ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3787.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3787/2019-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Družstva integrovaného domu – Komenského, bytového družstva, IČO 62739859, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 4437/27, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ, IČO 00042226, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Rýnovice, Želivského 3993/13, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 42, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 144/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Miloše Vostrovského.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101, zamítl žalobu o určení, že žalobce byl ke dni 18. 7. 1995 (den vzniku žalobce) vlastníkem domu č. p. 27/4437, stojícího na pozemku parc. č. st. 6112 v k. ú. Jablonec nad Nisou, zapsaného na LV č. 7458 pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Jablonec nad Nisou (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a ve výroku II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť žaloba neplní preventivní funkci a na základě určovacího výroku by nebylo možné zapsat vlastnické právo žalobce do katastru nemovitostí [srov. §10, §17 odst. 1 písm. g), resp. §17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů].
Naléhavý právní zájem má žalobce na určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu, jeho požadavek však není důvodný. Žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitosti na základě zpeněžování konkursní podstaty úpadce (předchozího vlastníka) ve smyslu §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Žalovaný se tak stal vlastníkem tohoto majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Proto žaloba na určení vlastnického práva podaná vůči žalovanému, který majetek nabyl zpeněžením konkurzní podstaty, nemůže být úspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce předně namítá, že od počátku řízení požadoval určit vlastnické právo k nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu, a nikoliv k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku. Měl-li soud pochybnosti o formulaci žalobního petitu, resp. byl-li petit nevykonatelný, měl ho poučit o povinnosti správně formulovat petit, a nikoliv zamítnout žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu (takový postup soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007). Shora naznačeným postupem soudu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu. K tomu poznamenává, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva rovněž ke dni svého vzniku, „a to již vzhledem k právnímu postavení žalobce a jeho členů, když družstvo původní přechod vlastnictví k datu 18. 7. 1995, kdy předmětná budova nebyla katastrálně evidována, zpochybňuje a nerespektuje.“
Dále namítá, že zamítl-li soud žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, nebyl oprávněn současně přezkoumávat žalobu po stránce věcné a provádět dokazování, tak jak to učinil odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002). Dodává, že ze skutečnosti, že věc byla zařazena do soupisu konkursní podstaty úpadce, nelze dovozovat, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení, zda je vlastníkem věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97). Žalobce se stal vlastníkem nemovitosti ke dni 18. 7. 1995 na základě §29 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a jeho vlastnictví stále trvá. Žalovaný tuto skutečnost nerespektuje a bez požadovaného určení není možná změna zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k 18. 7. 1995 je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. Za správný považuje také postup odvolacího soudu, který nebyl oprávněn žalobce poučit o nutnosti změny žalobního petitu v tom smyslu, že je nutné domáhat se určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu. Žalobní petit byl srozumitelný, určitý a plně v souladu s odůvodněním žalobního návrhu. Žalobní petit nevykazoval takové vady, pro které bylo na místě žalobce poučit o nutnosti jeho změny. Pokud by soud žalobce poučil o nutnosti změnit žalobní petit, jednalo by se o nepřípustný zásah do rovného postavení účastníků řízení. Odkazuje také na závěry odvolacího soudu (odst. 33 – 36 napadeného rozhodnutí), podle kterých by žalobě nemohlo být vyhověno ani v případě, že by se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu, a naléhavý právní zájem by tak byl dán. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud se zabýval posouzením požadavku žalobce na určení vlastnického práva k nemovitosti a) za předpokladu, že žalobce požaduje určit vlastnické právo k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku, b) za předpokladu, že žalobce požaduje určit vlastnické právo ke dni rozhodnutí soudu.
Odvolací soud uzavřel, že požaduje-li žalobce určit vlastnické právo k nemovitosti k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku, není dán na takovém určení ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem.
V souvislosti s tímto závěrem odvolacího soudu žalobce pouze uvádí, že „i na tomto určení by naléhavý právní zájem bezpochyby existoval, a to již vzhledem k právnímu postavení žalobce a jeho členů, když družstvo původní přechod vlastnictví k datu 18. 7. 1995, kdy předmětná budova nebyla katastrálně evidována, zpochybňuje a nerespektuje.“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Rovněž pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatel v této části dovolání řádně, v souladu s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Obsahem dovolání je totiž pouhá polemika žalobce se závěrem odvolacího soudu, že domáhá-li se žalobce určení vlastnického práva k 18. 7. 1995, nemá na takto požadovaném určení naléhavý právní zájem, aniž by dovolatel uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Žalobce tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 o. s. ř. na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitosti k 18. 7. 1995 jakožto dni vzniku žalobce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že domáhá-li se „žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, či usnesení Nejvyššhoí soudu ze dne 24. 1. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1150/2010).
Shora uvedené závěry přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se plně uplatní rovněž za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to i s ohledem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§980 – 986 o. z.).
V poměrech projednávané věci by rozhodnutí určující, že žalobce byl v minulosti k určitému okamžiku (18. 7. 1995) vlastníkem nemovitosti, neskýtalo řešení otázky, zda vlastnický vztah žalobce trvá též ke dni rozhodnutí soudu a zda se tedy mají strany sporu v souladu s ním (v intencích práv a povinností, jež jsou jeho obsahem) do budoucna chovat. Požadované určení by tak bylo pro účastníky bez významu jak z hlediska potřeby eliminace stavu nejistoty v jejich právním postavení (to by bylo pro dobu od 18. 7. 1995 nadále nejisté), tak z hlediska způsobilosti posloužit jako právní rámec umožňující odvrátit budoucí spory mezi účastníky. Z těchto důvodů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, domáhá-li se určení tohoto vlastnického práva k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku.
Odvolací soud se dále zabýval požadavkem žalobce na určení vlastnického práva k nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu. Uvedl, že žalobce v takovém případě má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, ale jeho požadavek není z věcných důvodů opodstatněný (srov. odst. 33 – 37 rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce v dovolání pouze namítá, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97). Toto ovšem konstatoval i odvolací soud.
V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu není z věcných důvodů opodstatněný, žalobce neformuluje žádnou právní otázkou ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce dostatečně nevymezuje ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce v dovolání neuvádí, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci samé. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Neobstojí námitka žalobce, že pokud odvolací soud konstatoval nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 o. s. ř., nebyl oprávněn provádět dokazování ani přezkoumat žalobu po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002). Zabýval-li se odvolací soud požadavkem žalobce na určení vlastnického práva ke dni 18. 7. 1995, dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a žalobu po věcné stránce dále nepřezkoumával. V případě požadavku žalobce na určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu odvolací soud shledal naléhavý právní zájem žalobce, a proto byl oprávněn žalobu po věcné stránce přezkoumat a provádět dokazování. Postup odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Opodstatněné nejsou ani námitky žalobce, že měl-li soud pochybnosti o znění žalobního petitu a jeho vykonatelnosti, měl o tomto nedostatku žaloby dovolatele poučit, a nikoliv zamítnout žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Odvolací soud se zabýval požadavkem žalobce na určení vlastnického práva za předpokladu, že požaduje určit vlastnické právo k 18. 7. 1995 i ke dni rozhodnutí soudu (za tohoto předpokladu nezamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, ale z výše specifikovaných věcných důvodů). Z toho plyne, že důvodem pro zamítnutí žaloby nebyly pochybnosti o znění žalobního petitu či jeho vykonatelnosti; v případě požadavku žalobce na určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu nebyl důvodem pro zamítnutí žaloby ani nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce. Nejsou proto přiléhavé ani námitky žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. právo dovolatele na přístup k soudu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu