná stavba“) – (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 11 Co 320/2018-339, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Soudy nesprávně posoudily otázku existence užívacího práva žalobce, jakožto vlastníka předmětné stavby. Není pravda, že by byla v řízení nedostatečně prokázána existence nájemní smlouvy opravňující žalobce k užívání pozemku pod předmětnou stavbou. Ani odvolací soud se nevypořádal s námitkou zániku subjektivity dovolatele, k níž mělo dojít zásahem veřejné moci protiprávního komunistického režimu, tedy násilnou formou, v rozporu s principy právního státu. Soud měl správně dojít k závěru, že při zohlednění relevantních okolností trvá existence žalobce kontinuálně bez přerušení. Soud se rovněž dostatečně nevypořádal s okolností neexistence rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě mělo dojít k pozbytí vlastnického práva dovolatele k předmětné stavbě; k pozbytí vlastnického práva tak nemohlo dojít. Podle nově aplikovaných zásad občanského zákoníku (§3030) je nutné na veřejné a soukromé právo nahlížet odděleně; je nepředstavitelné, že by na základě státní zvůle mohlo dojít k ukončení subjektivity soukromé právnické osoby, resp. jejího užívacího práva. Subjektivita dovolatele byla formálně právně obnovena po změně pořádků. Dovolatel předmětnou stavbu vlastnil k 31. 3. 1948; kdyby následně nedošlo k zásahům protiprávního komunistického režimu, byl dovolatel vlastníkem předmětné stavby i oprávněným uživatelem pozemku, na kterém se stavba nachází, z titulu trvajícího nájemního vztahu i po 1. 1. 1951, kdy byla zrušena superficiální zásada. Rozhodnutím v této věci fakticky došlo k aprobaci postupu komunistického státu, který se považoval za vlastníka předmětné stavby. Vlastnické právo odvolací soud chybně dovozuje z faktického jednání státu, nikoliv z perfektně doloženého stavu právního. Odvolací soud nepostupoval v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3943/14, jeho posouzení věci tedy nebylo ústavně konformní a porušil tím právo dovolatele na spravedlivý proces. Odvolací soud měl zohlednit závěr soudu prvního stupně, že by soudy v restitučním řízení měly při řádném hodnocení věci žalobě na vydání stavby vyhovět. Navrhuje odložení právní moci napadeného rozhodnutí a jeho zrušení spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, přiznání náhrady nákladů řízení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání je nepřípustné již z toho důvodu, že žalobce ve vztahu k formulovaným námitkám neuvedl, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud v řešené věci odchýlit. Nevymezil tedy řádně, v souladu se zákonnými a judikatorními požadavky, otázku přípustnosti dovolání. Vzhledem k této vadě podání dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalobce odmítnout.
Pro úplnost lze uvést, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na stěžejním právním závěru, že se žalobce mohl domoci svého práva k předmětné stavbě výhradně cestou restituce, neboť stát fakticky s předmětnou stavbou nakládal. Tento závěr dovolatel zpochybnil.
Nejvyšší soud se v souladu s intencemi vyjádřenými v judikatuře soudu Ústavního [např. jeho nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09 (dostupném na https://nalus.usoud.cz )] opakovaně přiklonil k tomu, že závěr vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle nějž restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy, použití úpravy ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, je správný. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu na místě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak na faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, či ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle judikatury Nejvyššího soudu o převzetí věci státem bez právního důvodu však šlo i tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (k okupaci nemovitosti)
– [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2038/2004 (dostupné na www.nsoud.cz )]. I kdyby tedy nebylo rozhodnutí orgánu státní správy o odnětí vlastnického práva žalobce vydáno, judikatura spojuje s faktickou okupací věci státem – která v dané věci nebyla zpochybněna – tentýž důsledek, tedy nutnost domáhat se vydání věci v restitučním řízení. Nerozhodné jsou proto námitky o trvání nájemní smlouvy k pozemku pod předmětnou stavbou i o zániku právní subjektivity.
Ohledně zcela obecného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že toto rozhodnutí není v poměrech posuzované věci použitelné. V citovaném nálezu Ústavního soudu byl řešen případ, v němž stěžovatel uplatňoval své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas. V tomto případě jde však o situaci rozdílnou. Věc již byla pravomocně projednána podle restitučních předpisů. Tím byla také možnost o této věci rozhodnout vyčerpána. Na tom by nemohla nic změnit ani případná okolnost uváděná soudem prvního stupně, že tento nárok byl soudy právně posouzen chybně, neboť toto řízení nemůže sloužit k nápravě již mnoho let pravomocných rozhodnutí vydaných v jiném řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu