ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4280.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4280/2019-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Olivou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalovaným 1) Z. S. , narozenému XY, 2) I. S. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo nám. 329, o právo nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 101/2016, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2019, č. j. 38 Co 126/2018-310, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaných se odmítají .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800 Kč k rukám JUDr. Jiřího Olivy, advokáta se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, č. j. 10 C 101/2016-258, rozhodl ve výroku I tak, že se povoluje „ právo cesty přes pozemek p. č. XY , o výměře 834 m 2 , zahradu, zapsaný na LV č. XY, v k. ú. XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na pozemek p. č. XY, o výměře 818 m 2 , zahradu, zapsaný na LV č. XY, v k. ú. XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a to v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. 2568-62/2016 pro k. ú. XY vyhotoveným M. L., jako pozemková služebnost, z níž je zavázán každý vlastník služebného pozemku a oprávněn každý vlastník panujícího pozemku“ ; ve výroku II rozhodl, že právo cesty obsahuje právo průchodu a průjezdu nemotorovými vozidly bez omezení (dále též jen jako „předmětná služebnost“). Ve výroku III zamítl „návrh žalobkyně, aby právo cesty obsahovalo právo průjezdu motorovými jednostopými i dvoustopými vozidly, nepřevyšujícími hmotnost 3,5 tuny, bez omezení“ ; současně výrokem IV zamítl návrh žalobkyně na odstranění stavby tam blíže specifikované vstupní brány. Výrokem V uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, za zřízení služebnosti částku 10 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok VI, VII a VIII).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 38 Co 126/2018-310, odmítl odvolání žalovaných proti výroku III a IV rozsudku soudu prvního stupně; současně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV, V, VI, VII a VIII potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaní.
Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a namítá v něm nesprávné posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu.
Předně odvolacímu soudu (resp. i soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost skutkových zjištění, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a namítá, že v řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy. Nesouhlasí zejména se zamítnutím návrhu na odstranění stavby vstupní brány, za nesprávné však považuje i určení výše náhrady za zřízení předmětné služebnosti. Současně odvolacímu soudu vytýká nedostatky odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (nepřezkoumatelnost), jakož i to, že nevzal v potaz všechny v řízení zjištěné skutečnosti – zejména chování žalovaných a to, že původní brána s oplocením byla postavena právním předchůdcem žalovaných na základě souhlasu stavebního úřadu podmíněného zachováním průchodu na pozemek žalobkyně. Má za to, že jednáním soudů jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalovaným uloží povinnost odstranit stavbu vstupní brány, žalobkyni uloží povinnost zaplatit žalovaným náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 710 Kč a rozhodne o náhradě nákladů řízení. Případně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní přípustnost dovolání opírají o §237 o. s. ř. a namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesouhlasí se závěrem, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro zřízení práva cesty. Uvádí, že žalobkyně má další tři možnosti přístupu ke svému pozemku, přičemž z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí dovozují, že právo cesty bylo odvolacím soudem zřízeno jen proto, že ostatní přístupy na pozemek žalobkyně jsou delší, tj. pro žalobkyni méně pohodlné. Dále upozorňují na to, že žalobkyně si při nabytí vlastnického práva k pozemku musela být vědoma toho, že nemá zajištěn přístup k veřejné cestě. Její jednání, kdy po několik desetiletí spoléhala na ochotu sousedů a s žalovanými ani nikdy o zajištění přístupu nejednala, považují za hrubě nedbalé. Hrubá nedbalost vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty je přitom podle ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), důvodem pro zamítnutí žaloby. Současně uvádí, že nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak, tedy zejména smluvně. Zdůrazňují, že jak před zahájením soudního řízení, tak i v jeho průběhu žalobkyni nabízeli několik možností mimosoudního řešení sporu, mimo jiné i zřízení práva cesty formou obligace. Ze strany žalobkyně však byly tyto pokusy ponechány bez odezvy. Pochybení soudu přitom spatřují i v tom, že žalobkyni nevedl ke smírnému řešení sporu. V neposlední řadě nalézacím soudům vytýkají, že nerozhodly o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným jistotu, která měla krýt případnou škodu způsobenou na pozemku žalovaných. Za nesprávný považují i postup při určení výše náhrady za zřízení práva cesty, neboť soudy nijak nezohlednily skutečnost, že zřizovaná služebnost znehodnotí pozemek žalovaných a že údržbu cesty budou provádět žalovaní. Dále poukazují na to, že nezavdali příčinu k podání žaloby; i v průběhu řízení nabízeli smírné způsoby řešení sporu. S ohledem na to považují za nesprávné i výroky týkající se náhrady nákladů řízení. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaných namítá, že neobsahuje řádné vymezení přípustnosti dovolání. Má za to, že dovolatelé pouze opakují argumenty, které již byly v rámci řízení před nalézacími soudy spolehlivě vyvráceny; současně ke každému z nich uvádí, v čem spatřuje jeho nesprávnost. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl a uložil žalovaným povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
K dovolání žalobkyně:
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Z povahy dovolání jako (mimořádného) opravného prostředku vyplývá, že slouží
– shodně jako odvolání – k nápravě procesní újmy, která byla dovolateli způsobena rozhodnutím odvolacího soudu. Ta se projevuje například tím, že žalobce nebyl částečně či zcela se svou žalobou úspěšný, popřípadě nároku směřujícímu proti žalovanému bylo zčásti či v plném rozsahu vyhověno. Tyto procesní stavy je pak možné odstranit rozhodnutím dovolacího soudu.
V poměrech projednávané věci podala žalobkyně dovoláním výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž bylo částečně odmítnuto odvolání žalovaných a potvrzeny výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně (jimiž soud prvního stupně žalobě žalobkyně částečně vyhověl).
Protože v uvedených částech rozsudku odvolacího soudu nebyla žalobkyni způsobena procesní újma odstranitelná zrušením či změnou této části napadeného rozsudku (dovolací soud nemůže pro žalobkyni rozhodnout příznivěji), není dovolatelka v uvedeném rozsahu k podání dovolání subjektivně legitimována (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývající části dovolání je jeho obsahem zejména polemika žalobkyně se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením provedeného dokazování. Dovolatelka nikterak neformuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Ke kritice hodnocení důkazů Nejvyšší soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním napadeným v odvolání vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, popřípadě hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani polemizovat s jeho skutkovými závěry s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky odůvodnění (nepřezkoumatelnost).
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017). Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že argumentace dovolatelky je v této části dovolání do značné míry pouze obecná (dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívá).
Dovolaní nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, že odvolací soud neprovedl jí navržený důkaz (ohledání na místě samém) a že nepřihlédl k v řízení prokázaným skutečnostem (zejména k úmyslnému jednání žalovaných). Dovolatelka v této souvislosti neformuluje žádnou otázku procesního práva, pouze odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho postupu. Uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237
– 238a o. s. ř.).
Výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, dovolatelka napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně není přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalovaných:
Dovolání žalovaných není přípustné.
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
K námitce, že nezbytná cesta vedoucí přes pozemek žalovaných neměla být povolena, protože žalobkyně má několik dalších možností přístupu ke své nemovitosti:
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen za podmínek upravených v §1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011). Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Služebnost cesty taktéž nelze zřídit, pokud by byl přístup pro žalobce pouze pohodlnější, resp. výhodnější [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); §1032 odst. 1 písm. c) o. z.]. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016).
V poměrech projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že jsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných. Uvedl, že přístup na pozemek žalobkyně byl vždy zajištěn přes cizí pozemek, neboť není spojen s veřejnou cestou. Přístup přes pozemek žalovaných přitom představuje cestu nejkratší (nejméně omezující vlastnické právo jiných osob), historicky dlouhodobě používanou. Ve svých úvahách přitom nalézací soudy zohlednily i účel, ke kterému jsou předmětné pozemky využívány, a pozemek žalovaných zatížily pouze v nezbytném rozsahu.
Tyto závěry nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí (odpovídají ustálené rozhodovací praxi). Není proto přiléhavá ani námitka žalovaných, že právo cesty bylo ve prospěch žalobkyně zřízeno pouze z důvodu zajištění pohodlnějšího přístupu. Byť lze přisvědčit tvrzení, že v projednávané věci by bylo možné uvažovat o zajištění přístupu k pozemku žalobkyně přes pozemky jiných vlastníků, nelze přehlédnout, že nalézací soudy možné varianty při svém rozhodování zohlednily. Nadto lze uvést, že jiné varianty vedení cesty by zjevně omezovaly vlastnická práva jiných osob ve větším rozsahu, než v případě zřízení práva cesty přes pozemek žalovaných.
Z uvedeného plyne, že tyto námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, protože závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z., protože žalobkyně si nedostatek přístupu ke své nemovitosti způsobila z hrubé nedbalosti:
V této části dovolání žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nepřihlédl k tomu, že žalobkyně se nesnažila jednat s žalovanými o zajištění přístupu, pouze spoléhala na ochotu sousedů, ačkoli jí muselo být zřejmé, že nemá zajištěn přístup k veřejné cestě. V tomto jednání žalovaní spatřují hrubou nedbalost žalobkyně, zakládající důvod pro zamítnutí žaloby dle ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) o. z.
Otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, však dovolatelé formulují na závěrech, které odvolací soud neučinil. Otázkou, zda se žalobkyně dopustila hrubě nedbalého jednání, se odvolací soud – ačkoli tak učinit měl – nezabýval. Námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá posouzení jednání žalobkyně z pohledu §1032 odst. 1 písm b) o. z., však dovolatelé nevznášejí a nevymezují ohledně této procesní otázky předpoklad přípustnosti dovolání. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkových zjištění nalézacích soudů mimo jiné vyplývá, že žalobkyně právo cesty přes pozemek žalovaných dovozovala z obsahu stavebního povolení, jímž byla právnímu předchůdci žalovaných povolena výstavba oplocení s podmínkou, že bude zachován průchod k pozemku žalobkyně. Taktéž nelze pominout existenci dlouhodobého pokojného stavu, založeného na základě dohody žalobkyně a právního předchůdce žalovaných. Již s ohledem na tyto okolnosti by nebylo možné závěr, že jednání žalobkyně nebylo zjevně nedbalé, považovat za nepřiměřený.
K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, protože žalobkyně měla možnost zajistit si přístup ke svému pozemku smluvně:
Byť je námitka žalovaných, že nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak, tedy zejména smluvně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, 22 Cdo 3903/2008), obecně správná, přesto ani tato přípustnost dovolání nezakládá. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu závěr, že by v projednávané věci bylo smluvní zajištění přístupu k pozemku žalobkyně vyloučeno, nevyplývá – odvolací soud závěr o možnosti zajištění cesty smluvní formou neučinil. Otázku hmotného práva tak dovolatelé formulují na skutkových zjištěních, které z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají. Námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje úvahu o tom, zda bylo v projednávané věci možné smluvní zřízení přístupu k pozemku žalobkyně, dovolatelé nevznáší; nevymezují ani řádně přípustnost dovolání.
Pouze pro úplnost lze uvést, že – jak vyplývá z obsahu spisu – účastníci byli opakovaně nalézacími soudy vedeni k nalezení smírného řešení sporu, jednání však nebyla úspěšná. Nedůvodná je proto námitka žalovaných, že soudy účastníky k uzavření smíru nevedly.
Ke zbývajícím námitkám žalovaných:
Namítají-li žalovaní nesprávnost znaleckého posudku a absenci rozhodnutí nalézacích soudů o povinnosti žalobkyně složit jistotu k náhradě případné škody, neformulují žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání v této části navíc neobsahuje řádně vymezení přípustnosti dovolání.
Žalovaní dovoláním výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i tu část rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo odmítnuto jejich odvolání do výroku III a IV rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu však není přípustné, neboť proti této části je přípustná žaloba pro zmatečnost [§237, §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Námitkami, jimiž žalovaní zpochybňují správnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se dovolací soud nezabýval, neboť dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaných není přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu